28 Cdo 2070/2002
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc., a JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., v právní věci žalobce Města K. V., zastoupeného advokátkou, proti
žalovaným 1) V. S., a 2) H. S., oběma zastoupeným advokátem, o vyklizení
bytu, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 246/2001, o
dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.5.2002, č.j.
14 Co 310/2002-32, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 27.5.2002, č.j. 14 Co
310/2002-32, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne
28.1.2002, č.j. 17 C 246/2001-14, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v
Karlových Varech k dalšímu řízení.
Žalobou, podanou dne 21.12.2001 u Okresního soudu v Karlových Varech, domáhal
se žalobce uložení povinnosti žalovaným vyklidit a vyklizený předat žalobci byt
blíže popsaný v žalobě, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku. Tvrdil, že je
vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt a současně je pronajímatelem
tohoto bytu. Předmětný byt byl žalovanému pronajat nájemní smlouvou ze dne
27.6.2000 na dobu určitou, a to na dobu trvání dohody o pracovní činnosti mezi
žalobcem a žalovaným ze dne 1.2.1996. Ve smyslu § 703 odst. 1 o.z. vzniklo
nájemní právo k předmětnému bytu i druhé žalované. Dne 20.11.2000 byla prvnímu
žalovanému dána výpověď z dohody o pracovní činnosti, která mu byla doručena
dne 24.11.2000 a výpovědní lhůta uplynula dnem 8.12.2000. Žalobce nepodal podle
§ 676 odst. 2 o.z. vůči žalovaným žalobu na vyklizení předmětného bytu, a proto
se nájemní vztah prodloužil do 10.12.2001. V důsledku toho ode dne 11.12.2001
užívají žalovaní předmětný byt bez právního důvodu.
Okresní soud v Karlových Varech jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne
28.1.2002, č.j. 17 C 246/2001-14 žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze
zjištění, že mezi žalobcem a prvním žalovaným byla uzavřena písemná smlouva o
nájmu předmětného bytu, v níž byla doba trvání tohoto vztahu vázána na dobu
trvání dohody o pracovní činnosti ze dne 1.2.1996. Dospěl k závěru, že nájemní
vztah účastníků byl sjednán na dobu neurčitou. V tomto směru odkázal na
rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 1574/96 a 28 Cdo 1091/2001. Věc
posoudil podle § 35 odst. 2 o.z., § 37 odst. 1, § 710 odst.1,2 o.z. Vyslovil
názor, že pokud dohoda o pracovní činnosti byla uzavřena na dobu neurčitou,
nelze při požadavku určitosti a srozumitelnosti právního úkonu ve smyslu § 37
odst. 1 o.z. a za použití výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 o.z. uzavřít,
že nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27.5.2002, č.j. 14 Co
310/2002-32, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Převzal skutková zjištění
soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním posouzením, že mezi
účastníky byla dne 27.6.2000 uzavřena platná nájemní smlouva. Odvolací soud
nepřihlédl k nové skutečnosti uvedené žalobcem v rámci odvolacího řízení, a to,
že nájemní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, takže žalovaní
užívají předmětný byt od samého počátku protiprávně. Shodně se soudem prvního
stupně dospěl k závěru, že mezi účastníky dosud nedošlo ke skončení nájemního
vztahu k předmětnému bytu.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce včas dovolání, jehož
přípustnost dovozoval z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítal, že
napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §
241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Tvrdil, že rozhodnutí má po právní stránce
zásadní význam, neboť jde o otázky dosud nevyřešené dovolacím soudem. Ty
spatřoval v tom, zda je procesní povinností účastníka řízení tvrdit absolutní
neplatnost právního úkonu, byť k ní má soud přihlížet z úřední povinnosti a zda
tvrzení účastníka o neplatnosti právního úkonu v rámci vyřešení předběžné
otázky je v odvolacím řízení novým tvrzením, které nelze podle § 205a o.s.ř.
uplatnit. Namítal, že soudy obou stupňů nevyřešily předběžnou otázku
spočívající v platnosti nájemní smlouvy. Vytýkal odvolacímu soudu nesprávný
právní závěr, že tvrzení absolutní neplatnosti právního úkonu je novou
skutečností, kterou nelze v odvolacím řízení uplatnit podle § 119a o.s.ř. Podle
dovolatele absolutní neplatnost právního úkonu je soud povinen zkoumat z úřední
povinnosti a v tomto směru není vázán návrhy účastníků. Poukazoval na rozsudek
Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.4.1998, sp. zn. 22 Cdo 189/98 s tím, že předběžné
otázky jsou nutné k vyřešení těch otázek, bez nichž není možné konečné
rozhodnutí ve věci samé. Navrhl proto zrušení rozhodnutí soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaní navrhli zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při posuzování tohoto
dovolání vycházel v souladu s body 1., 15., 17., hlavy první, části
dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, z občanského soudní řádu ve znění
účinném od 1. ledna 2001. Proto v tomto rozsudku jsou uváděna ustanovení
občanského soudního řádu ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb.
(dále jen „o.s.ř.“).
Zjistil dále, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou -
účastníkem řízení řádně zastoupeným advokátem ( § 240 odst. 1 o.s.ř., § 241
odst. 1 o.s.ř.). Přípustnost dovolání v této věci vyplývá z ustanovení § 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přezkoumal proto dovoláním napadený rozsudek odvolacího
soudu a dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam.
Podle § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím
soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným
právem.
Podle § 242 odst. 3 o.s.ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z
důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
V daném případě odvolací soud posoudil projednávanou právní věc podle § 35
odst. 2 o.z., § 37 odst. 1 o.z., § 685 odst. 1 o.z., § 686 odst. 1 o.z., §
710 odst. 1,2 o.z., § 7 odst. 1 písm. a) zákona č. 102/1992 Sb., § 7 odst. 2
zákona č. 102/1992 Sb. Z hlediska procesních předpisů vyslovil závěr k
ustanovení § 119a o.s.ř., podle něhož nebylo možno v odvolacím řízení
přihlédnout k údajné nové skutečnosti uplatněné odvolatelem, totiž k tomu, že
nájemní smlouva ze dne 27.6.2000 je neplatná proto, že je neurčitá a byla
uzavřena v rozporu se zákonem. V řízení o dovolání bylo třeba posoudit, zda si
odvolací soud tato ustanovení také správně vyložil, popřípadě, zda projednávaná
věc neměla být posouzena podle jiných ustanovení právních předpisů.
Smlouva o nájmu bytu je právním úkonem, jehož účastníky jsou pronajímatel a
nájemce. Musí - vedle náležitostí stanovených citovaným ustanovením § 686 odst.
1 o.z. - splňovat i obecné náležitosti právních úkonů, stanovené v ustanoveních
§ 34 a násl. o.z.
Podle ustanovení § 39 o.z. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo
účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Rozpor se
zákonem - dovozovaný dovolatelem v této věci - byl spatřován u nájemní smlouvy
ze dne 27.6.2000 v absenci rozhodnutí rady Města K. V. Smysl ustanovení § 39
o.z. stanovící velmi přísný důsledek absolutní neplatnosti (nikoliv relativní
neplatnosti či odporovatelnosti) určitého úkonu míří na případy tak
flagrantního porušení zákona, které obecně odůvodňují zájem státu na odepření
účinků takového úkonu.
Výklad ustanovení § 39 o.z. (v daném případě šlo o absolutní neplatnost nájemní
smlouvy ze dne 27.6.2000 ve smyslu citovaného ustanovení pro rozpor se zákonem)
je v soudní praxi i v odborné literatuře (srov. Občanský zákoník. Komentář, 2.
vydání 1994, C. H. BECK/SEVT) ustálen v tom, že absolutní neplatnost právního
úkonu jako důsledek skutečnosti, že právní úkon je v rozporu se zákonem, působí
přímo ze zákona (ex lege) a od počátku (ex tunc), takže subjektivní občanská
práva a občanskoprávní povinnosti z takového úkonu vůbec nevzniknou (soudní
výrok o neplatnosti právního úkonu není třeba). Absolutní neplatnosti se může
dovolat ten, kdo jako dotčený má na tom právní zájem. Soud však přihlíží k
absolutní neplatnosti právního úkonu i bez návrhu, tj. z úřední povinnosti.
Absolutní neplatnost právního úkonu (v daném případě pro rozpor se zákonem ve
smyslu § 39 o.z.) totiž nastává ze zákona a nikoli tedy z jednání subjektu
občanskoprávního vztahu (jako je tomu u relativní neplatnosti právního úkonu
podle § 40a o.z.). Za této situace se v případě absolutní neplatnosti právního
úkonu nemůže uplatnit ani zásada, že neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo
ji sám způsobil, jak je tomu v případě relativní neplatnosti právního úkonu (§
40a věta druhá o.z.).
Aplikováno na oblast procesních předpisů vztahujících se k povinnosti tvrzení
účastníků a úpravě neúplné apelace nutno dospět k závěru, že skutečnost nesoucí
se k závěru o absolutní neplatnosti úkonu, musí soud zkoumat z úřední
povinnosti, aniž by vyčkával odpovídající procesní iniciativu účastníků
plynoucí pro ně z ustanovení § 120 odst. 1 a odst. 3 věty druhé o.s.ř. Uvedená
povinnost vyplývá ze zásady „iura novit curia“ a ze shora zmíněné povahy
důsledků vyplývajících z absolutní neplatnosti úkonu podle § 39 o.z. Ustanovení
procesních předpisů nemohou být vykládána tak, aby nerespektování této úřední
povinnosti soudu došlo k vydání rozhodnutí, které (objektivně) zakládá další
(nové) nároky opírající se o úkon absolutně neplatný, který ze své povahy
nemůže nést žádné právní důsledky. Opačný výklad by vedl k popření základních
zásad civilního procesu vyplývajících z ustanovení § 1 až 3 o.s.ř. Jinak
vyjádřeno, skutečnosti svědčící pro závěr o absolutní neplatnosti právního
úkonu, nespadají do okruhu skutečností, jejichž existence se musí účastník
dovolávat a ve vztahu k nimž (v oblasti procesních předpisů) má povinnost
tvrzení (a následně důkazní břemeno) ve smyslu § 120 odst. 1, odst. 3 věty
druhé o.s.ř. V tomto rozsahu se neuplatní ani ustanovení § 119a odst. 1 o.s.ř.
v řízení před soudem prvního stupně, ani ustanovení § 212a odst. 3 o.s.ř.
S přihlédnutím k výše uvedenému tak lze přisvědčit argumentaci dovolatele, že
pro správné posouzení věci bylo významné, aby se odvolací soud zabýval (a to z
úřední povinnosti) otázkou absolutní neplatnosti právního úkonu - nájemní
smlouvy ze dne 27.6.2000.
Jestliže v projednávané věci odvolací soud zaujal názor, že mezi účastníky
dosud ke skončení nájemního vztahu k předmětnému bytu nedošlo (aniž ke
skutečnostem nesoucím se k případnému závěru o absolutní neplatnosti tohoto
úkonu přihlédl) , nelze tento jeho právní závěr považovat zatím za správný.
Dovolací soud proto podle § 243b odst. 2 o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu
zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i
na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i tento rozsudek a věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 o.s.ř.). V dalším
řízení bude třeba provést potřebné důkazy vyplývající ze shora uvedených
závěrů dovolacího soudu.
V dalším řízení bude soud prvního stupně vázán právním názorem dovolacího soudu
(§ 243d odst. 1, věta za středníkem o.s.ř.), přičemž rozhodne také o
dosavadních nákladech řízení včetně řízení odvolacího a dovolacího (§ 243d
odst. 1, věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 20. listopadu 2002
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu