28 Cdo 1869/2006
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce M. J., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. r. – M. s., o
náhradu škody ve výši 11,248.761,- Kč s příslušenstvím vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 218/2002 o dovolání žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 14.12.2005, č. j. 39 Co 297/2005-171, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit částku
11,248.761,- Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nesprávným
úředním postupem Policie České republiky, Úřadu vyšetřování hl.m. P. v řízení
sp. zn. ÚVP-116/99. Uvedené řízení bylo zahájeno na základě trestního oznámení
ze dne 9.3.1999 pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.ř., které
podal žalobce na Ing. J. H. poté, co Ing. H. odmítl zaplatit jím vystavenou
směnku na řad žalobce s tím, že ji nikdy nepodepsal. Směnka byla podle žalobce
vystavena dne 21.4.1997 k zajištění závazku společnosti A. H. P., a.s., jejímž
předsedou představenstva byl Ing. H., ze smlouvy o prodeji uměleckých děl
uzavřené se žalobcem. Směnkou se Ing. J. H. zavázal zaplatit na řad žalobce dne
30.1.1998 v P. žalovanou částku, s doložkou „bez protestu“. Podle protokolu ze
dne 1.12.1999 (č.l. 14 vyšetřovacího spisu) vydal žalobce originál směnky
policejnímu orgánu jako věc důležitou pro trestní řízení. Usnesením ze dne
5.11.2001 (č.l. 168 vyšetřovacího spisu) policejní orgán poté, co Městské
státní zastupitelství v P. zamítlo stížnost žalobce proti odložení věci, vrátil
originál směnky žalobci. Žalobce odmítl originál směnky převzít s tím, že
směnka byla nenávratně poškozena nesprávným postupem policejních orgánů, které
ji po levé straně opatřily čtyřmi otvory pro všití do spisu, v levé dolní části
pod podpisem otiskly razítko „Policie ČR – Došlo 10. I. 2000“, v pravém dolním
rohu otiskly další razítko „1-3181-9“, v pravém horním rohu vepsaly číslo listu
„15“ a tužkou vepsaly poznámku, kterou přeškrtly perem a posléze vygumovaly.
Navíc byl podle žalobce pozměněn podpis nad textem „ing. J. H.“ dodatečnými
čarami, což učinilo případnou grafologickou analýzu podpisu nemožnou. Žalobce
tvrdil, že směnka mu byla vydána až po té, co byla práva ze směnky již
promlčena, a že vinou uvedených poškození se směnka stala soudně
nevymahatelnou, čímž mu byla způsobena škoda ve výši směnečného peníze. Protože
žalovaná jeho nárok odmítla, obrátil se na soud.
Žalobce podal dne 1.10.1999 proti Ing. J. H. návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu pro částku 11,248.761,- Kč. Usnesením Krajského obchodního
soudu v Praze ze dne 18.11.1999, č.j. Sm 952/99-6, byl žalobce vyzván k
předložení směnky s tím, že jinak bude ve věci nařízeno jednání. Žalobce
reagoval tím, že směnku předložit nemůže, neboť je v držení policejních orgánů.
Žalobce byl rovněž vyzván k zaplacení soudního poplatku, což neučinil a řízení
bylo proto usnesením ze dne 25.5.2000, č.j. Sm 952/99-12, zastaveno.
Žalovaná namítala, že mezi nesprávným postupem policejních orgánů a
škodou není příčinná souvislost, neboť činnost orgánů žalované neovlivnila
vymahatelnost práv z předmětné směnky, když řízení před krajským obchodním
soudem bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, a nikoli proto, že by
směnka byla znehodnocena. V případě, že by směnka byla skutečně zničena, mohl
se žalobce domáhat umoření směnky, což neučinil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 26.5.2003, č.j. 17 C
218/2002-51, žalobu zamítl. Žalobu považoval za předčasnou, neboť spor mezi
žalobcem a Ing. H. by měl být řešen ve směnečném řízení, v němž by se rovněž
prokázalo, zda předmětnou směnku lze i nadále uplatnit.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 20.5.2004,
č.j. 64 Co 591/2003-91, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k
dalšímu řízení s tím, že otázku platnosti předmětné směnky jako cenného papíru
má soud prvního stupně posoudit jako otázku předběžnou.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7.3.2005, č.j. 17 C
218/2002-138, žalobu znovu zamítl. Dospěl k závěru, že předmětná směnka byla
vystavena platně, neboť splňuje všechny náležitosti stanovené čl. 1 § 75 zákona
směnečného a šekového, a dále, že na směnce je pravý podpis Ing. J. H., což
vyplývá jak z vyjádření kriminalistického ústavu, tak z vysvětlení svědka F.
T., které podal policejnímu orgánu. Dále vzal za prokázané, že k poškození
směnky perforací, otištěním razítek, vepsáním čísla listu a dodatečnými tahy v
podpisu Ing. H. došlo v době, kdy měla směnku v držení policie, neboť žalobce
předložil notářsky ověřenou kopii směnky z doby těsně před jejím odevzdáním
policii, na níž uvedené změny patrné nejsou. Uvedená pochybení policie posoudil
soud prvního stupně jako nesprávný úřední postup. Dospěl však k závěru, že
uvedené změny nemají za následek zneplatnění směnky a že se i z takto poškozené
směnky mohl žalobce úspěšně domáhat plnění, a žalobci proto nic nebránilo
pokračovat ve směnečném řízení před krajským obchodním soudem, které bylo z
jeho viny zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Soud prvního stupně
uzavřel, že mezi nesprávným úředním postupem ze strany policie a škodou vniklou
žalobci není příčinná souvislost.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14.12.2005,
č.j. 39 Co 297/2005-171, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Podle
odvolacího soudu žalobce v odvolání změnil svá tvrzení tak, že nesprávný úřední
postup policie má spočívat v tom, že mu policie směnku vydala až v době, kdy
již byl nárok ze směnky promlčen. K uvedenému tvrzení jako k nové skutečnosti
odvolací soud s ohledem na § 205a odst. 1 o.s.ř. nepřihlédl. Dospěl k závěru,
že vznik škody nelze dovozovat ze skutečnosti, že sjednaná kupní cena za
umělecká díla, resp. předmětná směnka nebyla zaplacena, neboť nejde o zmenšení
majetku žalobce, nýbrž o právo a povinnosti ze závazkového vztahu. Průběh
případného směnečného řízení pak nelze v projednávané věci předvídat. Podle
odvolacího soudu měl soud prvního stupně žalobu zamítnout už proto, že žalobci
ve skutečnosti škoda nevznikla.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 15.5.2006 dovolání,
jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Zásadní
právní význam přikládá žalobce názoru odvolacího soudu, podle něhož zmařením
možnosti uplatnit směnečný nárok nevzniká směnečnému věřiteli škoda. S uvedeným
právním názorem žalobce nesouhlasí, neboť předmětná směnka byla vydána jako
zajišťovací instrument, který poskytuje žalobci právo výběru, zda svůj dluh
bude vymáhat jako plnění ze směnky nebo plnění ze smlouvy. Směnka má přitom tu
výhodu, že jde o absolutní obchod a není potřeba prokazovat existenci závazku.
Postupem policie bylo žalobci znemožněno podat návrh na vydání směnečného
platebního rozkazu, k němuž je podle § 175 o.s.ř. třeba předložit prvopis
směnky, a jeho nárok ze směnky se tak promlčel. Žalobce navrhl, aby dovolací
soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k dalšímu řízení.
Dne 13.7.2006 obdržel dovolací soud další podání, podepsané pouze
žalobcem a nikoli jeho právním zástupcem, nazvané „Praktický průvodce spisem“,
v němž žalobce polemizuje se skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
Podáním ze dne 5.6.2007, podepsaným jeho právním zástupcem, žalobce
změnil dovolací návrh tak, že navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí
zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že žalobě vyhoví.
Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že činnost státních orgánů
žalobci nebránila v uplatnění směnky před jejím vydáním orgánům policie a
stejně tak i později mohl žalobce podat návrh na vydání směnečného platebního
rozkazu. Žalobce pak podle názoru žalované neprokázal, že by za obvyklého chodu
věcí směnečnou sumu po podání návrhu na vydání směnečného platebního rozkazu
obdržel, když směnečný dlužník svůj závazek neuznával, a proto by proti
směnečnému platebnímu rozkazu jistě podal opravný prostředek. Žalovaná navrhla
zamítnutí dovolání.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 15.5.2006 je včasné, podané
oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem, a splňuje formální obsahové znaky
předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř. Uvedené však neplatí pro podání žalobce ze dne
13.7.2006, které nebylo sepsáno ani podepsáno advokátem (srov. § 241 odst. 4
o.s.ř.) Uvedená podmínka totiž platí i pro podání, kterým se dovolání doplňuje
nebo omezuje, nebo kterým se disponuje rozsahem nebo důvody dovolání nebo
dovolacím návrhem (srov. Bureš, Drápal, Krčmář a kol., Občanský soudní řád.
Komentář, II. díl, 7. vydání, Praha: C.H. Beck 2006, str. 1262). Nejvyšší soud
proto k posledně uvedenému podání nepřihlížel. Dovolací soud naopak přihlédl k
podání ze dne 5.6.2007, neboť bylo sepsáno a podepsáno advokátem a dovolací
návrh může dovolatel měnit i po uplynutí dovolací lhůty (srov. § 242 odst. 2
o.s.ř. a cit. dílo, str. 1269).
Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno druhé rozhodnutí
soudu prvního stupně, kterým však soud prvního stupně rozhodl shodně jako ve
svém předchozím rozhodnutí, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za
podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže
napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu
ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně,
nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Otázka, zda nesprávným
úředním postupem státního orgánu, kterým byla poškozena směnka svěřená mu
účastníkem řízení, vzniká podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. škoda spočívající v
tom, že se účastník nemůže domoci plnění ze směnky, nebyla dosud v rozhodovací
praxi Nejvyššího soudu řešena, a proto je dovolání přípustné podle § 237 odst.
1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu charakter ušlého zisku má i
majetková újma představovaná ztrátou majetkového přínosu, který poškozený
jakožto věřitel mohl od svého dlužníka očekávat při obvyklém sledu událostí,
nebýt nesprávného úředního postupu. Takové osobě nepochybně ušel majetkový
přínos v hodnotě uplatněné pohledávky, neboť tím, že jí nebyla dlužníkem
zaplacena, nezvětšil se její majetkový stav, ačkoliv bylo možno důvodně
očekávat, že se tak, například na základě soudního rozhodnutí stane. Vznik
škody na straně věřitele v takovém případě předpokládá, že jeho právo na plnění
proti dlužníkovi není uspokojeno; nebylo-li o tomto nároku věřitele již
rozhodnuto v soudním řízení, je třeba otázku důvodnosti a existence práva
žalobce na plnění proti jeho dlužníkovi řešit v řízení o náhradu škody jako
otázku předběžnou.
[…]
Dospěje-li soud v této věci při posuzování předběžné otázky ohledně vzniku
škody ke kladnému závěru, tj. že soudní řízení žalobkyně proti jejímu dlužníku
by vyústilo ve vydání požadovaného rozhodnutí, je třeba vážit, zda nevydání
rozhodnutí jako důsledek nesprávného úředního postupu je v příčinné souvislosti
se škodou spočívající v tom, že pohledávka žalobkyně vůči dlužníku nebyla
uspokojena. Existence příčinné souvislosti (vztah příčiny a následku) mezi
nesprávným úředním postupem a vznikem škody je totiž dalším z nezbytných
předpokladů vzniku odpovědnosti státu za škodu. O vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li škoda následkem nesprávného úředního postupu, tedy jsou-li
nesprávný úřední postup a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž
je-li doloženo, že nebýt takového postupu, ke škodě by nedošlo, neboť soudem
přiznaná pohledávka by byla z majetku dlužníka uspokojena. Byla-li příčinou
vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody
může být jen ta skutečnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2003, sp. zn. 25 Cdo
245/2002).
V projednávané věci nelze souhlasit s právním názorem odvolacího soudu, že
neproplacením směnky žalobci nevznikla škoda, neboť jeho majetek se nezmenšil.
Žalobcova škoda spočívá totiž právě v tom, že jeho majetek se nezvětšil, ačkoli
by se při obvyklém sledu událostí zvětšit měl, a to proplacením předmětné
směnky – jde o žalobcův ušlý zisk.
Podmínkou vzniku odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním
postupem je kromě nesprávného úředního postupu a škody příčinná souvislost mezi
nesprávným úředním postupem a škodou, tj. vztah, v němž nesprávný úřední postup
je příčinou a škoda následkem. V projednávané věci by tato podmínka byla
splněna, jestliže by předmětná směnka byla postupem policejních orgánů
znehodnocena v takové míře, že by to žalobci znemožnilo domáhat se s úspěchem
jejího proplacení u soudu. Dovolací soud se ztotožňuje s názorem soudu prvního
stupně, že příčinná souvislost v uvedeném smyslu dána není.
Dovolací soud má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že předmětná listina
je platnou směnkou, neboť obsahuje všechny náležitosti směnky vlastní podle čl.
I § 75 zákona směnečného a šekového. Poškození směnky nastalá v době, kdy byla
směnka svěřena policejním orgánům (proděravění při levém okraji, otisk razítek
do oblasti pod podpisem výstavce, připsání čísla listu do levého horního rohu,
vepsání poznámky, její přeškrtnutí a vygumování), nijak nezměnily závazky
účastníků směnečného vztahu. Samotný text směnky nebyl změněn a nelze ani
dovodit, že by uvedené změny měly platnost jako směnečněprávní úkon, neboť
zákon směnečný a šekový s nimi nespojuje žádné právní následky. I kdyby se však
o změny směnky jednalo, byl by výstavce směnky Ing. H. zavázán podle původního
textu (srov. čl. I § 69 zákona směnečného a šekového), což by pro žalobce nebyl
problém prokázat, neboť disponuje notářsky ověřenou kopií směnky z doby před
změnami. Uvedené platí rovněž pro pozměněný podpis výstavce Ing. H., neboť
existují dostatečné důkazy k prokázání skutečnosti, že podpis na směnce je
pravý (notářsky ověřená kopie z doby před podpisem směnky, vyjádření
kriminalistického ústavu, svědectví F. T.). Uvedený závěr ostatně učinil v
projednávané věci již soud prvního stupně.
Nepřípadná je rovněž námitka žalobce, že ve směnečném řízení před
Krajským obchodním soudem v Praze nemohl pokračovat, protože mu směnku
policejní orgány zadržovaly, dokud neuběhla promlčecí lhůta. Nemožnost
předložit prvopis směnky má totiž podle § 175 odst. 1 poslední věty o.s.ř. za
následek pouze to, že soud místo vydání směnečného platebního rozkazu nařídí ve
věci jednání. K jednání by si soud vyžádal od policejních orgánů originál
směnky stejným postupem, jakým tak učinil v projednávané věci soud prvního
stupně, aby mohl směnkou provést důkaz. Vrácení směnky policejními orgány
žalobci tedy nebylo podmínkou pokračování ve směnečném řízení, které bylo
zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku žalobcem.
Za této situace dovolací soud uzavřel, že mezi nesprávným úředním postupem
spočívajícím v poškození směnky a škodou spočívající v jejím neproplacení není
dána příčinná souvislost. Napadený rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil
zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, je proto i přes nesprávný právní názor
uvedený v jeho odůvodnění věcně správný (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 30.8.2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, nebo ze dne 24.6.2004, sp. zn. 33
Odo 449/2002), a proto Nejvyšší soud dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1
o.s.ř. ) zamítl (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že ve věci úspěšná
žalovaná jejich náhradu nežádala s tím, že jí prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Iva B r o ž o v á , v. r.
předsedkyně senátu