28 Cdo 1885/2005

28 Cdo 1885/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa

Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,

CSc., v právní věci žalobců a) M. R., zastoupené advokátem, b) L. H.,

zastoupeného advokátem, a c) S. P., zastoupeného advokátem,

proti žalovaným 1/ Zemědělskému družstvu H., zastoupenému

advokátem, a 2/ L. P., zastoupenému advokátem, o náhradu za užívání

pozemků a o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp.zn. 10 C

12/95, o dovolání žalobců MUDr. M. R. a S. P. proti rozsudku Krajského soudu v

Praze ze dne 13.4.2005, čj. 20 Co 335/2004, 20 Co 336/2004-608, takto:

I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13.4.2005, čj. 20 Co 335/2004, 20

Co 336/2004-608 se - s výjimkou částí výroku ad I., jimiž byl změněn rozsudek

soudu prvního stupně v zamítavé části tak, že prvnímu žalovanému bylo uloženo

zaplatit žalobkyni A/ dalších 29.721,90 Kč a žalobci C/ dalších 14.114,50

Kč, a s výjimkou částí výroků ad II., III., týkajících se náhrady nákladů

mezi žalobcem B/ a žalovanými, zrušuje.

II. Rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 25.3.2004, čj. 10 C

12/95-506, ve znění opravného usnesení ze dne 14.4.2004, čj. 10 C 12/95-511, se

s výjimkou výroků ad I. a II. rozsudku zrušuje.

III. Části výroku I. rozsudku odvolacího soudu a výroků II. a III.,

týkajících se žalobce B/, zůstávají tímto rozsudkem nedotčeny.

IV. Věc se vrací Okresnímu soudu v Nymburce k dalšímu řízení.

Okresní soud v Nymburce rozhodl 25.7.2001 mezitímním rozsudkem, že je

po právu nárok žalobců na náhradu štěrkopísku vytěženého na jejich pozemcích.

Tento rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Praze z 16.12.2002, čj.

20 Co 454/2002-365. Odvolací soud vyslovil právní názor, že na vztahy mezi

účastníky je třeba aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., o

úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen

„zákon o půdě“), zjistit, od kdy žalobcům ve vztahu k tomuto zákonu vzniklo

vlastnické právo a tedy nárok na nájemné, a pokud by byl aplikován občanský

zákoník, v čem je možno spatřovat protiprávní jednání žalovaných.

Soud prvního stupně poté řízení doplnil a rozsudkem uvedeným shora

částečně vyhověl žalobě ve vztahu mezi žalovanými a první žalobkyní a třetím

žalobcem; ve zbývající části, a ve vztahu k druhému žalobci zcela, žalobu

zamítl. Pokud jde o druhého žalobce, stal se vlastníkem pozemku, dotčeného

těžbou štěrkopísku, až dne 11.3.1993 na základě pravomocného rozhodnutí

pozemkového úřadu a tímto dnem dle názoru soudu prvního stupně vstoupil do práv

pronajímatele pozemku, podle něhož měl právo na nájemné ve výši 12 Kč za 1m2

vytěženého s prodaného písku. V době po 11.3.1993 však již nebyl žádný

štěrkopísek těžen, proto nárok na zaplacení nájemného nevznikl. Prvá žalobkyně

a třetí žalobci, resp. jejich právní předchůdci, byli vlastníky již před

účinností zákona o půdě a jejich pozemky byly užívány prvým žalovaným, který je

dal do dočasného užívání druhému žalovanému. Tito žalobci vstoupili do

užívacího vztahu mezi žalovanými na základě práva nájmu zřízeného ustanovením §

22 zákona o půdě. Tento vztah trval ode dne účinnosti zákona o půdě do

1.10.1993, kdy zanikl v důsledku výpovědi z nájmu, dané žalobci. Za tuto dobu

soud přiznal žalobcům ad A/ a C/ nájemné, jež vypočetl podle vyhlášky č.

182/1988 Sb. a určil tak povinnost prvého žalovaného zaplatit žalobkyni A/

1.955,10 Kč, a žalobci C/ částku 881,50 Kč, a druhému žalovanému povinnost

zaplatit žalobkyni A/ 600 Kč a žalovanému C/ 600 Kč. Nárok na náhradu škody za

vytěžený písek soud prvního stupně nepřiznal žádnému z žalobců, protože na

straně žalovaných neshledal protiprávní jednání, když těžba byla povolena

příslušnými správními orgány a probíhala v souladu s nimi, těžba nepřesahovala

práva uživatele pozemku, a žalobci mohli nájemní vztah ukončit daleko dříve.

Žalobu proto zamítl ve vztahu k prvnímu žalovaného ohledně částky 989.721,90

Kč pro žalobkyni A/, částky 1,590.158,30 Kč pro žalobce C/ a ve vztahu k

druhému žalovanému ohledně částky 991.677 Kč pro žalobkyni A/, částky

1,590.158,30 Kč pro žalobce B/ a částky 1,195.668 Kč pro žalobce C/. Žalobcům

uložil povinnost nahradit žalovaným náklady řízení.

Na základě odvolání žalobců se věcí opětovně zabýval odvolací soud,

který shora uvedeným rozsudkem částečně změnil rozsudek soudu v jeho zamítavé

části, protože mimo částku přisouzenou na nájemném soudem prvního stupně

rozhodl o povinnosti prvého žalovaného zaplatit žalobcům další částky, a to

29.721,90 Kč žalobkyni A/, 14.114,50 Kč žalobci C/ a druhému žalovanému uložil

povinnost zaplatit 10.433,50 Kč žalobci B/; návrh, aby žalovaným bylo uloženo

zaplatit společně a nerozdílně žalobkyni A/ 960.000 Kč, žalobci B/ 1,579.724,80

Kč a žalobci C/ 1,180.672 Kč, zamítl. Žalobcům uložil povinnost nahradit

žalovaným náklady řízení před soudy obou stupňů.

Odvolací soud vyšel z úvahy, že žalobci se domáhají jednak náhrady za

užívání pozemků, jednak náhrady za písek z nich vytěžený. Protiprávnost jednání

žalovaných spatřují v tom, že žalovaní za užívání pozemků, a těžbu, k níž si

nevyžádali souhlas žalobců, jim nic neplatili. Žalobci požadovali náhradu za

užívání pozemků ode dne 24.6.1991 (žalobce ad B/ od 11.3.1993) do 3.1.1995. Žalobkyně A/ je vlastnicí pozemku č. 147/20 v H. u P., na základě dědictví po

matce M. K., zemřelé dne 26.2.1983. Žalobce B/ je vlastníkem pozemků č.147/23 a

č. 147/24 v H. u P. na základě rozhodnutí pozemkového úřadu, jež nabylo právní

moci 11.3.1993. Žalobce C/ je vlastníkem pozemků č. 147/17 a č.147/18 v H. u P. v důsledku dědictví po rodičích, tj. původních vlastnících. Všechny tyto

pozemky vznikly oddělením z původního pozemku č. 147 v H., jenž byla dočasně

vyňat ze zemědělského půdního fondu a na němž byla na žádost JZD K., tj. právního předchůdce prvého žalovaného, povolena těžba nevýhradního ložiska

štěrkopísku od roku 1987 na dobu 9 let. Pozemek byl v užívání JZD K. a byl

předán nejprve do dočasného užívání firmě IPS smlouvou z 9.4.1987. Žalovaný

jako právní nástupce JZD K. uzavřel v únoru 1991 s druhým žalovaným smlouvu o

dočasném užívání pozemku za účelem skrývky, těžby štěrkopísku, úpravy a

rekultivace pozemku, s dohodnutou cenou nájmu 12 Kč za jeden metr kubický

vytěženého a prodaného písku. Odvolací soud doplnil řízení revizním znaleckým

posudkem, z něhož vzal za prokázáno, že těžba na předmětných pozemcích

probíhala od roku 1989 až do 1.10.1993, kdy bylo započato s prováděním jejich

rekultivací. Současně druhý žalovaný přestal platit za těžbu a pozemky používal

jen jako cestu pro převoz materiálu. Na základě dostupných dokumentů, včetně

leteckých snímků, odhadl znalec množství kubatury vytěžené za dobu od účinnosti

zákona o půdě do 1.10.1993 u jednotlivých pozemků. Odvolací soud posoudil

nároky žalobců v prvé řadě podle zákona o půdě tak, že užívací právo prvého

žalovaného k předmětným pozemkům zaniklo podle § 22 odst. 1 zákona o půdě

dnem 24.6.1991 a současně vznikl mezi vlastníkem pozemku a dosavadním

uživatelem nájemní vztah. U pozemků, jež byly vydány podle druhé části zákona o

půdě, vznikl nájemní vztah dnem, kdy byl pozemek vydán. Do smlouvy ze dne

15.2.1991, kterou měl žalovaný předmětné pozemky v nájmu, tedy vstoupili

žalobci A/ a C/ dnem 24.6.1991 a od tohoto dne mají právo na nájemné sjednané

touto smlouvou, žalobce B/ vstoupil do nájemní smlouvy dne 11.3.1993. Nájemné

ze smlouvy činilo 12 Kč za vytěžený a prodaný kubický metr písku. Odvolací

soud dovodil, že v předmětné době neměly pozemky zemědělský charakter, protože

byly dočasně odňaty ze zemědělského půdního fondu, a nelze proto na ně

aplikovat nájemné ve výši 1% z ceny zemědělského pozemku. S odkazem na

rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1247/2000 odvolací soud uzavřel, že v

dané věci mají vlastníci právo na obvyklé nájemné. Za obvyklé nájemné považoval

úhradu sjednanou ve smlouvě ze dne 15.2.1991, tj. 12 Kč za 1 m2 vytěženého a

prodaného písku.

Z tohoto výpočtu vchází, že žalobkyně A/ má právo na nájemné s

ohledem na množství písku vytěženého z jejího pozemku, za dobu od 24.6.1991 do

1.10.1993 ve výši 721.560 Kč, žalobce B/ ve výši 269.640 Kč, a žalobce C/ ve

výši 207.720 Kč. Odvolací soud však jim tuto částku nepřisoudil s odůvodněním,

že žalobci požadovali na nájemném pouze nižší částky, takže jim nemůže

přisoudit více, než navrhovali. Pokud se dožadovali žalobci více jako náhrady

za vytěžený štěrkopísek, posoudil odvolací soud tento nárok jako nárok na

náhradu škody podle občanského zákoníku, přičemž dospěl k závěru, že nejsou

dány důvody pro přiznání této náhrady. Žalobci svým návrhem neuplatnili nárok

na náhradu za škodu vzniklou změnou věci, ani jejím poškozením nebo nadměrným

opotřebením, jak je upraveno v § 667 a § 683 obč. zák., a svůj nárok opírali o

§ 420 obč. zák. Odvolací soud nezjistil, že by žalovaní pozemky užívali

protiprávně, či v rozporu s jejich určením, když těžební činnost byla řádně

povolena a byly splněny i podmínky rekultivace. Neporušili proto žádnou právní

povinnost. Odvolací soud dále dovodil, že podle § 7 zákona č. 44/1988 Sb. je

ložisko nevyhrazeného nerostu součástí pozemku, není tedy samostatnou věcí a

znehodnocení ložiska je nutně znehodnocením pozemku. Výše škody se vypočte

rozdílem hodnoty pozemku před a po poškození a žalovaní by tak měli nárok jen

na rozdíl ceny pozemku před vznikem škody a po jejím vzniku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci ad A/ a C/.

Žalobce B/ dovolání nepodal a rozhodnutí odvolacího soudu, zůstalo proto v

částech, týkajících se vztahů mezi tímto žalobcem a žalovanými, nedotčeno.

Žalobce C/ - S. P. napadl všechny výroky rozsudku odvolacího soudu,

které se jej týkají. Dovolání považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm.

b), případně písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2

písm. a) a b) o.s.ř. Podstatu sporu spatřuje v tom, že žalovaní se podíleli bez

jeho souhlasu na vytěžení jeho pozemků, těžili z něj ložiska nevyhrazeného

nerostu a nezaplatili přiměřenou náhradu za vytěžený štěrkopísek. Ložisko

nevyhrazeného nerostu je podle § 7 odst. 4 zákona č. 44/1988 Sb. ve

vlastnictví vlastníka pozemku. Odvolací soud posuzoval jeho nárok na náhradu za

vytěžený štěrkopísek podle § 420 obč. zák., rozváděl, podle kterých ustanovení

občanského zákoníku nárok neuplatnil a přitom opomenul jeho argumentaci, kterou

nárok opíral o ustanovení § 424 obč. zák. Podle názoru dovolatele lze

hmotněprávní úpravu právních vztahů, jež jsou předmětem sporu, najít jen

obtížně a aplikace nalezeného je ještě obtížnější. Odvolací soud podle jeho

názoru zcela opomenul aspekty přirozeného práva a svou akademickou konstrukcí

se staví nepochopitelně odmítavě k ochraně vlastnického práva, když žalovaní

se nepochybně na jeho úkor obohatili. Dovolatel vyslovuje názor, že ať již

svůj nárok posoudil po právní stránce jakkoliv, není soud jeho aplikací vázán.

Měl zato, že žalovaní porušují svou právní povinnost respektovat jeho

vlastnická práva k pozemku, tedy i k jeho součásti - ložisku, a lze proto

akceptovat jeho výklad, že věc lze posoudit podle § 420 obč. zák. Soud se

nevypořádal ani s jeho názorem, že nikdo si nesmí přivlastňovat cizí majetek

bez ekvivalentního plnění. Nevyjasněné problémy spatřuje i v aplikaci

ustanovení § 22 odst. 1 zákona o půdě, protože ke dni účinnosti zákona o půdě

ještě neexistovala úprava nájemního vztahu, dále není jasné, který z žalovaných

by měl být vůči němu účastníkem nájemního vztahu, a pokud to byl prvý

žalovaný, zda tím, že mu druhý žalovaný vyplácel peníze za vytěžený

štěrkopísek, nevzniklo na jeho straně bezdůvodné obohacení. Těžko mohl žalobce

požadovat obvyklé nájemné, když institut nájemného ještě neexistoval. Soud

však nebyl právním důvodem požadovaného plnění při svém rozhodování vázán.

Nárok žalobce, spojený s restitucí jeho majetku, posuzoval soud necitlivě,

navíc nebyly provedeny důkazy, jež žalobce navrhoval, v čemž spatřuje vadu

řízení. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena

sudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně A/ - MUDr. M. R. opírá přípustnost dovolání o ustanovení §

237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž za otázku zásadního právního významu

považuje „jaká práva, resp. jaký rozsah a způsob užívání pronajaté věci lze

akceptovat a tedy nájemci přiznat jako rozsah a způsob užívání věci

realizovaný v rámci a v souladu s ustanovením § 665 zákona č. 40/1964 Sb.,

resp. v souladu s ustanovením § 22 odst. 6 zákona o půdě“. Soudy zjistily, že v

žalobou vymezeném období docházelo na pozemcích ve vlastnictví žalobkyně k

těžbě nevyhrazeného nerostu - štěrkopísku v rozsahu 60.130 m3,a přesto

neučinily závěr, že ke škodě žalobkyně v důsledku poškození pronajaté věci

nedošlo, protože těžba byla prováděna na základě platného povolení. Tento závěr

je podle dovolatelky ve zřejmém rozporu s Listinou základních práv a svobod,

konkrétně jejího článku 11, podle něhož každý má právo vlastnit majetek, a

vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu; je rovněž v

rozporu s § 665 a § 667 obč. zák. Upozorňuje na to, že sám odvolací soud ve

svém rozsudku vyslovil, že ložisko nevyhrazeného nerostu je součástí pozemku a

znehodnocením tohoto pozemku, a škoda způsobená na součástí je v právním smyslu

škodou na věci hlavní, a tedy znehodnocení ložiska nevyhrazeného nerostu je tak

nutně v právním smyslu škodou. V rozporu s tím však nárok na náhradu škody

zamítl, i když byly jak přisvojení nerostů žalovanými, a tak tedy vznik škody

žalobců, jednoznačně prokázány. Žalobci uplatňovali především škodu, kterou

žalovaní způsobili svou činností žalobcům tím, že si přisvojili jejich věc.

Jsou toho názoru, že těžba nevyhrazeného nerostu je činností, která překračuje

rozsah oprávnění nájemce pozemků označených v evidenci katastru nemovitostí

jako orná půda, a tedy vlastníkovi a pronajímateli pozemků přísluší náhrada za

škodu způsobenou znehodnocením pronajaté věci přisvojením si vytěžených

nerostů. Dovolatelka navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl dovolacím

soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

K dovolání žalobkyně A/ se vyjádřil prvý žalovaný, ve svém vyjádření

se však zabýval i důvody obsaženými v dovolání žalobce C/. Vyslovil názor, že

dovolání není přípustné, protože rozhodnutí obou soudů jsou v podstatně shodná,

a rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Naopak je

k dispozici obšírná judikatura, která tyto právní otázky řeší a soudy se jí ve

své rozhodovací praxi řídí. Zákon o půdě dle jeho názoru neřeší změnu v

hospodářském stavu pozemku v době jeho vydání zemědělským družstvem. Žalobce C/

vstoupil ve vztahu k prvnímu žalovanému do pozice pronajímatele a bylo jeho

věcí, zda nájemní vztah vypoví či nikoliv. Žalovaný neužíval pozemky v rozporu

s jejich určením, neboť těžba počala probíhat ještě za účinnosti zákona o

zemědělském družstevnictví č. 162/1999 Sb., přičemž pozemky byly dočasně vyňaty

ze zemědělského půdního fondu a odváděly se i povinné odvody. Žalovaný pozemky

užíval řádně k těžbě štěrkopísku v souladu s příslušnými předpisy, jak ukládá §

22 odst. 6 zákona o půdě, a nemohl tak svou legální činností porušit žádnou

svou právní povinnost. Žalobci měli možnost nájemní vztahy kdykoli ukončit,

učinili tak relativně pozdě, v každém případě až po ukončení těžby, přičemž

byly užívány již jen jako přístupová cesta. Prvý žalovaný navrhl, aby dovolání

bylo jako nepřípustné odmítnuto.

Druhý žalovaný se k dovoláním nevyjádřil.

Dovolací soud se nejprve zabýval procesními hledisky dovolání, zejména

jejich přípustností, když po formální stránce obě dovolání splňují požadavky

stanovené v § 241 a § 241a o.s.ř. Protože o oprávněnosti nároku

žalobců na náhradu za vytěžený štěrkopísek rozhodl soud prvního stupně nejprve

mezitímním rozsudkem kladně, a po zrušení tohoto rozsudku odvolacím soudem

rozhodl záporně, když se řídil právním názorem odvolacího soudu, je dovolání

přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř i za situace, že druhý rozsudek

soudu prvního stupně byl odvolacím soudem potvrzen. Dovolací soud proto obě

dovolání posoudil věcně z důvodů v nich obsažených. Přitom neshledal, že je dán

dovolací důvod, kterým měla být vada řízení ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a)

o.s.ř., protože dovolatelem namítanou okolností, že soud neprovedl některé jím

navržené důkazy, se odvolací soud zabýval, a jeho závěr o tom, že provedení

těchto důkazů nebylo nutné, se opírá o provedená skutková zjištění a o jeho

právní hodnocení vztahů účastníků.

Na druhé straně dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.

shledal dovolací soud částečně opodstatněným, a to zejména s ohledem na

aplikaci procesní normy, kterou je ustanovení § 153 o.s.ř. (viz dále). Pokud

jde o podřazení daných vztahů pod ustanovení předpisů hmotného práva, považuje

dovolací soud za správné a odpovídající jeho judikatuře následující závěry

odvolacího soudu:

1. Mezi žalobci a prvním žalovaným, jemuž původně svědčilo právo užívání

zemědělského pozemků ve vlastnictví žalobců (jejich právních předchůdců) podle

tehdy platných předpisů, vznikl dnem účinnosti zákona o půdě, tj. dnem

24.6.1991, nájemní vztah ze zákona podle § 22 odst.2 zákona o půdě ve znění

platném k tomuto dni. K tomu dovolací soud jen dodává, že nájemní vztah nemohl

vzniknout též druhému žalovanému, jehož právo dočasného užívání, zřízenému

oprávněným uživatelem před účinností zákona o půdě, v důsledku zrušení

základního užívacího právo zaniklo. Např. v rozsudku ze dne 7.11.2001, sp.zn.

28 Cdo 1399/2001, Nejvyšší soud vyslovil: Pokud jde o nejrůznější práva

dočasného užívání, která vznikla podle dřívějších předpisů, je pro aplikaci §

22 odst. 1 zákona o půdě rozhodující, zda bylo (tímto ustanovením) zrušeno

základní právo užívání k pozemku, z něhož bylo právo dočasného užívání

odvozeno. V takovém případě vzniklo právo nájmu mezi vlastníkem a uživatelem

základního práva.

2. Výše nájemného se ve vztahu k pozemkům žalobců neřídí ustanovením o

výši nájemného ze zemědělských pozemků dle § 22 odst. 9 zákona o půdě v dnes

platném znění, protože v době, za kterou žalobci požadují finanční náhradu,

resp. nájemné, netvořily pozemky součást zemědělského půdního fondu, z něhož

byly na dobu povolené těžby dočasně vyňaty. Nájemné se v takovém případě v

souladu s běžnou judikaturou Nejvyššího soudu stanoví ve výši obvyklého

nájemného za pozemek, odpovídajícího způsobu jeho užívání. V takovém případě je

s ohledem na ustanovení § 1 odst. 3 zákona o půdě třeba aplikovat obecná

ustanovení o nájemného podle občanského zákoníku.

Dovolací soud tedy považuje za správné závěry odvolacího soudu, že

pokud zákon o půdě upravuje vztahy vlastníků a uživatelů k pozemkům, řídí se

právní vztahy účastníků primárně tímto zákonem. Za zavádějící však považuje

dovolací soud úvahy o tom, že žalobci vstoupili dnem 24.6.1991 do právního

vztahu mezi žalovanými, který podle výše uvedené judikatury tímto dnem naopak

zanikl. Ustanovení § 25 odst. 1 zákona o půdě se výslovně týká jen některých

případů, m.j. i nájmu pozemků, s nimiž okrajově počítalo ustanovení § 490 odst.

2 obč. zák. v dříve platném znění v ustanovení, jež upravovalo vztahy občanů -

vlastníků půdy ze smluv občanskoprávních. Netýká se tedy toto ustanovení

vztahů, založených zvláštními předpisy o užívání zemědělské půdy organizacemi,

jež zákon o půdě specielně upravil ve svém § 22 výslovným zřízením nového

zákonného práva nájmu.

Z toho vyplývá, že v dané věci došlo podle § 22 odst. 1 zákona o půdě

dnem 24.6.1991 k nájemnímu vztahu, který upravil zejména vznik a způsob

ukončení nájmu; zbývající obsah tohoto vztahu, zákonem o půdě neupravený,

zejména způsob určení nájemného jako pojmového znaku nájmu je pak třeba s

ohledem na § 1 odst. 3 zákona o půdě posuzovat podle obecných předpisů

občanského hmotného práva (s výjimkou pozemků spadajících do zemědělského

půdního fondu). Přitom zajisté platí zásada, že nájemné závisí na hodnotě

najaté věci a možnosti užitků z ní plynoucích.

Na závěr je třeba konstatovat, že odvolací soud v dané věci nesprávně

aplikoval zásady uvedené v § 153 o.s.ř., jestliže nepřiznal žalobcům nájemné ve

výši, kterou považoval za odpovídající, jen proto, že dle jeho názoru žalobci

vyšší než soudy přisouzenou částku na nájemném nepožadovali. Dovolatelům je

třeba dát zapravdu v tom, že požadovali za užívání jejich pozemku k těžbě

částky mnohonásobně vyšší, než jim soud přisoudil, a že jejich právní hodnocení

není pro soud závazné. To vyplývá z běžné judikatury Nejvyššího soudu -

namátkově lze poukázat např. na jeho rozsudek ze dne 28.11.2000, sp.zn. 25 Cdo

2744/99, podle něhož při právním posouzení soud aplikuje právní normu na

zjištěný skutkový stav s tím, že pokud výsledky provedeného dokazování dovolují

podřídit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával

žalobce, nic soudu nebrání věc po právní stránce takto posoudit. (Rozsudek byl

uveřejněn v časopisu Soudní judikatura částka 4/2001, poř. č. 52). V této

souvislosti lze ostatně též poukázat na to, že i odvolací soud při rozhodování

o tom, jakou částku mají žalovaní jako nájemné žalobcům zaplatit, vycházel

svým způsobem z hodnoty vytěženého štěrkopísku.

Odvolací soud rovněž nevysvětlil, proč neaplikoval svůj závěr,

opírající se o ustanovení horního zákona o způsobu náhrady za těžbu

spočívajícím v rozdílu ceny pozemku před a po vytěžení.

Dovolací soud je toho názoru, že práva vlastníka pozemku k ložisku

nevyhrazeného nerostu musí být respektována v rámci ochrany vlastnického práva,

a že proto hodnota štěrkopísku vytěženého bez souhlasu vlastníka v době, kdy

užívací práva žalovaných zanikla, musí mu být nahrazena. Přitom soud posoudí,

zda se tak stane v souvislosti s nájemným, nebo jiným způsobem, např. jako

plnění z bezdůvodného obohacení, a kdo a v jakém rozsahu je ve věci pasivně

legitimován. Výše náhrady 12 Kč za vytěžený 1m3 štěrkopísku pak nebude z

tohoto hlediska rozhodující, jestliže žalobci nevstoupili do vztahu dočasného

(byť původně oprávněného) užívání pozemku, v jehož rámci byla tato náhrada

sjednána, protože tento vztah ke dni 24.6.1991 zanikl a nebyl obnoven žádnou

dohodou s vlastníky pozemků - ti naopak dávali najevo, že s těžbou nadále

nesouhlasí.

V dalším řízení bude proto třeba přehodnotit závěry soudu o výši

nájemného i náhradě za vytěžení ložiska nerostu bez souhlasu vlastníka, s

přihlédnutím k tomu, po jakou dobu se na pozemcích žalobců po 24.6.1991 těžilo

a jaká byla hodnota nájmu i po skončení těžby do ukončení nájemního vztahu

výpovědí.

Rozsudek odvolacího soudu tedy nebyl v rozsahu shora uvedeném shledán

správným, a dovolací soud jej v tomto rozsahu podle § 243b odst.2 o.s.ř.

zrušil. Protože důvody zrušení se týkají i rozsudku soudu prvního stupně, byl

zrušen i jeho rozsudek a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b

odst. 3). V dalším řízení rozhodne soud nově i o nákladech řízení, včetně

nákladů dovolacího řízení (§ 243d o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. prosince 2005

JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.

předseda senátu