28 Cdo 1937/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc.
v právní věci žalobců a) M. N., b) M. N., c) H. N., všichni zastoupeni
advokátkou, proti žalovaným 1) S. N. H., s. p., 2) K. Ch., 3) E. Ch., oba
zastoupeni advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu
pod sp. zn. 12 C 34/2002, o dovolání žalobců 2) a 3) proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2006, č.j. 10 Co 19/2006-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům
náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 7.320,- Kč do tří dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí k rukám zástupkyně žalobců.
Žalobci se domáhali, aby soud určil, že původní žalobkyně M. M., která zemřela
(v řízení dále zastoupená svým právním nástupcem M. N.), byla ke dni své smrti
vlastnicí id. ¾ a žalobkyně M. N. je vlastnicí id. ¼ nemovitostí v
k.ú. V. H., okres Ch. a to domu čp. 47 v K. ulici ve V. H. a stavebního pozemku
parc. č. 2/1 o výměře 720 m2 zapsaných na LV č. 785 u Katastrálního úřadu pro
K. k., pracoviště Ch. Naléhavý právní zájem na této žalobě zdůvodnili
duplicitním zápisem vlastnictví k uvedeným nemovitostem u Katastrálního úřadu v
Ch. U tohoto katastrálního úřadu jsou jako vlastníci zapsáni jednak druhý
žalovaný a třetí žalovaná, na které vlastnictví přešlo na základě kupní smlouvy
uzavřené s právním předchůdcem prvního žalovaného a dále jsou jako vlastnice
zapsány i původní žalobkyně M. M.
a žalobkyně M. N., které získaly uvedené nemovitosti v restituci.
Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 29. 4. 2005, č.j. 12 C 34/2002-73, žalobě
ve vztahu k druhému žalovanému a třetí žalované vyhověl. Zamítl však žalobu ve
vztahu k původnímu prvnímu žalovanému S. s. K., s.p. s odůvodněním, že nebyl
prokázaný naléhavý právní zájem na určovací žalobě s cílem odstranit nejasnosti
v zápise v katastru nemovitostí v situaci, kdy tento není zapsán jako vlastník.
Dále soud rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že druhý žalovaný a třetí žalovaná se
stali vlastníky výše uvedených nemovitostí na základě kupní smlouvy ze dne 12.
8. 1992 registrované Státním notářstvím v Ch. dne 22. 11. 1992 pod č.j. RI
1212/92 uzavřené s právním předchůdcem prvního žalovaného S. M. L., s.p.
Smlouva byla uzavřena na základě výjimky udělené dne 29. 6. 1992 usnesením
vlády ČR podle ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách
převodu majetku státu na jiné osoby. Dále vzal soud za prokázané, že M. M. a M.
N. uplatnily restituční nárok na předmětné nemovitosti dne 23. 12. 1992 u
Okresního úřadu v Chebu – okresního pozemkového úřadu, který jim vydal výše
uvedené nemovitosti na základě ustanovení § 9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o
úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zák.
č. 229/1991 Sb.), rozhodnutím ze dne 6. 3. 2001, č.j.1869/045/01/PÚ/92-23-Z, ve
spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 2. 2002, sp.zn. 30 Ca
7/2002. Poté M. M. a M. N. uvedené nemovitosti darovaly darovací smlouvou ze
dne 25. 2. 2002 H. N. (účastníku řízení ad c/). Řízení u Katastrálního úřadu v
Ch. o povolení vkladu tohoto vlastnického práva bylo přerušeno do odstranění
duplicitního zápisu na LV č. 785 v k.ú. V. H. Vzhledem ke zjištění, že došlo k
duplicitnímu zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí, shledal soud
prvního stupně u účastníků tam zapsaných a těch, kteří by tam zapsáni být
mohli, naléhavý právní zájem na určovací žalobě zda tu právní vztah nebo právo
je či není ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) občanského soudního řádu (dále
jen o.s.ř.). Soud prvního stupně vycházel ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2
o.s.ř. z rozhodnutí pozemkového úřadu a vzal za prokázané, že M. M. a M. N.
své restituční nároky uplatnily v souladu se zákonem č. 229/1991 Sb. řádně a
včas u pozemkového úřadu, že rozhodnutí Okresního úřadu v Ch. – okresního
pozemkového úřadu ze dne 6. 3. 2001, č.j. 1869/045/01/PÚ/92-23-Z, zůstalo v
platnosti přesto, že proti němu bylo podáno několik opravných prostředků.
Ztotožnil se se závěry pozemkového úřadu, že povinnou osobou ve smyslu
ustanovení § 5 odst. 1 zák. 229/1991 Sb. byl právní předchůdce prvního
žalovaného S. s. K., s.p. Dospěl k závěru, že právní předchůdce uvedeného
státního statku S. M. L., státní podnik, porušil zákaz daný v ustanovení § 5
odst. 3 zák. č 229/1991 Sb., když za účinnosti uvedeného zákona převedl kupní
smlouvou ze dne 12. 8. 1992 nemovitosti na druhého žalovaného a třetí
žalovanou. Tím se stala uvedená kupní smlouva absolutně neplatným právním
úkonem a na tom nic nemohla změnit ani výjimka udělená k prodeji nemovitostí.
K odvolání druhého a třetí žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne
27. 2. 2006, č.j. 10 Co 19/2006-126, rozsudek soudu prvního stupně v napadených
výrocích vztahujících se k těmto žalovaným potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
dospěl k závěru, že věc byla správně právně posouzena jak pokud jde o splnění
podmínky naléhavého právního zájmu, tak pokud jde o absolutní neplatnost kupní
smlouvy ze dne 12. 8. 1992 pro její rozpor se zákazem zakotveným v ustanovení §
5 odst. 3 zák. č 229/1991 Sb. i pokud jde o aplikaci ustanovení § 135 odst. 2
o.s.ř. ve vztahu k rozhodnutí Okresního úřadu v Ch. – okresního pozemkového
úřadu ze dne 6. 3. 2001, č.j. 1869/045/01/PÚ/92-23-Z, a k následným
rozhodnutím, kterými bylo v rámci řádných
i mimořádných opravných prostředků toto rozhodnutí přezkoumáno a v konečném
výsledku potvrzeno.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podali druhý žalovaný a třetí
žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání opírali o ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. a uplatnili dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a
b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelé spatřují zásadní právní význam napadeného
rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že řešil právní otázky, o kterých dosud
nerozhodoval dovolací soud, v rozporu s hmotným právem. Konkrétně namítali, že
odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb.
při posuzování platnosti kupní smlouvy, neboť nezodpověděl otázku, zda se zákaz
převodu zde stanovený vztahuje i na osoby, na které nemovitosti nepřešly z
původního vlastníka, ale získaly je na základě dalších převodů. Dále dovolatelé
namítali, že odvolací soud nevyřešil právní otázku, zda může soud vycházet z
rozhodnutí správního orgánu, které bylo vydáno v rozporu s hmotným právem,
zákonem č. 229/1991 Sb., neboť nesprávně určoval osobu povinnou k vydání
nemovitostí, když S. M. L. nebyl prvním vlastníkem od doby neoprávněného
přechodu nemovitostí na stát a to s tím důsledkem, že ani on ani jeho právní
nástupci nejsou povinnými osobami ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 zákona
č. 229/1991 Sb., na které by se vztahoval zákaz převodu stanovený v ustanovení
§ 5 odst. 3 uvedeného zákona. Dále dovolatelé namítali, že soudy obou stupňů
neřešily, zda se na předmětný případ z hlediska povahy nemovitostí vztahuje
režim zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, jak uzavřel Okresní soud v Chebu
v rozsudku ze dne 3. 3. 1998, č.j.. 9 C 361/93-26, nebo režim zákona č.
229/1991 Sb.
(§ 1 a § 30) a zdůraznili, že v roce 1968 byl dům prodán A. Z. a od té doby do
současnosti nesloužil zemědělským účelům.
Dovolatelé také namítali, že soudy vycházely z vadných skutkových zjištění
převzatých z rozhodnutí správních úřadů, když zejména nepřihlédly k tomu, že
původní vlastníci opustili příděl dobrovolně. Poukázali na to, že oprávněné
osoby řádně neuplatnily svůj restituční nárok, když sice požádali pozemkový
úřad o vydání nemovitostí, ale nevyzvali k vydání povinnou osobu. Rovněž
namítali, že žalobci neprokázali své vlastnictví k uvedeným nemovitostem, neboť
nepředložili originál nabývací listiny a upozornili na skutečnost, že dům byl
mnohonásobně zhodnocen oproti původní odňaté nemovitosti, a proto výrok o
určení vlastnictví měl obsahovat
i výrok na plnění, případně neměl být v restitučním řízení vůbec vydán, protože
se nejedná o identickou nemovitost a měla být za něj poskytnuta náhrada.
Konečně zůstala nevyřešena právní otázka vydržení v případě, že fyzická osoba
nemovitosti nabyla v dobré víře, na základě platné smlouvy; byla zapsána v
katastru nemovitostí
a nemovitost v dobré víře držela více než deset let. Ze všech těchto uvedených
důvodů navrhli zrušení výroků rozsudku odvolacího soudu, které se jich týkaly.
Žalobci ve svém vyjádření uvedli, že dovolání žalovaných nelze považovat za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., neboť
právní otázky vznesené žalovanými, byť právně závažné, byly buď soudem
vyřešeny, nebo nemají přímý vztah k projednávané věci. Poukázali na to, že
otázka, zda se vztahuje zákaz daný v ustanovení § 5 odst. 3 zákona č. 229/1991
Sb. jen na osoby povinné, na které přešly nemovitosti od původních vlastníků,
nebo i na další vlastníky, již byla řešena v řadě rozhodnutí a poukázali
zejména na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 515/2000 a dále na samotný text
ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. Dále žalobci uvedli, že v průběhu
soudního řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu
v Ch., které je veřejnou listinou ve smyslu ustanovení § 134 o.s.ř., bylo
nezákonné, vydané v rozporu s hmotným právem, ačkoliv se předmětným rozhodnutím
podrobně zabýval jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací. Zákonnost
rozhodnutí byla podrobně přezkoumána i v rámci správního řízení.
Žalobci uvedli, že ani otázka vydržení v rámci restitučního řízení nepřichází v
úvahu, když nárok oprávněných byl uplatněn řádně a včas, neboť upřednostnění
nových vlastníků oproti restituentům by bylo v rozporu se smyslem zákona o
půdě. Kromě toho žalovaní nemohli být po celou dobu držby nemovitostí v dobré
víře, když nejpozději od roku 1993 věděli v souvislosti s žalobou žalobců na
neplatnost kupní smlouvy, že byl uplatněn restituční nárok.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že
dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami
k tomu oprávněnými (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenými advokátem (§ 241 odst.
1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání, které směřuje proti
rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně
vydaný jako první rozhodnutí ve věci. Přípustnost dovolání se řídí ustanovením
§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné jen, dospěje-
li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle ustanoven § 237 odst. 3 o.s.ř. po právní
stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo jejíž výklad se v
judikatuře odvolacích dovolacích soudů dosud neustálil, nebo řeší-li právní
otázku v rozporu s hmotným právem.
Současně se musí jednat o právní otázku, která měla určující význam nejen pro
rozhodnutí v dané konkrétní věci (viz usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.
5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27 ve Sbírce rozhodnutí a
stanovisek, 2001, šes. č. 4). O otázku zásadního právního významu nejde,
jestliže příslušná zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní
praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 1. 2001,
sp.zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. 103. sv. 2 Souboru rozhodnutí
Nejvyššího soudu, vydalo nakladatelství C. H. Beck).
Jak vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu na závěr, zda má napadené
rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§
237 odst. 3 o.s.ř.), lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím
důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. K okolnostem
uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) nebo
ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnuto (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp.zn. 21 Cdo 541/2004,
uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132).
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Nejvyšší soud České republiky přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu z
hlediska přípustnosti dovolání k první námitce dovolatelů, zpochybňující
povinnou osobu, na kterou nemovitosti přešly nikoliv z původního vlastníka, ale
získala je na základě dalších převodů. Podle ustanovení § 5 odst. 1 zák. č.
229/1991 Sb. jsou povinnými osobami ty subjekty, které ke dni účinnosti tohoto
zákona nemovitosti drží; je tomu tak proto, že smyslem restitučních zákonů je
náprava křivd způsobených v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990, tedy
v období, jehož délka sama
o sobě implikuje více majetkových změn. Z uvedeného plyne i správnost závěru
soudu
o povinnosti S. M. L. – subjektu, který ke dni účinnosti uvedeného zákona
nemovitosti držel – postupovat podle § 5 odst. 3 zák. č. 229/1991 Sb., tj.
nepřevést nemovitosti. Uvedený závěr je také v souladu s konstantní judikaturou
soudů opírající se o znění § 5 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb. a navazující jak na
Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp.zn. Cpjn 50/93, publikované
pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, které se zabývá
výkladem obdobného ustanovení v zákoně č. 403/1990 Sb. (§ 4 odst. 1) s tím, že
platí i pro zákon č. 87/1991 Sb., tak i Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 19.
12. 1995, sp.zn. Cpjn 36/95 publikované pod č. 16/1996 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, které bylo přijato k výkladu zákona č. 229/1991 Sb.
K námitce dovolatelů stran aplikace a interpretace § 135 odst. 2 o.s.ř., v
případě jimi tvrzeného rozhodnutí správního orgánu vydaného v rozporu s hmotným
právem, Nejvyšší soud odkazuje na svou ustálenou judikaturu vycházející z tzv.
presumpce správnosti správního aktu, podle které i vadný správní akt, který
není nicotný, je platný a pokládá se za bezvadný, dokud není úředním postupem
zrušen (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp.zn. 3 Cdon
1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 11/2000,
kde se uvádí, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn
přezkoumávat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o
správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci
příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný). V
předeslaném směru Nejvyšší soud zjistil, že odvolací soud i soud prvního stupně
vycházely z pravomocného správního rozhodnutí, které bylo vydáno v mezích
pravomoci příslušného pozemkového úřadu, neboť se jednalo o vydání nemovitostí
spadajících do působnosti zákona č. 229/1991 Sb. ve smyslu ustanovení
§ 1 a zejména § 30, jestliže šlo v době odnětí o zemědělskou usedlost, a proto
neshledal, že by správní rozhodnutí trpělo takovými vadami, jež by zakládaly
nicotnost tohoto správního aktu.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud uzavřel, že otázky předložené druhým
žalovaným a třetí žalovanou k posouzení přípustnosti dovolání ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání
nezakládají, neboť se jedná o otázky, které jednoznačně řeší příslušná zákonná
úprava a které odvolací soud rozhodl v souladu s touto úpravou a navíc jde o
otázky v rozhodnutích dovolacího soudu již vyřešené, které odvolací soud
vyložil v souladu s ustálenou judikaturou, a proto dovolací soud podle § 243b
odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. dovolání odmítl.
V souvislosti s rozhodováním o přípustnosti dovolání se Nejvyšší soud nemohl
zabývat námitkou vydržení uplatněnou až v rámci dovolacího řízení (§ 241a odst.
4 o.s.ř.).
Nejvyšší soud nehledal důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
podle § 243 o.s.ř. a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným
usnesením.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení za situace, kdy podané dovolání bylo
odmítnuto, vychází z ustanovení § 243b odst. 5 věta první o.s.ř. ve spojení s §
224 odst. 1, z § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř s tím, že žalovaní 2) a 3) jsou
povinni zaplatit společně a nerozdílně žalobcům k rukám jejich právní
zástupkyně náhradu nákladů řízení představovanou odměnou advokáta, která činí
podle § 5 písm. b) a § 17 odst. 2, § 14 odst. 1 ve spojení s § 15 vyhlášky č.
484/2000 Sb., ve znění před novelou vyhláškou
č. 277/2006 Sb., částku 6.000,- Kč, a dále paušální náhradou hotových výdajů za
dva úkony právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
150,- Kč
a 19 % DPH z těchto náhrad ve výši 1.170,- Kč, celkem 7.320,-Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2007
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu