U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra
Krause ve věci žalobce M. M., zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem
se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému R. L., zastoupenému JUDr.
Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o
zaplacení částky 384.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Praha-východ pod sp. zn. 3 C 11/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 20. října 2009, č. j. 31 Co 224/2009-297, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Olgy Vaňkové.
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 5.
5. 2005, č. j. 3 C 11/2004-73, zrušen usnesením Krajského soudu v Praze ze dne
20. 3. 2007, č. j. 31 Co 614/2006-113, jímž bylo soudu prvního stupně uloženo
odstranění vad žaloby a v němž odvolací soud vyslovil závazný právní názor o
dostatečné věcné aktivní i pasivní legitimaci účastníků v projednávané věci,
Okresní soud Praha-východ rozsudkem ze dne 2. 10. 2008, č. j. 3 C 11/2004-258,
opětovně zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobci částku 384.000,- Kč s
příslušenstvím (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II.
a III.).
Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že se jedná o
majetkový prospěch, který na jeho úkor získal žalovaný užíváním nemovitosti ve
vlastnictví žalobce. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce je
vlastníkem budovy bez čísla popisného na pozemku stav. parc. č. 725-729 v kat.
území S. a byl jím již v roce 2002, tj. v období, za které požaduje náhradu za
prospěch získaný užíváním této nemovitosti. Prostory, které se v této
nemovitosti nacházejí, v rozsahu odpovídajícímu 400 m2 fakticky užíval
žalovaný, a to na základě nájemní smlouvy, kterou uzavřel dne 28. 12. 2000 na
dobu neurčitou s pronajímatelem P. K.; jemu za užívání prostor platil sjednané
nájemné ve výši 28.000,- Kč měsíčně. Jelikož se posléze ukázalo, že Petr
Konečný není a nebyl vlastníkem nemovitosti (a neměl ani jiný titul opravňující
jej k nakládání s touto nemovitostí), je nájemní smlouva, kterou P. K. uzavřel
s žalovaným, neplatná. Žalovaný se tedy užíváním prostor v nemovitosti ve
vlastnictví žalobce bezdůvodně obohatil. Současně vzal soud za prokázané, že
žalobce i P. K. jednotlivým nájemcům nebytových prostor, mezi nimi i
žalovanému, oznámili, aby sjednané nájemné platili k rukám P. K., jehož úkolem
bylo provést vypořádání se žalobcem. Uzavřel tudíž, že dluh žalovaného (z
bezdůvodného obohacení), který „nájemné“ zaplatil k rukám Petra Konečného „v
dobré víře“, zanikl splněním (§ 559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem
ze dne 20. října 2009, č.j. 31 Co 224/2009-297, rozsudek soudu prvního stupně
ve výroku o věci samé potvrdil a změnil jej toliko ve výroku o náhradě nákladů
řízení (výrok I); současně rozhodl i o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok
II). Se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a
za správný označil i jeho právní závěr o neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené
mezi žalovaným a Petrem Konečným, který nebyl vlastníkem ani většinovým
podílovým spoluvlastníkem nemovitosti pronajímané dalším osobám. Na rozdíl od
soudu prvního stupně dospěl však k závěru, že mezi účastníky tohoto řízení
závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení vůbec nevznikl. S odkazem na v
odůvodnění citovanou judikaturu Nejvyššího soudu usoudil, že žalovaný je
odpovědný pouze za vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k P. K., které mu
vzniklo užíváním prostor na základě neplatné smlouvy, jejíž účastníci jsou
podle § 457 obč. zák. povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění. V právním
vztahu k žalobci (vlastníku nemovitosti) je pouze Petr Konečný, „domnělý
vlastník“, který nemovitost držel na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999,
posouzené později soudem jako neplatné; nemovitost tedy užíval bez platného
právního důvodu (skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 451 odst. 1
obč. zák.). Povinnost k vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k žalobci má
tedy pouze P. K. jako „domnělý vlastník“, nikoliv žalovaný. K argumentu
žalobce, vznesenému v průběhu odvolacího řízení, že mezi ním a žalovaným byla v
roce 1999 uzavřena nájemní smlouva a nájemní vztah trval až do roku 2003,
odvolací soud nepřihlédl, neboť soud vycházel ze skutkového tvrzení uvedeného v
žalobě, v níž bylo žalované plnění požadováno z titulu bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud shledal tedy rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé
věcně správným a v tomto rozsahu jej potvrdil (§ 219 občanského soudního řádu –
dále jen „o. s. ř.“).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Dovolatel
uvedl, že ač si je vědom toho, že toto ustanovení se vztahuje především na
případy, v nichž je rozhodnutí prvoinstančního soudu ovlivněno závazným právním
názorem soudu odvolacího, na základě nějž se soud prvního stupně odklonil od
svého původního právního názoru, domnívá se, že přípustnost dovolání ve smyslu
tohoto ustanovení by měla být dána i tehdy, nerespektuje-li odvolací soud svůj
vlastní právní názor, jímž ve svém předchozím rozhodnutí zavázal soud prvního
stupně. Protichůdnost názorů odvolacího soudu na tutéž právní otázku zřejmá z
tohoto řízení i z jiných řízení v obdobných věcech zároveň naplňuje podmínky
přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Důvodnost dovolání je pak dána ustanovením § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s.
ř. Konkrétněji dovolatel namítal, že odvolací soud si učinil o věci jiné
(vlastní) skutkové závěry, aniž by sám provedl či alespoň zopakoval důkazy
potřebné k prokázání rozhodných skutečností, nerespektoval judikaturu
Nejvyššího soudu a přitom věc nesprávně právně posoudil. Jde-li o právní
posouzení věci, souhlasí žalobce s tím, že nájemní smlouva uzavřená mezi P. K.
a žalovaným je neplatná; za nesprávný ovšem pokládá závěr odvolacího soudu o
věcné legitimaci účastníků. Mezi žalobcem a P. K. nebyla totiž uzavřena žádná
smlouva opravňující P. K. k užívání nemovitosti a nelze za ni pokládat ani
neplatnou kupní smlouvu ze dne 8. 5. 1999, z níž jejím účastníkům sice vznikla
povinnost vrátit si vzájemně poskytnutá plnění (kupní cenu a předmět prodeje),
užitky získané budoucím užíváním věci mezi takto vzájemně si poskytnutá plnění
ovšem nepatří. Plnění, která získal na základě neplatné nájemní smlouvy, již
uzavřel se žalovaným, je P. K. povinen vydat nikoliv žalobci, nýbrž žalovanému.
I z toho žalobce dovozuje, že v právním vztahu s ním je toliko žalovaný, který
fakticky užíval prostory v nemovitosti v jeho vlastnictví bez platně uzavřené
smlouvy a neposkytoval mu za to žádné plnění. Jestliže odvolací soud
připodobňuje postavení Petra Konečného k postavení nájemce, či „domnělého
nájemce“, jež je v právním vztahu k žalobci, jde o závěry nesprávné, neboť P.
K. neměl právo nemovitost užívat ani s ní nakládat, přičemž jejím faktickým
uživatelem byl žalovaný. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, na která pak odvolací
soud poukazuje v odůvodnění rozsudku, pokládá žalobce na nepřípadná, neboť v
nich jde o řešení případů typově odlišných, a odkazuje naopak na jiná, s nimiž
se odvolací soud nevypořádal. Odvolací soud podle dovolatele rovněž pochybil,
odmítl-li se zabývat jeho tvrzením, že mezí ním a žalovaným existoval nájemní
vztah, a neřešil, zda není požadovaný nárok důvodný z tohoto hlediska, přestože
právní kvalifikace nároku je věcí právního posouzení soudu a nikoliv účastníka.
S ohledem na výše uvedené navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry
odvolacího soudu a navrhl odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7.
2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po
30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.,
se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.),
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým tento soud
rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil (§ 237
odst. 1 písm. b/ o. s. ř.), anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.); to
neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč,
přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení
nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení
(popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení (§ 237 odst. 2 písm. b/ o.
s. ř.), a ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která
je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských
společenství (§ 237 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.).
Dovolateli nelze přisvědčit, dovozuje-li přípustnost dovolání z ustanovení §
237 odst. 1 písm. b) o. s. ř, neboť toto ustanovení má umožnit dovolací přezkum
pouze v případech tzv. skryté diformity, tedy dospěl-li soud odvolací ke
stejnému závěru jako soud prvního stupně, ovšem tato shoda je dána vázaností
soudu prvního stupně závazným právním názorem soudu odvolacího vysloveným v
jeho předchozím zrušujícím rozhodnutí. V projednávané věci však byla shoda
rozhodnutí docílena i přesto, že soud prvního stupně nerespektoval závazný
právní názor soudu odvolacího a naopak jeho věcnému řešení sporu posléze
přitakal i soud odvolací. Odvolacímu soudu přitom z občanského soudního řádu
neplyne povinnost respektovat svůj dříve v řízení vyslovený právní názor,
setrvá-li na něm, může rozhodnutí soudu prvního stupně, jež jej nerespektuje,
zrušit či změnit, shledá-li však takové rozhodnutí věcně správným, nebrání mu
zákon v tom, aby je potvrdil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3342/2007, publikovaný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod R 80, svazek 8/2008). Bylo-li tedy shody názorů
soudů obou stupňů docíleno nikoliv na základě vázanosti soudu prvního stupně
rozhodnutím soudu odvolacího, ale naopak navzdory tomu, že soud prvního stupně
předchozí závazný právní názor soudu odvolacího nerespektoval, může být
dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé
po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s.
ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího
soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání
nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených
v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí
odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má.
Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v
dovolání označil (srov. § 242 odst. 3, věty prvé, o. s. ř. o vázanosti
dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Již z výše řečeného tedy vyplývá, že žalobcem namítané vady při
shromažďování, provádění a hodnocení důkazů odvolacím soudem (vady řízení z
pohledu ustanovení § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) způsobilým dovolacím
důvodem v posuzovaném případě být nemohou. Při zkoumání otázky přípustnosti
dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolateli k dispozici ani
dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., určený ke zpochybnění správnosti
skutkových závěrů odvolacího soudu; z nich dovolací soud ve svých dalších
úvahách vychází.
Předmětem dovolacího přezkumu v posuzovaném případě může být tudíž
toliko prověření správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v žalobcem
nastolené právní otázce věcné legitimace subjektů k uplatnění práva na vydání
bezdůvodného obohacení, na jejímž řešení rozsudek odvolacího soudu spočívá.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový
prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního
úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch
získaný z nepoctivých zdrojů (§ 451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i
ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§ 454 obč. zák.). Z takto
citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba přísně rozlišovat mezi
skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z
neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v ustanovení § 451 odst. 2 obč.
zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy
vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví
ustanovení § 457 obč. zák; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné
obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze
její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z
neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této
smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené
judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je
tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího
soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005,
sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo
351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález
sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v
užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy
uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak
argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož
vzájemnou restituční povinnost podle § 457 obč. zák. mají toliko účastníci
neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl
druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve
vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není.
Ačkoliv v posuzované věci pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem
pronajímané nemovitosti (jím byl, objektivně posuzováno, stále žalobce, jak
bylo později deklarováno v jiném soudním řízení, rozsudkem Okresního soudu
Praha–východ ze dne 26. 4. 2006, č. j. 11 C 235/2005-47, ve spojení s rozsudkem
Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2007, č. j. 31 Co 436/2006-75), v době
uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu shledána neplatnou),
nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. §
129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, již uzavřel se
žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený zápis v katastru
nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním
vztahu k žalobci je nikoliv žalovaný, jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem
(slovy odvolacího soudu „domnělým vlastníkem“) pronajímané nemovitosti P. K.,
nýbrž právě a pouze jen P. K.. Obecně vzato ani v takovém případě vlastník věci
nezůstává bez ochrany; tvrdí-li, že se na jeho místo staví jiná osoba
neoprávněně a konzumuje přitom také užitky vlastnictví, je věcně legitimován i
k uplatnění nároku na vydání prospěchu získaného na jeho úkor touto osobou, kdy
je ovšem třeba zkoumat i to, zda osoba, která získala majetkový prospěch držbou
věci, byla držitelem oprávněným (§ 130 obč. zák.) či neoprávněným (§ 131 obč.
zák.).
Ke stejným závěrům v otázce věcně legitimace subjektů k vydání
bezdůvodného obohacení dospěl Nejvyšší soud i v jiné typově podobné věci téhož
žalobce (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo
4226/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo
263/2010), přičemž neshledává důvody, pro které by se od dříve přijatých závěrů
měl odchýlit právě v nyní posuzované věci.
K tvrzení dovolatele, že se odvolací soud měl zabývat důvodností nároku
jako možného plnění z nájemní smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 1. 1. 1999,
lze uvést (nehledě na to, že z obsahu dovolání není zřejmý záměr dovolatele
nastolit tuto otázku k dovolacímu přezkumu) následující. Soud sice není vázán
právní kvalifikací předmětu sporu ze strany účastníků, je však jeho povinností
vycházet ze skutkového zjištění (srov. § 153 o. s. ř.) učiněného na základě
skutkových tvrzení účastníků podpořených provedeným dokazováním (srov. § 101 a
§ 120 o. s. ř.). Směřoval-li dovolatel veškerá svá další tvrzení a důkazní
návrhy k dovození vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného užíváním
jeho nemovitosti v roce 2002 na základě neplatné smlouvy uzavřené s
nevlastníkem, nelze považovat za pochybení odvolacího soudu, nezabýval-li se
blíže zmínkou dovolatele o nájemní smlouvě uzavřené mezi účastníky v roce 1999,
zvláště pak vzal-li ve shodě s tvrzením dovolatele za prokázané, že žalovaný
užíval v rozhodném období předmětnou nemovitost na základě neplatné smlouvy
uzavřené s domnělým vlastníkem.
Právní otázky, na jejichž vyřešení rozhodnutí o věci samé i v nyní posuzované
věci spočívá, posoudil tedy odvolací soud správně, v souladu s hmotným právem a
konstantní judikaturou. Jím vydaný rozsudek není proto rozhodnutím po právní
stránce zásadně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolání
proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§ 243a
odst. 1, věty prvé, o. s. ř.) – dovolání odmítl (§ 243b odst. 5, věty prvé, §
218 písm. c) o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §
243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o. s. ř. za
situace, kdy žalovanému v dovolacím řízení vznikly náklady v souvislosti s
vyjádřením k dovolání podaným jeho advokátem (§ 3 odst. 1 bod 5, § 14 odst. 1,
§ 15 a § 18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb – sazba odměny ve výši 10.000,- Kč, §
13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. – paušál ve výši 300,- Kč a součet navýšen o
20 % daň z přidané hodnoty dle § 137 odst. 1, 3 o. s. ř.) v celkové výši
12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. října 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu