28 Cdo 2056/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D.,
v právní věci žalobců a) J. R., a b) MUDr. J. R., obou zastoupených advokátem,
proti žalovaným 1) Hl. m. P., zastoupenému advokátkou, 2) České republice –
Ministerstvu dopravy ČR, o zaplacení částky 817.065,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 12/2005, o dovolání
prvního žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze 22. 8. 2008, č. j. 13
Co 5/2008-134, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. První žalovaný je povinen zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího
řízení 33.517,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobci se domáhali, aby první žalovaný byl uznán povinným zaplatit každému ze
žalobců 166.312,50 Kč s příslušenstvím a druhý žalovaný částku 242.047,50 Kč
s příslušenstvím, jako bezdůvodné obohacení za užívání pozemků žalobců bez
právního důvodu v období od 1.1. do 31.12.2004. Uvedli, že v uvedené době byli
jako právní nástupci M. R. každý vlastníkem ideální ¼ v žalobě
specifikovaných pozemků v katastrálním území S. v P., které jsou zastavěny
pozemními komunikacemi ve vlastnictví prvního žalovaného (dále jen „předmětné
pozemky“) a pozemků, které jsou zastavěny pozemními komunikacemi ve vlastnictví
druhého žalovaného.
V předchozím řízení bylo zjištěno, že v letech 1982 a 1987 proběhla jednání
mezi M. R. – právní předchůdkyní žalobců, prvním žalovaným a státem za účelem
odkupu pozemků pro stavbu komunikací. Tato jednání byla dne 1.9.1982 a dne
26.6.1987 zakončena podpisem smluv. Nedošlo však k registraci smluv státním
notářstvím a ani nebylo prokázáno, že by došlo k převzetí pozemků od právní
předchůdkyně žalobců. Komunikace I. a II. třídy a místní komunikace však na
pozemcích žalobců byly vybudovány. V roce 1992 byla uzavřena smlouva o nájmu
mezi prvním žalovaným a žalobci o užívání části předmětných pozemků. Na základě
smlouvy o nájmu první žalovaný poskytl žalobcům za období 1992-1993 částku
92.584,- Kčs. Další úhrada nebyla provedena i přes opakované výzvy žalobců.
Předmětné komunikace v k.ú. S. byly svěřeny do správy městské části P.-S. V
roce 2005 byl jeden z pozemků – p.č. 1785/3 – prodán třetí osobě.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 3.10.2007, č.j. 18 C 12/2005-85,
uložil prvnímu žalovanému povinnost zaplatit každému ze žalobců částku
139.117,50 Kč s příslušenstvím, druhému žalovanému povinnost zaplatit každému
žalobci částku 242.047,50 Kč s příslušenstvím a ve zbytku žalobu zamítl.
Obvodní soud vzal znaleckým posudkem za prokázané, že komunikací I. třídy byl
zastavěn a obestavěn prostor o výměře 32.133 m2, komunikací II. třídy a místní
komunikací prostor o výměře 18.549 m2, které nemohou žalobci využívat. Obvodní
soud určil na základě zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích,
vlastníkem komunikací I. třídy druhého žalovaného a vlastníkem komunikací II.
třídy a místních komunikací prvního žalovaného. Podle soudu prvního stupně
vzniklo žalovaným zastavěním, popř. obestavěním pozemků žalobců bezdůvodné
obohacení, neboť žalobcům bylo znemožněno jejich užívání. Výši nároku určil
soud prvního stupně ve výši nájemného z pozemků nesloužících k podnikání
stanovené výměrem Ministerstva financí č. 1/2000.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22.8.2008, č.j. 13 Co 5/2008-134,
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujících výrocích ve věci samé.
Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. K námitce
prvního žalovaného, že se stal již na základě kupních smluv ze dne 1.9.1982 a
26.6.1987 vlastníkem předmětných pozemků, uvedl, že smlouva ze dne 26.6.1987 se
týká pozemku, který není předmětem sporu a rovněž ze smlouvy ze dne 1.9.1982
neplyne, že se týkala právě těch pozemků, které jsou předmětem sporu. První
žalovaný navíc kupní smlouvou ze dne 16.12.2005 předmětné pozemky od žalobců
koupil, což by jistě nečinil, kdyby jejich vlastníkem již byl.
B. Dovolání
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalovaný (dále jen „žalovaný“)
dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
a kterým se domáhá zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení. Jako dovolací důvod uvedl žalovaný nesprávné právní
posouzení věci dle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Konkrétně namítal, že:
odvolací soud nesprávně posoudil otázku aktivní legitimace žalobců, neboť
žalovaný kupními smlouvami ze dne 1.9.1982 a 26.6.1987 nabyl vlastnictví k
předmětným pozemkům,
odvolací soud se nezabýval námitkou žalovaného uvedenou v jeho odvolání, podle
které byl požadavek žalobců na vydání bezdůvodného obohacení
v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku, neboť podle
smluv z let 1982 a1987 byla právní předchůdkyni žalobců vyplacena kupní cena,
bylo nesprávně posouzeno bezdůvodné obohacení za užívání pozemků nezastavěných,
obestavěných či přiléhajících ke komunikacím ve vlastnictví žalovaného.
Žalovaný zdůraznil, že nevyužíval celkový prostor předmětných pozemků, ale
pouze část, že žalobcům nebránil v užívání předmětných pozemků, ani v přístupu
na ně a že žalovanému z předmětných pozemků nevznikl žádný finanční prospěch,
odvolací soud nesprávně posoudil výši bezdůvodného obohacení, neboť nevzal v
úvahu výdaje, které žalovaný vynakládal na předmětné pozemky,
odvolací soud nesprávně posoudil otázku pasivní legitimace žalovaného
a Městské části P.-S. Vzhledem k tomu, že pozemky zastavěné místními
komunikacemi jsou v užívání a správě M. č. P.-S., je pasivně legitimována ona,
na rozdíl od žalovaného Hl. m. P.
Žalobci v podrobném vyjádření navrhli zamítnutí dovolání s tím, že odvolací
soud i soud prvního stupně rozhodly správně a v žádném případě nejde o věc
zásadního právního významu.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a
odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
rozhodované věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
upravené v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití
hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Zásadní právní
význam napadeného rozhodnutí je dán zejména tehdy, jde-li o řešení právní
otázky, která dovolacím soudem ještě nebyla řešena, která je odvolacími soudy
nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo která řeší právní otázku v
rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Otázkou, zda bezdůvodné obohacení spočívající v užívání zastavěného pozemku
vzniká vlastníkovi stavby, která na pozemku stojí, nebo tomu, komu vlastník
stavby svěřil stavbu do užívání a správy, se dovolací soud dosud nezabýval, a
proto je dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné.
D. Důvodnost
K námitce ad a) – nedostatek aktivní legitimace žalobců.
V otázce aktivní legitimace žalobců, tedy v otázce vlastnického práva žalobců k
předmětným pozemkům již odvolací soud konstatoval, že státním notářstvím
neregistrovaná smlouva ze dne 26.6.1987 se týká parcely s původním č.k. 636,
která se ani s přihlédnutím k přečíslování parcel v k.ú. S. neshoduje s žádnou
z parcel, které jsou předmětem sporu.
Kupní smlouva ze dne 1.9.1982, která rovněž nebyla registrována státním
notářstvím, se týkala části parcel původních č.k. 393, 389, 387, 587/4, 572 a
571. Podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, který odvolací
soud převzal, z parcel uvedených ve smlouvě žalovaný v době od 1.1. do 31.12.
2004 užíval pouze části parcel č.k. 393, 389 a 387 (dnešní p.č. 1798/114 a
1798/30). Tomu odpovídala smlouva ze dne 1.9.1982, kterou měly být převedeny
pouze části parcel č.k. 393, 389
a 387, přičemž ve smlouvě jsou sice uvedeny výměry převáděných částí, avšak
není odkázáno na geometrický plán, který by převáděné části parcel prostorově
vymezil. Již odvolací soud dovodil, že z předloženého textu smlouvy ze dne
1.9.1982 nelze zjistit, zda měly být převedeny právě ty pozemky, které žalovaný
v době od 1.1. do 31.12. 2004 užíval. Žalovanému se proto nepodařilo prokázat,
že by žalobci nebyli v rozporu se zápisem v katastru nemovitostí v předmětné
době vlastníky předmětných pozemků.
K námitce ad b) – rozpor s dobrými mravy
V otázce rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 občanského zákoníku je nutné
vzít v potaz výše uvedené. Jestliže se žalovanému nepodařilo prokázat, že na
základě kupních smluv z let 1982 a 1987 přešlo na stát vlastnictví (právě)
předmětných pozemků, je bezpředmětné se zabývat námitkou spočívající v tvrzení,
že podle uvedených kupních smluv byla právní předchůdkyni žalobců vyplacena
kupní cena.
K námitce ad c) – bezdůvodné obohacení užíváním obestavěných pozemků
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „bezdůvodné obohacení […] vzniká i
tomu, kdo bez platného právního titulu na úkor vlastníka dosáhl postavení
detentora věci například tím, že nemovitost měl uzamčenu a měl ji přístupnou
jen pro sebe a svou potřebu, a to bez ohledu na to, nakolik intenzivně ji
skutečně využíval (v jakém rozsahu, časovém období apod.), to vše samozřejmě v
cenové úrovni odpovídající tomu, jaké částky by musel v daném místě a čase
vynaložit, aby si (zpravidla) formou nájmu zajistil užívání nemovitosti
obdobného charakteru, stavebního stavu, vybavení apod.“ (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31.3.2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, nebo ze dne 20. 3.
2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99). Vlastník pozemku, který byl pozemní komunikací
obestavěn (např. trávník ve středu křižovatky), nebo ke komunikaci
bezprostředně přiléhá (např. příkop, násep, svah, úzký pruh zeleně) se může
dostat do stejné situace jako vlastník pozemku, jemuž jiný znemožnil přístup na
jeho pozemek a tím i jeho běžné užívání. Takové pozemky je proto třeba
považovat za pozemky užívané vlastníkem komunikace za předpokladu, že jejich
obestavění či přilehlost k pozemní komunikaci znemožňuje vlastníkovi užívání
předmětných pozemků.
V posuzované věci ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, který
dovolací soud není v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
oprávněn posuzovat (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.), vyplynulo, že předmětné
pozemky jsou buď přímo zastavěny pozemními komunikacemi, nebo se jedná o
pozemky komunikacemi obestavěné, či o úzké pruhy zeleně mezi komunikací a
oplocenými pozemky jiného vlastníka, a že zastavění či obestavění pozemků
komunikací ve vlastnictví žalovaného znemožňuje žalobcům užívání předmětných
pozemků. Vzhledem k výše uvedenému je proto nutno uzavřít, že žalovanému
vzniklo na základě § 451 ve spojení s § 458 obč. zák. bezdůvodné obohacení.
K námitce ad d) – výše bezdůvodného obohacení
Ohledně výše bezdůvodného obohacení nebylo v řízení prokázáno, že by žalovaný
vynaložil nutné náklady na údržbu předmětných pozemků nad rámec péče
o komunikace ve vlastnictví žalovaného. Bylo ostatně na žalovaném, aby případné
náklady na údržbu pozemků v dosavadním řízení tvrdil a navrhoval k nim důkazy,
což nečinil, a v dovolacím řízení již nové skutečnosti tvrdit či prokazovat
nemůže (§ 241a odst. 4 o.s.ř.)
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že chyba v čísle Výměru ministerstva financí,
kterým se vydává seznam zboží s regulovanými cenami (místo výměru č. 1/2005 byl
v rozsudcích soudů nižších stupňů uveden výměr č. 1/2000) nemohla mít na určení
výše bezdůvodného obohacení vliv, neboť výše nájemného z pozemků nesloužících k
podnikání v hl. m. P. je v obou citovaných výměrech stejná – 30,- Kč za
1 m2 ročně.
K námitce ad e) – pasivní legitimace městské části
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu „pasivní legitimace je hmotněprávní
institut, tj. věcná legitimace z hlediska, zda ten, proti němuž je podána
žaloba, je podle hmotného práva nositelem tvrzené povinnosti ve vztahu k nároku
uplatněného žalobcem. Nedostatek pasivní věcné legitimace vede k zamítnutí
žaloby“ (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2002, sp. zn. 25 Cdo
1765/2001).
Projednávaná věc je specifická tím, že užívání pozemků žalobců spočívá již v
samotné existenci staveb postavených bez souhlasu žalobců na jejich pozemcích,
resp. obestavění pozemků žalobců uvedenými stavbami. Užívání pozemků jejich
zastavěním, resp. obestavěním nelze zaměňovat s užíváním staveb (silnic), které
na pozemcích bez souhlasu žalobců leží. Pozemek užívá vlastník stavby
(silnice), která se na pozemku nachází, k jejímu umístění, zatímco silnici
užívají účastníci silničního provozu.
„Ustanovení § 8 odst. 2 zákona [č. 418/1990 Sb., nyní § 19 odst. 1 zákona
č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze] nehovoří o vlastnickém právu městských
částí hlavního města Prahy, ale o jejich právu hospodaření se svěřeným majetkem
hlavního města Prahy. […] městská část hlavního města Prahy není subjektem
vlastnického práva k věci […]“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
9.6.1999, sp.zn.
2 Cdon 1805/97, publikovaný pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Žalovaný je ostatně ze zákona vlastníkem silnic, které na
předmětných pozemcích leží, a to podle § 9 odst. 1 druhé věty zákona č. 13/1997
Sb., o pozemních komunikacích, jak správně dovodil již soud prvního stupně.
Skutečnost, že silnice byly rozhodnutím příslušných orgánů žalovaného podle §
19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb. svěřeny do správy městské části, nemůže na
městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je
pasivní legitimace založena na vlastnictví silnice.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. Prvnímu žalovanému,
jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalobcům
účelně vynaložené náklady, které jim vznikly v souvislosti s podáním vyjádření
k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta
ve výši 27.865,50 Kč (§ 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5, § 18 odst. 1 věta první,
§ 19a, § 16 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální
částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§ 2
odst. 1, § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19% DPH
ve výši 5351,50 Kč. Náklady dovolacího řízení tedy činí celkem 33.517,- Kč.
Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle § 149
odst. 1 a § 160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 11. listopadu 2009
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu