28 Cdo 1930/2000
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Milana Pokorného, CSc., o
dovolání žalobkyně M. F., zast. advokátem, které bylo podáno proti rozsudku
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. května 2000, sp. zn. 8 Co
942/2000 (v právní věci žalobkyně M. F., zast. advokátem, proti žalovanému ČR -
Okresnímu úřadu v J. H., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u
Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp.zn. 5 C 705/99) takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 8. února 2000 pod č.j. 5 C
705/99 - 15 zamítl návrh, aby bylo určeno, že vlastníkem ve výroku
specifikovaných nemovitostí byl ku dni svého úmrtí právní předchůdce žalobkyně.
Protože jde o žalobu podle § 80 písm. c) občanského soudního řádu, musel se
soud předně zabývat tím, zda je dán naléhavý právní zájem na určení, jehož se
navrhovatelka domáhá. Pro vymezení naléhavosti právního zájmu platí zásada, že
nelze žalovat na určení tam, kde lze žalovat na plnění. Žalobou sui generis na
plnění byla podle přesvědčení soudu žaloba podle speciálního zákona č. 87/1991
Sb. o mimosoudních rehabilitacích, kterou také žalobkyně po nabytí účinnosti
tohoto zákona dne 15. 11. 1991 podala. K tomu je třeba poznamenat, že soud
neuplatnil zásadu věci rozsouzené, neboť je nyní žalováno z jiného důvodu než v
řízení o restitučním nároku. V existenci rozhodnutí o žalobě na uložení
povinnosti uzavřít dohodu o vydání těchže nemovitostí však soud I. instance
spatřuje nedostatek naléhavého právního zájmu na předmětném určení.
K odvolání žalobkyně se věcí zabýval Krajský soud v Českých Budějovicích, který
rozsudkem ze dne 25. května 2000 napadené rozhodnutí potvrdil, protože stejně
jako soud I. instance neshledal naplnění předpokladů pro určovací žalobu dle §
80 písm. c) o.s.ř. pro absenci naléhavého právního zájmu žalobkyně na
požadovaném určení. Vzhledem ke konkurenci restitučních předpisů a obecného
předpisu je nutné v každém konkrétním případě zkoumat okolnosti toho kterého
restitučního případu včetně uplatněného restitučního důvodu. V dané věci je
třeba zdůraznit, že žalobkyně v uzavřeném restitučním řízení uplatnila svůj
nárok na vydání týchž nemovitostí dle zák. č. 87/1991 Sb. s tím, že jako
restituční důvod uplatnila jak důvod dle § 6 odst. 1 písm. d) cit. zákona, tj.
přechod věci na stát smlouvou o darování nemovitosti uzavřenou dárcem v tísni,
tak i dle § 6 odst. 2 téhož zákona, tj. převzetí věci státem bez právního
důvodu. Jestliže se nyní žalobkyně domáhá určení, že její právní předchůdce byl
ke dni smrti vlastníkem předmětných nemovitostí s odůvodněním, že nebyly
předmětem darovací smlouvy ze dne 14. 1. 1963, ale stát je převzal bez právního
důvodu, pak jde o stejný důvod, jaký byl již uplatněn v předcházejícím řízení a
o tomto nároku bylo rozhodnuto. Soudu v tomto řízení nepřísluší přezkoumávat
správnost rozhodnutí v předcházejícím řízení vydaných a ani zkoumat, zda v nich
byly vyčerpány všechny důvody uplatněné žalobkyní. Podstatné je dle názoru
odvolacího soudu pouze to, že žalobkyně převzetí nemovitosti státem bez
právního důvodu v předcházejícím řízení uplatnila, o tomto jejím nároku bylo
rozhodnuto, a tím se žalobkyni bere existence jejího naléhavého právního zájmu
na této určovací žalobě, neboť dovozuje-li žalobkyně z týchž skutkových tvrzení
dva odlišné nároky, jeden podle občanského zákoníku a druhý podle restitučního
zákona, má přednost ten právní předpis, který je speciální, tj. restituční
zákon. Připuštění existence naléhavého právního zájmu žalobkyně v daném případě
na určovací žalobě by dle názoru odvolacího soudu vedlo v podstatě k obcházení
restitučního zákona. Přitom se ztotožňuje i se závěrem soudu prvního stupně, že
nejde o věc rozsouzenou, a to i proto, že na straně žalovaného nejde o subjekt
totožný s předcházejícím řízením. Návrh žalobkyně na připuštění dovolání bez
konkretizace otázky zásadního právního významu odvolací soud zamítl s tím, že
bude na dovolacím soudu, zda dovolání bude připuštěno či nikoliv.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně včas dovolání, přičemž za
otázku po právní stránce zásadního významu považuje to, zda připuštění
existence naléhavého právního zájmu v žalobě na určení by vedlo k obcházení
restitučního zákona. Podle dovolatelky se podobnou otázkou zabýval pouze
Ústavní soud nálezem IV. ÚS 403/98 ze dne 21. 12. 1998, kterým je však řešena
situace reivindikační žaloby, když předtím nedošlo k žádnému řízení podle
restitučních předpisů. Pokud odvolací soud ve svém rozsudku uvádí, že
dovolatelka nárok na vydání nemovitostí z důvodu převzetí státem bez právního
důvodu (tj. § 6 odst. 2 zák. č. 87/1991 Sb.) již uplatnila v řízení vedeném pod
sp. zn. 6C 687/1991, je k tomu namítáno, že tímto restitučním důvodem se soud
zabýval pouze okrajově, a to v usnesení ze dne 15. 1. 1993. Zde uvedený názor
soudu se už pak nepromítá do žádného rozhodnutí ani výroku, dovolatelka tedy má
za to, že o tomto nároku rozhodnuto není. Z této absence rozhodnutí o
restitučním důvodu dle § 6 odst. 2 cit., zákona dovolatelka vyvozuje
oprávněnost jejího právního zájmu na nyní požadovaném určení. Na věci nic
nezměnilo ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 371/97 ze dne 5. 3.
1998, kterým byla pouze konstatována nepřípustnost dovolání v předcházejícím
restitučním sporu. Závěrem dovolatelka opětovně poukazuje na nález Ústavního
soudu IV. ÚS 403/98, i když si je vědoma, že nejde o rozhodnutí které by šlo
beze zbytku použít v jejím případě.
Dovolací soud je při své činnosti vázán rozsahem dovolacího návrhu a
uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 o.s.ř.).
Dovolací soud musel především řešit otázku přípustnosti dovolání, když
tento opravný prostředek žalobkyně směřoval proti rozsudku odvolacího soudu,
jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně. V takovém případě je totiž
dovolání nepřípustné (arg. opaku ustanovením § 238 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.).
Žalobkyně sice podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, avšak odvolací
soud návrhu nevyhověl ( § 239 o.s.ř. )
Bylo proto nutno se zřetelem k ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. posoudit
tvrzení dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam.
Nálezem Ústavního soudu ČR z 23.8.1995, III ÚS, uveřejněném ve Sbírce nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR, ve svazku 4, pod č. 19 (usnesení) byl vysloven
názor, že za rozhodnutí "po právní stránce zásadního významu" je nutno
považovat zejména ta rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo
přinášejí judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v
obdobných případech.
Také Nejvyšší soud ČR za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu
považuje zejména i takové rozhodnutí, které novým způsobem vykládá ustanovení
právního řádu. V daném případě, kdy dovolatelka za otázku po právní stránce
zásadního významu považuje to, zda připuštění existence naléhavého právního
zájmu v žalobě na určení by vedlo k obcházení restitučního zákona, bylo
dovolacím soudem - vzhledem k absenci judikatury, která by tuto problematiku
upravovala - dovolání připuštěno (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou,
řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. l o.s.ř., § 24l odst. l o.s.ř.), a
opírá se o zákonem stanovený dovolací důvod (§ 24l odst. 3, písm. c/,d/
o.s.ř.). Přezkoumal proto napadené rozhodnutí v rozsahu plynoucím z podaného
dovolání (§ 242 odst. l, 3 o.s.ř.), když nezjistil žádné takové vady
předchozího řízení, které by odůvodňovaly postup podle § 237 odst. l o.s.ř.
Po projednání věci soud dospěl k přesvědčení, že dovolání není důvodné.
Restituční legislativa je výrazem zákonodárcovy vůle přispět ke zmírnění
rozsáhlých křivd k nimž došlo v rozhodném období, tedy v letech 1948 - 1989.
Tyto předpisy, včetně zákona o mimosoudních rehabilitacích č. 87/1991 Sb.,
ovšem nevycházely z pojetí prohlášení neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů
určitého druhu, nýbrž obsahují speciální postup, který je od účinnosti tohoto
zákona při uplatňování příslušného nároku nutno použít. Pokud se tedy
dovolatelka domáhá určení, že její právní předchůdce byl ke dni smrti
vlastníkem nemovitosti s odůvodněním, že je stát převzal bez právního důvodu,
pak jde o situaci, kterou je nutno subsumovat pod ustanovení § 6 odst. 2 ve
spojitosti s § 3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona. Za situace, kdy již byl
takto koncipovaný žalobní návrh podán a nároku nebylo vyhověno, je - jak
správně dovodil odvolací soud - úsilí o výše zmíněné určení možno označit za
snahu vyhnout se dopadu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud ČR
nadto není oprávněn přezkoumávat výsledky již pravomocně skončeného
restitučního řízení. Pokud se týká dovolatelkou zmiňovaného nálezu Ústavního
soudu IV. ÚS 403/98, ten se dotýká zvláštní kategorie případů, zde nesprávným
výkladem a uplatňováním ustanovení § 253 odst. 2 o.s.ř. zmíněného již záhy ( s
účinností k 1.1.1992) zákonodárným orgánem svobodného státu ( zák. č. 509/1991
Sb.) Nález Ústavního soudu řešil reparaci nezákonných majetkových důkazů.
V dalším dovolací soudu poukazuje na závěry rozhodnutí odvolacího soudu, s
nimiž se ztotožňuje.
Nemohl proto dovolací soud dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je
nesprávné (§ 243b odst. l o.s.ř.); nezbylo proto, než podle citovaného
ustanovení dovolání žalobkyně zamítnout.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o.s.ř. za
použití § 224 odst. l o.s.ř., § l5l odst. l o.s.ř. a § l42 odst. l o.s.ř.
Žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalovanému v souvislosti s podaným
dovoláním výdaje nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 31. ledna 2001
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc.,v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Ivana Svobodová