30 Cdo 4894/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce L. Z.,
zastoupeného advokátem, proti žalované J. Š., zastoupené advokátkou, o
zaplacení 204.171,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 11 C 236/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne
8. srpna 2007, č.j. 15 Co 336/2007-161, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. srpna 2007, č.j. 15 Co 336/2007-161,
a rozsudek Okresního soudu ve v Karlových Varech ze dne 1. června 2007, č.j.
11 C 236/2004-147, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karlových Varech
k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal po změně žaloby zaplacení částky 204.171,- Kč. Uvedl, že
tato částka představuje bezdůvodné obohacení, které žalovaná na jeho úkor
získala užíváním domu za období 7.2.2004 do 18.6.2004 od právní moci zrušení a
vypořádání podílového spoluvlastnictví účastníků do doby vyklizení nemovitosti
a dále užíváním nemovitosti její matkou nad rámec spoluvlastnického podílu
žalované v době od 23.12.2001 do 18.6.2004.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 12. ledna 2006, č.j. 11 C
236/2004-49, žalobu zamítl (výrok I.) a současně vyhověl vzájemnému návrhu
žalované tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit žalované částku 159.758,- Kč
(výrok III.). Konečně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a IV.).
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9.3.2006, č.j. 15 Co
136/2006-62, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Soudu prvního stupně uložil zabývat se nárokem žalobce v důsledku
závazného právního názoru o nedůvodnosti obrany a vzájemného návrhu žalované.
Po následujícím řízení Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 1.
června 2007, č.j. 11 C 236/2004-147, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci
21.700,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.2005 do zaplacení (výrok I.) a ve
zbytku co do částky 182.471,- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1.1.2005 do
zaplacení žalobu zamítl (výrok II.). Současně žalobce zavázal nahradit žalované
náklady řízení ve výši 44.843,- Kč (výrok III.) a účastníkům uložil povinnost
zaplatit státu znalečné ve výši 2.250,- Kč, z toho žalobci částku 2.025,- Kč a
žalované částku 225,- Kč (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že účastníci byli podílovými
spoluvlastníky v rozsudku označených nemovitostí v Karlových Varech každý
jednou polovinou, žalobce užíval byt o výměře 70 m2, žalovaná rovněž a matka
žalované užívala byt o výměře 50 m2. Toto bydlení pro matku žalované vyplynulo
ze smlouvy o zřízení věcného břemene uzavřené mezi žalovanou a její matkou,
když žalovaná se touto smlouvou zavázala své matce takové užívání nemovitostí
umožnit. Dne 7.2.2004 nabyl právní moci rozsudek o zrušení a vypořádání
předmětného podílového spoluvlastnictví účastníků, když výlučným vlastníkem
nemovitostí se stal žalobce. Žalovaná a její matka nemovitost vyklidili dne
18.6.2004. Zápis o věcném břemeni v katastru nemovitostí dne 5.8.2004
Katastrální úřad pro Karlovarský kraj zrušil s tím, že v roce 1979 platné právo
neumožňovalo vznik věcného břemene na základě smlouvy a že šlo jen o osobní
závazek žalované.
Soud prvního stupně dovodil, že žalované ve smyslu ustanovení § 451 obč. zák.
vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši obvyklého nájemného, když po zrušení
spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem nadále užívala byt o výměře 70 m2 až
do jeho vyklizení. Po odečtení částky 9.000,- Kč, kterou již žalovaná žalobci
zaplatila, je povinna bezdůvodné obohacení žalobci vydat ve výši 21.700,- Kč.
Naproti tomu dospěl k závěru, že žalovaná není pasivně legitimována za
uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání bytu matkou
žalované v době od 23.12.2001 do 18.6.2004. Nositelkou bezdůvodného obohacení
za užívání předmětného bytu s příslušenstvím byla její faktická uživatelka,
tedy matka žalované, a to bez ohledu na skutečnost, že jí toto užívání umožnila
žalovaná na základě smlouvy.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil
rozsudek soudu prvního stupně v části napadené odvoláním, tedy ve výroku pod
bodem II. (výrok I.). Ve výroku pod bodem III. rozsudek soudu prvního stupně
změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok
II.). Ve výroku pod bodem IV. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobce i žalovaná jsou povinni zaplatit státu každý částku 1.125,- Kč (výrok
III.). Současně rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě
nákladů odvolacího řízení částku 48.368,- Kč.
Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.
Ohledně uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení za užívání
předmětného bytu matkou žalované zdůraznil, že tím, že žalovaná dala souhlas či
se zavázala poskytnout své matce bydlení a užívání nemovitostí, bezdůvodné
obohacení nezískala. To získala právě její matka faktickým užíváním cizích
nemovitostí. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaná ohledně uvedeného nároku
není pasivně legitimována je proto správný.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a)
o.s.ř., a že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu
spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování dle ustanovení § 241a
odst. 3 o.s.ř. Zejména namítá, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení za
užívání uvedeného bytu matkou žalované odvolací soud neposoudil podle
ustanovení § 454 obč. zák., podle kterého se bezdůvodně obohatil i ten, za nějž
bylo plněno, co po právu měl plnit sám. V daném případě měla žalovaná jako
spoluvlastník předmětných nemovitostí osobní závazek poskytnout své matce
bezplatné doživotní užívání části nemovitostí. Protože žalovaná tuto svoji
povinnost nemohla plnit svým spoluvlastnickým podílem, plnil ji žalobce sám za
žalovanou, která se touto formou bezdůvodně obohatila. Ač nebylo mezi účastníky
pochybné, že matka žalované užívá část nemovitostí na základě závazku žalované,
odvolací soud shledal jako bezdůvodně obohacenou matku žalované. Za podstatnou
vadu řízení považuje žalobce skutečnost, že soud prvního stupně vůbec
nezjišťoval, v jakém rozsahu žalovaná sama nemovitost užívala. Tím zkreslil
výsledek sporu, pokud jde o finanční vypořádání, neboť po zjištění rozsahu
užívání žalovanou by se snížil poměr úspěšnosti ve sporu, který měl vliv na
rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se nevypořádal s
námitkou žalobce, že náhlý obrat v posouzení pasivní legitimace žalované soud
prvního stupně řádně nezdůvodnil a že tedy jeho rozhodnutí není přezkoumatelné.
Dovolatel konečně nesouhlasí s tím, že žalované byly přiznány náklady
odvolacího řízení ve výši 48.368,- Kč. Žalobce navrhl zrušení napadeného
rozsudku odvolacího soudu, jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci
tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně požádal o odklad vykonatelnosti
rozhodnutí odvolacího soudu.
Žalovaná se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné
odmítl, popřípadě zamítl.
Při posuzování tohoto dovolání vycházel dovolací soud z ustanovení části první
Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád
(zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu
vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a
rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního
řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení § 243c odst.
2 tím není dotčeno.
Dovolací soud shledal, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ust. § 240
odst. 1 o.s.ř. a je přípustné. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší
právní otázku v závěrech o bezdůvodném obohacení vzniklém užíváním společných
nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu jedním ze spoluvlastníků v
rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci se ze spisu nepodávají, a nebyly zjištěny
ani jiné vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. Jestliže z obsahu
dovolání vyplývá (§ 41 odst. 2 o.s.ř.) též dovolací důvod podle ustanovení §
241a odst. 3 o.s.ř., nemohlo k němu být při posouzení, zda je dovolání
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto. Pokud žalobce
dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o
náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle
ustanovení § 237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí
ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §
238, § 238a a § 239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných
ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího
soudu České republiky ze dne 23.1.2002, sp. zn.
29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod
číslem 4, ročník 2003).
Žalobce uplatnil jako relevantní dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci
ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a to v závěrech, že za
bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním společných nemovitostí matkou žalované
nad rámec spoluvlastnického podílu žalované odpovídá její matka.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže, odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák. podíl vyjadřuje míru, jakou se
spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze
spoluvlastnictví ke společné věci. Podle ustanovení § 139 odst. 2 věty první
obč. zák. o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou,
počítanou podle velikosti podílů.
Právo spoluvlastníka na náhradu za to, že neužívá společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, je dáno zákonem - vyplývá z výše
citovaného ustanovení § 137 odst. 1 obč. zák., z práva spoluvlastníka podílet
se
na užívání společné věci v míře odpovídající jeho podílu. Neumožňují-li
existující poměry některému spoluvlastníkovi plnou realizaci tohoto práva,
náleží mu za to odpovídající náhrada.
Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odst. 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odst. 2). Podle ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák. musí být
vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné,
zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá
náhrada.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. Problémy s vydáním předmětu bezdůvodného
obohacení zpravidla nenastávají v případech, kdy plnění bylo poskytnuto ve
věcech či penězích, neboť způsob a rozsah plnění, které má být vydáno, je
zřejmý. Jiná je situace tam, kde plnění má charakter nehmotný, takže je nelze
vydat. Tehdy se poskytuje peněžitá náhrada, která musí odpovídat peněžitému
ocenění získaného obohacení.
V případě, že spoluvlastník neužívá (nemůže užívat) společnou věc v rozsahu
odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým
spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá obohacení
druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví (než
který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu). Vzhledem k tomu, že
spoluvlastník, který věc užívá nad rozsah svého spoluvlastnického podílu, není
schopen takto spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit, musí
poskytnout peněžitou náhradu jako ekonomickou protihodnotu toho, co nemůže být
vydáno. Peněžitou náhradu (ekonomickou protihodnotu užívání) nemusí vydávat
pouze tehdy, prokáže-li existenci smlouvy o bezúplatném užívání společné
nemovitosti. (k tomu srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10.
2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu
(dále jen „Soubor“) pod C 1505, ze dne 22. 2. 2001,
sp. zn. 25 Cdo 2616/99, uveřejněné v Souboru pod C 261, ze dne 28. 4. 2004, sp.
zn.
22 Cdo 2624/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy č. 11/2004 nebo ze dne
24. ledna 2007, sp. zn. 33 Odo 778/2005).
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že v rozhodném období od
23.12.2001 do 6.2.2004 byla žalovaná podílovou spoluvlastnicí předmětných
nemovitostí, a to v rozsahu jedné ideální poloviny. V nemovitostech v této době
užíval žalobce byt o výměře 70 m2, žalovaná rovněž a matka žalované s jejím
souhlasem odvozeně od jejího spoluvlastnického podílu (tedy nikoli bez právního
důvodu) užívala byt o výměře 50 m2. Žalobci nebyla za užívání nemovitostí
matkou žalované poskytována žádná náhrada. Nebylo zjištěno, že by mezi
spoluvlastníky nemovitostí bylo dohodnuto, že žalovaná bude dům užívat nad
rámec svého spoluvlastnického podílu bezúplatně. Je proto na místě uzavřít, že
nad rámec jedné ideální poloviny užívala žalovaná (se svojí matkou) předmětné
nemovitosti (aniž v tomto rozsahu poskytovala žalobci finanční protihodnotu)
bez právního důvodu (§ 451 odst. 1 obč. zák.), a že tedy za tohoto stavu
získala na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které je mu povinna vydat
způsobem uvedeným v ustanovení § 458 odst. 1 obč. zák., tj. poskytnutím
finanční náhrady.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 20.4.2005, sp. zn. 33 Odo 396/2004,
zaujal názor, že uzavřel-li jeden ze spoluvlastníků bez souhlasu druhého
spoluvlastníka smlouvu, jíž umožnil třetí osobě užívat předmět
spoluvlastnictví, není „opomenutý“ spoluvlastník (ten, který nedal k užívání
společné věci souhlas) legitimován požadovat po této třetí osobě vydání
bezdůvodného obohacení, které jí užíváním předmětu spoluvlastnictví podle
neplatné smlouvy vzniklo; je povolán požadovat vydání bezdůvodného obohacení
pouze po druhém spoluvlastníku, a to v rozsahu, v němž svůj spoluvlastnický
podíl „nadužíval“. Zmíněný závěr se uplatní i v dané věci, kdy žalovaná sice
své matce prostory v předmětných nemovitostech nepronajala, avšak souhlasila s
tím, aby je fakticky užívala, a to nad rámec jejího spoluvlastnického podílu.
Není sice pochyb, že matka žalované získala užíváním předmětného domu
bezdůvodné obohacení, ale ve vztahu k ní není žalobce aktivně legitimován.
Jinak řečeno, na úkor žalobce došlo k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní
legitimaci ve vztahu k němu nemá matka žalované, nýbrž pouze žalovaná, která
tímto způsobem svůj spoluvlastnický podíl na nemovitostech „nadužívala“ (srov.
obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.3.2008, sp. zn. 33 Odo 103/2006,
uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 6245, ročník 2009).
Zbývá dodat, že za období od 7.2.2004, kdy bylo spoluvlastnictví předmětných
nemovitostí zrušeno, do 18.6.2004, kdy matka žalované nemovitosti vyklidila,
zodpovídá za uplatněný nárok na bezdůvodné obohacení (vedle žalované) již matka
žalované. Veden nesprávným právním názorem nerozhodl odvolací soud o výši této
části nároku, proto i v tomto rozsahu nelze považovat napadené rozhodnutí za
správné.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud České republiky proto napadený
rozsudek podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o.s.ř.
zrušil. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost
dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.). Protože
důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek
soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto
rozsahu vrátil Okresnímu soudu v Karlových Varech k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem
a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. prosince 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda
senátu