28 Cdo 1986/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní
věci žalobce MORAVIA INVESTING, s. r. o., sídlem v Liptálu 484, zastoupeného
Mgr. Andreou Kuchařovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Prostřední
132, proti žalovaným 1) JUDr. F. K., a 2) Ing. A. K., obou zastoupených JUDr.
Janou Staškovou, advokátkou se sídlem v Uherském Hradišti, Nádražní 30, o
zaplacení 85 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském
Hradišti pod sp. zn. 4 C 83/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 12. 2009, č. j. 59 Co 298/2009 – 72,
I. Rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 18. 2. 2009, č. j. 4 C
83/2008 – 48, se zrušuje ve výroku označeném II. i v nákladových výrocích
označených III. a IV.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 16. 12. 2009, č.
j. 59 Co 298/2009 – 72, se zrušuje ve výroku označeném I. i v nákladových
výrocích označených II. a III.
III. Věc se vrací Okresního soudu v Uherském Hradišti k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 7. 1. 2008 u Okresního soudu v Uherském Hradišti
domáhal po žalovaných zaplacení částky 85.000,- Kč s příslušenstvím. V
odůvodnění uvedl, že se na základě usnesení o udělení příklepu ze dne 24. 11.
2006 stal vlastníkem ideální 1 dvougeneračního rodinného domu s pozemkem ve S.
M. u U. H. (dále jen „předmětný rodinný dům“). Druhou ideální 1 předmětného
rodinného domu vlastní žalovaní, kteří žalobci znemožnili užívat předmětné
nemovitosti v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu tím, že umožnili užívání
předmětného rodinného domu třetím osobám. Z uvedeného důvodu se žalobce
domáhal náhrady ve výši obvyklého nájemného za období od 15. 12. 2006 do 15.
10. 2007.
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne ze dne 18. 2. 2009, č. j. 4 C
83/2008 – 48, žalobě v částce 2 500 Kč vyhověl a v částce 82.500,- Kč nárok
žalobce zamítl. Dle zjištění soudu prvního stupně vlastnili manželé S. a K. K.
původně ideální jednu polovinu předmětného rodinného domu a užívali jeden ze
dvou bytů nacházejících se uvnitř. Žalovaní rovněž vlastnili ideální jednu
polovinu předmětného rodinného domu, ale v souladu s ústní dohodou předmětný
rodinný dům neužívali. Druhý byt nacházející se v předmětném rodinném domě
užívala po dohodě původních spoluvlastníků na základě nájemní smlouvy ze dne 1.
2. 2006 dcera žalovaných s partnerem. Na základě usnesení soudu o udělení
příklepu ze dne 24. 11. 2006 se spoluvlastníkem ideální jedné poloviny
předmětného rodinného domu stal namísto manželů S. a K. K. žalobce. Soud
prvního stupně dovodil, že nájemní smlouva ze dne 1. 2. 2006 nebyla vypovězena,
nájemní vztah nadále trvá, a žalobce má proto nárok na úhradu poloviny
nájemného zaplaceného za žalované období 10 měsíců na základě této nájemní
smlouvy žalovaným, tedy částky 2.500,- Kč. Soud prvního stupně dále dovodil, že
ačkoliv S. a K. K. bydleli v jednom z bytů nacházejícím se v předmětném
rodinném domě, skutečnost, že jim žalovaní s užíváním tohoto bytu udělili
souhlas, zatímco žalobce s užíváním bytu nesouhlasil, znamená rozpor mezi
spoluvlastníky. Dle soudu prvního stupně manželé S. a K. K. užívali byt v
rodinném domě bez právního důvodu, žalovaní od nich neinkasovali žádné finanční
částky, sami rodinný dům neužívali a proto k bezdůvodnému obohacení na jejich
straně nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 12. 2009, č. j. 59
Co 298/2009 – 72, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavé části potvrdil.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního
stupně a rovněž dovodil, že souhlas žalovaných nemohl založit oprávněné užívání
bytu v rodinném domě a dále dospěl k závěru, že šlo o případ neshody mezi
rovnodilnými spoluvlastníky, kterou musel rozhodovat soud. Proto také žalovaní
svá užívací práva nemohli vykonávat prostřednictvím manželů S. a K. K.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřoval v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl
nesprávné právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalobce
konkrétně namítal, že manželé S. a K. K. užívali nemovitost nikoliv bez
právního důvodu, ale se souhlasem žalovaných jako spoluvlastníků. Pokud
žalovaní dali S. a K. K. souhlas s užíváním nemovitostí nad rozsah jejich
spoluvlastnického podílu, bezdůvodně se tím na úkor žalobce obohatili.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud
potvrdil ve věci samé první rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost
dovolání založena jen za podmínky upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.,
tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §
237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé
po právní stránce zásadní význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění
po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (srov. přechodná ustanovení k zákonu
č. 7/2009 Sb.) dán zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V projednávané věci dospěl dovolací soud k
závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji posoudily soudy
nižších stupňů. Dovolání je proto přípustné.
D. Důvodnost
Podle § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci
podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke
společné věci.
Podle § 139 odst. 2 věty první obč. zák. o hospodaření se společnou věcí
rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů.
Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z
účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle § 458 odst. 1 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným
obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve
výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat. Tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému
ocenění získaného obohacení.
V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým
spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení
druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než
který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu). Vzhledem k tomu, že
spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není
schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí
poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být
vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat
pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné
nemovitosti. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v rozhodném období byli
žalovaní v rozsahu ideální jedné poloviny podílovými spoluvlastníky předmětného
rodinného domu. V předmětném rodinném domě v té době užívali jeden byt na
základě uzavřené nájemní smlouvy dcera žalovaných s partnerem, druhý byt pak na
základě souhlasu žalovaných užívali manželé S. a K. K. Žalobci nebyla za
užívání bytu manžely S. a K. K. poskytnuta žádná náhrada. Nebylo zjištěno, že
by mezi spoluvlastníky nemovitostí, tj. mezi žalovanými a žalobcem, bylo
dohodnuto, že žalovaní budou užívat rodinný dům nad rámec svého
spoluvlastnického podílu bezúplatně. Naopak bylo zjištěno, že žalobce aktivně
nesouhlasil s užíváním bytu manžely S. a K. K. Dále bylo prokázáno, že manželé
S. a K. K. užívali byt v předmětném rodinném domě na základě souhlasu
poskytnutého žalovanými. Mezi manžely S. a K. a žalovanými tak byla uzavřena
dohoda, která obsahově odpovídala smlouvě o výpůjčce a kterou výpůjčiteli
vznikne právo věc (movitou či nemovitou, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 522/2001) po dohodnutou dobu bezplatně užívat (srov.
§ 659 obč. zák.). Jelikož však žalovaní nedisponovali dostatečnou
spoluvlastnickou většinou, nemohli souhlas platně udělit (srov. § 139 odst. 2 a
§ 39 obč. zák.). Jinými slovy, dohoda uzavřená mezi nimi a manžely S. a K. K.
byla uzavřena neplatně. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp.
zn. 33 Odo 793/2005, dovodil, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na
základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To
platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy
obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k
bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Řečeno jinak, věcná legitimace,
ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. V
posuzovaném případě to znamená, že pokud manželé S. a K. K. užívali byt v
předmětném rodinném domě na základě souhlasu, který jim žalovaní neplatně
udělili, bezdůvodně se tím na základě neplatného právního úkonu na úkor
žalovaných obohatili.
Bezdůvodné obohacení žalovaných na úkor žalobce pak spočívá v tom, že manželům
S. a K. K. udělili souhlas s užíváním bytu v předmětném rodinném domě, čímž
žalovaní žalobci zároveň bez právního důvodu znemožnili užívat předmětný
rodinný dům v rozsahu jeho spoluvlastnického podílu. Žalovaní tak
prostřednictvím manželů S. a K. K. užívali větší rozsah předmětu
spoluvlastnictví, než který odpovídá jejich spoluvlastnickému podílu. Pokud
tedy odvolací soud dospěl k závěru, že na straně žalovaných nedochází ke vzniku
bezdůvodného obohacení, tito nemovitost v rozhodném obdob neužívali a jejich
užívání nebylo realizováno prostřednictvím třetích osob, věc nesprávně právně
posoudil. Nejvyšší soud se již obdobnou situací, kdy jeden ze spoluvlastníků
souhlasil s tím, aby byt ve společně vlastněné nemovitosti užívala třetí osoba,
zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo
4894/2007; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 33 Odo
103/2006) a ve shodě s výše uvedeným odůvodněním dovodil, že umožní – li jeden
ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého spoluvlastníka třetí osobě užívat
předmět spoluvlastnictví, není spoluvlastník, který nedal k užívání společné
věci souhlas, oprávněn požadovat po této třetí osobě vydání bezdůvodného
obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví vzniklo. „Opomenutý“
spoluvlastník je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení pouze po
druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický podíl
„nadužíval“ tím, že umožnil jeho užívání třetí osobě.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Z uvedených důvodů nezbylo Nejvyššímu soudu než rozsudek odvolacího soudu bez
jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s.
ř. zrušit. Protože důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen,
platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho
rozsudek (§ 243b odst. 3 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je soud prvního stupně vázán právními názory soudu dovolacího
(§ 243d odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.) V jeho rámci bude při
rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§
243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. června 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu