28 Cdo 1999/2004
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Oldřicha Jehličky,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., o dovolání
A. T., zastoupeného advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze
17.5.2004, sp.zn. 15 Co 146/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního
soudu Plzeň-město pod sp.zn. 14 C 204/2003 (žalobce A. T., zastoupeného
advokátem proti žalovaným: 1. Ing. P. B., 2. M. B., 3. I. Š. a 4. společnosti s
ručením omezeným O. T., zastoupeným advokátem, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
Žalobce se domáhal žalobou, podanou u soudu 30.10.1995, aby žalovaným bylo
uloženo uzavřít se žalobcem dohodu o vydání továrenských objektů v P., C. 10,
které žalobce zdědil po svém strýci T. T. a které po 25.2.1948 přešly na stát.
Žalobce vyzval k vydání těchto nemovitostí písemně, ale jeho výzva byla
odmítnuta. Žalobce pak ještě v doplnění žaloby (ze 16.5.1997) uváděl, že jeho
žaloba se týká domu čp. 160 v P. a pozemků č. kat. 121/8, č. kat. 167, č. kat.
121/9, které byly zapsány ve vložce č. 288 pro katastrální území L., dále
pozemku č. kat. 121/1, zapsaného ve vložce č. 177 pozemkové knihy pro
katastrální území L., také pozemků č. kat. 121/3, č. kat. 37 (s domem čp. 37),
č. kat. 121/4 a č. kat. 697, zapsaných ve vložce č. 48 pozemkové knihy pro
katastrální území L. a posléze i pozemku č. kat. 323, zapsaného v pozemkové
knize pro katastrální území P.
Ze strany žalovaných bylo k obsahu této žaloby namítáno, že výzva k vydání
nemovitostí nebyla ze strany žalobce podána řádně a včas a také, že žalobcem
uváděný majetek jeho právní předchůdce T. T. již v roce 1939 převedl na další
majitele Ing. M. Č. a G. S. Poukazováno bylo i na privatizační projekt č.
21960, schválený usnesením vlády č. 679 z 30.11.1994, ohledně státního podniku
E., P., C. 10, zahrnující i majetek uváděný žalobcem v jeho žalobě.
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 8.10.1997, čj. 14 C 102/96-67, byla
zamítnuta žaloba žalobce A. T. se žalobním návrhem, aby státnímu podniku E. v
P., C. 10 (právnímu předchůdci nynější O. T., s.r.o., P., M. 72) bylo uloženo
uzavřít se žalobcem dohodu o vydání domu čp. 160, pozemků parc. č. 237¨5,
2375/1, 2375/2, 2373, 2376, 121/9 v katastrálním území L., dále pozemků parc.
č. 2374, 2374/1, 2374/2 a 2374/3, také pozemků parc. č. 2343/1, 2465/8,
2465/14, 2465/1, 2465/5, 2465/10, 2465/12, 2465/4, jakož i pozemku parc. č. 37
(s domem čp. 37) a parc. č. 121/4 v katastrálním území L. Žalobci bylo uloženo
zaplatit žalovanému státnímu podniku E. na náhradu nákladů řízení 6.450 Kč do 3
dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobce i žalovaného státního podniku proti uvedenému rozsudku soudu
prvního stupně rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze 14.1.1999, sp.zn. 13
Co 364/98. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně ve výroku zamítajícím žalobu žalobce. Ve výroku o nákladech řízení byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalobci bylo uloženo zaplatit
žalovanému státnímu podniku E. na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně 102.325 Kč a na náhradu nákladů odvolacího řízení 25.525 Kč do 3 dnů od
právní moci rozsudku.
K ústavní stížnosti žalobce A. T. byl nálezem Ústavního soudu ČR z 3.8.1999,
IV. ÚS 204/99 (který byl i uveřejněn pod č. 106 ve svazku 15 Sbírky nálezů a
usnesení Ústavního soudu ČR), zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze
14.1.1999, sp.zn. 13 Co 364/98, i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z
8.10.1997, čj. 14 C 102/96-67. V odůvodnění tohoto nálezu bylo uvedeno, že je
třeba objasnit otázku náležitostí výzvy k vydání nemovitostí, kterou učinil
žalobce prostřednictvím advokáta, jakož i otázku data a obsahu vydání
privatizačního projektu, týkajícího se nemovitostí, o něž jde v tomto občanském
soudním řízení, který byl schválen dne 30.11.1994, ale pak došlo 11.9.1996 ke
změně privatizace na formu veřejné soutěže.
V dalším průběhu řízení vynesl Okresní soud Plzeň-město rozsudek z 15.8.2001,
čj. 14 C 294/99-341. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba
žalobce A. T. proti žalovanému státnímu podniku E., P., C. 10, o vydání pozemků
parc. č. 2373/1 (o výměře 581 m2), parc. č. 37 (zastavěná plocha, průmyslový
objekt), parc. č. 2373/3 (o výměře 176 m2), parc. č. 2373/4 (o výměře 199 m2),
parc. č. 23777 (o výměře 772 m2), parc. č. 2374/1 (o výměře 5421 m2), parc. č.
2375/2 (o výměře 85 m2), parc. č. 2465/10 (o výměře 104 m2), parc. č. 2465/1 (o
výměře 2028 m2), parc. č. 2465/12 (o výměře 386 m2), parc. č. 2465/14 (o výměře
96 m2), parc. č. 2376 (o výměře 323 m2) s průmyslovým objektem čp. 160, parc.
č. 2375/1 (o výměře 316 m2) a parc. č. 2465/15 (o výměře 5 m2), zapsaných na
listu vlastnictví 6057 pro katastrální území P. u Katastrálního úřadu P. Bylo
rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobci bylo uloženo zaplatit na účet Okresního soudu Plzeň-město na náhradu
nákladů řízení placených státem 13.885 Kč do 1 měsíce od právní moci
rozhodnutí. Toto rozhodnutí bylo vydáno v řízení, jehož se zúčastnili i
vedlejší účastníci řízení (na straně žalovaného) Ing. P. B., M. B., F. Š., I.
Š. a O. T., společnost s ručením omezeným.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město z 15.8.2001, čj.
14 C 294/99-341 (ve znění opravného usnesení ze 14.11.2001, čj. 14 C
294/99-369) bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 27.2.2002,
sp.zn. 15 Co 3/2002. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu
prvního stupně potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ve věci a ve výroku o
nákladech řízení mezi účastníky řízení. Ve výroku o povinnosti hradit náklady
řízení, placené státem v tomto řízení, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn
tak, že se státu nepřiznává náhrada nákladů řízení. Odvolací soud rozhodl také
o tom, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů odvolacího
řízení.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze 17.6.2003, 28 Cdo 1392/2002,
zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni z 27.2.2002, sp.zn. 15 Co 3/2002, i
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město z 15.8.2001, čj. 14 C 294/99-341, a věc
byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu řízení. Dovolací soud v
odůvodnění svého rozsudku uváděl, že v dalším řízení bude na místě objasnit
ještě šíře, zda tu v daném případě při posuzování žalobního návrhu žalobce bylo
při aplikaci a výkladu ustanovení § 3 odst. 1, 2, 3 a 4 i § 5 zákona č. 87/1991
Sb. „postupováno v souladu s účelem tohoto restitučního předpisu, jak na to
poukázal už Ústavní soud ČR ve svém nálezu z 3.8.1999, IV. ÚS 204/99, vydaném
ohledně této právní věci; dovolací soud měl za to, že je nutno se v dalším
průběhu řízení zabývat dále tím, co pokládal odvolací soud (ve svém
potvrzujícím rozsudku) za rozhodující v této právní věci, že totiž „žalobě
nebylo možné vyhovět především z toho důvodu, že byly splněny podmínky podle
článku II bodu 2 zákona č. 116/1994 Sb.“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu rozhodl Okresní
soud Plzeň-město rozsudkem ze 16.12.2003, čj. 14 C 204/2003-428, jímž žalobu
žalobce opět zamítl. Bylo také rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá
právo na náhradu nákladů řízení. Rozhodnuto bylo rovněž o tom, že stát nemá
právo na náhradu nákladů řízení, placených jím v tomto řízení.
V odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně uváděl, že žalobce pokládá za
oprávněnou osobu podle ustanovení § 3 odst. 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb., když
majetek původního vlastníka Ing. T. T. byl pod tlakem rasové perzekuce převeden
jako židovský majetek na jiné nabyvatele v roce 1939, Ing. T. později zahynul v
koncentračním táboře a po válce jeho dědic O. T. učinil odpovídající návrhy k
provedení restituce podle zákona č. 128/1946 Sb., ale soud po roce 1950 již v
pozůstalostním řízení další úkony neprováděl, takže takto vzniklou situaci
posoudil soud prvního stupně jako neuspokojení nároku po 25.2.1948 z důvodů
vzniklé politické situace ve smyslu ustanovení § 2 odst. 1 písm. c/ zákona č.
87/1991 Sb. O. T. odkázal svůj majetek stejným dílem svým třem dětem, mezi nimi
i A. T., který pak závětí odkázal svou pozůstalost A. T. a M. T. T. Podle
názoru soudu prvního stupně v daném případě z dalších oprávněných osob ve
smyslu ustanovení § 3 odst. 4 zákona č. 87/1991 Sb. uplatnil nárok na vydání
sporných nemovitostí pouze žalobce. Výzvu k vydání nemovitostí tu žalobce
učinil prostřednictvím advokáta, s nímž uzavřel dohodu o plné moci k tomuto
účelu, i když plná moc byla podepsána až po uplatnění výzvy k vydání věcí.
Soud prvního stupně byl pak toho názoru, že nemovitosti uváděné v žalobě
žalobce přešly na stát ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k/ zákona č.
87/1991 Sb. znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy platnými předpisy, když v
daném případě neučinil rozhodnutí o splnění podmínek pro znárodnění podle
zákona č. 114/1948 Sb. příslušný ministr v rámci své ústavní odpovědnosti, ale
za něho tak učinila jiná osoba.
Pokud šlo o průběh privatizace majetku státního podniku E. (jako držitele
nemovitého majetku, o nějž v tomto řízení šlo), došlo v něm (po změně původního
rozhodnutí o privatizaci z 30.11.1994 rozhodnutím Ministerstva financí ČR z
11.9.1996 podle ustanovení § 10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb.) posléze k tomu,
že privatizovaný majetek získala společnost S. P., s.r.o. Na základě těchto
zjištění dospěl soud prvního stupně k závěru, že tu vydání nemovitostí,
uváděných žalobcem, brání ustanovení článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb.,
podle něhož nelze věc vydat, byla-li po 1.10.1991 nabyta do vlastnictví jiné
osoby než státu nebo byl-li schválen ohledně takové věci privatizační projekt
nebo bylo vydáno rozhodnutí o její privatizaci, k čemuž v tomto případě došlo.
Žalobu žalobce proto soud prvního stupně zamítl a o nákladech řízení rozhodl s
poukazem na ustanovení § 142 odst. 1 § 148 odst. 1 a § 150 občanského soudního
řádu.
O odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze 16.12.2003,
čj. 14 C 204/2003-428, rozhodl Krajský soud v Plzni ze 17.5.2004, sp.zn. 15 Co
146/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně
potvrzen a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu
nákladů odvolacího řízení.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobce nelze
pokládat za důvodné. Na skutkovém stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně se
nic nezměnilo ani v odvolacím řízení a proto odvolací soud z těchto skutkových
závěrů vycházel; ztotožnil se i s právním hodnocením věci, jak je učinil soud
prvního stupně.
Také odvolací soud byl toho názoru, že žalobce je oprávněnou osobou podle
ustanovení § 3 odst. 2 a 4 písm. b/ a c/ zákona č. 87/1991 Sb., když žalobce z
potomků O. T., dědice původního vlastníka nemovitostí T. T., pouze sám uplatnil
svůj restituční nárok, a to nárok na vydání celých věcí. Žalobce
prostřednictvím svého zástupce dopisem z 22.12.1994 vyzval povinnou osobu k
vydání věcí ve lhůtě podle ustanovení § 5 zákona č. 87/1991 Sb. (ve znění
zákona č. 116/1994 Sb.). Žalovaný státní podnik E. P. pak odvolací soud
pokládal za povinnou osobu podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb.
Shodně s názorem soudu prvního stupně byl i odvolací soud toho názoru, že
majetek, o nějž v tomto řízení jde, přešel na stát podle ustanovení § 6 odst. 1
písm. k/ zákona č. 87/1991 Sb., tedy znárodněním vykonaným v rozporu s tehdy
platnými předpisy, když rozhodnutí o splnění podmínek pro znárodnění podle
zákona č. 114/1948 Sb. tu nebylo učiněno ministrem průmyslu, v jehož kompetenci
takové rozhodnutí bylo, ale učinila tak za něj jiná osoba než tento ministr,
takže toto znárodňovací rozhodnutí neodpovídalo ustanovením tehdy platných
právních předpisů.
Při posuzování otázky, zda tu vydání žalobcem uváděných věcí brání schválený
privatizační projekt, vcházel odvolací soud shodně s názorem soudu prvního
stupně z toho, že žalobce v daném případě vyzval uvedený státní podnik o vydání
věci 30.12.1994, tedy až po schválení privatizačního projektu ohledně majetku
státního podniku E. usnesením vlády ČR č. 679 z 30.11.1994. Rozhodnutí
Ministerstva financí z 11.9.1996 tu již nemělo vliv na právní posouzení
projednávané právní věci, neboť jím byla pouze změněna forma privatizace z
přímého prodeje majetku předem určeným nabyvatelům na formu prodeje ve veřejné
soutěži, aniž to mělo vliv na vládou přijaté rozhodnutí o privatizaci státního
podniku E. a nedošlo tu k odstranění zákonné překážky realizace restituce.
Vládou schválený privatizační projekt tu tedy znamenal ve smyslu článku II bod
2 zákona č. 116/1994 Sb. překážku uspokojení restitučního nároku vydáním věcí a
nebylo možné tuto normu opomenout nebo nebrat ji v úvahu; nebylo tu tedy možné,
jak měl za to žalobce, aby soud ve své pravomoci i přes toto kogentní
ustanovení hodnotil způsob a formu privatizace jinak, a to, jak na to
poukazoval žalobce, s přihlížením k osobám privatizátorů, mezi nimiž byli i
potomci někdejších arizátorů židovského majetku původního vlastníka T. T.
Takový právní závěr však, podle názoru odvolacího soudu, z výsledků provedeného
dokazování nevyplýval a nebylo jej možné dovozovat ani ze zrušovacího nálezu
Ústavního soudu ČR z 3.9.1999, IV. ÚS 204/99, vydaného k ústavní stížnosti
podané žalobcem.
Rozsudek soudu prvního stupně byl proto odvolacím soudem potvrzen jako věcně
správný podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu a o nákladech řízení
rozhodoval odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 16.6.2004 a dovolání ze strany žalobce bylo předáno na poště
dne 15.8.2004 k doručení Okresnímu soudu Plzeň-město, tedy ve lhůtě stanovené v
§ 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatel ve svém dovolání zdůrazňoval, že soudy obou stupňů ve svých
rozhodnutích, jejichž zrušení dovolacím soudem dovolatel navrhuje, neměly na
zřeteli to, co uváděl v daném případě Ústavní soud ČR ve svém nálezu z
3.8.1999, IV. ÚS 204/99, že totiž je tu třeba „postupovat v souladu s účelem
zákona č. 87/1991 Sb.“, který je právním předpisem restituční povahy.
Dovolatel opětovně poukazoval na to, že v daném případě se na privatizačním
projektu podíleli potomci někdejších arizátorů židovského majetku původního
vlastníka T. T., a to Ing. M. Č. a G. S., tj. L. Č. a H. S.; dovolatel
připomínal, že i Ústavní soud ČR ve svém zrušovacím nálezu označil za „námitku
závažné povahy skutečnost, že autory privatizačního projektu jsou přímí potomci
arizátorů, kteří majetek získali během nacistické okupace a v době, kdy přímí
předchůdci žalobce zahynuli v nacistickém koncentračním táboře“. Zaujetí
opačného právního názoru odvolacím soudem tu tedy představuje rozhodnutí, jež
je svými závěry v rozporu s dobrými mravy, jak to má na zřeteli ustanovení § 3
občanského zákoníku.
Dovolatel pokládal za nesprávný právní názor soudů obou stupňů, že tu
rozhodnutí Ministerstva financí z 11.9.1996 již „nemělo vliv na posouzení věci,
když jím byla pouze změněna forma privatizace z přímého prodeje majetku předem
určeným nabyvatelům na formu prodeje ve volné soutěži, aniž by to mělo vliv na
vládou přijaté rozhodnutí o schválení privatizačního projektu ohledně majetku
státního podniku E., k němuž došlo před uplatněním restitučního nároku
žalobcem“. Dovolatel naopak má za to, že tato změna vliv měla, protože popřela
původní privatizační projekt jako překážku vydání nemovitostí žalobci. V
otázce, zda nerespektování kogentní normy se příčí zásadám právní jistoty, je
dovolatel toho názoru, že tu jde jen o rozpory v odůvodnění soudních rozhodnutí
co do vycházení z práva přirozeného či z práva pozitivního; v žádném zákoně
není, podle názoru dovolatele, uvedeno, že by se kogentní norma nemohla
podřídit přirozenoprávní argumentaci a zásadě spravedlnosti –ekvity.
při posuzování dovolání dovolatele vycházel dovolací soud z ustanovení dvanácté
části, hlavy první, bodu 1 zákona č. 30/2000 Sb., podle něhož ustanovení zákona
č. 30/2000 Sb., jímž byl změněn a doplněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963
Sb.), platí zásadně i pro řízení, která byla zahájena před nabytím účinnosti
zákona č. 30/2000 Sb. (tj. před 1.1.2001). Výjimky uvedené v bodech 15 a 17
zmíněných přechodných ustanovení zákona č. 30/2000 Sb. na projednávaný případ
nedopadají.
Přípustnost dovolání dovolatele, které směřuje proti potvrzujícímu rozsudku
odvolacího soudu, přičemž nešlo o rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž by
rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozhodnutí pro vázanost právním názorem
odvolacího soudu (jak to má na zřeteli ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/
občanského soudního řádu), bylo možné posoudit pouze podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu. Podle tohoto ustanovení je možné
podat dovolání i proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu ve věci,
jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí
odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem,
anebo právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu
anebo právní otázku, kterou odvolací soud vyřešil v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp.zn. 14 C 204/2003
Okresního soudu Plzeň-město), ani z obsahu dovolání dovolatele a ani z
vlastních poznatků dovolacího soudu, že by v dovoláním dovolatele napadeném
rozhodnutí odvolacího soudu byla řešena právní otázka, která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně. V řízení o dovolání bylo
třeba ještě posoudit, zda tu některá právní otázka byla řešena odvolacím soudem
v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázka, která dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
Projednávaná právní věc sp.zn. 14 C 204/2003 Okresního soudu Plzeň-město byla
odvolacím soudem i soudem prvního stupně posouzena zejména podle ustanovení
článku II bod 2 zákona č. 116/1994 Sb., podle něhož věc nelze vydat, byla-li po
1.10.1994 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li ohledně této
věci schválen privatizační projekt nebo bylo vydáno rozhodnutí o její
privatizaci. Ustanovení tohoto článku dopadá na případ uplatnění nároku na
vydání nemovitosti vůči povinné osobě ze strany oprávněné osoby ve smyslu
ustanovení § 3 odst. 2 a 3 zákona č. 87/1991 Sb. ve znění zákona č. 116/1994
Sb. (k tomuto závěru dospěl např. Ústavní soud ČR v nálezu z 29.11.2001, III.
ÚS 263/01, týkajícím se rozsudku Nejvyššího soudu vydaného pod 28 Cdo 1638/99).
Podle ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. mohl být majetek, na jehož
vydání mohl vzniknout nárok fyzické osobě podle ustanovení zákona č. 87/1991
Sb., použit podle zákona č. 92/1991 Sb. pouze v případech, kdy tyto nároky
nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty (srov. k tomu i
stanovisko uveřejněné pod č. 34/1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
vydávané Nejvyšším soudem, str. 105 a 106).
Jen pokud nemovitosti byly zahrnuty do privatizačního projektu a byly
privatizovány za situace, kdy restituční nárok byl uplatněn a nebyl zamítnut,
odporoval by takový právní úkon ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a
proto by byl neplatný (viz nález Ústavního soudu ČR z 18.10.2001, III. ÚS
17/01, uveřejněný pod č. 152 ve svazku 24 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu ČR).
K aplikaci zákona č. 92/1991 Sb., který umožňuje vypořádat restituční nároky
oprávněných osob pouze formou náhrad, tedy nikoli naturální restitucí, je možné
přistoupit pouze v případech uvedených v § 3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. a
dále podle zákona č. 116/1994 Sb. (viz nález Ústavního soudu ČR z 29.3.2000,
II. ÚS 112/99, uveřejněný pod č. 47 ve svazku 17 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Rozhodnutí vlády o privatizaci, vydané na základě privatizačního projektu, nemá
povahu rozhodnutí správního orgánu, vydaného ve správním řízení, a soudům
nenáleží je přezkoumávat ani ve správním soudnictví (viz rozhodnutí uveřejněné
pod č. 44/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Rozhodnutí o privatizaci je rozhodnutím, které se přímo opírá o sílu zákona a
stává se aktem, který je veřejnoprávně v uvedených souvislostech nadřazen
veškerým aktům soukromoprávním (viz nález pléna Ústavního soudu ČR z 22.9.1998,
Pl. ÚS 1/98, uveřejněný pod č. 103 ve svazku 12 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR).
Zamítly-li obecné soudy žalobu o vydání věci podle článku II bodu 2 zákona č.
116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., nedošlo tím k
absolutnímu zániku restitučního nároku oprávněných osob; v důsledku nemožnosti
věc vydat se tento nárok zachoval v podobě návrhu na finanční náhradu (nález
Ústavního soudu ČR z 12.1.1999, I ÚS 2/97, uveřejněný pod č. 1 ve svazku 13
Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR).
Tyto právní závěry z uveřejněných rozhodnutí a stanovisek obecných soudů i z
nálezů Ústavního soudu ČR, které pokládá dovolací soud za použitelné i v daném
případě a z nichž v podstatě vycházel i odvolací soud ve svém rozhodnutí, proti
němuž směřuje dovolání dovolatele, měl dovolací soud na zřeteli při posuzování
otázky přípustnosti dovolání dovolatele podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/
a odst. 3 občanského soudního řádu. V souvislosti s těmito uveřejněnými
právními závěry nebylo možné přesvědčivě dospět k závěru, že odvolací soud ve
svém rozhodnutí, proti němuž směřuje dovolání dovolatele, řešil některou právní
otázku v rozporu s hmotným právem nebo právní otázku, která by dosud nebyla
vyřešena v rozhodování dovolacího soudu. A protože, jak již shora uvedeno,
nebyla v tomto rozhodnutí odvolacího soudu řešena ani právní otázka, která by
byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nemohl
dovolací soud v daném případě dospět k závěru, že jsou u dovolání dovolatele
dány zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c/ a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného ustanovení
občanského soudního řádu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatele podle ustanovení
§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ občanského soudního řádu, a to jako dovolání
nepřípustného.
Dovolatel nebyl v řízení o dovolání úspěšný a dalším účastníkům řízení v
dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 23. listopadu 2004
JUDr. Oldřich J e h l i č k a , CSc., v.r.
předseda senátu