Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost uplatněného mimořádného opravného prostředku, pokud se týká měnícího výroku odvolacího soudu I. a/ vyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. Po prozkoumání rozsudku odvolacího soudu v tomto rozsahu dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné a jako takové jej v tomto rozsahu zamítnul.
Povinnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. jsou ve smyslu ustanovení § 20 odst. 1 a § 4 odst. 2 „fyzické osoby, jež nabyly věc od státu, který získal oprávnění s ní nakládat za okolností uvedených v § 6 zákona, a to v případech, kdy tyto osoby nabyly věc buď v rozporu s tehdy platnými předpisy, nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele, dále i osoby blízké těchto osob, pokud na ně věc byla těmito osobami převedena.“ Krajský soud uzavřel, že toto ustanovení v daném sporu nelze aplikovat, protože rodiče druhého žalovaného nenabyli ideální polovinu nemovitostí, ani případnou ideální jednu osminu, o jejímž vydání uvažoval okresní soud, od státu ani v rozporu s tehdy platnými předpisy, ani na základě protiprávního zvýhodnění.
Dovolací soud neshledal důvodu, proč by měla být zpochybněna kupní cena za ideální jednu polovinu předmětných nemovitostí převáděných v roce 1966 na rodiče 2. žalovaného stanovená znaleckým ústavem P.-T., a.s. č. 231/2001 (ve výši 31.804,- Kčs) a jako neopodstatněné posoudil i námitky dovolatele stran absence souhlasu KNV s kupní smlouvou ze dne 22.12. 1966, popř. 14.1. 1967.
Ohledně nezbytnosti souhlasu nadřízeného orgánu odvolací soud vycházel z rozhodnutí Východočeského krajského národního výboru v Hradci Králové – finanční komise o určení pravomoci finančních orgánů k vyhl. č. 94/1965 Sb. ze dne 22.2. 1966. Podle tohoto důkazu pro MěNV není třeba schválení Východočeského KNV k uzavření smlouvy o převodu vlastnictví a/ za běžnou cenu do hodnoty 100.000 Kčs, b/ za nižší než běžnou cenu nebo bezplatně do hodnoty 25.000,- Kčs. K tomu je připojena poznámka, že hodnotou se rozumí pořizovací cena vedená v účetnictví. Podle hospodářské smlouvy o převodu správy národního majetku ze dne 16.12. 1966, na základě které byla správa národního majetku ke sporným nemovitostem převedena z ONV J. na MěstNV N. P., činila pořizovací hodnota převáděného majetku 29.040,- Kč a zůstatková hodnota rovněž 29.040,- Kč. Z toho krajský soud dovodil, že k uzavření kupní smlouvy s rodiči druhého žalovaného MěstNV v N. P. nepotřeboval schválení Východočeského KNV.
Dovolatel oproti tomu namítal, že ve skutečnosti byla ideální polovina prodána za cenu nižší než běžnou, přitom přesahující částku 25.000,- Kčs (29.040,- Kčs). Vychází přitom z toho, že by mělo být uvažováno o správně určené ceně (31.804,- Kčs) převáděné ideální poloviny nemovitosti, která však vyšla najevo až vypracováním znaleckého posudku v průběhu daného restitučního řízení. S tímto posouzením rozporu s tehdy platnými předpisy dovozeným na základě až nyní známých údajů však dovolací soud nemůže souhlasit už pro malý cenový rozdíl mezi oběma částkami. Vzhledem ke zjištěném cenovém rozdílu, který činí 9,5%, nemmohl dovolací soud dospět k názoru, že rozhodnutí odvolacího soudu byla zatíženo relevantní chybou. Proto lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout.
Přípustnost dovolání v jeho další části, pokud se týká potvrzujícího výroku odvolacího soudu I. b/ by mohla být shledána pouze za podmínek uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Právní otázkou, na které je založena potvrzující část rozhodnutí odvolacího soudu, a o kterou se převážně opírá dovolací argumentace žalobce je otázka, jaký je právní následek zrušení trestních a navazujících „realizačních“ rozhodnutí podle zák. č. 119/1990 Sb., s právními účinky ex tunc.
K této otázce existuje obsáhlá judikatura vyšších soudů, která sice prošla určitým vývojem, ale kterou lze již dnes považovat za ustálenou.
Restituční judikatura není založena na pojetí neplatnosti rozhodnutí, aktů a úkonů učiněných v rozhodném období (25.2 1948 až 1.1. 1990). Místo toho umožňuje nápravu některých majetkových a jiných křivd na podkladě výzev oprávněných osob vůči osobám povinným k vydání věci. Dovolací soud proto nemůže souhlasit s tím, že by se zrušením výroku o trestu propadnutí majetku obnovilo vlastnictví původního vlastníka ex tunc.
Tato koncepce restitučního zákonodárství byla potvrzena v nálezu Ústavního soudu ze dne 29.9. 1999, sp. zn. II. ÚS 344/98, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 15/1999 ve kterém se uvádí: „koncepce restitucí zvolená v letech 1990 až 1992 vychází z uznání platnosti právních předpisů a právních aktů minulého režimu a současně z nutnosti nápravy alespoň některých křivd, které jimi byly způsobeny, s tím, že je třeba přihlížet i k právům těch, kteří mezitím majetku nabyli. Proto byl zvolen princip navrácení majetku při splnění určitých podmínek, nikoli princip automatického obnovení vlastnických práv bez dalšího řízení.“
Toto východisko bylo potvrzeno např. i v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 5. 2000 sp. zn. 22 Cdo 725/99: „rozhodnutí soudu vydané podle § 2 odst. 1 zák. č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, jímž byl zrušen trest propadnutí majetku, nemá bez dalšího za následek obnovení vlastnictví původního vlastníka věci, jež propadla státu a byla v mezidobí převedena na jinou osobu.“
Hlubší argumentace k danému právnímu názoru je obsažena v usnesení Ústavního soudu ze dne 7.1. 1999 sp. zn. III. ÚS 357/98, publikovaná ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS č. 13/1999: „jestliže zákonodárce (též podle důvodové zprávy k restitučnímu zákonu) vyjádřil svou vůli zmírnit jen některé majetkové křivdy, aniž by p vydávání věcí postižených v údobí předchozího režimu docházelo ke křivdám novým, nutno také stanovené podmínky pro vydání věcí (rozpor s tehdy platnými předpisy, příp. protiprávní zvýhodnění pří nabytí věcí) chápat (ve vztahu k původnímu vlastníku) jako omezující kritéria, jež - nejsou-li naplněna - vydání věci brání. Podle nálezů Ústavního soudu je proto na předchozího (konfiskací postiženého) vlastníka nahlížet jako subjekt, jemuž svědčí toliko prostý, holý vlastnický titul (nuda proprietas), k jehož transformaci v plné vlastnictví je však zapotřebí buď dohody s tím, kdo s věcí jako pozdější vlastník disponuje, nebo výroku soudu, jímž podle ustálené judikatury obecných soudů plné vlastnictví vzniká. Proto také právní konstrukce blížící se čisté reivindikaci věcí (žadatel o restituci nepřestal být vlastníkem a žádá jen vydání věci) ve světle připomenutých záměrů zákonodárce a stanovených podmínek nemůže obstát: znamenala by totiž vybočení z mezí daných zákonem, a to se všemi důsledky, které by takové vybočení znamenalo, a nadto současně také popření základních zásad, na nichž restituční nároky, oprávněných osob jako forma zmírnění některých křivd spočívají.“
Z uvedených rozhodnutí se podává, že zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu, byť tento vycházel z toho, že došlo k obnově vlastnického práva žalobcova otce, je jinak správné a souladné s ustálenou judikaturou vyšších soudních instancí. Pokud dovolatel argumentoval tím, že souzené věci je nejblíže skupina případů, kdy stát převzal věc bez právního důvodu, je nutné poukázat na judikaturu sjednocující rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, publikovaný v Právních rozhledech č. 12/2003, podle kterého: „oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 bez právního důvodu, se nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (zejména podle § 126 odst. 1 ObčZ), a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 písm. c) OSŘ.“ I toto rozhodnutí potvrdilo speciální povahu restituční legislativy.
Dovolací soud vzhledem k výše citovaným vývodům - po přezkoumání potvrzujícího výroku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. - nemohl dospět k závěru, že by v uvedeném rozsahu byla dána přípustnost dovolání upravená v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, a přistoupil proto v daném rozsahu k odmítnutí dovolání.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání (v daném případě § 241a odst. 2, písm. a/ o.s.ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Vady ve smyslu uvedených ustanovení však v daném případě shledány nebyly.
Vzhledem k výše uvedenému lze uzavřít, že odvolací soud se nedopustil relevantního pochybení, které by jeho postup zatížilo vadou ve smyslu namítaného dovolacího důvodu
(§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a dovolací soud proto došel k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné (§ 243b odst. 2 o.s.ř.). Dovolání žalobce proto bylo nutné podle citovaného ustanovení zamítnout, resp. odmítnout.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto v nejkratším možném termínu, stalo se nadbytečným rozhodovat o návrhu na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), který podal žalobce.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 o.s.ř., za použití
§ 224 odst.1 o.s.ř., § 151 odst. 1 o.s.ř. a § 142 odst. 1 o.s.ř., protože dovolatel nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalovaným v souvislosti s dovolacím přezkumem žádné ze spisu zjistitelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. června 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu