26 Cdo 1494/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a
soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a)
M. J., bytem v Z., S. O. 98, b) Mgr. M. J., bytem v Z., S. O. 98, zastoupených
Mgr. Milanem Kachlíkem, advokátem se sídlem v Brně, Výstaviště 405/1, proti
žalované M. D., bytem v B., H. 4, zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem
se sídlem v Brně, Anenská 8/8, o zaplacení částky 80.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 49 C 50/2008, o dovolání žalované
proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. prosince 2012, č.j. 15 Co
285/2012-185, 15 Co 286/2012, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.566,- Kč k rukám Mgr. Milana Kachlíka, advokáta se sídlem v
Brně, Výstaviště 405/1, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobou podanou dne 21. 12. 2007 k Městskému soudu v Brně se žalobci domáhali,
aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jim částku 80.000,- Kč spolu s
úroky z prodlení v zákonné výši ode dne 21. 12. 2007 do zaplacení jako
bezdůvodné obohacení. Žalobu odůvodnili zejména tím, že na základě nájemní
smlouvy ze dne 23. 8. 1999 se stala žalobkyně a) nájemcem bytu č. 3 na adrese
H. 4, B., jehož pronajímatelem je žalovaná a její manžel O. D. V roce 2005 se
stal společným nájemcem tohoto bytu i její manžel – žalobce b). V souvislosti
se skončením nájmu předala žalobkyně a) žalované dne 14. 11. 2006 na její
žádost žalovanou částku „za opravy v bytě č. 3“, což žalovaná potvrdila
vystavením příjmového pokladního dokladu. K zaplacení této částky však
neexistoval právní důvod, neboť žalobci opravy v bytě, k nimž se zavázali v
nájemní smlouvě, provedli a žalovaná po skončení nájmu žádné další opravy
neprováděla. Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. 8. 2008, č.j. 49
C 50/2008-28, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 11. 2008, č.j. 49 C
50/2008-40, žalobě vyhověl a rozhodl o nákladech řízení. Dovodil, že žalovaná
se na úkor žalobců bezdůvodně obohatila o částku 80.000,- Kč, jíž přijala bez
právního důvodu, neboť opravy v bytě, za které měla být tato částka hrazena,
neprováděla ona, ale žalobci. Krajský soud v Brně (soud odvolací) k odvolání žalované usnesením ze dne 20. 4. 2010, č.j. 15 Co 87/2009-55, 15 Co 88/2009, rozsudek soudu prvního stupně
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soudu prvního stupně uložil, aby
zkoumal jednání účastníků, jež bezprostředně předcházelo vyplacení uvedené
částky a vystavení příjmového dokladu. Poukázal přitom na to, že je na
žalobcích, aby odstranili logický rozpor, pokud tvrdí, že k předání částky
neexistoval žádný relevantní právní důvod, avšak prokazují její předání
příjmovým dokladem, na němž je vymezen právní důvod jako opravy bytu č. 3, a že
je na žalované, aby specifikovala jednotlivé opravy, které měly být v
souvislosti s úhradou částky 80.000,- Kč provedeny, a svá tvrzení prokázala. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. 3. 2012, č.j. 49 C 50/2008-153, ve
znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2012, č.j. 49 C 50/2008-158, znovu žalobě
vyhověl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vyšel z toho, že v nájemní
smlouvě ze dne 23. 8. 1999 a jejích dvou dodatcích se žalobci jako nájemci
zavázali, že „pronajatý byt opraví a na vlastní náklady z bytu II. kategorie
vybudují byt I. kategorie“, což opravou elektroinstalace, podlah, ústředního
topení a zbudováním sociální zařízení splnili. Protože žalovaná neprokázala, že
by se účastníci dohodli na provedení oprav ve větším rozsahu, soud prvního
stupně uzavřel, že částka 80.000,- Kč je plněním bez právního důvodu, jejímž
přijetím došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení, které je
povinna ve smyslu § 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vydat. Odvolací soud k druhému odvolání žalované rozsudkem ze dne 4. 12. 2012, č.j.
15
Co 285/2012, 15 Co 286/2012-185, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve věci
samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech
odvolacího řízení. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně
a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením. Měl shodně jako soud prvního
stupně za to, že nájemní smlouvou a jejími dodatky byl vymezen rozsah oprav, k
jejichž provedení se žalobci zavázali, pouze tak, že se opravami pronajatý byt
stane z bytu II. kategorie bytem I. kategorie, a že tento závazek žalobci
splnili. Jestliže žalovaná „za neprovedené opravy vyinkasovala částku 80.000,-
Kč, jde o plnění bez právního důvodu, kterým došlo k jejímu bezdůvodnému
obohacení na úkor žalobců“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost
opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatnila v něm dovolací
důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a podle § 241a odst. 2 písm. b)
o.s.ř. Dle jejího názoru odvolací soud nesprávně dovodil, že k předání částky
80.000,- Kč neexistoval právní důvod, třebaže z průběhu řízení vyplynulo, že
tímto důvodem byla dohoda uzavřená mezi ní a žalobkyní a), podle které byla
uvedená částka poskytnuta nejen za neúplně provedené opravy v pronajatém bytě,
ale i za její souhlas s postoupením nájmu bytu žalobci vybraným nájemcům. V
této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že na ni přesunul důkazní břemeno,
ačkoli podle konstantní judikatury není možno prokazovat negativní skutečnosti.
Odvolací soud také nesprávně posoudil otázku věcné legitimace žalobce b), neboť
z ustálené judikatury plyne, že ten z manželů, který nebyl účastníkem smlouvy,
se nemůže domáhat splnění závazku z této smlouvy, resp. „vydání bezdůvodného
obohacení v podobě vzájemného vrácení si plnění obdrženého dle smlouvy v
případě její neplatnosti“. Poukázala i na to, že právní posouzení odvolacím
soudem je neúplné, protože se vůbec nevyjádřil k její námitce o rozporu
uplatněného nároku s dobrými mravy ani k její argumentaci nálezem Ústavního
soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, podle kterého jí měla být
poskytnuta „ochrana jako osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý,
druhou stranou prezentovaný skutkový stav“. Konečně odvolacímu soudu vytýká, že
nepřihlédl k nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a že jeho
skutkové závěry byly přijaty na základě neúplného dokazování a nesprávného
hodnocení důkazů. Navrhla, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc
vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobce b) se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu, který
plnění poskytnuté žalované posoudil jako bezdůvodné obohacení přijaté bez
právního důvodu, k jehož vydání jsou žalobci aktivně legitimováni, neboť
žalovaná právní důvod plnění neprokázala. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů účinných do 31. 12. 2012 (dále jen „o.s.ř.“), neboť napadený rozsudek byl vydán v době do 31. 12. 2012 (srov. Čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další
zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu
bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř oprávněnou osobou
(účastnicí řízení) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241
odst. 1 a 4 o.s.ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí soudu, pokud to zákon připouští
(§ 236 odst. 1 o.s.ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v
ustanovení § 237 o.s.ř. Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že
byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§
237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve
věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání
není přípustné, a to již proto, že soud prvního stupně rozhodl ve svém rozsudku
ze dne 8. 3. 2012, č.j. 49 C 50/2008-153, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 5. 2012, č.j. 49 C 50/2008-158, o povinnosti žalované zaplatit žalovanou částku
stejně jako v rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č.j. 49 C 50/2008-28, ve znění
opravného usnesení ze dne 26. 11.
2008, č.j. 49 C 50/2008-40, který byl
usnesením odvolacího soudu ze dne 20. 4. 2010, č.j. 15 Co 87/2009-55, 15 Co
88/2009, zrušen. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být
přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán
uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo
jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu
ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní
význam, dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel
v dovolání označil. V projednávané věci je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na závěru, že
žalovaná získala částku 80.000,- Kč jako bezdůvodné obohacení na úkor žalobců
plněním bez právního důvodu. Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení bezdůvodným
obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z
neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i
majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle ustanovení § 456 věta prvá obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se
musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán. Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného
obohacení, jejímž důsledkem je povinnost vydat vše, čeho bylo plněním při
absenci právního titulu nabyto. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu
se jedná v případě, že právní důvod přijetí plnění od počátku chyběl. Právním
důvodem k plnění může být smlouva, povinnost ze zákona apod., nikoliv samotná
pohnutka (motivace) plnění, byť navenek projevená, s níž zákon nespojuje žádné
právní důsledky. Posouzení, zda mezi účastníky jde o vztah z bezdůvodného obohacení,
závisí na naplnění znaků skutkové podstaty hmotněprávní normy -
ustanovení § 451 odst. 1 a 2 obč. zák. Těmito znaky je jednak skutečnost, že
obohacený získal majetkový prospěch, tj. že mu bylo plněno, a dále, že pro
získání tohoto majetkového prospěchu chyběl na jeho straně právní důvod. Při
naplnění obou těchto znaků mu vzniká povinnost vydat to, o co se bezdůvodně
obohatil, a právo toho, na jehož úkor k obohacení došlo, požadovat vydání
tohoto plnění ( § 456 obč. zák.). Dovolatelka – jak je patrno z obsahu dovolání – sice formálně uplatnila výtku
nesprávného právního posouzení věci, jíž je zpochybňován závěr odvolacího
soudu, že k předání žalované částky došlo bez právního důvodu.
Ve skutečnosti
ale touto výtkou brojí proti skutkovým zjištěním, učiněným oběma soudy a jde
tedy nikoli o způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.,
nýbrž o dovolací důvod odpovídající ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. V dovolání
je totiž argumentováno nesprávným právním posouzením pouze v tom směru, že
kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu
skutečnosti, které dovolatelka tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému
právnímu závěru, že k předání žalované částky došlo na základě platně uzavřené
dohody. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím
řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §
237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li
přípustnost dovolání teprve zvažována (podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.),
nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení
přípustnosti dovolání právně relevantní. To platí i pro namítanou vadu řízení,
která měla spočívat v „nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně“. Dovolatelka obojí argumentací uplatnila dovolací důvody, které nebyly způsobilé
založit přípustnost dovolání. Z hlediska právního posouzení dovolatelka zpochybnila otázku rozložení
důkazního břemene námitkou, že na ni odvolací soud přesunul důkazní břemeno
ohledně právního důvodu zaplacení částky 80. 000,- Kč. Uvedenou otázku však
odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou judikaturou, podle které domáhá-li
se žalobce vrácení určité částky, leží na něm důkazní břemeno o tom, že tuto
částku žalovanému předal. Na žalovaném naopak je, aby prokázal existenci
právního titulu, který by ho opravňoval si peníze ponechat (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/99, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 246/2001). Jestliže je žalovaná povinna vrátit bezdůvodné obohacení, které jí bylo
poskytnuto jako plnění bez právního důvodu, nemá zásadní právní význam ani
otázka aktivní legitimace žalobců, kterou odvolací soud za stavu, kdy žalobci
jsou manželé a byli společnými nájemci pronajatého bytu, posoudil způsobem
vyplývajícím z ustanovení § 456 a § 145 odst. 4 obč. zák. Dovolatelkou v této
souvislosti zmíněná judikatura se na danou věc nevztahuje, neboť se týká
případů bezdůvodného obohacení z neplatné (nebo zrušené) smlouvy, kdy otázka
věcné legitimace vychází z ustanovení § 457 obč. zák. Konečně dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že žalobcům neodepřel právo na
žalované plnění ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z
občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a
oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj.
k
právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které
tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě
vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu
okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých
hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém
konkrétním případě na úvaze soudu. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky
pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je přitom třeba učinit vždy po
pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti
případu. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21
Cdo 486/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003 pod
číslem 53, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo
3226/2009). Při aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vztazích z bezdůvodného
obohacení nelze odhlížet od toho, že vztah z bezdůvodného obohacení je
objektivního charakteru, jenž vzniká v zákonem předvídaných situacích
(vypočtených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák.) bez ohledu na to, komu lze
klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik tohoto vztahu odvíjí. Nejeví se
přitom případným za pomoci jiných zákonných ustanovení bez dalšího vkládat do
tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná právní úprava neobsahuje, a negovat
tak do jisté míry jeho podstatu směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na
úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 16. 5. 20012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011). V projednávané věci se odvolací soud (jak je zřejmé z obsahu jeho rozhodnutí)
otázkou rozporu výkonu práva s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.) zabýval. Jestliže s ohledem na jednání žalobců, kteří ve snaze zajistit pronájem bytu
jim vybraným nájemcům zaplatili žalované částku 80.000,- Kč, ačkoli jim muselo
být zřejmé, že pro to není žádný právní důvod, čímž se také podíleli na vzniku
sporu, fakticky dovodil, že není na místě žalobcům výkon práva odepřít, ale
zohlednil okolnosti případu při rozhodování o nákladech řízení, jejichž náhradu
úspěšným žalobcům ve smyslu § 150 o.s.ř. nepřiznal, není jeho úvaha zjevně
nepřiměřená a jeho rozhodnutí je třeba považovat za souladné se shora uvedenou
judikaturou. Se zřetelem k výše uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání proti rozsudku
odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto
stavu dovolací soud dovolání žalované podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal
žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení,
které vznikly žalobci b) v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání
prostřednictvím zástupce z řad advokátů. Při stanovení výše nákladů dovolacího
řízení postupoval dovolací soud podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách
advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
dále jen „AT“ (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS
25/12, který byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013 Sb., rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010).
Náhrada nákladů řízení sestává z odměny ve výši 4.300,- Kč stanovené podle § 6
odst. 1, § 7 bod 5 a § 11 odst. 1 písm. k) AT, dále z paušální náhrady hotových
výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 AT a částky 966,- Kč představující
21% DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Přiznanou náhradu nákladů dovolacího řízení v
celkové výši 5.566,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokáta, který
žalobce b) v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o.s.ř.), do tří dnů od
právní moci rozhodnutí (§ 160 odst. 1 o.s.ř.).
Ve vztahu mezi žalobkyní a) a žalovanou bylo o nákladech řízení rozhodnuto
podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3
o.s.ř., neboť žalobkyni a) v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu
by jinak měla proti žalované právo, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 28. srpna 2013
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu