28 Cdo 2076/2011
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní
věci žalobce JEDNOTY, spotřebního družstva, Moravský Krumlov, IČ: 00032336, se
sídlem Moravský Krumlov, nám. T. G. Masaryka 28, proti žalované České republice
– Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ: 69797111, se sídlem
Praha 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky ve výši 226.725,- Kč,
vedené u Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 4 C 152/2008, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2011, č. j. 21 Co 65/2009 -
112, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 226.725,- Kč. Uvedl, že mu na základě hospodářské smlouvy ze dne 31. 3. 1969 vzniklo právo
trvalého užívání k pozemku parc. č. 276, kat. území Moravský Krumlov (dále jen
„předmětný pozemek“). V souvislosti s přijetím zákona č. 103/2000 Sb., který do
občanského zákoníku zakotvil ustanovení § 879c obč. zák., požádal žalobce dne
28. 8. 2000 o změnu práva trvalého užívání k předmětným nemovitostem na
vlastnické právo, neboť na základě § 879c obč. zák. mohli dosavadní trvalí
uživatelé pozemků zastavěných stavbou v jejich vlastnictví o tuto změnu zažádat
v období od 1. 7. 2000 do 30. 6. 2001 s tím, že jim ke dni 1.7.2001 mělo být
právo trvalého užívání ze zákona transformováno na právo vlastnické. Následně
bylo ustanovení § 879c obč. zák. zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb. s účinností ke
dni 30.6.2001. Vzhledem k odpadnutí uvedeného právního důvodu uzavřel dne 9. 6. 2005 žalobce se žalovanou kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod
vlastnického práva k předmětnému pozemku za kupní cenu ve výši 226.725,- Kč. Plenárním nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02,
publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 Sb., s účinností ke dni
31.12.2004, však došlo ke zrušení čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. a k obnovení
ustanovení § 879c obč. zák. Žalobce měl tudíž nabýt vlastnické právo k
předmětné nemovitosti na základě zákonné transformace práva trvalého užívání na
právo vlastnické a nikoliv z titulu kupní smlouvy. Žalobce uzavřel, že
zaplacená kupní cena představuje bezdůvodné obohacení na straně žalované. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že nabytí vlastnického práva podle
ustanovení § 879c obč. zák. bylo vázáno na splnění podmínky řádné žádosti o
změnu práva trvalého užívání na vlastnictví. Žalobce svým přípisem ze dne 28. 8. 2000 doručenému Okresnímu úřadu ve Znojmě dne 29. 8. 2000, požádal o převod
pozemků pod budovami, jejichž seznam byl uveden v příloze k žádosti. Vzhledem k
tomu, že seznam obsahoval čtyři budovy v katastrálním území Moravský Krumlov
bez bližší specifikace o jaké budovy či pozemky se jedná, je žádost neurčitá. Protože pak uvedená žádost nebyla ze strany žalobce upřesněna, nebyla splněna
základní podmínka pro přechod vlastnického práva na žalobce. Žalovaná rovněž
namítla, že na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 9.3.2004, sp. zn. Pl. ÚS
2/02, nedošlo v posuzovaném případě k obnovení stavu založeného ustanovením §
879c obč. zák. a tím ke vzniku vlastnického práva žalobce ze zákona, přičemž
odkázala na závěry nálezu uveřejněného pod č. 95/2002 Sb. Konečně žalovaná
vznesla i námitku promlčení. Okresní soud ve Znojmě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 10. 2008,
č. j. 4 C 152/2008 – 89, žalobu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze
zjištění, že žalobce byl na základě hospodářské smlouvy ze dne 31. 3. 1969 č. 215/1969-72/Va. trvalým uživatelem pozemku parc. č. 30/1, 30/2 a 2190, které
byly později při technickohospodářském mapování sloučeny do pozemku parc. č. 276, vše v kat. území Moravský Krumlov, a dále že obsahem písemné žádosti
žalobce ze dne 28. 8.
2000 byl požadavek na změnu práva trvalého užívání na
právo vlastnické pro pozemky nacházející se v kat. území Moravský Krumlov, na
kterých se nacházejí budovy ve vlastnictví žalobce specifikované v příloze
žádosti trojmístným číslem a názvem, přičemž název představuje obec, kde se
budova nachází, číslo pak odpovídá číslu prodejny v rámci vnitřní evidenci
žalobce. Po právní stránce dospěl soud prvního stupně k závěru, že výše uvedená
specifikace pozemků není dostatečně určitá, neboť pozemky nejsou označeny údaji
evidovanými v katastru nemovitostí (tj. parcelní číslo a katastrální území), a
dostatečným identifikátorem nemohou být ani čísla budovy ve vnitřní evidenci
žalobce, neboť z nich nemohlo být žalované patrno, o jaké budovy se jedná. Z
uvedeného důvodu soud prvního stupně uzavřel, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je z důvodu neurčitosti neplatná, takže ve vztahu k předmětnému pozemku
nedošlo na straně žalobce k transformaci jeho práva trvalého užívání na právo
vlastnické, a proto je nutné kupní smlouvu ze dne 9. 6. 2005 považovat za
platnou a požadavek žalobce na vrácení kupní ceny za nedůvodný. K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 3. 2011, č. j. 21 Co
65/2009-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud dospěl
shodně se soudem prvního stupně k závěru, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000
je z důvodu neurčitosti neplatným právním úkonem. Uvedl, že příloha obsahuje
údaje „255 Moravský Krumlov, 423 Moravský Krumlov, VO Moravský Krumlov a 3
garáže Moravský Krumlov,“ takže ani při použití výkladových pravidel dle § 35
obč. zák. nelze dovodit, který z těchto čtyř samostatných právních úkonů se
týkal předmětného „pozemku parc. č. 276.“ Protože z uvedeného důvodu nebyla
splněna jedna z podmínek nutných pro transformaci žalobcova práva trvalého
užívání na právo vlastnické, odvolací soud uzavřel, že kupní smlouva ze dne 9. 6. 2005 je platná a požadavek žalobce na vrácení kupní ceny není nedůvodný.
Proti rozsudku krajského soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
spatřuje v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního
právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci
podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítl, že žádost ze dne 28.
8. 2000 byla zaslána Okresnímu úřadu ve Znojmě, který žalobce nevyzval k opravě
žádosti, k odstranění nedostatků, ani ji nezamítl. Dále namítl, že do konce
roku 2000 měla být vydána prováděcí vyhláška upravující postup při převodu
pozemků v trvalém užívání do vlastnictví žadatelů, na základě které by žádost
doplnil a upřesnil. Vyhláška však z důvodu zrušení ustanovení § 879c obč. zák.
přijata nebyla. Dovolatel rovněž uvedl, že žalovaná nyní nedostatku právní
úpravy zneužívá poukazem na neurčitost žádosti o převod pozemků do vlastnictví
žalobce, přestože se v žádosti objevuje údaj „město Moravský Krumlov“ celkem
třikrát a z logicky věci je zjevné, že žalobce mohl žádat o převod pouze u
pozemků, k nímž měl s žalovanou uzavřené smlouvy o trvalém užívání.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Podle § 237 odst. 3 o.s.ř.
ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování
dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována
rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však dána i
tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na
spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne
10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9.
2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Dovolatelka uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle
jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Je žádost podle § 879c obč. zák. určitým právním úkonem, pokud žadatel v
žádosti neuvede parcelní číslo pozemku a pouze požádá o převod pozemku, který
má v trvalém užívání?
Dovolací soud shledal, že závěr odvolacího soudu týkající se neurčitosti
žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000, odchyluje od zjištěného skutkového stavu,
resp. je nelogický a naplňuje tak znaky nepřípustné libovůle (viz nález
Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07), která představuje
porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Zatímco soud prvního stupně ve svém rozhodnutí popsal zjištěný skutkový stav
věci tak, že žalobce žádal dne 28. 8. 2000 o převod pozemků, přičemž až po té
došlo k technickému slučování a přečíslování pozemků, odvolací soud dospěl k
závěru, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je neurčitá, neboť není zjevné,
který z údajů uvedených v příloze žádosti se vztahuje k pozemku parc. č. 267.
Jinými slovy odvolací soud z hlediska časové účinnosti smísil den podání
žádosti žalobce, tj. 28. 8. 2000, se stavem evidence v katastru nemovitosti,
který však nastal až dne 5. 11. 2003, kdy došlo ke sloučení pozemků parc. č.
30/1, parc. č. 30/2 a parc. č. 2190 právě do jediného pozemku parc. č. 267, vše
v kat. území Moravský Krumlov. Tato skutečnost byla přitom nejen prokázána
listinou na č. l. 42, ale uvedené skutkové zjištění vzal za své i soud prvního
stupně (srov. stranu 3-4 odůvodnění rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne
20. 10. 2008, č.j. 4 C 152/2008-89, na č .l. 90). Za dané situace tak úvaha
odvolacího soudu, podle níž ze žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000 nebylo
určitelné, který údaj uvedený v příloze žádosti se vztahuje k pozemku parc. č.
267, postrádá skutkový a logický základ. Uvedená úvaha je přitom stěžejní pro
rozhodnutí ve věci samé, neboť jak odvolací soud dále uvádí, neurčitost žádosti
spočívá právě v okolnosti, že jejím prostřednictvím bylo žádáno o převod
vlastnického práva k více pozemkům, zatímco se měla (vzhledem k nesprávným
úvahám odvolacího soudu) týkat pozemku jediného.
Dovolací soud proto shledal podané dovolání přípustným podle § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř.; nadto dovolací soud uvádí, že předestřená otázka ostatně měla
být (již s ohledem na vnitřní rozpornost provedeného právního posouzení)
odvolacím soudem nepochybně posouzena jinak (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dále se
dovolací soud zbýval určitosti žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Podle ustanovení § 37 odst. 1 obč. zák.: „Právní úkon musí být učiněn
svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.“
2. Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.: „Právní úkony vyjádřené
slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména
též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s
jazykovým projevem.“
3. Otázka určitosti žádosti o transformaci práva trvalého užívání na
právo vlastnické podle § 879c odst. 4 obč. zák., byla již v rozhodovací praxi
řešena. V rozsudku ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009, a rovněž v
usnesení ze dne 5. 11. 2011, sp. zn. 28 Cdo 781/2011, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, podle něhož žádost ve smyslu § 879c odst. 4 obč. zák. „musí obsahovat z
hlediska určitosti požadavek na změnu práva trvalého užívání na právo
vlastnické se specifikací pozemku, k němuž je uvedená žádost vztažena, přičemž
tato specifikace musí být patrná buď přímo z obsahu žádosti nebo k ní lze
dospět výkladem projevu vůle ve smyslu § 35 odst. 2 občanského zákoníku.“
Přičemž dovolací soud v uvedeném rozhodnutí rovněž uvedl, že „pokud právnická
osoba, v jejíž prospěch bylo toto právo zřízeno, nepožádá stát o změnu tohoto
práva na vlastnictví ve lhůtě jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona, ke
změně práva podle odstavce 1 nebo 2 na vlastnictví nedojde a právo trvalého
užívání zaniká uplynutím lhůty jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona.“
4. Dovolací soud vyšel při své úvaze o otázce určitosti žádosti žalobce
ze dne 28. 8. 2000 ze zjištění, že žalobce měl v obci Moravský Krumlov ve
vlastnictví více budov, přičemž toto zjištění dovolatel nerozporoval (uvedená
skutečnost ostatně vyplývá i ze samotné žádosti žalobce ze dne 28. 8. 2000). V
souzené věci se žalobce, jak vyplývá ze zjištěného skutkového stavu, měl
domáhat svou žádostí převodu tří pozemků situovaných v obci Moravský Krumlov,
přičemž tyto označil pomocí údajů uvedených ve své vnitřní evidenci a čtyřmi
položkami označenými: „255 Moravský Krumlov, 423 Moravský Krumlov, VO Moravský
Krumlov a 3 garáže Moravský Krumlov.“ Na tomto základě však dovolací soud
dospěl k závěru, že žádost žalobce ze dne 28. 8. 2000 je neurčitá, neboť ani za
pomoci výkladu projevu vůle podle § 35 odst. 2 obč. zák. nelze specifikovat
pozemky, jež měl žalobce nabýt do svého vlastnictví (srov. Zuklínová, M. in
Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. svazek. Praha:
Linde Praha, a.s., 2008. s. 249, o. 1.4). Dovolací soud uvádí, že z takto
formulované žádosti nebylo zjevné, zda a které údaje se vztahují k pozemkům
parc. č. 30/1, 30/2 a 2190, kat. území Moravský Krumlov. Na uvedeném závěru
nemůže nic změnit ani námitka žalobce, že v obci Moravský Krumlov měl právo
trvalého užívání pouze k těmto třem pozemkům, takže žalované muselo být zřejmé,
že se jedná právě o tyto tři pozemky. Je-li totiž obsahovou náležitostí žádosti
ve smyslu § 879c odst. 4 obč. zák., jak vyplývá z výše citovaného rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2109/2009, specifikace
pozemků, k nimž má dojít k přechodu vlastnického práva, musí tato určitost
vyplývat ze samotného obsahu žádosti jako právního úkonu bez zřetel k případným
dalším skutkovým okolnostem. V opačném případě by totiž byla podmínka
specifikace pozemků obsoletní, neboť by se každý žadatel mohl podle § 879c
odst. 4 obč. zák. domáhat nabytí vlastnictví pouhým paušálním prohlášením, a
bylo by na státu, aby si existující vztahy trvalého užívání u takových žadatelů
samostatně dohledal, což je výklad absurdní a tudíž nepřípustný.
5. Dovolací soud dále uvádí, že obstát nemůže ani námitka dovolatele,
podle níž byla jeho žádost ze dne 28. 8. 2000 bez výhrad přijata příslušným
okresním úřadem. Je sice pravdou, že na vůli toho, kdo úkon učinil, lze
usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování účastníků právního vztahu
(srov. rozsudek ze dne 15. 12. 1997, sp. zn. 1 Odon 95/97, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura pod č. SJ 38/1998, nebo rozsudek ze dne 27. 10.
1999, sp. zn. 2 Cdon 824/1997, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. R 9/2001). O takové úvaze by ale bylo možno uvažovat, pokud
by okresní úřad na základě podané žádosti provedl transformaci práva trvalého
užívání k některým pozemkům a žadatel by byl s takovým stavem věci srozuměn a
ve věci by další úkony nečinil. Sama nečinnost okresního úřadu po podání
žádosti (§ 879c odst. 4 obč. zák.) však obsahovou neurčitost a tím i absolutní
neplatnost takového právního úkonu zhojit nemůže, neboť zde logicky nevzniká v
důsledku chování obou účastníků pokojný stav, který by mohl zakládat dobrou
víru účastníků a tím i legitimní očekávání v jeho nezvratitelnost.
Protože dovolací soud neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu,
podané dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§
243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné
náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř.).
P o u č e n í :
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu