USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr.
Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce J. T., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Šmrhou, advokátem se
sídlem ve Strakonicích, Plánkova 600, proti žalovanému J. M., nar. XY, bytem
XY, zastoupenému Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova
184/29, o zaplacení 4 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 81/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 19. prosince 2018, č. j. 25 Co 159/2018-635,
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 29 766 Kč k rukám advokáta JUDr. Jiřího Šmrhy do tří dnů od právní moci
tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalovaný napadl dovoláním v celém rozsahu rozsudek odvolacího soudu, kterým byl
potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 7. 11. 2016, č. j. 21 C
81/2012-485, jímž soud prvního stupně uložil žalovanému zaplatit žalobci 4 000
000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jdoucím od 9. 2. 2012 do zaplacení, co do
úroku z prodlení z částky 2 900 000 Kč od 26. 1. 2010 do 8. 2. 2012 a z částky
1 100 000 Kč od 29. 1. 2010 do 8. 2. 2012 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě
nákladů řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o
náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Dovolatel předestřel otázku, zda popření pravdivosti kvitance má za následek
vznik důkazního břemene ohledně touto listinou osvědčovaných skutkových
okolností účastníku, jenž z existence v kvitanci uvedeného prohlášení o
přijetí plnění věřitelem vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Měl za to,
že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze
dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné nebo zamítl
jako nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání
projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění
účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění
pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří
do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.) je třeba
poměřovat hledisky uvedenými v § 237 o. s. ř.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného
nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu
dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li
být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolatelem vznesené otázce ovšem rozhodnutí odvolacího soudu zjevně
nezávisí, když tento své rozhodnutí nezaložil na závěru o tom, že by snad
dovolatel, jenž popíral pravdivost listiny dokládající, že od žalobce ve dvou
splátkách převzal částku 4 000 000 Kč, neunesl důkazní břemeno ohledně touto
listinou osvědčovaných skutkových okolností (poskytnutí peněžitého plnění ve
výši 4 000 000 Kč žalobcem dovolateli), jež vzal odvolací soud na podkladě v
řízení provedeného dokazování za prokázané, nýbrž na závěru, že dovolatel
neunesl břemeno tvrzení ani břemeno důkazní stran existence hmotněprávního
důvodu opravňujícího jej si přijaté peněžité plnění ponechat.
Závěry odvolacího soudu se tudíž nemohou nikterak odchylovat ani od dovolatelem
označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo
2670/98, založeného toliko na závěru, že účastníka tvrdícího, že navzdory jím
vystavené kvitanci celou stvrzovanou částku nepřevzal, tíží důkazní povinnost
uvedenou skutečnost prokázat.
Rozsudek odvolacího soudu je konečně zcela konformní s judikaturou dovolacího
soudu setrvávající na konkluzi, že žalobce, jenž uplatňuje nárok na vrácení
peněžité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o
poskytnutí plnění, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci
právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté peněžité prostředky ponechat
(viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo
3382/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5299/2015). Jinými slovy řečeno, ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení tíží
žalovaného důkazní břemeno k prokázání tvrzení o právním důvodu získaného
plnění (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25
Cdo 246/2001).
Brojí-li pak dovolatel prostřednictvím svých námitek vůči závěrům soudů nižšího
stupně o tom, že v situaci, kdy dle zjištěného skutkového stavu převzal od
žalobce 4 000 000 Kč, neprokázal existenci hmotněprávního důvodu opravňujícího
jej si tuto částku ponechat, napadá tím uvedená rozhodnutí zjevně po stránce
skutkové a nikoliv právní. Platí přitom, že polemika se skutkovými závěry soudů
nižšího stupně s účinností od 1. 1. 2013 nepředstavuje způsobilý dovolací důvod
(srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například
důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009,
uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek,
včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn.
IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu) a uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního
posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při
posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím polemiky se skutkovými závěry
odvolacího soudu tudíž ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. na přípustnost
dovolání usuzovat nelze.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že zákonné předpoklady přípustnosti podaného
dovolání v posuzovaném případě naplněny nebyly (§ 237 o. s. ř.).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu snad i ve výroku o náhradě
nákladů řízení, pak ve vztahu k němu žádnou argumentaci – natož tu, jež by se
vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. –
neuplatňuje; nehledě na to, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech
týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné ani není
(srov. § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s.
ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224
odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo
odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 24 300 Kč
[srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 6, § 8 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových
výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby
(§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3
písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 29 766 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou
dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí
Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 8. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu