U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
ve věci žalobkyně Mgr. J. K., zastoupené JUDr. Zdeňkem Šťastným, advokátem se
sídlem v Olomouci, Riegrova 12, proti žalované ProMedica, spol. s r. o., IČ:
005 60 073, se sídlem v Prostějově, E. Valenty 3969/19, zastoupené Mgr. Hanou
Zahálkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 4, o zaplacení 2.340.000,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 80/2005,
o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. ledna
2011, č. j. 21 Co 180/2007-322, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zdeňka Šťastného, advokáta, do tří dnů
od právní moci tohoto usnesení.
Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 24. ledna 2007, č.j. 7 C
80/2005-178, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 2.122.740,- Kč s 2,5%
úrokem z prodlení od 17. 12. 2004 do zaplacení, co do částky 217.260,- Kč s
2,5% úrokem z prodlení od 17. 12. 2004 do zaplacení žalobu zamítl a rozhodl o
nákladech řízení.
O odvolání obou účastnic proti rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v
Brně (poté, co byl jeho dřívější rozsudek ze dne 5. ledna 2010, č.j. 21 Co
180/2007-256, k dovolání žalované rozsudkem Nejvyššího soudu v Brně ze dne 13.
7. 2010, č.j. 28 Cdo 2084/2010-303, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu
řízení) rozhodl usnesením ze dne 14. ledna 2011, č. j. 21 Co 180/2007-322, tak,
že rozsudek soudu prvního stupně podle § 222a odst. 1 občanského soudního řádu
(o. s. ř.) zrušil a řízení zastavil (výrok I); současně rozhodl o nákladech
řízení (výroky II a III). Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobkyně po
nařízení jednání před odvolacím soudem, podáním došlým soudu dne 30. 11. 2010,
vzala žalobu zpět s odůvodněním, že žalobou uplatněnou pohledávku ji žalovaná
uhradila. Ač žalovaná se zastavením řízení nesouhlasila (tvrdíc, že uvedenou
částku zaplatila žalobkyni na základě pravomocného, avšak později zrušeného
rozsudku odvolacího soudu, a domáhala se zjištění výše nároku žalobkyně a
případného započtení pohledávek účastnic), důvody jejího nesouhlasu odvolací
soud nepokládal za vážné (ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř.), pro které by mělo
být v tomto sporném řízení – proti vůli žalobkyně – pokračováno.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Co do jeho
přípustnosti odkázala na ustanovení § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., co do
důvodů měla za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm.
b/ o. s. ř.). Zopakovala, že plnila na základě pravomocného, avšak později
zrušeného rozsudku odvolacího soudu a je tedy podle ní otázkou zásadního
významu, zda i takovýmto plněním mohlo dojít k úhradě žalobou uplatněné
pohledávky. Dovozovala, že po odklizení dřívějšího rozhodnutí odvolacího soudu
se poskytnuté plnění stalo bezdůvodným obohacením žalobkyně. K těmto okolnostem
– pokračovala žalovaná – odvolací soud nepřihlédl a vážně nezkoumal důvody
jejího nesouhlasu se zastavením řízení. Označujíc postup odvolacího soudu již
dříve za nesprávný, namítala, že i napadené rozhodnutí bylo vydáno soudci,
kteří měli být z projednávání a rozhodnutí této věci vyloučeni. Navrhla, aby
Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby
dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť
dovoláním je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu, které bylo vydán po 30. 6.
2009 (srov. článek II., bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další
související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozhodnutí
odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou
advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř.
a že jde o rozhodnutí, proti němuž je dovolání přípustné podle § 239 odst. 1
písm. a) o. s. ř., přezkoumal usnesení odvolacího soudu bez nařízení jednání (§
243a odst. 1 věty první o. s. ř.) a shledal, že dovolání je zjevně bezdůvodné
(§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
V posuzované věci spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na závěru, že
důvody nesouhlasu žalované se zastavením řízení podle § 222a odst. 1 o. s. ř.,
nejsou vážnými důvody ve smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., pro které by měl soud
pokračovat v odvolacím řízení.
Protože občanský soudní řád nestanoví, co lze považovat za vážné důvody ve
smyslu § 222a odst. 2 o. s. ř., lze obecně říct, že vážné důvody, které
opodstatňují nesouhlas se zpětvzetím návrhu, zpravidla spočívají v tom, že
žalovaný nebo jiný účastník řízení má právní nebo jiný (morální, procesně
ekonomický apod.) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto (srov.
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1.
vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 1787 s.).
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 25 Co 1792/1999
(publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 54/2000, sešit 5)
vyložil, že žalovaný nemá vážné důvody k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby,
vzal-li žalobce žalobu zpět proto, že uplatněná pohledávka zanikla splněním ze
strany žalovaného, byť by šlo o plnění poskytnuté na základě pravomocného
rozsudku odvolacího soudu, jenž byl později zrušen v dovolacím řízení.
Žalovanou prosazovaný závěr, že jí poskytnuté plnění je bezdůvodným obohacením,
by se nijak neprojevil ve výroku rozhodnutí (který je pro účastníky závazný; §
159a odst. 1 o. s. ř.) a ani v případě závěru o nedůvodnosti žalobou
uplatněného nároku by soud nemohl žalobkyni uložit povinnost vrátit peníze
žalované. Důvody nesouhlasu žalované tudíž nejsou podloženy právním či jiným
(procesně ekonomickým či morálním) zájmem na pokračování v řízení. Přitom
samotným zrušením rozhodnutí, podle kterého bylo plněno, dochází k bezdůvodnému
obohacení (majetkovému prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který
odpadl; § 451 odst. 2 obč. zák.) jen v případě, že právní důvod tohoto plnění
nespočíval v hmotném právu (tedy že ani podle hmotného práva zde povinnost k
plnění nebyla). Závěr, že na straně žalovaného nejsou dány žádné relevantní
důvody nesouhlasu se zpětvzetím žaloby ani tehdy, pokud účastníci plnili na
základě (tehdy) pravomocného (a později zrušeného) rozhodnutí soudu, odpovídá i
právnímu názoru, který Nejvyšší soud vyslovil v usnesení ze dne 26. 3. 2009,
sp. zn. 23 Cdo 5108/2008, a k němuž se přihlásil např. i v usnesení ze dne 10.
12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 244/2010 (obě rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na
webových stránkách Nejvyššího soudu).
Zjevně bezdůvodné jsou i námitky žalované směřující vůči osobám soudců, kteří
danou věc projednávali a rozhodli v odvolacím řízení, spatřuje-li žalovaná
důvod k jejich vyloučení z projednávání a rozhodnutí věci v okolnostech
spočívajících v řízení o projednávané věci; tyto okolnosti však – podle
výslovného znění zákona (srov. § 14 odst. 4 o. s. ř.) – důvodem pochybností o
soudcově nepodjatosti být nemohou. Již z toho je zřejmé, že ani touto namítanou
(zmatečností) vadou podle § 229 odst. 1 písm. e/ o. s. ř. (k níž u přípustného
dovolání dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti; § 242 odst. 3 o. s. ř.)
postiženo není.
Nejvyšší soud proto zjevně bezdůvodné dovolání odmítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b
odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto,
povinna nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení v plné
výši. K nákladům žalobkyně v dovolacím řízení patří odměna advokáta stanovená
paušální sazbou 20.000,- Kč (§ 3 odst. 1 bod 5, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1 a §
15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na
částku 10.000,- Kč (§ 18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových
výdajů advokáta 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění
pozdějších předpisů) a částka 2.060,- Kč odpovídající 20 % dani z přidané
hodnoty z odměny a z náhrad, celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. srpna 2011
Mgr. Petr K r a u s, v. r.
předseda senátu