28 Cdo 1899/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla o dovolání dovolatele
Právovárečného měšťanstva v Plzni, IČ 1035 8986, 323 00 Plzeň, Vlastina 602/23,
zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00 Brno, Zachova 4,
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co
377/2012, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp.
zn. 13 C 264/2010 (žalobce Právovárečného měšťanstva v Plzni, 323 00 Plzeň,
Vlastina 602/23, zastoupeného JUDr. Jindřichem Skácelem, advokátem, 602 00
Brno, Zachova 4, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, IČ 0000
7064, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, 120 00
Praha 2, Rašínovo nábřeží č. 42, o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a
vlastníkem stavby, za účasti v řízení vedlejšího účastníka řízení (na straně
žalované) Plzeňského prazdroje, a. s., IČ 4535 7366, Plzeň, U Prazdroje 7,
zastoupeného JUDr. Jitkou Kallistovou, advokátkou, 326 00 Plzeň, Gruzínská 8, t
a k t o :
I. Zrušují se usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, č. j. 35Co
377/2012-253, i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j.
13C 264/2010-202.
II. Věc se vrací k dalšímu řízení Obvodnímu soudu pro Prahu 5.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13C
264/2010-202, bylo zastaveno řízení o žalobě žalobce, domáhajícího se
uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby. Toto zastavení
řízení odůvodnil soud prvního stupně tím, že žalobce přes výzvu soudu
nepředložil žádné doklady ve smyslu ustanovení § 18 a § 19 občanského soudního
řádu, kterými by doložil, že je právnickou osobou se způsobilostí mít práva a
povinnosti (zakladatelské dokumenty, výpis z příslušného rejstříku); soud
prvního stupně byl toho názoru, že žalující právovárečné měšťanstvo zaniklo ze
zákona dnem 1. 1. 1951 podle ustanovení § 563 odst. 2 zákona č. 141/1950 Sb. O
nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně tak, že mezi žalobcem a žalovanou
nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení, ale ve vztahu mezi žalobcem
a vedlejším účastníkem řízení je žalobce povinen zaplatit vedlejšímu účastníku
řízení na úhradu nákladů řízení 11.880,- Kč. O odvolání žalobce proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 35 Co
377/2012. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Obvodního soudu pro
Prahu 5 ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202, potvrzeno ve výroku o
zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným, ale bylo změněno o nákladech řízení mezi žalobcem a vedlejším
účastníkem řízení, a to tak, že žalobce a vedlejší účastník řízení nemají právo
na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. O nákladech odvolacího
řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení. V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud
přezkoumal usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 5 a 6 a § 214 odst. 1, 2 písm. d) občanského soudního řádu a dospěl k
závěru, že odvolání není převážně důvodné. Odvolací soud poukazoval na to, že žalující Právovárečného měšťanstvo v Plzni
tvrdilo, že je právnickou osobou s právní subjektivitou a svůj vznik datuje
přes rok 1800. Podle názoru odvolacího soudu však „ze žádného žalobcem
předloženého listinného důkazu nevyplývá, jakým typem právnické osoby žalobce
je; žalobce nepředložil žádné listiny osvědčující vznik právnické osoby či
zápis do příslušného rejstříku“; z žalobcem předložených listin „nevyplývá, že
žalobce je subjektem založeným před rokem 1800 a že se u žalobce jedná u
subjekt kontinuálně existující až do současnosti“. Odvolací soud ještě
dovozoval, že „samotná skutečnost, že žalobci bylo přiděleno identifikační
číslo neznamená, že tímto aktem získal způsobilost mít práva a povinnosti“. Odvolací soud proto potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o
zastavení řízení a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a
žalovaným jako věcně správné, ale ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi
žalobcem a vedlejším účastníkem řízení rozhodl, že nemají právo na náhradu
nákladů řízení „neboť řízení bylo zastaveno pro nedostatek právní subjektivity
žalobce“ (§ 146 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu).
O nákladech
odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 ve spojení s ustanovením
§ 224 odst. 1 občanského soudního řádu. Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno dne 13. 2. 2013 advokátce, která
žalobce zastupovala v řízení před soudy obou stupňů a dovolání ze strany
žalobce bylo v pondělí dne 15. 4. 2013 předáno na poště k doručení soudu
prvního stupně, tedy ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 občanského soudního
řádu (v souvislosti i s ustanovením § 57 odst. 2 o. s. ř.). Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze
ze dne 6. 2. 2012 (sp. zn. 35 Co 377/2012 Městského soudu v Praze) i usnesení
soudu prvního stupně ze dne 4. 7. 2012, č. j. 13 C 264/2010-202 Obvodního soudu
pro Prahu 5, a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolatel má za to, že je jeho dovolání přípustné podle ustanovení § 237
občanského soudního řádu a jako dovolací důvod uplatňoval, že usnesení
dovolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
občanského soudního řádu).
Podle názoru dovolatele chybné právní posouzení věci odvolacím soudem spočívá v
tom, že je jím popíráno, že by žalující Právovárečné měšťanstvo v Plzni bylo
subjektem, který má způsobilost mít práva a povinnosti a který má právní
subjektivitu a způsobilost být účastníkem občanského soudního řízení. Dovolatel
také brojí proti tvrzení odvolacího soudu, že tu není splněna podmínka řízení
podle ustanovení § 103 občanského soudního řádu a že tu jde o takový nedostatek
podmínky řízení, který nelze odstranit (§ 104 odst. 1 občanského soudního řádu). Dovolatel poukazoval ve svém dovolání z hlediska existence a vývoje
právovárečných měšťanstev nejen na poznatky z historických pramenů, z odborné
právnické literatury, z předválečné soudní judikatury, ale zejména poukazoval
na závěry z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. § 237 občanského
soudního řádu), které byly zaujaty zejména v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1639/99, sp. zn. 28 Cdo 2000/99, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 a sp. zn. 28 Cdo 1254/2000 (v nichž byly i odkazy na dřívější judikáty Nejvyššího soudu
např. R I 549/21, Rv I 833/27, R I 434/31 a Rv I 236/33). Z těchto právních
závěrů vyplývá ustálený právní závěr, že právovárečná měšťanstva jsou útvarem
sui generis, jimž nelze upřít samostatnou právní existenci a je třeba je řadit
mezi právnické osoby. Právovárečná měšťanstva vznikla v době, kdy nebyl ještě
účinný ani obecný zákoník občanský z roku 1811 a pak následný občanský zákoník
z roku 1951 i z roku 1964. Právovárečná měšťanstva nezanikla (ex lege) ze
žádného dalšího pozdějšího zákona a nebyla dotčena jmenovitě ani předpisy o
znárodnění; nezanikla ani žádným doloženým projevem vůle orgánů právovárečných
měšťanstev. Toto právní posouzení právovárečných měšťanstev, jak je vyjádřeno v ustálené
rozhodovací praxi dovolacího soudu, nebylo v daném případě, podle názoru
dovolatele, dovolacím soudem bráno v úvahu a nebylo jím respektováno. Tím se
odvolací soud ve svém usnesení ze dne 6. 2. 2013 zjevně odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel však dále poukazoval i na to, že odvolací soud dospěl ke svému
závěru, že ze žádných listin, předložených žalobcem, nelze zjistit, že žalobce
je subjektem kontinuálně existujícím do současnosti, třebaže se odvolací soud
blíže nezabýval obsahem těchto předložených listin, i když tyto listiny
dokládaly závěr opačný. Dovolatel ve svém dovolání poukazoval v tomto smyslu
např. na soudu předložené „povolení Magistrátu královského města Plzeň ze dne
25. 2. 1842 č. 722 k výrobě piva Právovárečným měšťanstvem v Plzni“ nebo na
„Výtah (Auszug) z obchodního rejstříku podle článku 12 obecného zákoníku
obchodního č. l/1863 ř. z., dokládající, že dne 19. 4. 1864 byla do tohoto
rejstříku (do svazku I/173, vedeného u Krajského soudu v Plzni) zapsána firma
Měšťanský pivovar v Plzni, jejímž vlastníkem bylo Právovárečné měšťanstvo v
Plzni“ (srov. i údaj o tom v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23Cdo 1639/99),
anebo na výpis z pozemkové knihy pro Plzeň (ve vložce č. 26, ohledně parc. č. 730), týkající se nabytí vlastnictví zahrady o výměře 1378 sáhů, dne 28. 4.
1939 Právovárečným měšťanstvem v Plzni, jakož i zápis v pozemkové knize pro
katastrální území P. o nabytí vlastnictví Právovárečným měšťanstvem v Plzni ke
34 pozemkovým parcelám a 9 stavbám. Naproti tomu nedošlo v celém dlouhém období
existence právovárečných měšťanstev žádným aktem ke zrušení jmenovitě
Právovárečného měšťanstva v Plzni. Ve vyjádření vedlejšího účastníka řízení Plzeňského Prazdroje, a. s., k
dovolání Právovárečného měšťanstva v Plzni bylo uvedeno, že by tomuto dovolání
nemělo být vyhověno, neboť soudy obou stupňů v tomto řízení správně vyšly z
toho, že žalobce neprokázal svou způsobilost být účastníkem tohoto řízení. Podle názoru vedlejšího účastníka Plzeňského Prazdroje, a. s., nebylo žalobcem
předloženými důkazy doloženo tvrzení žalobce o kontinuální existenci
Právovárečného měšťanstva v Plzni od blíže neurčené doby před rokem 1800 do
současné doby. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení nelze mít ze žalobci
předložených důkazů prokázáno, že Právovárečné měšťanstvo v Plzni nebylo
společností ve smyslu ustanovení § 26 obecného zákoníku občanského z roku 1811
(tyto společnosti, jak známo, zanikly nejpozději dne 1. 1. 1951). Z žalobcem
předložených důkazů nebylo prokázáno, že by Právovárečnému měšťanstvu v Plzni
zůstala zachována subjektivita po znárodnění Měšťanského pivovaru v Plzni pak i
po 1. 1. 1951. Podle názoru vedlejšího účastníka řízení Právovárečné měšťanstvo
v Plzni zaniklo ze zákona, „přičemž zůstává pouze otázka, zda zaniklo
retroaktivním způsobem k 27. 10. 1945 či až dne 1. 1. 1951“. Vedlejší účastník
řízení je přesvědčen o tom, že na straně žalobce nejsou splněny podmínky řízení
(ve smyslu ustanovení § 103 občanského soudního řádu), a to „pro
neodstranitelnou překážku řízení, kterou je neexistence žalujícího
Právovárečného měšťanstva v Plzni“. Ve vyjádření Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (za žalovanou
Českou republiku) k dovolání žalobce bylo zejména zdůrazněno, že v daném
případě nejsou splněny podmínky řízení pro neodstranitelnou překážku řízení,
kterou je neexistence dovolatele. Proto je ze strany žalované navrhováno, aby
dovolání dovolatele bylo odmítnuto (§ 241c odst. 1 o. s. ř.), respektive
zamítnuto (§ 243d písm. a) o. s. ř.). Přípustnost dovolání dovolatele proti usnesení odvolacího soudu ze dne 6. 2. 2013 bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237 občanského soudního řádu (v
jeho novelizovaném znění účinném od 1. 1. 2013), podle něhož je dovolání
přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se řízení končí,
jestliže rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu
nebo otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo
je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V daném případě se odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v řízení o
žalobě, domáhající se uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem
stavby, zabýval, jak v odůvodnění svého usnesení uváděl, předběžnou otázkou
(zejména vzhledem k procesnímu vyjádření vedlejšího účastníka řízení)
způsobilostí žalobce - Právovárečného měšťanstva v Plzni být účastníkem řízení,
tedy způsobilostí mít procesní práva a povinnosti, které zákon účastníkům
přiznává (zejména v ustanovení § 19 a § 104 odst. 1 občanského soudního řádu v
souvislosti i s ustanovením § 18 odst. 1, § 19 a § 19a odst. 1 občanského
zákoníku). Toto posouzení se týkalo žalujícího Právovárečného měšťanstva v Plzni, tedy
jednoho z právovárečných měšťanstev jako útvarů sui generis, jak jsou zásadně
označována v rozhodnutích dovolacího soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1254/2000), přičemž v tomto i dalších
rozhodnutích dovolacích soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1639/99) byl k právní povaze právovárečného měšťanstva
zaujat výkladový právní závěr, že jde o útvary, které nelze směšovat se
společnostmi podle dříve platného ustanovení § 26 obecného zákoníku občanského
z roku 1811, jež dnem 1. 1. 1951 zanikly. Právovárečným měšťanstvům nelze tedy
upřít právní existenci a je třeba je chápat jako subjekty způsobilé mít práva a
povinnosti a tedy mít i způsobilost být účastníky občanského soudního řízení
(jak to bylo uvedeno např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 1999, sp. zn. 23 Cdo 1639/99). Odvolací soud však v daném případě (sp. zn. 13 C 264/2010 Obvodního soudu pro
Prahu 5) při posuzování uvedené právní otázky způsobilosti Právovárečného
měšťanstva v Plzni být účastníkem občanského soudního řízení a mít procesní
práva a povinnosti účastníkům řízení přiznávaná dospěl k právnímu závěru, že
konkrétně ohledně uvedeného Právovárečného měšťanstva v Plzni nelze mít práva a
povinnosti jako společnost vzniklá již v 19. století, byť i šlo o subjekt,
kterému bylo přiděleno v roce 2000 identifikační číslo a také v občanském
soudním řízení bylo s tímto právovárečným měšťanstvem jednáno jako s účastníkem
řízení (např. u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 68/2009). Odvolacímu soudu byla přitom známa, jak vyplynulo z odůvodnění jeho usnesení,
judikatura dovolacího soudu, obsahující výklad právní povahy a právní
subjektivity právovárečných měšťanstev. Uvedeným právním posouzením odvolacího soudu ohledně právní povahy a
způsobilosti právovárečných měšťanstev být účastníkem občanského soudního
řízení došlo tedy nepochybně k odchýlení se odvolacího soudu od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, jak to jmenovitě zdůrazňuje ustanovení §
237 občanského soudního řádu (v novelizovaném znění). Tento postup odvolacího
soudu neodpovídá tomu, co zdůrazňuje i Ústavní soud ČR ve svých nálezech (viz
např. nález Ústavního soudu ČR ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 290/03,
uveřejněný pod č.
34 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR),
že totiž „Nejvyšší soud má za povinnost svoji judikaturou sjednocovat
judikaturu soudů nižších stupňů, což je důležité pro zachování předvidatelnosti
rozhodování soudu jakožto jednoho z komponentů spravedlivého procesu“. Z uváděných argumentů odvolacího soudu v jeho usnesení ze dne 6. 2. 2013 (sp. zn. 25 Co 377/2012 Městského soudu v Praze), použitých k doložení odlišného
právního posouzení způsobilosti žalujícího Právovárečného měšťanstva v Plzni
být účastníkem občanského soudního řízení a mít procesní práva a povinnosti,
které zákon přiznává účastníkům řízení, pak podle názoru dovolacího soudu nelze
přesvědčivě přisvědčit tomuto odlišnému právnímu posouzení uvedené právní
otázky tak, aby bylo na místě odchýlit se od právních závěrů obsažených v
ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (viz zejména rozhodnutí Nejvyššího
soudu 23 Cdo 1639/99, 28 Cdo 2000/99, 28 Cdo 1254/2000 a 28 Cdo 1254/2000). Dovolání dovolatele, které je přípustné podle ustanovení § 237 občanského
soudního řádu (jako dovolání proti řešení odchylujícímu se od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu) bylo tedy třeba posoudit dovolacím soudem
jako dovolání i důvodné, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu
spočívajícímu na nesprávném právním posouzení řešené otázky způsobilosti
žalobce být účastníkem občanského soudního řízení. Přikročil proto dovolací soud podle ustanovení § 243e odst. 1 občanského
soudního řádu ke zrušení usnesení odvolacího soudu a k vrácení věci k dalšímu
řízení. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V tomto dalším
řízení (v němž bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
ve smyslu ustanovení § 243g odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu), přikročí
již soud prvního stupně k projednání žaloby žalobce ve věci samé (t. j. žaloby
o uspořádání poměrů mezi vlastníkem pozemků a vlastníkem stavby) na podkladě
dovolacím soudem vyřešené předběžné otázky způsobilosti žalobce být účastníkem
tohoto občanského soudního řízení a mít způsobilost k přiznání procesních práv
a povinností, které občanský soudní řád účastníkům řízení přiznává. O náhradě
nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud (ve smyslu
ustanovení § 243g odst. 1 věta druhá, občanského soudního řádu) v novém
rozhodnutí o věci.
Proti tomuto usnesení dovolacího soudu (viz § 243f odst. 1 občanského soudního
řádu), jímž bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc
vrácena k dalšímu řízení), není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 7. listopadu 2013
JUDr. Josef
Rakovský
předseda senátu