28 Cdo 1975/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc. a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc. a JUDr. Josefa
Rakovského v právní věci žalobce Městské části P., zastoupeného advokátem,
proti žalovanému K., spol. s r. o., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
246.172,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
12 C 217/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 10.11.2004, č.j. 12 Co 241/2004-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem shora označeným potvrdil rozsudek soudu
Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 1. 2004, č. j. 12 C 217/2003-59, kterým
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 246.172,- Kč s
vyčísleným příslušenstvím, a to do tří dnů od právní moci rozsudku. Žalobci
byly přiznány náklady řízení jak před prvostupňovým soudem (v opravené výši),
tak před soudem odvolacím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný ve lhůtě a prostřednictvím
advokáta dovolání, které opřel co do přípustnosti o § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. (zásadní právní význam napadeného rozsudku) a dovolací důvody spatřoval v
nesprávném právním posouzení věci a v procesním pochybení odvolacího
soudu (§ 241a odst.2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Zásadní právní otázky
vymezoval takto: 1/ zda mezi účastníky platně vznikl nájemní vztah (s vlastním
negativním závěrem) a 2/ že vzhledem k okolnostem věci mohla být dána žalovaným
výpověď z nájmu (sjednaného na dobu neurčitou) jen ohledně části nebytových
prostor. Dovolatel navrhoval, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil,
případně i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil nižším instancím k
dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
V relaci k první otázce platnosti nájemní smlouvy ze 4. 11. 1998 dovolací soud
neshledává žádný důvod, proč by měl přistoupit na závěr o její neplatnosti.
Nájemní smlouva obsahovala všechny náležitosti podle § 3 odst. 3 zákona č.
116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, účastníci podle ní po
delší dobu jednali a námitky žalovaného proti její platnosti byly vysloveny až
v průběhu sporu o dlužné nájemné. Založil-li žalovaný svou argumentaci ve
vztahu k nájemní smlouvě též na okolnostech jejího uzavření (nemožnost užívání
části prostor), pak tu pro dovolací soud chybí jakékoli skutkové závěry nižších
instancí, jež by umožnily dovolateli přisvědčit. Je naopak zřejmé, že po
povodních v roce 2002 již žalobce nepožadoval nájemné za takové nebytové
prostory, které již nebylo možné užívat, a posléze nájemní smlouvu vypověděl
sám.
Námitky dovolatele ohledně údajného procesního pochybení odvolací instance při
nepřipuštění nových tvrzení žalovaného v odvolacím řízení (§ 205a o. s. ř.)
jsou pro dovolací soud irelevantní, neboť – podle své již konstantní judikatury
– není oprávněn se v případě možné přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1
písm. c/ o. s. ř. zabývat procesními aspekty věci (srov. usnesení ze dne 29. 6.
2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, a řada dalších
rozhodnutí).
Neobstojí ani druhá část dovolacích tvrzení o právních účincích výpovědi z
části nájmu nebytových prostor, kterou dal žalovaný žalobci 25. 10. 2000. Ač
nelze – již pojmově – připustit částečnou výpověď z nájmu, nebylo by vyloučeno
akceptovat příslušný právní úkon v případě, že by některé nebytové prostory
nebyly dříve či později způsobilé k užívání a mohlo by ohledně nich jít o
počáteční nebo následnou nemožnost plnění (§ 39, § 575 obč. zák.). Podobně by
bylo možné kvalifikovat žalobu o dlužné nájemné za jistých okolností jako výkon
práva v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Obsah spisu tomu však
nenasvědčuje. Nejenže chybí potřebná skutková zjištění, jejichž doplnění se
vymyká oprávněním dovolacího soudu. Především je z projevu vůle žalovaného,
konkrétně z jeho procesního podání ze dne 25. 6. 2003, patrno, že jím tvrzenou
deformaci (špatný technický stav podstatné části předmětných nebytových
prostor) mohl smluvní vztah vykazovat od samého počátku; žalovaný uzavíral
nájemní smlouvu s vědomím či příslibem – nevtěleným do smlouvy -, že žalobce
bude aktivně spolupůsobit při uvažované rekonstrukci objektu. Jelikož se tak do
roku 2000 nestalo, žalovaný ztratil o neuživatelnou část prostor zájem a dal z
nich výpověď.
Není však úkolem dovolacího soudu, aby suploval případné nedostatky autonomní
vůle žalovaného při kontraktaci a „opravoval“ či zhojoval způsobem, který nyní
implicite žalovaný žádá, smluvní text.
Ze všech uvedených závěrů je patrné, že právní aspekty věci vychází ze
specifického skutkového stavu a chybí jim jakýkoli obecný judikatorní přesah.
Poněvadž ani řešení určujících hmotněprávních otázek contra legem nelze z
relevantních pasáží rozsudku odvolacího soudu dovodit, Nejvyšší soud nemohl
přiznat napadenému rozsudku žádný ze znaků zásadního právního významu (srov.
zejména odst. 3 § 237 o. s. ř.).
Proto bylo dovolání žalovaného podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm.
c) o. s. ř. odmítnuto.
Protistraně nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 22. března 2006
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc., v. r.
předseda senátu