28 Cdo 195/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ř. f. N., zastoupené advokátem,
proti žalovanému I. H., o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 5 C 940/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze, ze dne 16. května 2006, č. j. 28 Co 135, 136/2006-211, takto:
I. Dovolání žalobkyně se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odvolací soud změnil svým rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně tak, že
zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je vlastnicí nemovitostí blíže
vymezených v rozhodnutí uvedeném v záhlaví.
Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvoinstančního; zpochybnil
žalobkyní předložené důkazní prostředky soudě, že neověřená fotokopie zápisu
sepsaného u Zemského soudu civilního v Praze dne 24. 10. 1928 není dostatečným
důkazem dokládajícím žalobkyní tvrzené skutečnosti. Důvodem pro zamítnutí
žaloby je i to, že není splněna podmínka pro podání vlastnické určovací žaloby,
a to naléhavý právní zájem na straně žalobkyně. Není totiž naplněna preventivní
funkce určovací žaloby, neboť k uvedeným nemovitostem je evidována jako
vlastník jiná osoba než žalobkyně, a to nejméně od roku 1928.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání s tím, že odvolací soud
jednoznačně pochybil při vyvozování závěrů ohledně skutkových okolností na
základě provedených důkazů a nesprávně též posoudil otázku naléhavého právního
zájmu. Naléhavý právní zájem na straně dovolatelky je dán, neboť by na základě
rozhodnutí soudu o určení vlastnického vztahu k předmětným nemovitostem mohla
dosáhnout změny zápisu v katastru nemovitostí. Nález Ústavního soudu ani
rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž odvolací soud vyvodil absenci naléhavého
právního zájmu na straně žalobkyně, nelze v dané věci aplikovat, protože
dovolatelka zpochybnila vlastnictví žalovaného ještě před obdobím vymezeném
daty 25. února 1948 až 1. ledna 1990 („doba nesvobody“) a uvedené nálezy
Ústavního soudu ani rozhodnutí Nejvyššího soudu tak na tuto situaci nedopadají.
Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhuje, aby byl napadený rozsudek
odvolacího soudu zrušen a „věc vrácena soudu I. st. k novému projednání a
rozhodnutí“.
Žalovaný navrhuje, aby napadený rozsudek byl potvrzen a dovolání zamítnuto v
celém rozsahu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou advokátem, zabýval se
otázkou přípustnosti a došel k závěru, že dovolání je přípustné dle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění
pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), neboť napadeným rozhodnutím odvolací
soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je však nedůvodné.
V dané věci se dovolací soud věnoval zejména klíčové otázce, a to zda je dán
naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k předmětným nemovitostem.
Je zde nutné vyjíti z charakteru procesního nástroje, jakým je žaloba o určení,
zda tu právní vztah nebo právo je či není ve smyslu ustanovení § 80 písm. c) o.
s. ř. Právní teorie i judikatura soudů v České republice stojí na stanovisku,
že tato žaloba má ryze preventivní charakter. Jejím účelem je poskytnout
ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu
nebo práva. Není proto opodstatněna tam, kde právní vztah nebo právo již byly
porušeny a kde je proto právním prostředkem ochrany právního vztahu nebo práva
žaloba o plnění. Tomuto právnímu náhledu přisvědčuje i stanovisko pléna
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS – st. 21/05 (publikováno ve Sbírce zákonů pod č.
477/2005), kde se uvádí, že „jakmile bylo právo již porušeno, nemá preventivní
ochrana ustavení žalobce žádného smyslu, neboť jejím prostřednictvím již v
zásadě nelze spory, které by o ně mohly v budoucnu vzniknout nebo jejichž vznik
již bezprostředně hrozí, odvrátit. Dle ustálené judikatury lze mít sice za daný
naléhavý právní zájem všude tam, kde rozhodnutí soudu bude podkladem pro zápis
do katastru nemovitostí, stále však platí, že naléhavý právní zájem na určení,
zda tu právo je či není, není dán tam, kde se lze domáhat plnění. Jestliže tedy
někdo o sobě tvrdí, že je vlastníkem věci, včetně věci nemovité, nemůže
uplatňovat své právo žalobou na určení, ale toliko žalobou na plnění, kterou je
vlastnická žaloba. Z hlediska ochrany vlastnického práva nemůže být v jiné
situaci vlastník, který je zapsán v katastru nemovitostí, a vlastník, který
zapsán není. Naléhavost právního zájmu na určovacím výroku je totiž dána až
tehdy, je-li ve sporu na ochranu, vlastnického práva prokázáno vlastnické
právo, a odvíjí se pouze od toho, že takový výrok je podkladem pro zápis do
katastru. Naléhavost právního zájmu se tedy neodvíjí od potřeby zjišťování
vlastnictví, ale ze skutečnosti, že předpisy o katastru nemovitostí neumožňují
katastru zapsat vlastnické právo k nemovitosti na základě výroku, kterým se
meritorně řeší vlastnictví k nemovitosti zapisované do katastru nemovitostí.
Ač je tedy možné provést změnu v zápisech vlastnických práv k nemovitostem na
základě rozhodnutí o určovací žalobě, nelze bez dalšího pouze z tohoto faktu
naléhavý právní zájem žalobce (stěžovatele) dovodit. To platí právě tam, kde
právní vztahy žalobce k věci byly s jistými následky dotčeny před několika
desítkami let, nikoliv dnes, a nestaly se nejistými nyní, nýbrž právě
prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva a zpochybňováním aktů, na
základě kterých právo žalobce zanikla, je uváděno v nejistotu právo současného
vlastníka věci.“ Stejný právní názor sdílí i Nejvyšší soud, který se k uvedené
problematice vyjádřil v několika svých rozhodnutích, z nichž je možné uvést
zejména rozsudek ze dne 24. srpna 2005, sp. zn. 28 Cdo 814/2005. S názorem, že
právě uvedené právní závěry nedopadají na danou věc (poněvadž se týkají toliko
tzv. „restitučních sporů“), nelze souhlasit, neboť se zde podává obecný výklad
charakteru a účelu žaloby na určení, zda tu právní vztah či právo je či není
bez ohledu na to, jakých právních vztahů se dotýká. Podobné právní závěry jsou
uvedeny taktéž v komentářích, podávajících obecný výklad naléhavého právního
zájmu [např. In : Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7.vydání. Praha : C. H. Beck, 2006, 1066 s. – str.356].
V tomto případě se dovolatelka domáhá určení, že je vlastnicí nemovitostí, s
kterými již nejméně od roku 1927 (kdy bylo právo ke sporným nemovitostem
vloženo ve prospěch právních předchůdců žalovaného) fakticky nedisponuje,
přičemž vlastnické právo k těmto nemovitostem mezitím přešlo v roce 1960 na
stát a v roce 1993 ve smyslu tzv. „restitučních zákonů“ na žalovaného. I když
se tedy v dané věci nejedná, a ani by se jednat nemohlo, o uplatňování
restitučního nároku, nebylo dovolatelce možno soudně – pro absenci oprávněného
očekávání, které by mohlo být důvodně spojováno s představou, že soud k její
žalobě preventivně ochrání její ohrožené právo – přiznat naléhavý právní zájem
na jí požadovaném určení vlastnictví k nemovitostem, se kterými již téměř
osmdesát let disponovaly a dosud disponují a zachází jako se svým vlastnictvím
subjekty odlišné od dovolatelky.
Z právě uvedených důvodů považuje dovolací soud rozhodnutí soudu odvolacího za
správné co do právního posouzení věci. Vzhledem k druhé námitce dovolatelky
(týkající se hodnocení věrohodnosti důkazního prostředku) dovolací soud potom
konstatuje, že by bylo nadbytečné zabývat se na tomto místě i správností
skutkového posouzení věci provedeného odvolacím soudem, neboť i případné
odlišné hodnocení této otázky by nemělo vliv na výsledek tohoto řízení.
Protože tedy dovolací soud považoval rozhodnutí soudu odvolacího za správné,
postupoval dle ustanovení § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s .ř. a
dovolání zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř.
Dovolatelka, jejíž dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení
právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady
nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2007
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu