28 Cdo 2025/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce J. M., zastoupeného JUDr. Marií Kostrůnkovou, advokátkou se
sídlem v Táboře, Bělehradská 2759, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 592.797,50 Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C
319/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4.
6. 2008, č. j. 54 Co 538/2007-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení částky 592.797,50 Kč s přísl., jež představuje
náhradu škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Od roku 1991 byl u
Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 268/1991 veden spor ohledně částky
450.000,- Kč s přísl. Žalobu v uvedené věci podali manželé O. a tvrdili, že
žalobci (v daném řízení žalovanému) půjčili spornou částku, což on popíral,
avšak poté, co bylo rozhodnutí soudu prvního stupně několikrát zrušeno
odvolacím soudem, bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalobce manželům O.
uvedenou částku zaplatit. Následně podal žalobce dovolání k Nejvyššímu soudu,
které však bylo odmítnuto. Žalobce pak s poukazem na nesprávnost jak závěrů
obecných soudů, tak závěru soudu dovolacího tvrdil, že nesprávným úředním
postupem zejména Nejvyššího soudu, který protiprávně odmítl jeho dovolání, byl
porušen zákon, v důsledku čehož žalobci vznikla škoda, představovaná částkou,
kterou byl žalobce povinen uhradit podle vydaných rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 4. 2007, č. j. 14 C 319/2006-36,
žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny zákonné
podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Konstatoval, že odpovědnost
státu je založena na současném splnění tří podmínek, a sice nesprávný úřední
postup nebo nezákonné rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi nimi.
Nesprávným úředním postupem je porušení pravidel předepsaných právními normami
pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech,
které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak bezprostředně se
neodrazí v obsahu vydaného rozhodnutí. Pokud však jde o činnosti, které se
bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí odrazí, nemůže jít o nesprávný
úřední postup, ale jedině o nezákonné rozhodnutí. Tak je tomu i v posuzovaném
případě. Byť totiž žalobce poukazoval na nesprávnost postupu soudů (zejména pak
Nejvyššího soudu) ve vedených řízeních, tento postup se vždy projevil právě ve
vydaných rozhodnutích. Z tohoto závěru pak vyplývá další podmínka, kterou zákon
stanoví pro případný vznik odpovědnosti, a sice aby nezákonné rozhodnutí bylo
příslušným orgánem zrušeno či změněno. Pokud však rozhodnutí, proti nimž
žalobce brojí, nebyla zrušena či změněna, není splněna uvedená podmínka,
vyplývající z ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem
a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich
činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a žalobce tak nárok na
náhradu škody nemá.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. 6. 2008, č. j. 54
Co 538/2007-60, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Neshledal žalobcem namítanou
nedostatečnost dokazování, když důkaz spisem Okresního soudu v Táboře, sp. zn.
5 C 268/1991, by byl nadbytečný, neboť všechny potřebné skutečnosti plynou již
ze samotných rozhodnutí v tomto řízení vydaných, přičemž jimi důkaz proveden
byl. Důkaz uvedeným spisem má dozajista význam při posuzování nároku žalobce na
odškodnění nemajetkové újmy vzhledem k průtahům v řízení, avšak tento nárok byl
vyloučen k samostatnému projednání. Pokud pak jde o právní posouzení věci, soud
prvního stupně správně aplikoval ust. § 8 zákona č. 82/1998 Sb. a uzavřel, že
ve věci nelze shledat nesprávný úřední postup. Za správný považoval též závěr
obvodního soudu, že postup Nejvyššího soudu při rozhodování o dovolání žalobce
vyústil v rozhodnutí o odmítnutí tohoto dovolání, tedy do rozhodnutí o věci
samé. Nemůže se tedy jednat o nesprávný úřední postup tak, jak je obecně
charakterizován soudní judikaturou. Jelikož žádné rozhodnutí, které žalobce
považuje za nezákonné a dovozuje z něho vznik škody, nebylo příslušným orgánem
pro nezákonnost zrušeno (ústavní stížnost, kterou žalobce rozhodnutí Nejvyššího
soudu napadl, byla odmítnuta), nebyla splněna základní podmínka pro vznik
odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. Odvolací soud dále uvedl,
že soud při rozhodování o odpovědnosti státu za škodu není oprávněn
přezkoumávat správnost rozhodnutí, u nichž je tvrzena nezákonnost, nýbrž je
vždy vázán rozhodnutím příslušného orgánu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ani
důvodnost blíže nespecifikoval. Zrekapituloval svá skutková tvrzení z řízení
vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 5 C 268/1991, stejně jako
průběh tohoto řízení. Zdůraznil to, že v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 404/2003, se uvádí, že ve sporu mezi ním a manžely O. soud prvního stupně žalobě vždy vyhověl. Toto tvrzení se však nezakládá na
pravdě, když v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně žalobě vyhověl pouze
co do částky 150.000,- Kč, ve zbytku ji zamítl. Toto rozhodnutí bylo následně
(stejně jako dvě rozhodnutí soudu prvního stupně jemu předcházející) odvolacím
soudem zrušeno a byl vysloven „právní názor jak má soud prvního stupně
postupovat, šlo tedy o změnu, takže dovolání bylo přípustné, neboť byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v dřívějším
rozhodnutí“. Dovolací soud tak pochybil, jestliže dospěl k závěru, že rozsudek
odvolacího soudu netrpí žádnou z vad uvedených v ust. § 237 zákona č. 99/1963
Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen „o. s. ř.“), a že z hledisek uvedených v ust. § 238 odst. 1 písm. b) (dovolatel
nesprávně uvádí ust. § 238 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a § 239 o. s. ř. není
dovolání přípustné. Dovolací soud se tak dopustil procesního pochybení, díky
němuž nedošlo k hmotněprávnímu přezkumu věci. Ústavní stížnost proti tomuto
rozhodnutí pak byla odmítnuta s tím, že Ústavní soud není povolán k tomu, aby
přezkoumával procesní postupy Nejvyššího soudu. Dovolatel se domnívá, že v
řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 268/1991 nejdříve soud prvního stupně a odvolací
soud vydaly nezákonná rozhodnutí, přičemž Nejvyšší soud vzhledem k tomu, že se
dopustil nesprávného úředního postupu, tato rozhodnutí nezrušil, a stejně
postupoval i Ústavní soud. Nejvyšší soud nepřezkoumal rozsudek odvolacího soudu
ve věci samé, na základě čehož vznikla dovolateli škoda. Dovolatel se táže, kým
by mělo být případné nezákonné rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušeno, a vzhledem
k faktu, že se jednalo o procesní odmítnutí dovolání, se domnívá, že nesprávný
úřední postup soudu se do tohoto rozhodnutí nepromítl. Závěrem pak dovolatel
navrhnul, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil
soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném přede
dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela
tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009
Sb.). Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátkou (§ 241 odst. 1 o. s. ř.).
Žalobce přípustnost dovolání
nekonkretizoval, avšak jelikož se v případě rozsudku odvolacího soudu nejedná o
rozsudek měnící či potvrzující poté, kdy soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl vázán právním názorem
odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, může být dovolání shledáno
přípustným jedině v případě, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v souladu s ust. §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal
v případě, že by dovolání shledal přípustným, žalobce rovněž nevymezil, z
obsahu dovolání však vyplývá, že uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími
soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v
rozporu s hmotným právem. O takový případ se zde však nejedná. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s právními závěry soudů obou stupňů. Ačkoliv
není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným
úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu
odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání
rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu
neodrazí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního
orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska
odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, s. 92). V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není
soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost
rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je
splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné
zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Ze zákona totiž nelze nikterak
dovodit, že by stát odpovídal za škodu způsobenou rozhodnutím, které nebylo
zrušeno (viz tamtéž, s. 63 – 64). Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby
byla žalobci přiznána náhrada škody v situaci, kdy rozhodnutí, proti němuž
brojí, nebylo zrušeno či změněno. Naznačuje-li pak dovolatel, že, jestliže bylo
v dané věci Nejvyšším soudem vydáno procesní rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto
jeho dovolání, aniž by dovolací soud věcně přezkoumal rozsudek odvolacího
soudu, nelze aplikovat ust.
§ 8, ale je naopak třeba věc podřadit pod ust. § 13
zákona č. 82/1998 Sb., nelze mu dát zapravdu, neboť takovéto rozlišení ze
zákona nikterak nevyplývá, jinými slovy z hlediska posuzování nároku na náhradu
škody neexistuje dichotomie mezi rozhodnutím procesním a rozhodnutím
provádějícím hmotněprávní přezkum. Nad rámec dovolacího přezkumu pak dovolací soud podotýká, že Ústavní soud ve
svém usnesení ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 24/04, vyslovil závěr, že
Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. 33 Odo 404/2003,
uvedl nepravdivé tvrzení, a sice že v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře
pod sp. zn. 5 C 268/1991 „ve všech případech soud prvního stupně žalobě
vyhověl“, neboť v pořadí třetí rozsudek soudu prvního stupně žalobě vyhověl
pouze částečně, avšak současně dodal, že jde o konstatování, které není schopno
zvrátit závěry o nepřípustnosti dovolání. V citovaném rozhodnutí Ústavního
soudu se praví, že „[u]ložil-li Krajský soud v Českých Budějovicích ve
zrušovacích rozhodnutích Okresnímu soudu v Táboře provést ke zjištění
skutkového stavu další dokazování nebo jej usměrnil při hodnocení důkazů co do
úplnosti a logické návaznosti, aniž by zaujal jakékoliv stanovisko k právnímu
posouzení věci, nepovažoval dovolací soud tyto pokyny, jak dále postupovat po
procesní stránce, za právní názor, kterým by byl Okresní soud v Táboře při
posuzování věci samé jakkoliv omezen, a proto neshledal ani naplnění (všech)
podmínek přípustnosti dovolání podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. v příslušném znění. Ústavní soud má za to, že takové posouzení věci dovolacím
soudem nevykazuje žádné znaky extrémnosti, naopak považuje jej za zcela
souladný s ústavními procesními principy.“ Z uvedeného je zřejmé, že Ústavní
soud rozhodnutí Nejvyššího soudu nepovažoval za nesprávné a porušující základní
práva žalobce. Pokud by tomu tak bylo, dozajista by je zrušil. Ptá-li se tedy
dovolatel, kdo je povolán ke zrušení nezákonného rozhodnutí Nejvyššího soudu,
je institucí k tomu povolanou nepochybně Ústavní soud, ovšem jedině v případě,
že jsou pro to splněny všechny zákonné a ústavní předpoklady. Ve sledovaném
případě tomu tak však nebylo, a předmětné usnesení Nejvyššího soudu tedy nelze
považovat za nezákonné rozhodnutí. Dovolateli tudíž náhrada škody nepřísluší. Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a
Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty první, a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů
právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.