23 Cdo 2601/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně
I. V. K., zastoupené Mgr. P. S.advokátkou, proti žalované F. S. CZ, spol. s r.
o., zastoupené JUDr. D. S., Ph.D., advokátem, pro zaplacení částky 50.721,28 €
s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 9 Cm 8/1997, o
dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007,
č. j. 8 Cmo 112/2007-348, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. října 2007, č. j. 8 Cmo
112/2007-348, v části výroku pod bodem I písm. a), jíž byl změněn rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2006, č. j. 9 Cm 8/97-300, ve výroku
pod bodem I co do částky 16.864,40 € tak, že žaloba o zaplacení této částky se
zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pod body III a IV se zrušuje a
věc se v tomto rozsahu vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. dubna 2006, č. j. 9 Cm 8/97-300,
uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 33.728,80 € se 4 % úrokem z prodlení
od 18. 8. 2005 do zaplacení (výrok pod bodem I), v části, jíž se žalobkyně
domáhala 10 % úroku z prodlení z částku 33.728,80 € za dobu od 17. 5. 1996 do
18. 8. 2005 a 6 % úroku z prodlení od 18. 8. 2005, žalobu zamítl (výrok pod
bodem II), žalobu zamítl též co do částky 16.992,48 € s 10 % úrokem z prodlení
od 17. 5. 1996 (výrok pod bodem III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok
pod bodem IV).
Žalobkyně se v řízení po žalované domáhala zaplacení částky 50.721,28 €
(původně 99.200,- DEM) z titulu nároku na zaplacení kupní ceny zboží dodaného
žalované – 8000 kusů pánských košil, a to na základě tvrzení, že potvrzením
objednávky žalované ze dne 5. 12. 1995 žalovaná uzavřela kupní smlouvu se
společností G. B. V. mbH (dále jen „GST“), jež vystupovala jako
zprostředkovatel žalobkyně. V průběhu řízení žalobkyně změnila tvrzení tak, že
na základě smlouvy ze dne 4. 5. 1994 došlo ke globálnímu postoupení pohledávek
společnosti GST, existujících i budoucích, na žalobkyni, postoupena byla tedy i
předmětná pohledávka. Soud prvního stupně vyšel ze závazného právního názoru
odvolacího soudu, vyjádřeného v jeho usnesení ze dne 18. srpna 2005, č. j. 8
Cmo 341/2004-238, že žalobkyni se nepodařilo prokázat existenci smluvního
vztahu mezi ní a žalovanou a tedy existenci svého práva na zaplacení kupní ceny
zboží, protože však žalobkyně byla odesílatelem zboží pro žalovanou, je třeba
uplatněný nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Soud
prvního stupně zjistil, že žalovaná dne 24. 1. 1996 a 17. 2. 1996 žalobkyni
vydala 2680 kusů košil, vydáno tedy nebylo (a vydat nelze, neboť byly dle
tvrzení žalované již prodány) 5320 kusů. Na základě toho soud prvního stupně
dovodil, že za nevydané košile je žalovaná povinna poskytnout žalobkyni
peněžitou náhradu, a vycházeje z toho, že strany učinily nespornou cenu za
jednu košili ve výši 6,34 €, uzavřel, že náhrada činí celkem 33.728,80 €.
Vzájemný nárok na náhradu nákladů vynaložených na skladování vydaných košil ve
výši 6.049,35 €, uplatněný k započtení, žalované podle závěru soudu prvního
stupně nevznikl, neboť žalovaná neprokázala, že vyzvala žalobkyni k převzetí
košil, a žalobkyně tedy nenese odpovědnost za jejich skladování.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. října 2007, č. j. 8 Cmo 112/2007-348,
k odvolání obou stran rozsudek soudu prvního stupně v napadené části výroku pod
bodem I, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 27.679,45 €,
potvrdil co do částky 10.815,05 € a co do zbylé částky jej změnil tak, že
žaloba o zaplacení částky 16.864,40 € se zamítá [výrok pod bodem I, písm. a)],
ohledně úroku z částky 16.864,40 € rozsudek soudu prvního stupně v napadené
části výroku pod bodem I též potvrdil [výrok pod bodem I, písm. b)], ve výroku
pod bodem II tento rozsudek změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit
žalobkyni 10 % úrok z prodlení z částky 16.864,40 € za období od 17. 5. 1996 do
17. 8. 2005 a 6 % úrok z prodlení z této částky od 18. 8. 2005 do zaplacení
(výrok pod bodem II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů
(výroky pod body III a IV).
Odvolací soud poté, co zopakoval zčásti dokazování, dospěl k zjištění, že
košile nebyly bezvadné a že hlavní jejich vadou byla nefunkčnost kovových
ozdobných knoflíků, konstatoval však, že není najisto postaven počet vadných
košil. Dovodil, že výše peněžité náhrady ve výši 6,34 € za jednu košili, z níž
vycházel soud prvního stupně, neodpovídá ekonomické protihodnotě košile, neboť
jde o částku, s níž bylo uvažováno jako o ceně košile, pokud by k dodání košil
došlo na základě kupní smlouvy. Odvolací soud konstatoval, že nárok je co
základu prokázán, důkazy dosud v řízení provedené však nemohou vymezit rozsah
náhrady. Výši peněžité náhrady proto určil volnou úvahou podle ustanovení § 136
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve výši poloviny fakturované
částky, což se promítlo v potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ve výroku I.
co do částky 10.815,05 €, když tento výrok nebyl co do částky 6.049,35 €
napaden. Námitku započtení uplatněnou žalovanou shodně se soudem prvního stupně
posoudil jako neopodstatněnou a tedy neúčinnou.
Rozsudek odvolacího soudu v měnící části výroku pod bodem I písm. a), jakož i
ve výrocích o nákladech řízení pod body III a IV, napadla žalobkyně dovoláním,
jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a jehož
důvodnost spatřovala v tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Výslovně přitom argumentovala, že dovolací
důvod je dán ustanovením § 237 odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má
po právní stránce zásadní význam.
Žalobkyně za podstatné pro určení ekonomické protihodnoty košilí označila
určení jejich ceny ke dni, kdy je žalovaná obdržela, s tím, že ponechává
stranou spornou otázku, zda košile byly bezvadné. Podle jejího názoru „logicky
viděno je kupní cena prodávaných košil pro kalkulovanou jinak vyšší prodejní
cenu v maloobchodní síti žalované jistě nižší než cena, kterou žalovaná získala
v ekonomické protihodnotě celé dodávky zboží“. Namítla, že pokud odvolací soud
určil částku ekonomické protihodnoty volnou úvahou v polovině „částky tržní“,
tedy částky fakturované žalobkyní jako cena kupní, neopíral se o zákon a nemohl
se opřít ani o judikaturu. Určení ekonomické protihodnoty ve výši poloviny
„tržní“ ceny je podle jejího mínění nejen nedůvodné, nýbrž i proti „smyslu
obchodního závazkového vztahu, kde jen velmi výjimečně lze počítat s tím, že by
prodejce měl 50 % obchodní marži, tedy že by cena tržní/ fakturovaná v daném
případě odpovídala 50 % ekonomické protihodnoty“. Žalobkyně vytkla odvolacímu
soudu, že zcela volnou úvahou bez jakékoliv právní podpory určil nesprávně
částku ekonomické protihodnoty zboží, kritice podrobila též způsob, jakým
odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, a navrhla, aby dovolací soud
rozhodnutí soudů nižších stupňů zrušil a vrátil věc těmto soudům k dalšímu
řízení.
Poté, co po podání dovolání převzala její zastoupení v záhlaví uvedená
advokátka, žalobkyně doplnila dovolání o další dovolací námitky, založené na
výtce, že soudy nižších stupňů věc nesprávně posuzovaly podle českých právních
předpisů, neboť vzhledem k jejímu sídlu měly při posouzení předmětného
závazkového vztahu aplikovat úmluvu OSN o smlouvách o mezinárodní koupi zboží a
občanský zákoník Spolkové republiky Německo (BGB). Protože podle ustanovení §
242 odst. 4 o. s. ř. mohou účastníci měnit dovolací důvody jen po dobu trvání
lhůty k dovolání a doplňující podání bylo učiněno 22. 4. 2008, tedy po uplynutí
dvouměsíční dovolací lhůty (srov. § 240 odst. 1, větu první, o. s. ř.), k němuž
došlo dne 11. 2. 2008, je změna (rozšíření) dovolacích důvodů obsažená v tomto
podání nepřípustná a dovolací soud k takto opožděně uplatněným dovolacím
důvodům přihlédnout nemohl.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že výši peněžité náhrady za
nevydané košile nelze stanovit cenou, za kterou byly prodány, nýbrž hodnotou
zboží v době vzniku bezdůvodného obohacení. Tu měla žalobkyně prokázat,
neunesla však důkazní břemeno a odvolací soud byl nucen určit výši peněžité
náhrady jen na základě dostupných důkazů volnou úvahou, přičemž s ohledem na
vady košil a náklady žalované stanovil ekonomickou protihodnotu nevydaných
košil ve výši poloviny fakturované částky. Výši plnění tak určil v rámci
mantinelů stanovených původní velkoobchodní prodejní cenou košil a jejich
hodnotou se zohledněním vad. Žalovaná poukázala na to, že spor probíhá již
deset let a proto důkazy ke stanovení výše peněžité náhrady jsou těžko
dostupné. Podle jejího mínění nemá napadené rozhodnutí zásadní význam po právní
stránce, neboť dovolací soud se řešenou problematikou mnohokrát zabýval a soudy
nižších stupňů postupovaly v intencích jeho judikatury. Navrhla proto, aby bylo
dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno před 1. červencem 2009, kdy
nabyla účinnosti novela občanského soudního řádu provedená zákonem č. 7/2009
Sb., Nejvyšší soud České republiky (dále též jen „Nejvyšší soud“) jako soud
dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto vzhledem k bodu 12 přechodných ustanovení v čl.
II. uvedeného zákona dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo
podáno ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou
(účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno
(§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), se zabýval nejdříve otázkou, zda je dovolání v
této věci přípustné, neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze přezkoumat
správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti
rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o. s. ř.
Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]
nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního
stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozhodnutí proto, že byl
vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237
odst. 1 písm. b) o. s. ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního
stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm.
b) o. s. ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci
samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Rozsudek odvolacího soudu je v napadené části výroku ve věci samé rozsudkem
měnícím, proti němuž dovolání přípustné je, a to bez dalšího, podle ustanovení
§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Argumentace stran vedená k zásadnímu významu
napadeného rozhodnutí po právní stránce, jenž se pojí toliko s přípustností
dovolání proti potvrzujícímu rozsudku, který není skrytě diformní [srov. § 237
odst. 1 písm. c) o. s. ř.], je proto nepřípadná. Důvodnosti dovolání se pak
zásadní právní význam rozhodnutí definovaný v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř.
oproti mylnému názoru žalobkyně netýká vůbec (srov. vymezení dovolacích důvodů
v § 241a odst. 2, 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu
přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné,
dovolací soud přihlédne též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229
odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení,
které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly
uplatněny. Při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu je tedy dovolací soud
zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel
obsahově vymezil (srov. § 41 odst. 2 o. s. ř.).
Takové vady řízení, k nimž přihlíží z úřední povinnosti, dovolací soud z obsahu
spisu neshledal. Žalobkyně pak, byť důvodnost svého dovolání opírá též o
dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 písm. a) o. s. ř., ve
skutečnosti žádné konkrétní vady řízení nenamítla. Dlužno poznamenat, že pokud
by odvolací soud pochybil v závěru, kterým právním řádem se řídí posuzovaný
závazkový vztah s mezinárodním prvkem, a aplikoval by při jeho posouzení právo
České republiky namísto práva Spolkové republiky Německo, tak jak namítla
žalobkyně ve svém doplňujícím podání, šlo by o nesprávné právní posouzení (o
chybnou aplikaci kolizních norem mezinárodního práva soukromého a s tím spojené
použití norem hmotného práva jiného než příslušného právního řádu), nikoliv o
vadu řízení, ke které by dovolací soud musel přihlédnout bez zřetele na to, že
byla vytčena po uplynutí dovolací lhůty.
Pro výsledek dovolacího přezkumu je tak určující dovolací námitka, že odvolací
soud určil nesprávně výši peněžité náhrady za ty košile, které nelze vydat,
neboť úvahu, jejímž prostřednictvím dospěl k závěru o výši náhrady, nezaložil
na konkrétních poznatcích o rozhodných skutečnostech. Tato námitka je
opodstatněná a dovolání je důvodné.
Podle ustanovení § 458 odst. 1 občanského zákoníku musí být vydáno vše, co bylo
nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že
obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Nelze přisvědčit žalobkyni, že způsob určení výše peněžité náhrady podle
citovaného ustanovení není v judikatuře vyřešen; Nejvyšší soud se touto otázkou
zabýval opakovaně. Odvolací soud však při svém postupu v posuzované věci tuto
judikaturu nerespektoval.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích formuloval a zdůvodnil závěr, že v případě
plnění, které není dobře možné vrátit, je bezdůvodně obohacený povinen
poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu
odpovídající hodnotě, za jaké bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném
místě a čase a za obdobných podmínek, tedy obvyklou cenu tohoto plnění (srov.
např. rozsudek ze dne 30. listopadu 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný v
časopise Soudní judikatura, sešit č. 1/2000, pod č. 17/2000, rozsudek ze dne
15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000, rozsudek ze dne 27. listopadu 2002,
sp. zn. 29 Odo 805/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, sešit č.
12/2002, pod č. 235/2002, či rozsudky ze dne 12. července 2001, sp. zn. 25 Cdo
1935/99, ze dne 19. března 2003, sp. zn. 29 Odo 622/2002, ze dne 30. listopadu
2004, sp. zn. 32 Odo 1120/2003, ze dne 31. března 2005, sp. zn. 32 Odo
1108/2003, ze dne 21. září 2006, sp. zn. 32 Odo 932/2005, ze dne 24. července
2007, sp. zn. 32 Odo 174/2007, ze dne 25. listopadu 2008, sp. zn. 30 Cdo
4713/2007, a ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, které jsou
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Poznatek o obvyklé ceně příslušného naturálního plnění je poznatkem skutkovým
(skutkovým zjištěním). K takovým poznatkům soud tam, kde nemůže vzít za svá
skutková zjištění shodná tvrzení účastníků (srov. § 120 odst. 4 o. s. ř.),
dospívá dokazováním, tedy prováděním důkazů a jejich hodnocením podle
ustanovení § 122 a násl. o. s. ř. Ustanovení § 136 o. s. ř. však určuje, že
lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit
vůbec, určí ji soud podle své úvahy.
Určení výše peněžité náhrady podle úvahy soudu tedy možné je, ovšem za
podmínky, že je dán některý ze zákonem stanovených předpokladů užití tohoto
postupu. Ze samotné skutečnosti, že důkazy dosud v řízení provedené nemohou
vymezit rozsah náhrady, jíž postup podle ustanovení § 136 o. s. ř. odůvodnil
odvolací soud, však nelze dovodit, že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými
obtížemi nebo že ji nelze zjistit vůbec. Skutečnosti označené odvolacím soudem
tedy důvodnost postupu podle ustanovení § 136 o. s. ř. nezakládají.
Neobstojí ani způsob, jakým odvolací soud při určení výše peněžité náhrady
postupoval. V rozsudku ze dne 21. února 2008, sp. zn. 32 Odo 871/2006, jenž je
uveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 5987,
Nejvyšší soud vyjádřil závěr, od něhož nemá důvod se odchýlit ani v
projednávané věci, že při určení výše nároku podle ustanovení § 136 o. s. ř.
jsou podkladem pro úvahu soudu takové skutečnosti, které vycházejí ze
souvislostí posuzovaného případu a umožňují učinit určité kvantitativní závěry
o výši uplatněného nároku; nejde tedy o určení výše nároku volnou úvahou soudu
(srov. shodně též Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád.
Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 627 s.). Takto stanoveným
požadavkům napadené rozhodnutí odvolacího soudu nedostálo, vycházelo-li z
jediného poznatku, a to z jednotkové kupní ceny předmětného zboží, kterou
žalobkyně žalované vyúčtovala, ač neměla (podle právního závěru odvolacího
soudu, který nebyl dovoláním zpochybněn) pro takový postup podklad v uzavřené
kupní smlouvě, tedy z takového poznatku, který je pro závěr o obvyklé ceně
tohoto zboží v rozhodném místě a čase bez významu (srov. shodně např. citovaný
rozsudek sp. zn. 29 Odo 622/2002). Též způsob, jakým odvolací soud dovodil z
této neprávem vyúčtované kupní ceny závěr o ekonomické protihodnotě nevydaných
košil, totiž že tuto cenu prostě vydělil dvěma, sice s předchozím odkazem na
vadnost nezjištěného počtu košil, ale bez jakéhokoliv bližšího zdůvodnění
zvoleného řešení (bez příslušné kvantifikace), nasvědčuje tomu, že šlo nikoliv
o úvahu kvalifikovanou, jak ji v rámci výkladu ustanovení § 136 o. s. ř.
vyžaduje zejména citované rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 32 Odo 871/2006, nýbrž o
volnou úvahu, tak jak ostatně odvolací soud výslovně deklaruje. Pouhou volnou
úvahou výši nároku určit nelze.
Nezbývá tedy než uzavřít, že postup, jímž odvolací soud dospěl k závěru o výši
peněžité náhrady za plnění, které nelze vydat, neobstojí a jeho rozhodnutí není
v dovoláním napadené části výroku ve věci samé správné. Na adresu dovolatelky
lze pro úplnost dodat, že dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení
přípustné není.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s.
ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části výroku ve věci samé
podle ustanovení § 243b odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř. zrušil,
spolu se závislými výroky o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů [§
242 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], a věc podle ustanovení § 243b odst. 3, věty
první, o. s. ř. vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst.
1, část věty před středníkem, ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tyto
náklady tvoří součást celkových nákladů řízení, o nichž bude rozhodnuto v
rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5
o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. října 2009
JUDr. Zdeněk D e s
předseda senátu