28 Cdo 1988/2006
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a
JUDr. Josefa Rakovského, ve věci žalobkyně Ř. f. Ř. u P., zastoupené advokátem,
proti žalovanému Mgr. J. M., zastoupenému advokátkou, o určení vlastnictví,
vedené u Okresního soudu pro Prahu - východ pod sp. zn. 19 C 2/2005, o dovolání
žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. prosince 2005, č. j.
19 Co 472/2005 – 46, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na nákladech dovolacího
řízení částku ve výši 2.575,- Kč k rukám advokátky, do 3 dnů od právní moci
tohoto usnesení.
Odvolací soud potvrdil rozsudek, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou
se žalobkyně domáhala určení svého vlastnického práva k pozemku blíže
identifikovanému v napadeném rozhodnutí s tím, že žalobkyni sice svědčí
naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva k předmětné
nemovitosti, nelze však souhlasit s jejím argumentem, že kupní smlouva, na
základě níž měla vlastnické právo k dotčené nemovitosti převést na žalovaného,
je absolutně neplatná ve smyslu ustanovení § 49a ve spojení s § 40a zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. z.).
Žalovaný (zástupce žalovaného) měl svým jednáním uvést žalobkyni v omyl, když
před podpisem smlouvy ji měl ubezpečit o tom, že ještě před podáním návrhu na
vklad do katastru bude smlouva předložena k udělení souhlasu nadřízenému
církevnímu orgánu (Arcibiskupství pražskému). Je zřejmé, že pokud v posuzovaném
případě žalobkyně věděla, že kupní smlouva musí být předložena ke schválení
nadřízenému orgánu, a sama si předem toto stanovisko ani nezjistila ani
nevyžádala, jakož ani nenavrhla úpravu textu kupní smlouvy tak, aby ve smyslu §
610 o. z. byly do ní zakomponovány vedlejší ujednání mající povahu podmínky
odkládající podle § 36 odst. 1 o. z., pak její omyl nelze mít za omluvitelný,
když se bez příčiny nechala ovlivnit příslibem zástupce žalovaného o doplnění
smlouvy o následný souhlas nadřízeného orgánu a stejnopisy smluv mu svěřila.
Tento omyl nelze navíc považovat ani za kvalifikovaný, neboť se nemohl
promítnout do vůle žalobkyně, tedy do podstaty projevu vůle prodat předmětnou
nemovitost za dohodnutou cenu osobě žalovaného. Nebyly tedy naplněny zákonné
předpoklady pro závěr o relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl podle §
49a o. z., které se žalobkyně dovolala v průběhu řízení. Odkaz žalobkyně na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 2506/99 je nepřípadný, neboť řeší
skutkově odlišný případ a závěry tam dovolacím soudem přijaté na daný případ
aplikovat nelze. Kupní smlouvu nelze považovat za absolutně neplatnou ani ve
smyslu ustanovení § 39 o. z., neboť k závěru o absolutní neplatnosti nelze
dospět tam, kde se jedná pouze o rozpor s jinými než obecně závaznými předpisy
– tak jak to je i v daném případě, když předpisy církevního práva (Kodex
kanonického práva a směrnice č. 2/2001 Arcibiskupství pražského ze dne 13. 7.
2001) nelze za obecně závazné předpisy pokládat.
Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolaní, jehož přípustnost spatřuje v
zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, a to z důvodů uvedených v ust.
§ 241a odst. 2 písm b) o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně právně
posoudil povahu omylu v daném jednání, neboť okolnost, zda osoba koná v
omluvitelném či neomluvitelném omylu, je nutno posoudit jednak z hlediska
vlastního jednání mezi stranami, jednak vzhledem k osobním poměrům jednajícího.
Právní povaha jednání mezi žalobkyní a žalovaným (žalovaný měl odnést podepsané
smlouvy do sídla Arcibiskupství pražského za účelem souhlasu Arcibiskupství
pražského) spočívá v tom, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena ústně
smlouva příkazní a vztahuje se na ni zásada pacta sunt servanda. Při posuzování
náležité péče a opatrnosti je třeba vycházet z postavení a poměrů jednajícího.
Statutárním orgánem žalobkyně je farář a je zřejmé, že vzhledem ke svým poměrům
a zkušenostem považoval uzavřenou příkazní smlouvu za závaznou pro obě strany a
nemohl předpokládat, že žalovaný záměrně vyvolal omyl za účelem vlastního
prospěchu na úkor žalobkyně. Nelze též souhlasit s názorem odvolacího soudu, že
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2506/99 řeší skutkově odlišný případ
a nelze jej tudíž použít. Co se týče podstaty sporu, je možno analogicky
aplikovat odůvodnění a závěry tohoto rozhodnutí na daný případ, „protože se
jednalo o vědomé oklamání žalobce ze strany žalovaného, žalobce by za jiných
okolností podepsané smlouvy žalovanému nesvěřil.“ Žalobkyně navrhuje, aby
dovolací soud zrušil rozsudek jak soudu odvolacího, tak i soudu prvního stupně
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil žalovaný. V úvodu stručně zopakoval skutkové okolnosti
souzeného sporu a poté se vyjádřil tak, že nelze vůbec uvažovat o tom, že by
prodávající jednal v omylu. Žalovaný byl v okamžiku podpisu přesvědčen o tom,
že interní postup mezi farností a Arcibiskupstvím p. byl dodržen a že pokud by
tomu tak nebylo, zástupce žalobkyně by smlouvu nepodepsal.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou
advokátem a splňovalo všechny zákonem stanovené náležitosti.
Dovolání je však nepřípustné.
Podle ust. § 236 odst.1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím (ust. § 237 odst.
1 písm. a/ o. s. ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (ust. § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, nebo která
je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li
tuto otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek
právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem jen ten, jímž lze
namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a
odst. 2 písm b/ o.s.ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením
je dovolací soud vázán, lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je
zásadně právně významné. Dovolací soud je potom vázán nejen rozsahem dovolacího
návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem.
Dovolací soud pokládá závěry odvolacího soudu za souladné s hmotným právem i s
ustálenou judikaturou a plně se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu
týkajícími posouzení charakteru omylu v jednání dovolatelky ve vztahu k
žalovanému. Pro právní posouzení věci (zda jde o relativní neplatnost ve smyslu
§ 49a o. z.) je rozhodující, zda se na straně dovolatelky jednalo o omyl, který
je pro daný právní úkon podstatný (error essentialis) a zda lze považovat tento
omyl za omluvitelný. V tomto smyslu lze poukázat zejména na rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2002, sp. zn. 30 Cdo 1251/2002, v němž
byla tato otázka detailně řešena. Omyl u právního úkonu je podstatný jen tehdy,
týká-li se právního důvodu (error in negotio), resp. předmětu, a to buď
totožnosti předmětu (error in corpore) anebo podstatné vlastnosti předmětu
(error in qualitate), osoby (error in personam), popřípadě jiné skutečnosti,
která byla pro uskutečnění právního úkonu podle projevené vůle subjektu
rozhodující. O omyl, který lze omluvit, pak nepůjde tehdy, kdy jednající osoba,
která se omylu dovolává, měla možnost se takovému omylu vyhnout vlastní
pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu
rozhodujících. V souzeném případě se dle názoru dovolacího soudu nejednalo o
omyl kvalifikovaný (podstatný), neboť nebylo lze dovodit z projevené vůle
dovolatelky, že udělení souhlasu jejího nadřízeného orgánu bylo pro uskutečnění
daného právního úkonu rozhodující, a to zvláště ve chvíli, kdy dotčená smlouva
již byla stvrzena podpisy smluvních stran. Dovolatelka se navíc mohla vyhnout
absenci souhlasu nadřízeného orgánu s prodejem předmětné nemovitosti tím, že
sama jej mohla obstarat prostřednictvím svého zástupce. Skutečnost, že tento
souhlas nebyl udělen, nebyla pro daný právní úkon rozhodující, resp. podstatná.
Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2506/99, jímž
dovolatelka argumentovala, se pak vztahuje na jiný skutkový stav, kdy za právně
významné bylo považováno záměrné uvedení v omyl ohledně možnosti druhého
účastníka smlouvy poskytnout plnění z této smlouvy (zaplatit kupní cenu).
Dovolatelka sice uvádí, že by „za jiných okolností podepsané smlouvy žalovanému
nesvěřila“, z čehož nicméně vyplývá, že i případná vědomost dovolatelky o tom,
že žalovaný uvedenou smlouvu nepředloží k potvrzení nadřízenému orgánu
dovolatelky, by změnilo pouze to, že by žalovanému předmětnou kupní smlouvu
nesvěřila, avšak na uzavření kupní by to nemělo žádný vliv.
Pokud dovolatelka namítá, že mezi ní a žalovaným byla uzavřena ústně příkazní
smlouva, spočívající v tom, že žalovaný předmětnou kupní smlouvu zanese k
potvrzení nadřízenému orgánu dovolatelky, dovolací soud upozorňuje, že i
případné neplnění žalovaného ze smlouvy příkazní nemohlo zakládat relativní
neplatnost smlouvy kupní, neboť v takovém případě se jedná o dva odlišné a na
sobě nezávislé právní úkony, které je nutno posuzovat odděleně.
Napadené rozhodnutí nemá tedy po právní stránce zásadní význam, protože právní
závěry tam vyjádřené odpovídají zcela platnému hmotnému právu a jeho výkladu,
přičemž dovoláním vymezená právní otázka byla již v judikatuře Nejvyššího soudu
řešena. Dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. tak není
přípustné. A protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly
vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 a §
218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovanému v
souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za
zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. § 5 písm. b), § 14 odst. 1, § 10 odst. 3
a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č.49/2001 Sb., č.
110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce
náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 75,- Kč (srov. § 13 odst. 3
vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č.
68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), celkem tedy ve výši
2.575,- Kč. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k
rukám advokátky, která žalovaného v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění
domoci v rámci jeho soudního výkonu.
V Brně dne 19. dubna 2007
JUDr. František I š t v á n e k
předseda
senátu