28 Cdo 2064/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z
předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) T. H., zastoupeného advokátem,
b) M. H. – H., zastoupeného advokátem, proti žalované ČR – Ministerstvu
financí, zastoupené advokátem, o zaplacení částky 1,463.422,- Kč, vedené
Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 64/2002, o dovolání žalobce a) a
žalobce b) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 4. 2006, č.j. 22
Co 365/2003-105, takto:
I. Dovolání žalobce a) a žalobce b) se odmítají.
II. Žalobce a), žalobce b) a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu
nákladů dovolacího řízení.
1,463.422,- Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soud
prvního stupně dospěl ke zjištění, že dne 22. 5. 1996 byla mezi žalobci
společně s jejich právním předchůdcem Z. S. jako osobami oprávněnými podle
zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a státním podnikem P., p.
z., (dále jen „podnik P.“, resp. „státní podnik“), jako osobou povinnou podle
téhož zákona, uzavřena dohoda o uznání nároku na náhradu za znehodnocené
nemovitosti v částce 1,574.253,- Kč (dále jen „dohoda o uznání restitučního
nároku“) a že dne 22. 8. 1997 podnik P. zanikl výmazem z obchodního rejstříku
po zrušení bez likvidace a jeho majetek, práva a závazky přešly na Fond
národního majetku České republiky (dále jen „FNM“, resp. „Fond“), který v
souladu s ustanovením § 14 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku
státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, převedl na základě
privatizačního projektu č. 21105 majetek zaniklého státního podniku na nové
nabyvatele. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, že v rámci privatizace podniku
P. provedené podle zákona č. 92/1991 Sb. přešla s vlastnickým právem k
privatizovanému majetku na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky s
privatizovaným majetkem související včetně závazku z dohody o uznání
restitučního nároku a že FNM neručí za závazky přešlé na nabyvatele v rámci
tzv. velké privatizace, které vznikly před 13. 8. 1993, a z těchto důvodů není
ve sporu věcně pasivně legitimován (stejně jako žalovaná jakožto jeho právní
nástupce). Uvedl, že dnem zrušení státního podniku nebo dnem vynětí části jeho
majetku přechází privatizovaný majetek na FNM; v souvislosti s tímto převodem
však na FNM práva a povinnosti nepřecházejí, neboť tato práva a povinnosti
přecházejí přímo na nabyvatele privatizovaného majetku.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli oba žalobci v potvrzujícím výroku
ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení samostatným dovoláním. Žalobce a)
[dále též „dovolatel a)“] i žalobce b) [dále též „dovolatel b)“] dovozují
přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), a jako
dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé zpochybňují závěry
odvolacího soudu, že v rámci privatizace podniku P. přešly spolu s vlastnickým
právem k privatizovanému majetku na nabyvatele i jiná práva a závazky
související s privatizovaným majetkem, tedy mimo jiné i závazek z dohody o
uznání restitučního nároku, a že závazek podniku P. nepřešel na FNM, přičemž je
zcela nerozhodné, zda ke dni zániku státního podniku trval či nikoli. Dovolatel
a) namítá, že v případě, kdy docházelo k privatizaci pouze části podniku (jeho
organizační složky), nepřecházely na jejího nabyvatele ty závazky, které se
vztahovaly k privatizovanému podniku jako celku (bez ohledu na to, ve které
jeho organizační složce vznikly) a na podporu svého názoru odkazuje na rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1142/2000. V posuzované
věci se předmětný závazek podniku P. podle žalobce a) „vzhledem ke své povaze
mohl upínat k privatizovanému podniku jako celku.“ Z tohoto důvodu nepřešel na
žádného z nabyvatelů při privatizaci částí majetku státního podniku ke dni jeho
zrušení; tímto dnem došlo k přechodu závazku na FNM, do jehož práv a povinností
vstoupila dnem účinnosti zákona č. 178/2005 Sb. žalovaná. Dovolatel b) vytýká
odvolacímu soudu, že se dostatečně nevypořádal s námitkou žalobců, že soud
prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým
zjištěním, neboť soud prvního stupně „měl za prokázané, že náhrada za
znehodnocení zemědělského majetku uplatněná na s.p. P. byla vyřešena s
Pozemkovým fondem ČR H. B..“ Tato náhrada nebyla oprávněným poskytnuta v plné
výši, neboť jim bylo zaplacenou pouze 110.831,- Kč formou převodu části
nemovitostí podniku P. do jejich vlastnictví. Z těchto důvodů oba dovolatelé
navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení; současně žádají o odklad vykonatelnosti
výroků rozsudků soudů obou stupňů o nákladech řízení.
Žalovaná se k žádnému z dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil obě dovolání podle § 240 odst. 1, § 241 a § 241a odst. 1
o.s.ř. a shledal, že dovolání byla podána oprávněnými osobami, včas, obsahují
stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokáty a jimi byla dovolání
též sepsána.
Návrh žalobců na odklad vykonatelnosti podle § 243 o.s.ř. dovolací soud
neshledal důvodným a v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí o něm
nerozhodoval samostatným usnesením.
Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť
rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu,
byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z
něhož jí dovozují dovolatelé.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí
odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže
dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo
dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s
hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se
závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také
dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím
důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné
vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve
smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých
vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda
rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli,
relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3
o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout
pouze v případě přípustného dovolání (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle
právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
V projednávané věci dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu (na
němž jeho potvrzující rozhodnutí spočívá), že v rámci privatizace majetku
podniku P. přešel s vlastnickým právem k privatizovanému majetku na jeho
nabyvatele i závazek z dohody o uznání restitučního nároku, a (mimo jiné) z
tohoto důvodu není žalovaná jakožto právní nástupce FNM ve sporu pasivně věcně
legitimována.
Závěr o absenci pasivní věcné legitimace na straně žalované z důvodu, že FNM
neručí ve smyslu § 15 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb. svým majetkem za závazky
přešlé na nabyvatele v rámci tzv. velké privatizace, žádným z dovolatelů
zpochybněn nebyl.
V rozsudku ze dne 20. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 420/2002, Nejvyšší soud vyslovil
právní názor, že Fond disponuje vždy s privatizovaným majetkem a souvisejícími
právy a závazky pouze od okamžiku, kdy jsou na něj zakladatelem státního
podniku převedeny, do okamžiku, kdy je převede nabyvateli. Z toho důvodu není
žalovaná pasivně legitimována ani jako přímý dlužník.
Dovolatel a), poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
1142/2000, podle kterého s vlastnickým právem k privatizovanému majetku
přecházela podle § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb. na nabyvatele i jiná práva
a závazky, avšak jen ta práva a ty závazky, které souvisely s privatizovaným
majetkem podniku, a závazky, které se mohly upínat jen k privatizovanému
podniku jako celku, bez ohledu na to, ve které jeho organizační složce vznikly,
nepřecházely podle citovaného ustanovení v tom případě, jestliže docházelo k
privatizaci pouze části podniku (jeho organizační složky), namítá, že v
posuzované věci byl majetek podniku P. „privatizován podle (několika)
rozhodnutí o privatizaci části podniku, tj. došlo k převodům několika částí
podniku,“ z čehož dovozuje, že do okamžiku zrušení podniku nenastala žádná
právní skutečnost, se kterou zákon spojuje přechod závazku z dohody o uznání
restitučního nároku na některého z nabyvatelů. Dovolatel a) však pomíjí, že
uvedené závěry se týkaly odpovědnostních závazků (konkrétně závazků z
odpovědnosti státního podniku jako zaměstnavatele za škodu způsobenou jeho
zaměstnanci), u nichž je opodstatněna úvaha, že se upínají k privatizovanému
podniku jako celku, a nedopadají tudíž na nároky z dohody o uznání závazku k
náhradě za znehodnocení nemovitosti dle § 14 zákona č. 229/1991 Sb.
Dovolatel b) odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nevypořádal s námitkou
uplatněnou v odvolacím řízení směřující proti skutkovému zjištění soudu prvního
stupně, že „náhrada za znehodnocení zemědělského majetku uplatněná na s.p. P.
byla vyřešena s Pozemkovým fondem ČR H. B.“ Tyto námitky jsou podle dovolacího
soudu podřaditelné toliko dovolacím důvodům podle § 241a odst. 2 písm. a) a §
241a odst. 3 o.s.ř., které však za situace, kdy přípustnost dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je teprve zvažována, úspěšně uplatnit nelze.
Z vyjádření obou dovolatelů, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu „v
celém rozsahu“ vyplývá, že obě dovolání směřují i proti té části napadeného
rozsudku, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Z ustanovení § 167 odst. 1 o.s.ř. vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má
z pohledu formy rozhodnutí povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě,
jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, u něhož je stanovena forma
rozsudku. Přípustnost dovolání proti napadenému výroku o nákladech řízení je
proto třeba zkoumat z hledisek zákonných ustanovení, která stanoví podmínky
přípustnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu. Z ustanovení § 237 až §
239 o.s.ř. ovšem vyplývá, že dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o
nákladech řízení není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském
soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné, a to bez zřetele k povaze takového
výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde o měnící, potvrzující nebo původní
rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1.
2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 4, ročník 2003).
Se zřetelem k výše uvedenému lze uzavřít, že dovolací námitky ve věci samé
nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř.; ve zbývající části obě dovolání směřují proti rozhodnutí o nákladech
řízení, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za
tohoto stavu dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání žalobců podle § 243b odst.
5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítnout.
Žalobci sice z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání byla odmítnuta,
avšak žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla vůči žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že
žalobce a), žalobce b) a žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a §
146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. června 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu