28 Cdo 5299/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a
soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce V. K., Š. M.,
zastoupeného JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem v Praze 5 – Smíchově,
Lidická 28, proti žalované D. O., P. – K., zastoupené Mgr. Jakubem Kotrbou,
advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Těšnov 1059/1, o zaplacení
2.086.420 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn.
8 C 114/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
10. prosince 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014, č. j. 13 Co
469/2014-203, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 8 C 114/2011-144,
rozhodl, že je žalovaná povinna zaplatit žalobci částku 2.086.420 Kč s
příslušenstvím (výrok I.) a náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud měl za
prokázané, že žalobce na účet žalované v roce 2010 vložil uvedenou sumu,
zároveň však konstatoval, že uzavření žalobcem tvrzené smlouvy o půjčce daného
obnosu mezi účastníky řízení spolehlivě doloženo nebylo. Jelikož se ovšem ani
žalované nepodařilo dokázat, že by jí k ponechání dotčené hodnoty svědčil
jakýkoli titul, bylo třeba na věc vztáhnout ustanovení § 451 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a dovodit, že žalovaná
získala na úkor žalobce majetkový prospěch plněním bez právního důvodu.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 12. 2014, č. j. 13 Co 469/2014-203,
rozsudek soudu prvního stupně k odvolání obou účastníků zrušil a věc mu vrátil
k dalšímu řízení. Odvolací soud upozornil, že žalobce se dožadoval zaplacení
označené částky z titulu smlouvy o půjčce, tvrdil tedy existenci právního
důvodu, v souladu s nímž žalované sporné prostředky poskytl, a bylo na něm, aby
svou skutkovou verzi prokázal. Možnost posouzení jeho nároku jako práva na
vydání majetkového prospěchu nabytého bez právního důvodu by přicházela v úvahu
až poté, co by byl náležitě zjištěn skutkový stav věci. Obvodní soud naproti
tomu aplikací právních norem upravujících bezdůvodné obohacení v podstatě
nepřípustně zhojil neunesení důkazního břemene žalobcem. Jelikož se zřetelem k
žalobním tvrzením nelze uplatněný nárok podřadit pod žádnou ze skutkových
podstat bezdůvodného obohacení, je namístě, aby soud prvního stupně v dalším
řízení žalobci udělil poučení dle § 118a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Pokud žalobce přesto neunese
své důkazní břemeno ohledně uzavření smlouvy o půjčce, musí se řečený fakt
promítnout do výsledku sporu.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž rekapituluje skutečnosti,
jež pokládá za rozhodné pro posouzení důvodnosti projednávané žaloby, a
následně podotýká, že podle judikatury Nejvyššího soudu (jmenovitě rozhodnutí
sp. zn. 28 Cdo 1808/2012 a sp. zn. 29 Cdo 2090/2009) je předání předmětu plnění
základní podmínkou vzniku reálné smlouvy. Žalobní tvrzení, dle nichž dovolatel
zmiňované finanční prostředky žalované půjčil, tudíž skýtala dostatečnou oporu
též pro aplikaci právní úpravy bezdůvodného obohacení na řešenou kauzu, přičemž
nelze pomíjet, že kvalifikace skutkového stavu je věcí soudu. Z těchto důvodů
žalobce navrhuje, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc
vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. K dovolání se vyjádřila žalovaná, jež extenzivně rozporovala žalobcem vylíčený
popis skutkového stavu, v rovině právní pak dovolací námitky označila za liché
a neopodstatněné, neb pouhé prokázání finanční transakce neumožňuje učinit
závěr o vzniku bezdůvodného obohacení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,
kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších
předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum. Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání žalobce je přípustné v souladu s právě citovaným ustanovením, jelikož
se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pakliže za
daného stavu řízení vyloučil možnost kvalifikace předmětného nároku jakožto
práva na vydání bezdůvodného obohacení. Východiskem úvah dovolacího soudu (jenž se nemíní blíže vyjadřovat k té části
dovolání, v níž žalobce pouze líčí vlastní skutkovou verzi, aniž by polemizoval
s právními závěry odvolacího soudu, a neuplatňuje tedy jediný způsobilý
dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.) se musí stát teze, dle níž
soud není vázán právní kvalifikací vzneseného nároku účastníky řízení a je
oprávněn, respektive povinen provést podřazení skutkových zjištění příslušné
hmotněprávní normě bez ohledu na právní názory vyjádřené stranami (srovnej
kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2181/2006,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn.
22 Cdo 4484/2007, nebo
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014). Jestliže přitom zjištěný skutkový stav umožňuje přiznat žalobci plnění, kterého
se petitem své žaloby domáhá, nesmí soud žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce
tohoto plnění dožadoval z jiného právního důvodu, než ze kterého mu skutečně
náleží (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo
785/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2012, sp. zn. 33 Cdo
1234/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo
2716/2013). Zdejší soud již v minulosti rovněž judikoval, že smlouva o půjčce je tradičně
považována za smlouvu reálnou, pročež v sobě prohlášení žalobce, že po
žalovaném požaduje zaplacení příslušné částky z titulu konkrétní smlouvy o
půjčce, zahrnuje i tvrzení, že tato suma byla žalovanému též fakticky
poskytnuta, jež je dostatečnou oporou pro úvahu o vzniku bezdůvodného obohacení
na straně příjemce předmětného plnění (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 15. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2090/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1808/2012, popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 805/2014). Opačně od náhledu odvolacího soudu se
předestřené závěry mohou prosadit i tam, kde sám žalobce tvrdí existenci
smlouvy o půjčce coby právního důvodu pro realizovaný přesun majetkových
hodnot, v řízení se mu však nepodaří toto své tvrzení dostatečně prokázat. Dle
ustálené judikatury dovolacího soudu totiž žalobce, jenž uplatňuje nárok na
vrácení určité částky, uváděje, že ji žalovanému předal, tíží důkazní břemeno o
uskutečnění předání, na žalovaném naopak je, aby tvrdil a prokazoval existenci
právního důvodu, na základě něhož si smí převzaté prostředky ponechat. Nepříznivé procesní následky stavu nejistoty ohledně důvodnosti prokázaného
pohybu aktiv jsou proto v obdobných situacích vyvozovány vůči příjemci plnění
(srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo
246/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo
248/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 26 Cdo
1494/2013, potažmo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo
1730/2013). Přeneseno do kontextu přezkoumávané kauzy je třeba podotknout, že žalobce od
počátku řízení zdůrazňoval, že sporný obnos vložil na účet žalované, což soud
prvního stupně shledal bezpečně prokázaným. Bylo-li s praktickou jistotou
doloženo provedení platby z účtu žalobce na účet žalované, aniž byl zjištěn
právní důvod, o nějž by se tato platba mohla opírat, byl tím oproti názoru
městského soudu zjednán adekvátní podklad pro naplnění pojmových znaků skutkové
podstaty bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu.
Kvalifikace
právního vztahu mezi účastníky řízení jakožto závazku z bezdůvodného obohacení,
k níž přistoupil obvodní soud, pak nemohla představovat nepatřičné „zhojení“
neunesení důkazního břemene žalobcem, jak naznačuje soud odvolací, poněvadž
procesní odpovědnost za prokázání právního titulu pro zmíněný transfer
finančních prostředků nesla v souladu s výše shrnutými závěry rozhodovací praxe
žalovaná. Nejvyšší soud neseznal, že by bylo řízení zatíženo zmatečnostmi či jinými
vadami, k nimž by byl podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nucen přihlížet z úřední
povinnosti, s ohledem na nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem
mu arci nezbylo než napadené usnesení zrušit a věc vrátit Městskému soudu v
Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2, věta první, o. s. ř.). Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v
tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci
nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 2. 2017
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu