28 Cdo 2077/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a
soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání
dovolatelů: a) F. L., a b) Ž. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35
Co 598/2004, vydaném v právní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp.
zn. 21 C 94/97 (žalobců F. L. a Ž. L., zastoupených advokátem, proti žalovaným:
1. Město L., 2. L. N., 3. L. S., 4. P. P., 5. M. F., a 6. R. P., zastoupeným /
ad 2.-6./ advokátem, o neplatnost kupní smlouvy), takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4.
2005, sp. zn. 35 Co 598/2004, vydaný v právní věci vedené u Okresního soudu v
Liberci pod sp. zn. 21 C 94/97, se zrušuje jen ve výrocích označených III. a
IV. V tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v
Liberci k pokračování v odvolacím řízení a k novému rozhodnutí o nákladech
řízení.
II. Jinak se dovolání dovolatelů zamítají.
III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení v tomto
řízení o dovolání (28 Cdo 2077/2005 Nejvyššího soudu).
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 1. 1997, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Liberci z 15. 3. 2002, čj. 21 C 94/97-227. Tímto rozsudkem
soudu prvního stupně bylo určeno, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená mezi
žalovaným Městem L. a žalovanými L. N. a H. N. dne 21. 9. 1992, o koupi domu
čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec
L.), jež byla registrována bývalým Stáním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod
sp. zn. R I 2171/92. Žalovaným Městu L., L. N. a H. N. bylo uloženo zaplatit
žalobcům na náhradu nákladů řízení 97.265 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobců proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo
rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 26.
4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 (když před tím odvolací soud usnesením z 30. 3.
2005 rozhodl, že po úmrtí žalované H. N. /7. 1. 2004/ bude v řízení pokračováno
vedle žalovaného L. N. také s žalovanými L. S., P. P., M. F. a R. P., kteří
jsou dětmi uvedené zůstavitleky). Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že byla zamítnuta žaloba žalobců o
určení, že je neplatná kupní smlouva, uzavřená dne 21. 9. 1992 mezi Městem L.
(jako prodávajícím) a L. N. a H. N. (jako kupujícími) o koupi domu čp. 271 s
pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území D. H. (obec L.), jež
byla registrována Státním notářstvím v L. dne 7. 12. 1992 pod sp. zn. R I
2171/92. O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že mezi žalobci a žalovaným
Městem L. nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního
stupně, zatím co ve vztahu mezi žalobci a žalovanými L. N., L. S., P. P., M. F.
a R. P. bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně těmto žalovaným na
náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně 11.175 Kč a na náhradu
nákladů odvolacího řízení 15.637 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku; dále
bylo žalobcům uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Městu L. na
náhradu nákladů odvolacího řízení 1.000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto tak, že žádný z účastníků tohoto
řízení nemá právo na jejich náhradu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že u kupní smlouvy,
ohledně níž bylo žalobci navrhováno, aby bylo určeno, že je neplatná, došlo
sice k porušení zákona, ale tak nízké intenzity, že to nemůže založit
neplatnost posuzované kupní smlouvy. Proto odvolací soud změnil rozsudek soudu
prvního stupně tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl (§ 220
odst. 2 občanského soudního řádu /ve znění před novelizací zákonem č. 59/2005
Sb./).
Odvolací soud především poukazoval na to, že v daném případě šlo o kupní
smlouvu z 21. 9. 1992, podle níž prodalo Město L. manželům L. a H. N. dům čp.
271 a pozemky parc. č. 715 a parc. č. 716 v D. H. (obec L.), přičemž však
uzavření této smlouvy a její registraci bývalým státním notářstvím předcházelo
nabídkové řízení probíhající u Magistrátu města L. V době od 18. 9. 1991 do 18.
10. 1991 byla na úřední desce Magistrátu města L. vyvěšena listina ze dne 17.
9. 1991, oznamující záměr obce prodat uvedené nemovitosti. Žádost žalovaného L.
N. o koupi nemovitosti projednala rada města dne 18. 8. 1992; s prodejem
nemovitostí L. N. byl vysloven souhlas zastupitelstvem města usnesením z 25.
8. 1992 č. 28/92. Následně pak primátor města uzavřel dne 21. 9. 1992 kupní
smlouvu, kterou se uváděné nemovitosti prodaly kupujícím manželům L. a H. N.
Žalobci F. a Ž. L. podali žádost koupi týchž nemovitostí až po uzavření kupní
smlouvy s manžely N., a to dne 11. 11. 1992.
Pokud šlo o nabídkové řízení, které předcházelo uzavření uvedené kupní smlouvy
z 21. 9. 1992, poukazoval odvolací soud na to, že v době počátku tohoto
konkrétního nabídkového řízení byl tehdy v účinnosti § 9 odst. 3 zákona č.
172/1991 Sb.; ten byl od 29. 11. 1991 nahrazen stejně znějícím ustanovením §
36a odst. 4 zákona č. 367/1990 Sb. Podle tohoto ustanovení záměry obce převést
nemovitý majetek a pronajmout nemovitý majetek (s výjimkou nájmu
bytů) musí být v obci vhodným způsobem zveřejněny nejméně po dobu 30 dnů před
projednáním v orgánech obce, aby se k nim mohli občané vyjádřit a předložit své
nabídky.
Odvolací soud se v této souvislosti zabýval otázkou, zda tu žalovaní mají
naléhavý právní zájem (ve smyslu ustanovení § 80 písm. c/ občanského soudního
řádu) na požadovaném určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a vycházel
tu, jak uváděl, z názoru zaujatého ve zrušujícím rozsudku Nejvyššího soudu z
22. 7. 2004, 28 Cdo 2453/2003, který byl vydán v této právní věci k
dovolání žalobců F. a Ž. L. proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem –
pobočka v Liberci z 11. 3. 2003, sp. zn. 35 Co 479/2002. Dospěl proto odvolací
soud i ve svém rozsudku z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 k závěru, že
žalobci tu mají naléhavý právní zájem na jimi požadovaném určení ohledně
uvedené kupní smlouvy z 21. 9. 1992, protože je třeba je považovat za účastníky
nabídkového řízení, když svou žádost o koupi nemovitostí z 11. 11. 1992 podali
sice po uzavření kupní smlouvy z 21. 9. 1992, ale ještě v době do její
registrace (k níž došlo u bývalého Státního notářství v L. 7. 12. 1992).
Dále se odvolací soud zabýval tím, zda kupní smlouva z 21. 9. 1992 (uzavřená
mezi Městem L. a L. a H. N.) je neplatná a dospěl k závěru, že tu nejde o
neplatnou smlouvu. Odvolací soud byl toho názoru, že „porušení zákona a tudíž
neplatnost posuzované kupní smlouvy v důsledku rozporu se zákonem (ve smyslu
ustanovení § 39 občanského zákoníku) tu nelze vyvodit z nedodržení zásad
privatizace z 28. 1. 1992“, přijatých zastupitelstvem Města L. Tyto zásady,
dovozoval odvolací soud, nebyly vydány formou vyhlášky podle ustanovení § 16
zákona č. 367/1990 Sb., takže nemají povahu obecně závazného předpisu, nýbrž
jsou jen interním právním aktem, závazným pouze uvnitř právnické osoby, tedy
pro orgány města. Byl proto odvolací soud toho názoru, že neplatnost uváděné
kupní smlouvy z 21. 9. 1992 tu nelze dovozovat z toho, že tu žalované město
neinformovalo nájemce domu o způsobu prodeje, ceně a platebních podmínkách, jak
to bylo stanoveno v Zásadách privatizace z 21. 1. 1992, schválených
zastupitelstvem Města L.
Odvolací soud se pak ještě zabýval otázkou, zda nesplněním uvedených povinností
podle schválených zásad privatizace z 28. 1. 1992 Město L. vykonávalo svá práva
a své povinnosti v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení § 3 občanského
zákoníku. Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud dospěl k závěru,
že skutečnost, že se uvedenými zásadami, nevydanými formou vyhlášky, žalované
město neřídilo, nemůže představovat rozpor s dobrými mravy při výkonu
vlastnictví k nemovitostem, které patřily žalovanému městu.
Také se odvolací soud zabýval otázkou, zda tu nedošlo k uvedení v omyl
žalovaného města žalovaným L. N., který městu předložil jím samotným sepsané
potvrzení o tom, že žalobci F. L. a Ž. L. nemají zájem o koupi domu čp. 271 v
katastrálním území D. H. Odvolací soud posoudil uvedenou skutečnost tak, že by
tu mohlo jít o relativní neplatnost smlouvy kupní smlouvy z 21. 9. 1992
(uzavřené mezi Městem L. a manžely N.), ale měl za to, že námitka relativní
neplatnosti této smlouvy měla být uplatněna jen do tří let od jejího uzavření,
tedy do 21. 9. 1995 (ve smyslu ustanovení § 49a, § 40a a § 101 občanského
zákoníku); to se však v daném případě nestalo, když žalobci uvedenou námitku
uplatnili až ve své žalobě, podané u soudu 30. 1. 1997, „takže toto jejich
právo je již promlčeno“. Odvolací soud měl za to, že „totéž platí pro námitku
žalobců F. a Ž. L., týkající se nesprávně určené kupní ceny nemovitostí ve
smlouvě ze 21. 9. 1992“.
Posléze se dovolací soud zabýval tím, že v daném případě podal žádost o koupi
nemovitosti Městu L. jen žalovaný L. N. a nikoli také jeho manželka H. N. Kupní
smlouvou z 21. 9. 1992 byly však nemovitosti prodány oběma manželům. Uvedenou
skutečnost posuzoval odvolací soud jednak z hlediska rozporu s ustanovením §
36a zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a jednak z hlediska ustanovení občanského
zákoníku upravujícího vztah bezpodílových spoluvlastníků. Rozpor s ustanovením
§ 145 odst. 1 občanského zákoníku tu odvolací soud neshledal, když kupní
smlouva byla posléze uzavřena oběma manžely N. a kupní cena byla uhrazena z
jejich společných prostředků. Pokud šlo o druhou uváděnou skutečnost, byl
odvolací soud toho názoru, že „zmíněný nesprávný postup žalovaného města
(převod nemovitostí i na H. N., která žádost o koupi neuplatnila) byl v rozporu
s ustanovením § 39 zákona č. 367/1990 Sb.“. Odvolací soud však dále dovozoval,
že toto porušení zákona, není takové intenzity, že by mělo mít za následek
neplatnost uvedené kupní smlouvy. Především je tu třeba, uváděl odvolací soud,
vzít v úvahu, že kupní smlouva byla uzavřena v rámci privatizace obecního
majetku. Zmíněné porušení zákona se netýká předmětu převodu, ale pouze rozsahu
(počtu) nabyvatelů. Že bude zmíněný dům s pozemky jiným subjektům (zájemcům)
prodán, bylo prodávajícím městem rozhodnuto v souladu se zákonem, a to
zastupitelstvem města. Nejde tu tedy, podle názoru odvolacího soudu, o situaci,
kdy by kupní smlouvou byl na nájemce převeden majetek, jehož převod by
zastupitelstvo neschválilo, tedy takový majetek, který by si obec chtěla nadále
ponechat. Odvolací soud proto dospěl k výslednému závěru, že zmíněné porušení
zákona o obcích je tu tak nízké intenzity, že nemůže založit neplatnost
posuzované kupní smlouvy.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
tak, že žalobu o určení neplatnosti kupní smlouvy zamítl. O nákladech řízení
rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení § 224 odst. 2, § 142 odst. 1, §
137 odst. 3 a § 151 odst. 2 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení
zastupoval, dne 27. 5. 2005 a dovolání ze strany žalobců bylo předáno dne 25.
7. 2005 na poště k doručení Okresnímu soudu v Liberci, tedy ve lhůtě stanovené
v § 240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a aby
věc byla vrácena k dalšímu řízení. Co do přípustnosti dovolání poukazovali
dovolatelé na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu a jako
dovolací důvod uplatňovali, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ občanského soudního
řádu).
Dovolatelé ve svém dovolání zdůrazňovali zejména tyto skutečnosti: a/ žalobci
neobdrželi od žalovaného Města L. písemnou nabídku, v níž by byly obsaženy
údaje o podstatných náležitostech smlouvy (o typu smlouvy, o předmětu převodu a
o kupní ceně), podle níž by se mohli kvalifikovaně rozhodnout, zda mají o koupi
zájem či nikoli, b/ listina vyvěšená na úřední desce Města L. neměla
náležitosti rozhodné pro řádnou informovanost a odkazovala nesprávně na zákon
č. 172/1991 Sb., o převodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, c/
zastupitelstvo Města L. posuzovalo prodej nemovitostí smlouvou z 21. 9. 1992 za
účinnosti zásad privatizace, schváleného jím dne 28. 1. 1992, ale nemělo k
dispozici žádný doklad o informovanosti občanů podle uvedených zásad, d/ pokud
se týká odvolacím soudem uváděného ustanovení § 36a zákona č. 367/1990 Sb., byť
jeho změní je identické s ustanovením § 9 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb.,
nebylo podle něj postupováno, protože účinnost nabyl až 29. 11. 1991, přičemž
záměr o prodeji nemovitosti, o něž tu šlo, byl vyvěšen na úřední desce Města L.
už před tím (tj. mezi 18. 9. 1991 a 18. 10. 1991) a e/ rada i zastupitelstvo
Města L. posuzovaly žádost L. N. ze 6. 8. 1991, která však s tímto datem nebyla
podána, nýbrž je datována 6. 9. 1991 a je prezentována podatelnou Magistrátu
města L. 11. 9. 1991.
Dovolatelé zdůrazňovali, že o prodeji nemovitostí, o něž jde v tomto soudním
řízení, nebyli řádně informováni a bylo jim zabráněno zúčastnit se nabídkového
řízení; uvedeným jednáním tu byla porušena zásada rovnosti v postavení subjektů
tohoto nabídkového řízení. Dovolatelé mají proto za to, že oni spadají do
kategorie neúspěšných účastníků nabídkového řízení a jejich neúspěch byl
ovlivněn jednáním žalovaného L. N. Žalobci F. a Ž. L. měli o koupi nemovitostí
v daném případě zájem a kdyby byli správně informováni, podali by žádost o tuto
koupi dříve než 11. 11. 1992 (jak to také učinili). K těmto okolnostem odvolací
soud v daném případě vůbec nepřihlížel. Nepřihlížel ani k tomu, co bylo jako
právní závěr dovolacího soudu uvedeno v rozsudku Nejvyššího soudu z 22. 7.
2004, 28 Cdo 2453/2003.
Dovolatelé také zdůrazňovali, že jednání žalovaného města a žalovaného L. N. (i
původní žalobkyně H. N.) bylo naprosto v rozporu s dobrými mravy (ve smyslu
ustanovení § 3 občanského zákoníku). Šlo především o to, že nebylo vůbec
ověřováno majetkovým odborem Magistrátu města L. to, zda žalovaným L. N.
předložené, jím samotným sepsané potvrzení, že žalobci nemají o koupi
nemovitostí zájem, je jimi skutečně sepsáno a vyjadřuje jejich vůli; v
podkladech pro jednání zastupitelstva bylo nesprávně uvedeno, že žalovaný L. N.
podal žádost o koupi 6. 8. 1991 (a nikoli 11. 9. 1991, kdy k podání žádosti ve
skutečnosti došlo); uvedeným odborem Magistrátu města L. bylo žalovanému L. N.
vysvětlováno, jak má postupovat na úkor nájemců, oprávněných k uplatnění práva
na koupi privatizovaných nemovitostí i jak dosáhnout nižší kupní ceny. Ze
strany žalovaného města tu tedy nešlo o to, že by bylo žalovaným L. N. uvedeno
v omyl, jak měl za to odvolací soud, nýbrž šlo tu o zřejmé protěžování ve
vztahu vůči žalovanému L. N. Podle názoru dovolatelů je v rozporu s dobrými
mravy, aby žalované město a žalovaný L. N. i původně rovněž žalovaná H. N.
uzavřeli smlouvu, jejíž důsledky jsou zřejmě na újmu žalobců F. a Ž. L.
Dovolatelé posléze namítali nesprávné právní posouzení právní povahy a právních
důsledků posouzení schválených zásad privatizace z 28. 1. 1991 Města L.
Dovolatelé vyslovovali své přesvědčení, že „město není soukromoprávní subjekt,
ale je organizační jednotkou územního systému, respektive jednotkou místní
správy. Podle článků 99 a 100 odst. 1 Ústavy ČR je pojato jako samosprávné
společenství občanů s postavením právnické osoby a vlastním majetkem. Za tohoto
stavu nelze uvažovat o jakémkoli právním aktu města jako o soukromém aktu,
vydaném pro úředníky města, ale jde o pravidla, vydaná jak pro město, tedy jak
pro ty, kdo jsou zaměstnanci města, tak pro ty, kdo město tvoří, tedy zejména
pro společenství občanů města (kterými jsou i žalobci v tomto případě)“.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení § 237
odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání
proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně
ve věci samé.
Dovolatelé jako dovolací důvod ve svém přípustném dovolání uplatňovali, že
rozsudek odvolacího soudu, napadený jejich dovoláním, spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/
občanského soudního řádu).
Rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci tehdy, jestliže
soud věc posoudí podle nesprávného právního předpisu anebo si použitý právní
předpis nesprávně vyloží (viz k tomu z rozhodnutí uveřejněného pod č. 3/1998
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, text na
str. 13 /45/).
V daném případě odvolací soud ve svém rozsudku z 26. 4. 2005 (sp. zn. 35 Co
598/2004 Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci) poukázal v
odůvodnění rozsudku (na str. 2 - 3) na ustanovení § 3, § 39, § 40a, § 49a, §
101, § 143 a § 145 odst. 1 občanského zákoníku a na ustanovení § 36a a § 39a
písm. c) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích; těmito hmotněprávními ustanoveními
odvolací soud ve svém rozsudku argumentoval. Změnu rozsudku soudu prvního
stupně odůvodnil odvolací soud z procesních předpisů ustanovením § 220 odst. 2
občanského soudního řádu (ve změní před novelizací zákonem č. 59/2005 Sb.).
Odvolací soud také vycházel z právních závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 22.
7. 2004, 28 Cdo 2453/2003, vydaného v téže právní věci v předchozím průběhu
řízení, jímž byl podle ustanovení § 243d odst. 1 a § 226 občanského soudního
řízení vázán, a to jmenovitě v otázce, že u žalobců je v tomto případě dán
naléhavý právní zájem na určení neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992,
uzavřené mezi žalovaným Městem L. a žalovaným L. N. i jeho manželkou H. N. o
koupi domu čp. 271 a pozemků parc. č. 715 a parc. č. 716 v katastrálním území
D. H. (obec L.).
V uvedeném zrušovacím rozsudku dovolacího soudu z 22. 7. 2004 (28 Cdo 2453/2003
Nejvyššího soudu) bylo pro další průběh odvolacího řízení uvedeno: „V
dalším řízení se bude odvolací soud zabývat přezkoumáváním důvodnosti odvolání
žalovaných (Města L. a L. i H. N.), popírajících všechny žalobci tvrzené důvody
údajné neplatnosti kupní smlouvy z 21. 9. 1992, a to ze všech účastníky řízení
uvedených důvodů, k jejichž doložení stíhá důkazní břemeno zejména žalobce, a
to z hlediska občanského zákoníku a případně i jiných souvisejících právních
předpisů“.
Nyní v znovu následujícím dovolacím řízení je ze strany dovolacího soudu na
místě konstatovat, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení (po
zrušujícím rozsudku dovolacího soudu) ve shodě s tím, co dovolací soud shledal
potřebným provést v dalším řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud měl odpovědně na zřeteli, aby byla zejména zevrubně posouzena
důvodnost názoru žalobců z toho hlediska, zda jimi uváděna smlouva z 21. 9.
1992, uzavřená mezi Městem L. a L. a H. N., je či není právním úkonem, který
svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým
mravům (ve smyslu ustanovení § 39 občanského zákoníku).
Odvolací soud měl na zřeteli jak to, zda uváděná smlouva, uzavřená před téměř
15 roky, je v rozporu se zákonem, jako obecně závazným předpisem, tak i to, zda
při porušení jiných aktů (které povahu obecně závazných předpisů nemají) touto
smlouvou nebyl zákon obcházen anebo zda jde či nejde o právní úkon, který se
příčí dobrým mravům. Odvolací soud zevrubně a odpovědně posuzoval zejména
závažnou právní otázku, zda tu jde o právní úkon absolutně neplatný, ale
zabýval se i tím, zda tu případně nejde o právní úkon relativně neplatný.
Dovolací soud se ztotožňuje s právními závěry odvolacího soudu, že v daném
případě bylo na místě posoudit žalobci tvrzený rozpor uvedené smlouvy z 21. 9.
1992 se zákonem jen pokud šlo o ustanovení zákona č. 367/1990 Sb., o obcích, a
nikoli o rozpor s ustanoveními jiných právních předpisů obecně závazných,
nevyjímaje ustanovení občanského zákoníku jako základní normy občanskoprávních
vztahů. Ohledně jiných norem, předpisů či instrukcí odvolací soud správně došel
v podstatě k názoru, doloženému výsledky řízení v této právní věci, že totiž
jen ze způsobu a okolností, za nichž je právní úkon uzavřen, nelze neplatnost
právního úkonu podle ustanovení § 39 občanského zákoníku dovozovat.
Ani posouzení žalobci zdůrazňovaného rozporu s dobrými mravy (podle § 39
občanského zákoníku v návaznosti na ustanovení § 3 téhož právního předpisu)
nelze, podle názoru dovolacího soudu, označit posouzení této právní věci
odvolacím soudem jako posouzení, jež by bylo rozdílné od posouzení této otázky
v uveřejněné judikatuře soudů (i v nálezech či usneseních Ústavního soudu ČR,
jak je to vyjádřeno např. v usnesení Ústavního soudu ČR z 26. 2. 1998, II. ÚS
249/97, uveřejněném pod č. 14 /usnesení/ ve svazku 10 Sbírky nálezů a usnesení
Ústavního soudu ČR), že totiž obecný horizont pojmu „dobré mravy“ musí být
posuzován z hlediska konkrétního případu v daném čase, na daném místě a ve
vzájemném jednání účastníků právního vztahu, přičemž takové hodnocení přísluší
výhradně obecným soudům, pokud jednání jednotlivců nesignalizuje porušení
základních práv a svobod.
Ani aplikaci a interpretaci ustanovení § 40a, § 49a, § 101, § 143 a § 145 odst.
1 občanského zákoníku odvolacím soudem v daném případě neshledal dovolací soud
v rozporu se zněním a účelem těchto ustanovení a jejich obvyklým výkladem v
praxi soudů.
Ve věci samé tedy neshledal dovolací soud dovoláním napadený rozsudek
odvolacího soudu nesprávným tak, aby bylo na místě toto rozhodnutí ve věci samé
zrušit ve smyslu ustanovení § 243b odst. 2 občanského soudního řádu. Proto
dovolání dovolatelů proti výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle
téhož ustanovení občanského soudního řádu dovolací soud zamítl.
Vzhledem k právní povaze projednávané právní věci a ke skutkovým okolnostem
řešeného sporu mezi účastníky řízení však má dovolací soud za to, že nejsou
správné související výroky odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení před
soudem prvního i druhého stupně, které jsou v rozsudku Krajského soudu v Ústí
nad Labem – pobočka v Liberci z 26. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 598/2004 označený
jako výroky III. a IV., u nichž jsou plně dány zákonné předpoklady použití
ustanovení § 150 občanského soudního řádu. Proto tyto výroky rozsudku
odvolacího soudu dovolací soud zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu
soudu, aby o nich znovu rozhodl, vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d
odst. 1 a § 226 občanského soudního řádu).
Dovolatelé nebyli v tomto dovolacím řízení úspěšní a žalovaným v
řízení o dovolání náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 14. února 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r.
předseda senátu