ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobce
Ústav geoniky AV ČR, v.v.i., se sídlem v Ostravě, Studentská 1768, zastoupeného
JUDr. Adamem Zítkem, advokátem v Praze 1, Revoluční 11/725, doručování na
adresu advokáta Mgr. Petra Kuchaře, Praha 4 – Nusle, Na Pankráci 30a/404, proti
žalovaným 1) J. K., 2) RNDr. J. K., CSc., bytem zastoupeným Mgr. et Mgr.
Tomášem Sedláčkem, advokátem v Brně, Příkop 2a, o určení vlastnictví k
nemovitostem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 30 C 8/99, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2010, č.j. 38 Co
338/2008-231, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně shora označeným byl ve výroku I. potvrzen
rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2008, č.j. 30 C 8/99-201, kterým
bylo určeno, že žalobce je vlastníkem tam specifikovaných nemovitostí
nacházejících se v k.ú. P., obci Brno. Výrokem II. změnil odvolací soud
nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně tak, že uložil žalovaným
povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně náklady řízení ve výši
58.560,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta JUDr.
Adama Zítka. Ve výroku III. odvolací soud zavázal žalované zaplatit žalobci
společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši
28.705,- Kč, a to rovněž do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
advokáta JUDr. A. Z.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se
ztotožnil s jeho právními závěry. Nižší instance shodně uzavřely, že okamžikem
nabytí právní moci rozhodnutí o vyvlastnění ze dne 13. 11. 1957 došlo bez
dalšího k - dosud rozhodnému - převodu vlastnického práva k předmětným
nemovitostem (původně označeným jako pozemek parc.č. 91 v k.ú. J.) na právního
předchůdce žalobce. Skutečnost, že právní předchůdkyně žalovaných H. P. (která
shora uvedené pozemky převedla na žalované kupní smlouvou ze dne 29. 9. 1995)
byla dostatečně seznámena s výsledky vyvlastňovacího řízení, jen přisvědčila
závěru soudů obou stupňů o pravomocnosti výše zmíněného rozhodnutí
vyvlastňovacího úřadu, a tedy i jejich konečnému právnímu posouzení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Dovodili přípustnost
dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jako důvod dovolání
označili nesprávné právní posouzení věci. V rámci vylíčení dovolacího důvodu
tvrdili, že kontinuita vlastnického práva právních předchůdců žalovaných nebyla
od 29. 11. 1952 nikdy přerušena. Namítali, že předmětné
rozhodnutí vyvlastňovacího úřadu nikdy nenabylo právní moci.
Zdůraznili, že i v případě, že by byla Helena P. shledána nepravým
dědicem, tak by žalovaní, jež od ní na základě kupní smlouvy v roce 1995 nabyli
příslušný pozemek, byli chráněni ve smyslu ustanovení § 486 obč. zák., tj. jej
získali v dobré víře od oprávněného dědice. Dovolatelé s poukazem na dle jejich
názoru relevantní judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu žádali, aby dovolací
soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, současně i rozsudek soudu prvního
stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v
zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací
důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. tvrzené
nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání je přípustné.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. totiž platí, že dovolání je
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil.
Jelikož citované ustanovení dopadá i na posuzovaný případ, bylo tudíž dovolání
žalovaných shledáno přípustným.
Dovolání však není důvodné.
V současnosti dochází ve vlastnických věcech zvýšenou měrou k výskytu situací,
vykazujících velmi blízké rysy po stránce právního posouzení. Jde o duplicitní
zápisy v katastru nemovitostí, při nichž jsou na jedné straně stále zapsáni
jako vlastníci fyzické osoby, kterým byly nemovitosti odňaty v období od 25. 2.
1948 do 1. 1. 1990 a od té doby ztratily možnost nemovitosti fakticky užívat;
zapsáni mohou být také právní nástupci (dědici) těchto osob. Na straně druhé je
duplicitně zapsána osoba právnická, a to nejčastěji stát nebo obec. Stát
obvykle odvozuje své vlastnictví z nabytí nemovitostí v rozhodném restitučním
období; obce dokládají své vlastnictví tvrzenou existencí restitučních titulů
podle ustanovení § 1, § 2 či § 2a zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých
věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Nutno tu podotknout, že v dané věci se však jedná jen o tzv. „tvrzenou
duplicitu“, neboť v katastru nemovitostí jsou jako vlastníci předmětných
nemovitostí zapsáni pouze žalovaní.
Východiskem pro řešení takto vzniklých duplicit musí být především posouzení
specifických skutkových okolností, které v rozhodném restitučním období
provázely vynucenou ztrátu výkonu vlastnických oprávnění fyzických osob.
Docházelo totiž nezřídka k tomu, že stát sice fakticky převzal nemovitosti do
svého užívání (správy, hospodaření), ale po stránce formální buď nedošlo k
relevantnímu právnímu úkonu (správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy), nebo byl
provedený úkon provázen tou vadou, že fyzická osoba (její právní nástupce)
zůstali, resp. dosud jsou zapsáni v evidenci a nyní katastru nemovitostí jako
vlastníci. Vzniklé situace jsou ztíženy skutečností, že v rozhodném restitučním
období neměly od roku 1950 katastr nemovitostí a od roku 1964 evidence
nemovitostí charakter závazné dokumentace o vlastnických vztazích a staly se
pouhou evidenční pomůckou. Vznikaly navíc stále větší nesrovnalosti v zápisech
o vlastnických vztazích, a to zejména jako následek odnímání pozemků i jejich
vynucených převodů pro účely zemědělského kolektivizovaného hospodaření, jakož
i rozsáhlých a často chaoticky prováděných výkupů pozemků pro stavbu sídlišť a
tzv. občanské vybavenosti.
Po zániku totalitního režimu byla dána fyzickým osobám možnost, aby v rámci
zákonných limitů dosáhly obnovení svých vlastnických oprávnění včetně fyzického
ovládání věci, eventuálně aby jim byla vyplacena peněžitá náhrada při
objektivní nemožnosti tato oprávnění realizovat. K tomu účelu sloužily
restituční předpisy, jež nejsou zaměřeny na pouhé formální obnovení vlastnictví
(to mohlo ve prospěch fyzické osoby zůstat zapsáno, viz výklad výše), ale
především na napravení křivdy – tedy na povinnost státu či jiné osoby věc
držící ji vydat. O povinnosti vydání věci hovoří všechny restituční předpisy
(srov. ustanovení § 5 a § 6 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních
rehabilitacích, § 6 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě
a jinému zemědělskému majetku). Jestliže fyzická osoba jako oprávněná v
restituci nevyužila možnosti dané restitučním předpisem a neuplatnila svůj
nárok na vydání nemovitosti, či nebyla úspěšná při uplatnění restitučního
nároku, nemůže se nyní - v období již časově vzdáleném - oprávněně domáhat
rozhodnutí o existenci svého vlastnictví k věci žalobou o určení vlastnictví.
Obdobně i obrana žalované strany ve sporu o určení vlastnictví, postavená v
obdobné situaci na „mimorestitučních“ argumentech, nemůže být úspěšná (ke všemu
srov. nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, rozsudek velkého
senátu NS sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, rozsudek téhož soudu sp. zn. 28 Cdo
2166/2006 a další rozhodnutí).
V rozsudku ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1999/2008, se Nejvyšší soud v
obdobné souvislosti vyjádřil tak, že tím, že dovolatelé v 90. letech minulého
století rezignovali na možnost domoci se vydání předmětných
nemovitostí na základě restitučních předpisů, a namísto toho zvolili
cestu nesporného dědického řízení o dodatečném projednání dědictví, vyhnuli se
prokazování svého tvrzeného nároku. Takovým postupem byl zcela evidentně
sledován nepřípustný záměr spočívající v obejití restitučních právních
předpisů a domožení se vydání předmětných pozemků podle obecných právních
předpisů. K obnovení vlastnického práva dovolatelů přitom nemohlo dojít i
proto, že rozhodnutí vydané v dědickém řízení je deklaratorní, nikoliv
konstitutivní povahy a zavazuje pouze účastníky konkrétního dědického řízení.
Uvedené teze lze vztáhnout i na posuzovaný případ, i když jde nyní o žalované a
určitý pokus o restituci byl ze stany jejich právní předchůdkyně učiněn. V
předmětné věci totiž právní předchůdkyně žalovaných Helena P. nabyla ke sporným
pozemkům (původně parc.č. 91 v k.ú. Jundrov) vlastnické právo na
základě rozhodnutí Městského soudu v Brně o potvrzení o nabytí
dědictví ze dne 4. 9. 1995, sp. zn. 59 D 2041/94. Na podkladě citovaného
usnesení byla jmenovaná posléze zapsána v katastru nemovitostí jakožto výlučný
vlastník uvedených nemovitostí.
Je však třeba se vrátit k vyvlastnění, které v nyní posuzované věci proběhlo
podle ustanovení § 114 a § 108 zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku (v
tehdy platném znění). Vyvlastňovací řízení proti Ing. P. a H. P. bylo vedeno
před Městským národním výborem v Brně a jeho výsledkem bylo rozhodnutí zn.
Výst. 4251/1957-H ze dne 13. 11. 1957, kterým došlo k expropriaci pozemku
parc.č. 91 v k.ú. J. ve prospěch právního předchůdce žalobce (Biofyzikální
ústav se sídlem v Brně). Uvedené rozhodnutí (ve spojení s rozhodnutím
odvolacího orgánu ze dne 11. 7. 1958) bylo doručeno právní předchůdkyni
žalovaných H. P. (viz závěry odvolací instance, str. 3 jejího odůvodnění).
Rozhodnutí o vyvlastnění však nebylo zapsáno do katastru (evidence)
nemovitostí. Tak se stalo, že poté, co byla H. P. zapsána do evidence
nemovitostí jakožto výlučný vlastník shora označeného pozemku (viz dědické
řízení zmíněné výše), převedla řádně vloženou kupní smlouvou ze dne 29. 9. 1995
tento pozemek na žalované.
Právní předchůdkyně žalovaných se také pokusila o restituci pozemků, posléze
označených jako parc. č. 1505/2, 1510/6, 1506/3, 1507/3, vše v kat. úz. P.
Nebyla však úspěšná; její žádost, podaná dne 23. 9. 1992 u Pozemkového úřadu
Magistrátu města Brna, byla následně zamítnuta pro věcnou nepříslušnost. Je
otázkou, zda neměl být uplatněn nárok podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích.
Shrnuto tedy: vyvlastnění nemovitostí P. bylo v roce 1957 provedeno, nebylo
však zapsáno v katastru a podle všeho vykazovalo i další právní vady
(nevyplacení náhrady). Tento stav umožnil od roku 1991 pozůstalé H. P. uplatnit
restituční nárok, který by směřoval k vydání nemovitostí. K uplatnění nároku
sice došlo, ale později a podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) -
neúspěšně. Za tohoto právního stavu nelze přiznat relevanci následně ani dědění
H. P., ani převodu nemovitostí v roce 1995 touto převodkyní na nabyvatele –
nynější žalované. Tyto právní úkony, obcházející již neúspěšnou restituci,
nutno posuzovat jako absolutně neplatné a nelze dovodit ani dobrou víru
žalovaných, a to ani v intencích § 486 obč. zák. Žalovaní totiž, jak plyne z
obsahu spisu, věděli o předchozím neúspěšném pokusu H. P. restituovat. Nelze tu
proto použít ani nález IV. ÚS 42/09, na který poukazují žalovaní v dovolání.
Vlastníkem nemovitostí je tedy žalobce, jenž odvozuje svůj titul od vlastnictví
státu, vyplývajícího z někdejšího vyvlastňovacího řízení.
Z uvedeného plyne, že uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn, odvolací soud
rozhodl ve věci správně a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných zamítl (§
243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst.
1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.; dovolání žalovaných bylo zamítnuto, žalobci však
podle obsahu spisu žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. prosince 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu