28 Cdo 4238/2011

28 Cdo 4238/2011

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana

Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní

věci žalobkyně RNDr. E. K., zastoupené Mgr. Ing. Davidem Černým, advokátem se

sídlem v Praze 1, Hybernská 32, proti žalovaným 1. MUDr. J. B., zastoupenému

JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, a 2.

M. B., o zaplacení částky 509.971,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního

soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 437/2008, o dovolání žalobkyně proti

rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co

194/2010-132, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132,

se vyjma části jeho výroku I., jíž byl co do částky 88.000,- Kč s

příslušenstvím potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne

12. 1. 2010, č. j. 56 C 437/2008-82, zrušuje a věc se vrací v daném rozsahu

odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výroky III. - V.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné

obohacení vzniklé na straně žalovaných užíváním souboru místností v jejím

vlastnictví. Žalovaní tyto místnosti užívali jako byt na základě smlouvy o

nájmu bytu, jež však byla v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod

sp. zn. 18 C 47/2005 shledána absolutně neplatnou pro nemožnost plnění, jelikož

předmětné místnosti nebyly řádně zkolaudovány jako byt. Rozsudkem v uvedeném

řízení vyneseným byla žalovaným uložena povinnost místnosti vyklidit do

patnácti dnů od právní moci rozsudku, jež nastala dne 30. 3. 2007. Žalovaní

však místnosti vyklidili až dne 7. 7. 2008. V tomto řízení požadované

bezdůvodné obohacení mělo odpovídat obvyklému nájemnému za užívání daných

prostor v období od 1. 1. 2007 do 7. 7. 2008. Soud převzal závěr o neplatnosti

nájemní smlouvy učiněný v řízení o vyklizení a nárok žalobkyně posoudil podle §

451 a násl. obč. zák. Přihlédl současně k tomu, že absolutní neplatnost nájemní

smlouvy byla způsobena zejména žalobkyní, jež byt pronajala, ačkoliv věděla, že

nebyl řádně zkolaudován, a ani následně jej neuvedla do souladu se smlouvou,

přičemž za jeho užívání inkasovala platby odpovídající smluvnímu ujednání

účastníků. Za těchto okolností je třeba požadavek žalobkyně na vydání

bezdůvodného obohacení za dobu předcházející dni, k němuž se žalovaní měli z

bytu vystěhovat, považovat za odporující dobrým mravům. Soud tedy přiznal

žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 15. 4. 2007

do 7. 7. 2008. Výši bezdůvodného obohacení pak stanovil volnou úvahou dle § 136

o. s. ř. učiněnou s přihlédnutím ke znalcem určené výši obvyklého nájemného za

užívání předmětného souboru místností. Podotknul dále, že nezkolaudování

předmětného souboru místností jako bytu nemohlo vést ke kvalitativnímu rozdílu

v užívání, jež by odůvodňoval stanovit náhradu za užívání v jiné než obvyklé

výši. Po zohlednění plateb žalovanými provedených ve prospěch žalobkyně za

užívání bytu uložil žalovaným žalobkyni zaplatit v záhlaví uvedenou částku. K odvolání všech účastníků přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,

jenž rozsudkem ze dne 22. září 2010, č. j. 11 Co 194/2010-132, ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně co do částky 394.261,60 Kč s příslušenstvím

změnil tak, že žalobu zamítl, ve zbytku tohoto výroku jej potvrdil (výrok I.),

v zamítavém výroku II. ohledně částky 115.710,- Kč s příslušenstvím rozsudek

soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení

(výroky III., IV. a V.). Odvolací soud označil skutková zjištění soudu prvního

stupně za správná. Ztotožnil se i s jeho závěrem o posouzení věci dle

ustanovení o bezdůvodném obohacení, jakož i se stanovením výše bezdůvodného

obohacení volnou úvahou dle § 136 o. s. ř. pouze za období následující po datu

vykonatelnosti rozsudku o vyklizení předmětných prostor.

Věděla-li žalobkyně v

době uzavírání smlouvy o tom, že daný soubor místností nebyl kolaudován jako

byt, je požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za období tomuto

datu předcházející třeba považovat za odporující dobrým mravům. Odvolací

námitce, že o této skutečnosti žalobkyně nevěděla, nelze přiznat opodstatnění,

neboť její povinností jako vlastnice pronajímaných prostor vůči svému smluvnímu

partnerovi bylo uvedení všech podstatných a pravdivých skutečností týkajících

se pronájmu těchto místností. K tíži žalovaných přitom nemůže jít, že si

smluvní strany nebyly vědomi toho, že tato okolnost způsobuje neplatnost

smlouvy. Za daných okolností přitom není rozhodné, kdy se o těchto

skutečnostech dozvěděli žalovaní. Odvolací soud dále vyslovil nesouhlas s

názorem soudu prvního stupně, dle nějž případná právní vada místností nemůže

mít vliv na užívání místností, podotknul, že úhrada za užívání předmětných

prostor jako nebytových by musela být vyšší než v případě prostor bytových. Při

posouzení výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně žalovaných po

uplynutí lhůty k vyklizení místností do samotného vyklizení soud přihlédl k

tomu, že neplatnost nájemní smlouvy lze klást k tíži především žalobkyni, i k

tomu, že žalovaní zavčas nedostáli povinnosti uložené soudem, a úvahou dle §

136 o. s. ř. stanovil výši bezdůvodného obohacení v částce zhruba odpovídající

dvounásobku sjednaného měsíčního nájmu. Uložil tedy žalovaným zaplatit

žalobkyni dalších 6.000,- Kč měsíčně nad rámec toho, co žalobkyni průběžně

platili, celkem tedy 88.000,- Kč. V této částce tak byl rozsudek soudu prvního

stupně ve vyhovujícím výroku potvrzen, ve zbylé přisouzené částce přistoupil

odvolací soud změnou rozsudku k zamítnutí žaloby. Jako správný byl potvrzen i

zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého stupně. Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl změněn rozsudek soudu

prvního stupně, jakož i proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku odvolacího

soudu podala žalobkyně dovolání. Přípustnost dovolání proti prve uvedenému

výroku rozsudku odvolacího soudu dovolatelka dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., důvodnost pak spatřuje v nesprávném právním posouzení věci

a nedostatcích ve skutkových zjištěních. V případě druhého z napadených výroků

vyplývá dle dovolatelky přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvodnost z nesprávného právního posouzení věci. Dovolatelka

předně odvolacímu soudu vytkla nedostatečnou podloženost úvah týkajících se

stanovení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající zhruba dvojnásobku

posledně dohodnuté a akceptované úhrady za užívání bytu a poukázala na to, že

mezi účastníky nedošlo k žádné dohodě o úhradě nájemného, jelikož žalovaní

platili správcovskou společností předepsané (valorizované) regulované nájemné. Dovolatelka dále odmítla úvahu, dle níž právě ona zavinila neplatnost smlouvy,

současně však podotkla, že i v případě, že by tomu tak bylo, nelze přehlédnout,

že žalovaným bylo vyklizení předmětných prostor uloženo pravomocným rozhodnutím

soudu.

Nesplnili-li žalovaní zavčas tuto povinnost, měli by nést následky svého

jednání. Zdůraznila, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně

nepředestřel žádné přesvědčivé odůvodnění úvah týkajících se výše bezdůvodného

obohacení. Úvaha soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. nemůže být činěna bez určitého

kvantitativního posouzení základních souvislostí, jež však v rozsudku

odvolacího soudu absentuje. Výše bezdůvodného obohacení stanovená odvolacím

soudem postrádá dle dovolatelky jakýkoliv racionální základ a nemá žádný vztah

k prospěchu, jehož se žalovaným na její úkor dostalo. Dle dovolatelky je třeba

přihlédnout k tomu, že žalovaní prostory užívali k bydlení, aniž by kvalitu

bydlení mohla zhoršovat okolnost, že soubor místností nebyl jako byt

kolaudován. Při stanovení výše jimi nabytého majetkového prospěchu je nutno

zohlednit, jakou částku by v daném místě a čase museli žalovaní vynaložit na

uspokojení své bytové potřeby. Dle dovolatelky tedy mělo být bezdůvodné

obohacení stanoveno ve výši obvyklého nájemného. Za mylné označila dovolatelka úvahy, o něž se opírá potvrzující výrok II. rozsudku odvolacího soudu. Připomněla, že předložila dohodu o narovnání ze dne

30. 11. 1998, z níž vyplývá, že o skutečnosti, že předmět nájemní smlouvy nebyl

ke dni uzavření nájemní smlouvy zkolaudován, věděli všichni její účastníci,

tedy i první žalovaný. Tato dohoda byla uzavřena současně s nájemní smlouvou a

účastníci se v ní zavázali činit veškeré nezbytné úkony směřující k tomu, aby

stav faktický byl uveden do souladu se stavem administrativním, a dohodli se na

vzájemném poskytnutí veškeré nezbytné součinnosti ke zdárnému ukončení

příslušného stavebního řízení. Účastníci nájemní smlouvy na straně nájemců však

žalobkyni žádnou potřebnou součinnost k rekolaudaci neposkytli a žalobkyni

navzdory jejím opakovaným žádostem do bytu nevpustili. Rovněž úvaha odvolacího

soudu, dle níž nemůže jít k tíži žalovaných, že účastníci si nebyli vědomi

toho, že nezkolaudování bytu zakládá neplatnost smlouvy, uzavíral-li za

žalobkyni smlouvu právník, postrádá oporu v provedeném dokazování. Za

dovolatelku nájemní smlouvu právník neuzavíral, naopak s nájemní smlouvou

současně uzavíraná dohoda o narovnání byla sepsána právním zástupcem nájemců. Případné zavinění neplatnosti smlouvy je nutno přičíst k tíži všem účastníkům

smlouvy. Předložená dohoda o narovnání svědčí o tom, že dovolatelka účastníky

nájemní smlouvy seznámila se všemi podstatnými skutečnostmi týkajícími se

pronájmu předmětných nemovitostí. Nevědomost dovolatelky o tom, že neplatnost

smlouvy způsobuje okolnost, že předmět nájmu není zkolaudován jako byt, dokládá

i to, že se původně u soudu domáhala přivolení k výpovědi z nájmu bytu, a až

poté, co v řízení vyšlo najevo, že předmět nájmu není jako byt zkolaudován,

došlo ke změně žaloby tak, že se žalobkyně nadále domáhala vyklizení

předmětných místností. Nejpozději v den, kdy byla připuštěna změna žaloby, tj. dne 27. 4. 2006, se žalovaní dozvěděli, že „byt“ užívali na základě neplatné

smlouvy a od tohoto okamžiku nemohli být v dobré víře, že jím svědčí právo

nájmu.

Za těchto okolností nemůže dle dovolatelky obstát závěr o rozporu nároku

žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2007 do 14. 4. 2007

s dobrými mravy. Pokud žalovaní i po výzvě žalobkyně k vyklizení místností

pokračovali v jejich užívání, činili tak s rizikem, že žalobkyně po nich může

požadovat vydání bezdůvodného obohacení ve výši obvyklého nájemného. Dovolatelka dále vyslovila pochybnosti o správnosti výroku III. rozsudku

odvolacího soudu, jímž bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovaným náhradu

nákladů řízení před soudy obou stupňů, ač se žalobkyni podařilo prokázat, že

její nárok je co do základu po právu, a rozhodnutí o jeho výši plně záviselo na

úvaze soudu dle § 136 o. s. ř. Za těchto okolností bylo na místě postupovat dle

§ 142 odst. 3 o. s. ř. a nikoliv dle § 142 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka

poukázala na nesprávné stanovení poměrů úspěšnosti stran ve výpočtu výše

náhrady odvolacím soudem a na to, že jí bylo uloženo zaplatit DPH ve vztahu k

oběma žalovaným, ač plátcem DPH byl pouze právní zástupce prvého žalovaného. Tyto argumenty tedy vedly dovolatelku k návrhu, aby Nejvyšší soud zrušil

rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. První žalovaný ve svém vyjádření k dovolání zpochybnil opodstatnění argumentů

žalobkyně a navrhl, aby Nejvyšší soud přistoupil k odmítnutí, popřípadě

zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo

podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. V části, v jaké byl rozsudkem odvolacího soudu změněn rozsudek soudu prvního

stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žaloba byla v částce 394.261,60 Kč s

příslušenstvím zamítnuta, je přípustnost dovolání dána ustanovením § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Argumentům zpochybňujícím správnost úvah, na základě nichž odvolací soud

přistoupil v naznačeném rozsahu ke změně prvostupňového rozhodnutí, současně

nelze upřít opodstatnění. Nejvyšší soud se opakovaně vyslovoval k podmínkám

aplikovatelnosti tzv. volné úvahy dle § 136 o. s. ř. v tom smyslu, že tuto

úvahu je možné činit pouze na základě zjištění a zhodnocení takových

skutečností, jež soudu umožní založit svůj závěr na určitém kvantitativním

posouzení základních souvislostí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne

24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011,

sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2203/2010). Volnost, již tímto ustanovením zákonodárce dává soudu k

tomu, aby bylo možno rozhodnout i o obtížně vyčíslitelných nárocích, by se

neměla přeměnit na pouhou hru s čísly, která postrádá jakoukoliv logickou

provázanost se skutkovými okolnostmi, z nichž je dovozována právo na určité

peněžité plnění, a to především, jsou-li k dispozici alespoň nějaké údaje, o

něž soud může své úvahy opřít a na základě nichž je možno učinit přinejmenším

zčásti určité vyčíslení požadovaného nároku.

V takovémto postupu by bylo možno

spatřovat prvky libovůle, jež by mohla být pokládána za nepřípustný zásah do

práv účastníků. Uvedl-li odvolací soud, že s ohledem na zavinění neplatnosti

nájemní smlouvy žalobkyní a okolnost, že žalovaní nevyklidili byt v souladu s

rozhodnutím soudu, je třeba v souladu s § 136 o. s. ř. a § 3 obč. zák. určit

bezdůvodného obohacení vzniklé na straně žalovaných ve výši zhruba dvojnásobku

posledně dohodnuté a akceptované úhrady za užívání předmětných prostor, aniž by

tyto své úvahy nějak blíže vysvětlil a ozřejmil, proč je za těchto okolností na

místě dovozovat výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaných právě v této

částce, pak jeho závěr nemůže obstát jako správný. V případě bezdůvodného

obohacení vzniklého užíváním bytových či nebytových prostor je za obecné

kritérium pro vyčíslení bezdůvodného obohacení zpravidla považována částka

odpovídající nájemnému obvykle vynakládanému v daném místě a čase na užívání

obdobných prostor (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999,

sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek

pod R 53, sešit 8/2000), z čehož ve svém rozhodování vyšel i soud prvního

stupně. Ačkoliv je zcela v dispozici soudu, aby při posuzování důvodnosti

žalovaného nároku přihlédl i k jiným kritériím a specifikům dané situace, měl

by být i těmto okolnostem dán určitý kvantifikovatelný rámec tak, aby bylo

zcela zřejmé, jaké úvahy a výpočty vedly soud právě k přiznání určité částky. Odvolací soud se ve svém rozhodnutí sice blíže zabýval charakterem právní vady

předmětných místností, neobjasnil však, jak a zda vůbec by se tato skutečnost

měla odrazit v projednávané věci při vyčíslení výše bezdůvodného obohacení. Nedostatečná podloženost úvahy soudu činěné dle § 136 o. s. ř. tedy brání tomu,

aby mohl měnící výrok rozhodnutí odvolacího soudu obstát jako správný. Dovolání

tedy v tomto rozsahu nelze upřít důvodnost. Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání proti výroku II. rozsudku

odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvého

stupně. Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není v tomto rozsahu měnícím

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek

soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen § 237

odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na

základě § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce

zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování

dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována

rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena

jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)

a § 241a odst. 3 se nepřihlíží. V daném případě lze přiznat zásadní právní význam otázce odepření práva na

vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy, při jejímž posouzení

se soudy obou stupňů odchýlily od výkladu příslušných ustanovení obsaženého v

dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu.

Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu

úvaha, zda výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, se vždy odvíjí od

okolností konkrétního případu; její zobecnění, tj. vytvoření obecného pravidla

aplikovatelného na jiné obdobné případy, je zpravidla vyloučeno, neboť použití

§ 3 odst. 1 obč. zák. je v každém jednotlivém případě podloženo zcela

konkrétními zjištěními, z nichž plyne, že výkon práva je v rozporu s dobrými

mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo

337/2006). Tato úzká provázanost ustanovení § 3 obč. zák. s konkrétními

skutkovými okolnostmi obvykle vylučuje, aby posouzení rozporu s dobrými mravy

mohlo představovat otázku zásadního právního významu ve smyslu výše uvedeného

ustanovení. Přesto se v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu ustálily aplikační

limity pro použití § 3 obč. zák. bránící svévolnému uplatnění tohoto

ustanovení. Tyto limity vyjadřují především nutnost náležitě podloženého,

jasného a přesvědčivého závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 486/2002,

publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, či rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4157/2008), jejich překročení pak je

možno považovat za rozpor s výkladem tohoto ustanovení obsaženým v ustálené

judikatuře Nejvyššího soudu, a je z něj možno dovozovat přípustnost dovolání ve

smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Nejvyšší soud přitom předesílá, že se v

souladu s výše citovanými ustanoveními § 237 odst. 3 a § 241a odst. 3 o. s. ř. při posuzovaní naznačené otázky nemohl zabývat námitkami dovolatelky týkajícími

se správnosti konkrétních skutkových zjištění, na nichž soudy svůj závěr o

rozporu s dobrými mravy učinily. Při posuzovaní vztahů z bezdůvodného obohacení především nelze odhlížet od

toho, že vztah z bezdůvodného obohacení je objektivního charakteru, jenž vzniká

v zákonem předvídaných situacích (vypočtených v ustanovení § 451 a § 454 obč. zák.) bez ohledu na to, komu lze klást k tíži okolnosti, od nichž se vznik

tohoto vztahu odvíjí. Nejeví se přitom případným za pomoci jiných zákonných

ustanovení bez dalšího vkládat do tohoto vztahu prvky, které jeho výslovná

právní úprava neobsahuje, a negovat tak do jisté míry jeho podstatu směřující k

tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného důvodu

(k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS

383/05). Ostatně zavinění neplatnosti právního úkonu může v souladu s

ustanovením § 42 obč. zák. být důvodem vzniku specifického odpovědnostního

vztahu za škodu takto vzniklou. Institut dobrých mravů dle § 3 obč. zák. pak

představuje korektiv výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních

vztahů, neměl by však sloužit jako pouhý prostředek vpravování subjektivního

prvku tam, kde jej zákonodárce nezamýšlel učinit součástí úpravy určitých

právních vztahů.

Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, odepřel

žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení za období do uplynutí lhůty ke

splnění soudem uložené povinnosti k vyklizení prostor na základě úvahy, že bylo

na žalobkyni, aby si při uzavírání nájemní smlouvy byla vědoma skutečností

týkajících se její platnosti. Rozpor s dobrými mravy odvolací soud dovozuje

pouze z toho, že dovolatelka, ač si měla být vědoma okolností podmiňujících

platnost smlouvy, přistoupila neobezřetně k uzavření nájemní smlouvy a v

podstatě svým nedbalým postupem k naplnění předpokladů uzavření platné smlouvy

zavdala příčinu ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaných, přičemž

není rozhodné, kdy se o kolaudačním stavu místností dozvěděli žalovaní. Odvolací soud tedy v zásadě ztotožňuje rozpor s dobrými mravy se zaviněním

neplatnosti právního úkonu. Takto zúžený pohled na věc se však jeví být jen

obtížně akceptovatelným. K otázce posouzení rozporu s dobrými mravy Nejvyšší

soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že při výkladu ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. a stanovení, kdy se výkon práva dostává do rozporu s dobrými mravy,

je třeba vyjít z toho, že jde o právní normu s relativně neurčitou (abstraktní)

hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a je přenecháno úvaze

soudu, aby ji podle svého pečlivého uvážení v každém jednotlivém případě

vymezil na základě všech rozhodných skutečností a přihlédl k veškerým

konkrétním okolnostem jednání účastníků v příslušném období i k jejich tehdejší

situaci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo

486/2002, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 53/2003, nebo

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, či

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009). Nejvyšší soud tedy opakovaně vyzdvihnul důležitost komplexnosti zhodnocení

veškerých skutkových okolností, bez níž nelze závěr o rozporu výkonu práva s

dobrými mravy učinit. Míní-li soud s ohledem na rozpor s dobrými mravy odepřít

žalované právo na vydání bezdůvodného obohacení, pak by se měl zabývat

veškerými relevantními okolnostmi vzniku bezdůvodného obohacení, a nikoliv bez

dalšího ztotožnit rozpor s dobrými mravy se zaviněním neplatnosti právního

úkonu, coby okolnosti, jež apriori pro vznik vztahu z bezdůvodného obohacení

není rozhodující. Třebaže nelze vyloučit, že by pochybení jedné smluvní strany

při uzavírání smlouvy mohlo být v určitých případech tak zásadního rázu, že by

pro něj bylo možno považovat právo této smluvní strany na vydání bezdůvodného

obohacení za nemravné, je zapotřebí, aby v takovém případě bylo náležitě

vysvětleno, proč je s přihlédnutím k dalším okolnostem týkajícím se vztahu z

bezdůvodného obohacení právě tato skutečnost natolik zásadní, že lze pro ni

odepřít výkon za zákona vzniklého práva.

Založil-li tedy odvolací soud svou

úvahu o rozporu práva dovolatelky s dobrými mravy výlučně na tom, že právě jí

lze klást k tíži, že byla uzavřena absolutně neplatná smlouva, aniž by současně

objasnil, proč je zrovna tato okolnost v celkovém kontextu daného vztahu

klíčová pro posouzení, zda je dovolatelce možno přiznat žalované právo, nemůže

jeho rozhodnutí obstát jako správné ani v tomto směru.

Protože právní posouzení věci provedené odvolacím soudem považoval Nejvyšší

soud za nesprávné, shledal dovolání důvodným, podle § 243b odst. 2, části věty

za středníkem, a odst. 3 o. s. ř. zrušil v napadeném rozsahu, jakož i v

akcesorických nákladových výrocích (jež se však s ohledem na svou nemeritorní

povahu nemohou stát samostatným předmětem dovolacího přezkumu) rozsudek

odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odvolací soud je pak ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem,

o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v

tomto rozhodnutí vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci

nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 16. května 2012

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu