28 Cdo 208/2012
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra
Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce
JUDr. Ing. M. F., proti žalovanému V. N., zast. JUDr. Ivanou Syrůčkovou,
advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 4, o zaplacení 82.646,50 Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 21/2009,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května
2011, č. j. 29 Co 588/2010-324, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému k rukám jeho zástupkyně do
tří dnů
od právní moci rozsudku náklady dovolacího řízení v částce 11.052,- Kč.
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 27. 4. 1998 domáhá vůči žalovanému zaplacení 82.646,50 Kč se specifikovanými úroky z
prodlení z titulu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nemovitostí
(dům čp. 93 na pozemku st.p.č. 239 a pozemek st.p. č. 239, vše v katastrálním
území V.) ve vlastnictví žalobce a jeho manželky v období od 1. 9. 1993 do 26. 4. 1995 (v části o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 82.445,50 Kč s
příslušenstvím za dobu od 27. 4. 1995 do 31. 12. 1996 bylo žalobě v
předcházejícím průběhu řízení již pravomocně vyhověno). Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. srpna 2010, č.j. 23 C
21/2009-301, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 61.838,- Kč se
specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). V části o zaplacení dalších
20.808,50 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); současně rozhodl o
nákladech řízení a nákladech státu (výroky III., IV.). Vyšel přitom ze
zjištění, že kupní smlouvou uzavřenou dne 30. 7. 1993 žalobce společně s
manželkou prodal předmětné nemovitosti obchodní společnosti OPREKO TRADE spol. s r. o. za kupní cenu 5.067.000,- Kč. Dotčená obchodní společnost nemovitosti
na základě kupní smlouvy sjednané dne 12. 8. 1993 prodala následně žalovanému
za kupní cenu 1.500.000,- Kč. Dne 6. 4. 1994 se žalovaný jako svědek vyslýchaný
v trestní věci vedené vůči společníkům uvedené obchodní společnosti dozvěděl,
že se společníci při uzavírání kupní smlouvy ze dne 30. 7. 1993 vůči žalobci a
jeho manželce dopustili jednání naplňujícího znaky trestného činu podvodu. V
řízení konaném mezi žalobcem a jeho manželkou na straně žalující a obchodní
společností OPREKO TRADE spol. s r. o. na straně žalované bylo rozsudkem
Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 3. 1996, sp. zn. 14 C 190/93, jenž nabyl
právní moci dne 21. 5. 1996, určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 30. 7. 1993
je neplatná pro omyl prodávajících. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze
dne 4. 12. 1996, sp. zn. 11 C 58/96, které nabylo právní moci dne 10. 12. 1996,
byl v řízení vedeném mezi žalobcem a jeho manželkou na straně jedné a žalovaným
na straně druhé schválen soudní smír, jímž bylo určeno, že vlastníky
předmětných nemovitostí jsou žalobce a jeho manželka. Žalovaný se v dotčeném
soudním řízení ztotožnil s argumentací žalující strany, že kupní smlouvy ze dne
30. 7. 1993 a 12. 8. 1993 jsou neplatné a žalobce s manželkou vlastnické právo
k předmětným nemovitostem na podkladě uvedených smluv nikdy nepozbyli. Žalovaný
od nájemců předmětných nemovitostí vybral nájemné za dobu do 5. 4. 1994 v
celkové výši 20.808,50 Kč a v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 v celkové
výši 61.838,- Kč. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního
stupně dovodil, že žalovaný dne 6. 4. 1994, kdy se dozvěděl, že společníci
obchodní společnosti, od níž koupil předmětné nemovitosti, při uzavírání
smlouvy, na jejímž základě měla společnost k nemovitostem nabýt vlastnické
právo, spáchali trestný čin, ztratil dobrou víru o tom, že mu k nemovitostem
svědčí vlastnické právo.
V části o zaplacení částky 20.808,50 Kč s
příslušenstvím odpovídající nájemnému vyplacenému žalovanému nájemci
předmětných nemovitostí za dobu od 1. 9. 1993 do 5. 4. 1994 proto žalobu zamítl
s odůvodněním, že žalovaný platby přijal v dobré víře, že je vlastníkem
pronajatých nemovitostí. V části o zaplacení částky 61.838,- Kč s
příslušenstvím odpovídající nájemnému vyplacenému žalovanému za dobu od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 soud prvního stupně žalobě vyhověl, dovozuje, že se
žalovaný o uvedenou částku na úkor žalujícího vlastníka nemovitostí bezdůvodně
obohatil plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 zák. č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, dále jen – „obč. zák.“). K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. května
2011, č. j. 29 Co 588/2010-324, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 61.838,- Kč se specifikovanými úroky z
prodlení zamítl (výrok I.). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou
stupňů a nákladech státu (výroky II. – IV.). Odvolací soud se ztotožnil se
skutkovými závěry soudu prvního stupně. Přisvědčil rovněž právnímu závěru soudu
prvního stupně, že se žalovaný o částky nájemného vyplacené mu za užívání
předmětných nemovitostí třetími osobami v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995
bezdůvodně obohatil na úkor žalujícího vlastníka nemovitostí plněním z právního
důvodu, který odpadl. K námitce promlčení vznesené v průběhu řízení žalovaným
dovodil, že tříletá objektivní promlčecí doba, v níž měl být nárok na vydání
bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu, běžela ohledně jednotlivých částek
nájemného vyplacených žalovanému vždy ode dne, kdy k plnění došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Poněvadž k poslednímu plnění došlo dne 25. 4. 1995, shledal nárok
žalobce ke dni zahájení soudního řízení (27. 4. 1998) již promlčeným. Žalobu o
vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním předmětných nemovitostí v
období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995 ve výši 61.838,- Kč s příslušenstvím proto
zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do jeho
přípustnosti odkázal na ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního
řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2
písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Konkrétně namítal,
že k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedocházelo již v okamžiku,
kdy přijímal jednotlivé platby nájemného za užívání předmětných nemovitostí.
Vyjadřoval přitom názor, že po dobu, kdy byl žalovaný katastrem nemovitostí
evidován jako vlastník předmětných nemovitostí, jeho příjmy z nájemného
bezdůvodné obohacení nepředstavovaly. Bezdůvodným obohacením se staly až dnem
10. 12. 1996, kdy nabylo právní moci soudní rozhodnutí, na jehož základě bylo
určeno, že vlastníkem nemovitostí je žalobce a jeho manželka. Teprve od
uvedeného dne měla počít běžet subjektivní i objektivní promlčecí doba.
Dovolatel odvolacímu soudu rovněž vytýkal, že se při posuzování počátku běhu
objektivní promlčecí doby odchýlil od závazného právního názoru vysloveného v
předcházejícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo
1136/2006, vyhlášeném v projednávané věci i od závěrů Nejvyššího soudu
vyjádřených v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99. Navrhl, aby
dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k
dalšímu řízení.
Žalovaný se ztotožnil se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) věc projednal podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl
napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek
II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský
soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu je přípustné
(§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) a bylo podáno oprávněnou fyzickou osobou
(účastníkem řízení), mající právnické vzdělání (§ 241 odst. 2 písm. a/ o. s.
ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal, aniž nařizoval
jednání (§ 243a odst. 1 věty prvé o.s.ř.), rozsudek odvolacího soudu a shledal,
že dovolání není opodstatněné.
Nesprávné právní posouzení věci spatřuje dovolatel v tom, jak byla odvolacím
soudem vyřešena právní otázka počátku běhu objektivní promlčecí doby, v níž měl
být nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení uplatněn u soudu (§ 241a
odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst.
2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému
obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil.
Podle § 107 odst. 2 obč. zák. nejpozději se právo na vydání plnění z
bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné
obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den,
kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně (prokazatelně) dozví o tom, že
došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Oprávněný
se dozví o vzniku bezdůvodného obohacení tehdy, má-li k dispozici údaje, které
mu umožňují podat žalobu o vydání plnění z bezdůvodného obohacení, tj. když
nabyl vědomost o rozsahu bezdůvodného obohacení a o osobě obohaceného (není
rozhodné, že již dříve měl možnost se dozvědět skutečnosti, na jejichž základě
si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši). Pro počátek
tříleté, popř. desetileté objektivní promlčecí doby je naopak rozhodný den, kdy
k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Bezdůvodné
obohacení nastalé plněním bez právního důvodu přitom vzniká již samotným
přijetím plnění; tehdy začne běžet objektivní promlčecí doba (k tomu srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006 a
ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1864/2000). Pokud marně uplynula alespoň
jedna z uvedených promlčecích dob a druhou stranou je vznesena námitka
promlčení, nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení
přiznat (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský
zákoník I., II. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 610).
V projednávané věci žalovaný užíval nemovitosti, k nimž nenabyl
vlastnické právo. Kupní smlouvou uzavřenou dne 12. 8. 1993 na něj totiž
prodávající obchodní společnost OPREKO TRADE spol. s r. o. vlastnické právo k
nemovitostem převést nemohla, neboť se vlastnicí nemovitostí nestala (§ 37
odst. 2 obč. zák.), když kupní smlouva ze dne 30. 7. 1993, na jejímž základě na
ni vlastnické právo mělo být převedeno, byla shledána neplatnou pro omyl
prodávajících vyvolaný úmyslně stranou kupující (§ 49a věta druhá obč. zák.).
Žalovaný, jenž se stal oprávněným držitelem nemovitostí, opírajícím dobrou víru
o tom, že mu nemovitosti patří, o uzavřenou kupní smlouvu, byl oprávněn brát z
věci plody a užitky (§ 130 odst. 1, 2 obč. zák.). Poté, co dobrou víru k 6. 4.
1994 ztratil, když získal vědomosti o tom, že vlastníkem nemovitostí může být
někdo jiný (uvedený závěr odvolacího soudu není dovolatelem napadán), počalo se
mu dalším užíváním nemovitostí dostávat majetkového prospěchu získávaného
plněním bez právního důvodu (§ 451 odst. 1, 2, § 458 odst. 2 obč. zák.).
Objektivní tříletá promlčecí doba, v níž měl být u soudu uplatněn nárok na
vydání bezdůvodného obohacení získaného v období od 6. 4. 1994 do 26. 4. 1995
užíváním předmětných nemovitostí bez právního důvodu, tudíž běžela ode dne, kdy
žalovaný bezdůvodné obohacení skutečně získal a uplynula tak nejpozději ke dni
26. 4. 1998 (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Jelikož ke dni zahájení soudního řízení
(27. 4. 1998) byl uvedený nárok žalobce již promlčen, žalobě za situace, kdy se
žalovaný promlčení dovolal, nelze vyhovět (§ 100 odst. 1 obč. zák.).
Ztotožňuje-li dovolatel počátek běhu objektivní promlčecí doby až s okamžikem,
kdy nabylo právní moci usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 12. 1996,
sp. zn. 11 C 58/96, jímž byl schválen soudní smír, kterým bylo určeno, že
vlastníkem předmětných nemovitostí je žalobce a jeho manželka, sluší se uvést,
že dotčeným rozhodnutím bylo toliko deklarováno, že žalobce a jeho manželka na
podkladě sjednaných kupních smluv vlastnické právo k nemovitostem nepozbyli a
jsou nadále jejich vlastníky. Uvedené deklaratorní rozhodnutí soudu tudíž
nemělo vliv na existenci hmotněprávních vztahů mezi účastníky řízení a nemohlo
ničeho změnit na skutečnosti, že žalovaný, jenž vlastnické právo k nemovitostem
nenabyl, užíval nemovitosti bez právního důvodu (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1121/96, uveřejněný v časopise Právní
rozhledy č. 11/97, str. 589). Tvrdí-li dovolatel, že počátek běhu objektivní
promlčecí doby byl odvolacím soudem stanoven v rozporu se závěry Nejvyššího
soudu vyslovenými v rozsudku ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 968/99, nezbývá
než dodat, že citované rozhodnutí otázku počátku běhu objektivní promlčecí doby
pro případ bezdůvodného obohacení vzniklého plněním bez právního důvodu neřeší.
Zabývá se pouze počátkem běhu subjektivní promlčecí doby, v níž musí být u
soudu uplatněno právo na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z
právního důvodu, který dodatečně odpadl.
Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti
úřední (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), se z obsahu spisu nepodávají. Vytýká-li
dovolatel, že odvolací soud při posuzování počátku běhu objektivní promlčecí
doby nerespektoval závazný právní názor vyslovený v posuzovaném řízení
Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006,
dlužno uvést, že uvedené rozhodnutí bylo založeno toliko na závěru, že mezi
účastníky řízení nevznikl vztah z bezdůvodného obohacení získaného plněním z
neplatného právního úkonu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z hlediska důvodů uplatněných dovolatelem
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.) správný, Nejvyšší soud dovolání zamítl (§ 243b odst. 2
věta první o. s. ř.).
Podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před
středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. má v dovolacím řízení plně úspěšný žalovaný
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů sestávajících z odměny za
zastupování účastníka advokátem ve výši 8.910,- Kč (§ 3 odst. 1, bod 4, § 18
odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.), paušální náhrady hotových výdajů advokáta ve
výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb.) a 20 % daně z přidané
hodnoty (§ 137 odst. 1 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto žalobci uložil, aby
žalovanému nahradil náklady dovolacího řízení v celkové výši 11.052,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu