28 Cdo 2006/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka
Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní
věci žalobce J. L., zastoupeného JUDr. Tomášem A. Schönfeldem, advokátem v
Praze 1, Žitná 25, proti žalovanému městu Řevnice, se sídlem Krále Jiřího z
Poděbrad 74, Řevnice, zastoupenému JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou v Praze 5,
Kořenského 7, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu
Praha – západ pod sp. zn. 4 C 43/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 28 Co 411/2009-150, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2009, č. j. 28 Co
411/2009-150, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným změnil rozsudek
Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 4. 2009, č. j. 4 C 43/2008-116, tak, že
se zamítá žaloba o určení, že L. K., byl ke dni své smrti vlastníkem pozemku
parc. č. 2494 v kat. úz. a obci Řevnice. Žalobce byl zavázán k náhradě nákladů
řízení žalovanému, jak mu vznikly před soudem prvního stupně i před odvolacím
soudem.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Napadl v něm
právní závěry odvolací instance o nevyužité možnosti restituce pozemku podle §
6 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. a vznesl s ohledem na okolnosti vztahující se k
vlastnictví pozemku v minulosti námitku vydržení vlastnického práva žalobcem.
Tvrdil, že odvolací soud nevyužil procesní možnost poučit žalobce o změně
právního názoru na věc; tato věc také podle něj vykazuje znaky zmatečnosti
řízení. Žádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku a o zrušení tohoto
rozsudku dovolacím soudem s tím, že věc by měla být vrácena odvolacímu soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaná strana se k dovolání vyjádřila a žádala, aby dovolání nebylo
vyhověno.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce za
dovolací důvody označil vadu řízení s následkem nesprávného rozhodnutí a
nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.).
Přípustnost dovolání byla dána diformitou rozsudků nižších instancí (§ 237
odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).
Dovolání je důvodné.
Ve vztahu k pozemku parc. č. 2494 je třeba porovnat, resp. shrnout
právní postavení obou stran sporu, jak se vyvinulo v průběhu většího počtu
soudních řízení a řízení před státními orgány. Je také následně třeba zmínit se
o sporech souvisejících – stran garáže, kterou je předmětný pozemek zastavěn.
Žalobce je (či přinejmenším byl, srov. odůvodnění rozsudku odvolací
instance na str. 4) zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník předmětného
pozemku. Stalo se tak na základě pravomocného rozhodnutí Státního notářství
Praha-západ ze dne 9. 11. 1988, sp. zn. D 788/88. Žalobce zdědil pozemek jako
závětní dědic po A. K., manželce L. K. (viz petit žaloby). L. K. byl pozemek s
garáží vyvlastněn výměrem finančního odboru ONV Praha-západ ze dne 11. 11.
1960; výměr byl doručen manželce jmenovaného, ten však podal sám neúspěšně
odvolání proti výměru; následný pokus správního orgánu o zpětný převod na L. K.
neschválilo ministerstvo financí a garáž s pozemkem užíval Oblastní podnik
služeb a nyní město Řevnice.
Žalovaná strana vycházela kromě již zmíněného užívání nemovitostí z
toho, že jako vlastník pozemku byl od roku 1992 zapsán stát – s právem
hospodaření MNV Řevnice – a od roku 1996 již město Řevnice samostatně (s
odkazem na nabytí podle zákona č. 172/1991 Sb.). Ve prospěch tohoto účastníka
hovoří též skutečnost, že v řízení o vyklizení garáže s pozemkem byl plně
úspěšný, včetně prejudice o svém vlastnictví nemovitostí (soud prvního stupně
rozhodl pod sp. zn. 4 C 114/2002, odvolací soud pod sp. zn. 27 Co 249/2004 jeho
rozsudek potvrdil a dovolání J. L. bylo odmítnuto Nejvyšším soudem pod sp. zn.
33 Odo 1662/2006).
O garáži bylo samostatně rozhodováno v řízení na určení jejího
vlastnictví, vyvolaném J. L. proti městu Řevnice pod sp. zn. 4 C 302/2005. Soud
prvního stupně řízení zastavil, odvolací soud jeho usnesení potvrdil (28 Co
346/2007), dovolací soud poté zamítl dovolání žalobce (28 Cdo 1144/2008).
Důvodem usnesení nižších instancí byla překážka věci pravomocně rozhodnuté s
poukazem na skončené řízení o vyklizení nemovitostí; dovolací soud se cítil
vázán odmítavým usnesením svého jiného senátu (33 Odo, viz předchozí odstavec)
a doplnil, byť nikoli bez rozpaků, že žalobce podle všeho nevyužil alternativu
domáhat se svých nároků cestou restitučního řízení.
Při současném právním posouzení věci však nelze bez výhrad přisvědčit
nynějšímu právnímu názoru odvolacího soudu, který dovodil nedostatek naléhavého
právního zájmu žalobce na žalobě ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Je sice
zřejmé, že žalobní petit – i při eventuálním úspěchu žalobce – nic neřeší, ale
je též patrné, že zejména odvolací soud měl v projednávané věci (navíc věci s
restitučními aspekty, kde jsou tolerovány nestandardní procesní postupy soudu)
postupovat při tvorbě průběžného právního náhledu na věc v daleko užší
součinnosti s účastníky.
Je především zcela zavádějící, jestliže je žalobci předestírána
alternativa (jím údajně opomenuté) restituční žaloby podle § 6 odst. 2 zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Restituční předpisy jsou
speciální normy, každé případné vydání věci je vázáno na konkrétní důvod odnětí
věci a v tomto případě je to výměr na základě vládního nařízení č. 15/1959 Sb.
V úvahu tedy přicházela jen restituce podle zákona č. 403/1990 Sb., v té však
nemohl být (a také nebyl, viz věc sp. zn. 5 C 350/94 u téhož prvostupňového
soudu) žalobce úspěšný, poněvadž jako druhonabyvatel ve vztahu k osobě
oprávněné (L. K.) nespadal do okruhu oprávněných osob. Žalobci tedy do
nynějšího sporu zbyl „jen“ vlastnický titul k pozemku, plynoucí z dědění v roce
1988.
Ve prospěch strany žalované hovoří nepominutelné právní skutečnosti.
V její prospěch bylo rozhodnuto ve věci o vyklizení garáže a pozemku s
prejudicí o vlastnictví (viz výše) a je též zapsána jako vlastník nemovitostí v
katastru. Tento zápis (záznam) však byl v roce 1996 proveden zjevně na podkladě
§ 8 zákona č. 172/1991 Sb. Jde o postup jen zdánlivě nekonfliktní; nezřídka
vede k duplicitě vlastnických titulů a v případě sporu podléhá soudnímu
přezkumu včetně posouzení všech (i souvisejících, „okolních“) rozhodných
skutečností.
K průběhu užívání nemovitostí uvádí dovolatel fakta, jež nemohou být
opomenuta. Hovoří o tom, že žalobce či snad i jeho právní předchůdce platili z
nemovitostí daň. Tvrdí, že OPS Řevnice vyhotovil za účelem svého užívání
nemovitostí ve sporném období počátku 90. let smlouvu, v níž označil žalobce
jako pronajímatele. I ve světle těchto okolností nutno posuzovat meritorní
otázku, kdo z účastníků je vlastníkem nemovitosti, nebo jinak řečeno, kdo z
nich má při respektu ke konkurujícím si nabývacím titulům k věcem lepší právo –
o ně totiž jde.
Právně nežádoucí a atypická (až zmatená), leč s přihlédnutím k
postupu správních orgánů zejména v minulosti nikoli neobvyklá situace vede
Nejvyšší soud k závěru o tom, že odvolací soud při svém rozhodování neposoudil
správně všechny právní aspekty věci a nevzal v úvahu všechny rozhodné
skutečnosti. Jeho rozhodnutí je třeba považovat za nesprávné ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. s důsledky
plynoucími z výroku dovolacího soudu, jak výše uvedeno.
Odvolací soud, který bude podle § 243d odst. 1 o. s. ř. vázán právním
názorem dovolací instance, zváží a posoudí v dalším průběhu řízení konfliktní
okolnosti již naznačené, včetně eventuality doplnění dokazování. Týká se to
průběhu užívání nemovitostí - i když jde nyní již jen o pozemek, nikoli o garáž
- jakož i skutečností, jež vedly správní orgán k zápisu vlastnictví obce. Týž
soud neopomene ani alternativu poučit podle § 118a odst. 2 o. s. ř. žalobce o
své možné změně právního náhledu na věc; ta může za účelem účinné potenciální
procesní ochrany práv žalobce zahrnovat i případný žalobní petit (tj. jeho
změnu) na určení vlastnictví k pozemku, neboť dosavadní formulace žalobního
návrhu se - jak již řečeno - nejeví být způsobilá přivodit změnu v právních
poměrech účastníků.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu