32 Odo 932/2005
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v
právní věci žalobkyně B. B. M. s.r.o., proti žalované M. C., a.s., o zaplacení
částky 161 804,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod
sp. zn. 4 Cm 1277/95, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 1. března 2005, č.j. 8 Cmo 98/2004-94, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2005, č.j. 8 Cmo
98/2004-94, vyjma jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 66 539,40 Kč se 17%
úrokem z prodlení od 12. května 1993 do zaplacení a ohledně 17% úroku z
prodlení z částky 95 264,40 Kč od 12. května 1993 do 27. července 1995 a 2%
úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 28. července 1995 do zaplacení, se
zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala žalobou (po připuštění její změny) po
žalované zaplacení částky 161 804,- Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. května
1993 do zaplacení jako kupní ceny zdravotnického materiálu dodaného žalované,
která jí ho však neuhradila.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 10. prosince 2003,
č.j. 4 Cm 1277/95-69 (stejně jako Krajský obchodní soud v Ostravě v pořadí
prvním rozsudkem ze dne 16. března 2000, č.j. 4 Cm 1277/95-22, ve znění
opravného usnesení ze dne 31. srpna 2000, č.j. 4 Cm 1277/95-38, který Vrchní
soud v Olomouci usnesením ze dne 4. února 2003, č.j. 3 Cmo 777/2000-46, zrušil
a věc mu vrátil k dalšímu řízení pro procesní nedostatky, kterých se v řízení
dopustil), žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou účastníků řízení Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1.
března 2005, č.j. 8 Cmo 98/2004-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně v
zamítavém výroku ve věci samé tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni částku
95 264,60 Kč s 15% úrokem z prodlení od 28. července 1995 do zaplacení a
potvrdil ho ohledně částky 66 539,40 Kč se 17% úrokem z prodlení od 12. května
1993 do zaplacení a ohledně 17% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od 12.
května 1993 do 27. července 1995 a 2% úroku z prodlení z částky 95 264,40 Kč od
28. července 1995 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech za řízení
před soudy obou stupňů (výrok II. a výrok III.).
Odvolací soud se po částečném zopakování dokazování ztotožnil se skutkovým
závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná si objednávkou ze dne 11. března
1993, v níž cenu neuvedla, objednala zdravotnické potřeby u žalobkyně, která jí
toto zboží v souladu s její objednávkou dodala prostřednictvím německé firmy B.
B. M. A. a přepravní firmy G. s.r.o., přičemž žalovaná na přepravním listě
potvrdila jeho převzetí. Ačkoli žalobkyně toto zboží uvedenému německému
dodavateli uhradila, nestalo se tak ze strany žalované vůči žalobkyni, která jí
dodané zboží vyúčtovala fakturou ze dne 27. dubna 1993 ve výši 161 804,- Kč,
jejíhož zaplacení se v řízení domáhá. Podle shodného právního posouzení soudů
obou stupňů vycházejícího z ustanovení § 409 odst. 2 obchodního zákoníku (dále
též jen „obch. zák.“) však mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo k uzavření
smlouvy (ať již písemné či ústní, jejíž uzavření nebylo ani tvrzeno), jelikož
se nedohodly na kupní ceně, ani na určení způsobu jejího dodatečného určení,
přičemž v řízení nebyla prokázána jejich vůle uzavřít ji i bez určení kupní
ceny.
Za stavu, kdy žalobkyně požadovala zaplacení zažalované částky jako kupní ceny
dodaného zboží, případně z titulu bezdůvodného obohacení a kdy skutková žalobní
tvrzení jsou podle odvolacího soudu pro takové posouzení věci dostatečná,
dospěl odvolací soud za aplikace ustanovení § 451 odst. 1 ve spojení s § 458
odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) k závěru, že v daném
případě bylo poskytnuto plnění žalované bez právního důvodu, neboť k uzavření
kupní smlouvy nedošlo. Bezdůvodné obohacení žalované spatřuje odvolací soud v
přijetí tří kartonů zdravotnických potřeb, které jí sice prostřednictvím
přepravní firmy zaslala německá společnost B. B. M. A., avšak této německé
společnosti toto zboží nezaplatila žalovaná, nýbrž žalobkyně. Odvolací soud
vzal za prokázané, že se žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila v
rozsahu částky 95 264,60 Kč, kterou za žalovanou za zboží uhradila žalobkyně
německé firmě, která by jinak byla oprávněna sama, nedostala-li by tuto částku
od žalobkyně, požadovat ji po žalované. Výše bezdůvodného obohacení tak podle
posouzení odvolacího soudu představuje částku, kterou žalobkyně zaplatila
německé společnosti, nikoli tedy částku 161 804,- Kč, kterou posléze po
zaplacení částky 95 264,60 Kč fakturovala žalované.
Soud prvního stupně proto podle odvolacího soudu právně pochybil, pokud
nedovodil, že žalobkyni vznikl vůči žalované v rozsahu částky 95 264,60 Kč
nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Proto v této části jeho zamítavý
rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl včetně příslušných úroků z prodlení a ve
zbývajícím rozsahu ho jako věcně správný potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla
žalovaná dovoláním, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm.
a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného
právní posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatelka jednak
namítá na straně žalobkyně nedostatek věcné aktivní legitimace, která by mohla
dle jejího mínění svědčit pouze německé firmě B. B. M. A., která zboží žalované
prostřednictvím dopravce G. s.r.o. dodala, a dále pochybení odvolacího soudu
při určení výše bezdůvodného obohacení.
Dovolatelka nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně
bezdůvodně obohatila, tvrdíc, že žalobkyně jí žádné zboží nedodala. Poukazuje
na to, že dodávky zboží byly fyzicky zajišťovány přímo dodavatelem žalobkyně,
německou společností B. B. M. A., která ho předala dopravci G. s.r.o. za účelem
doručení žalované. Byla-li proto prokázána dodávka bezesmluvního plnění
německou společností, měla se vydání bezdůvodného obohacení po žalované domáhat
právě a jen tato společnost, nikoli žalobkyně. Dovolatelka označila právní
vztahy mezi touto společností a žalobkyní za nerozhodné, za podstatné považuje
skutečnost, zda a kdo jí dodal určité zboží a o jakou částku se případně
bezdůvodně obohatila.
Podle názoru dovolatelky odvolací soud pochybil i při určení výše bezdůvodného
obohacení, pokud ho určil bez dalšího jako částku rovnající se částce, kterou
dle faktury zaplatila žalobkyně německé společnosti. V řízení totiž prokázáno
nebylo, zda částkou 95 264,60 Kč žalobkyně zaplatila německé společnosti
skutečné náklady nebo zda je v ní zahrnuta i marže za předmětné zboží.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání je v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť
směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu
prvního stupně ve věci samé, a je i důvodné.
Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda
řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3, větu
druhou, o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Tyto vady však dovoláním
namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu
(srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně
toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3, větu první,
o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci
zpochybňovaného dovolatelkou.
Nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
je pochybení soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy případ,
kdy byl skutkový stav posouzen podle jiného právního předpisu, než který měl
být správně použit, nebo byl-li sice aplikován správně určený právní předpis,
ale soud jej nesprávně vyložil.
Nesprávné právní posouzení věci je způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy,
jestliže na něm napadené rozhodnutí spočívá, jinými slovy, bylo-li rozhodující
pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka namítá nedostatek věcné aktivní
legitimace žalobkyně a dále odvolacímu soudu vytýká pochybení při určení výše
bezdůvodného obohacení.
Podle názoru dovolatelky svědčí aktivní věcná legitimace tomu subjektu, který
jí zboží dodal. Za tohoto dodavatele tak označuje německou společnost B. B. M.
A., která jí ho dodala prostřednictvím dopravce G. s.r.o.
Závěr odvolacího soudu o věcné aktivní legitimaci žalobkyně domáhat se
žalobního nároku z titulu bezdůvodného obohacení je správný, byť ho odvolací
soud v odůvodnění rozhodnutí podložil nesprávnou úvahou, jakoby žalobkyně
plnila (zaplatila) německé společnosti B. B. M. A. za žalovanou (§ 454 obč.
zák.).
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně
obohatil, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je
majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného
právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový
prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 456, věty prvé, obč. zák. předmět bezdůvodného obohacení se
musí vydat tomu, na jehož úkor byl získán.
Podle zjištěného stavu si žalovaná objednala zboží u žalobkyně, přičemž k
uzavření smlouvy mezi žalobkyní a žalovanou nedošlo. Žalobkyně prostřednictvím
firmy B. B. M. A. a přepravní firmy G. s.r.o. objednané zboží žalované dodala a
žalovaná na přepravním listě jeho převzetí potvrdila. Dále bylo v řízení
prokázáno, že žalobkyně zaplatila firmě B. B. M. A. za zboží dodané žalované
částku 95 264,60 Kč.
Obdržela-li žalovaná zboží, aniž na jeho dodání měla uzavřenou kupní smlouvu,
došlo tím na její straně k bezdůvodnému obohacení plněním bez právního důvodu.
Potud je závěr odvolacího soudu správný. Nelze však již souhlasit s další jeho
úvahou, že žalobkyně zaplatila částku 95 264,60 Kč německé společnosti za
žalovanou a že německá společnost by byla oprávněna uvedenou částku požadovat
po žalované, nedostala-li by ji od žalobkyně (jakoby odvolací soud uvažoval o
možné aplikaci § 454 obč. zák., podle něhož se bezdůvodně obohatil i ten, za
nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám). Ze spisu se totiž podává, že v
předmětné věci šlo o dva dvoustranné vztahy – jednak o vztah mezi žalobkyní a
žalovanou, který je předmětem posouzení, a dále o vztah mezi žalobkyní a firmou
B. B. M. A. Zaplatila-li tedy žalobkyně zboží této německé společnosti,
nečinila tak za žalovanou, jak nesprávně uvedl odvolací soud, nýbrž jednala za
sebe, neboť plnila svou povinnost ze závazkového vztahu vzniklého mezi ní a
německou firmou.
Lze tak uzavřít, že ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení není věcná aktivní
legitimace odvislá od toho, kdo zboží dodal, jak nesprávně dovozuje
dovolatelka, nýbrž je vymezena tím, na čí úkor bylo bezdůvodné obohacení
získáno (§ 456 obč. zák.). Zaplatila-li žalobkyně kupní cenu svému
prodávajícímu, který podle jejich dispozic dodal zboží přímo žalované, získala
tím žalovaná bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně. Založil-li proto odvolací
soud za aplikace § 451 obč. zák. závěr o aktivní legitimaci žalobkyně na
zjištění, že se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila, nelze mu vytknout
žádné pochybení.
Totéž však neplatí již pro rozsah bezdůvodného obohacení určený odvolacím
soudem ve výši 95 264,60 Kč.
Rozsah vydání bezdůvodného obohacení stanoví § 458 obč. zák., podle jehož
prvního odstavce musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením.
Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí
být poskytnuta peněžitá náhrada.
Vycházeje z výše uvedeného skutkového stavu a ze skutečnosti, že předmět
bezdůvodného obohacení nelze vydat, v důsledku čehož přichází v úvahu
poskytnutí peněžité náhrady, bylo pro posouzení správnosti právního posouzení
věci, pokud jde o určení výše peněžité náhrady, rozhodující, zda náhrada určená
odvolacím soudem jako částka, kterou žalobkyně zaplatila německé společnosti,
odpovídá ustanovení § 458 obč. zák. či nikoli.
Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se podává, že rozsah bezdůvodného
obohacení představuje podle odvolacího soudu částku, kterou žalobkyně zaplatila
za předmětné zboží německé společnosti. Takový postup však v souladu s § 458
odst. 1 obč. zák. není. Rozsah bezdůvodného obohacení není vymezen náklady,
které vynaložil ten, na jehož úkor bylo bezdůvodné obohacení získáno (v
posuzovaném případě žalobkyně), nýbrž hodnotou, kterou nabyl bezdůvodně
obohacený. Jelikož vydání zboží není dobře možné, je na místě postup podle §
458 odst. 1, věty druhé, obč. zák., tj. poskytnutí peněžité náhrady za dodané
zboží, která představuje obvyklou cenu dodaného (obdobného) zboží v daném čase
a místě (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. března 2003, sp. zn.
29 Odo 622/2002).
Lze tak uzavřít, že odvolací soud při určení výše bezdůvodného obohacení (§ 458
odst. 1 obč. zák.) právně pochybil, a tudíž byl dovolací důvod nesprávného
právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. uplatněn
důvodně. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, věta
první, o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku a v obou
závislých výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů zrušil (§ 243b
odst. 2, část věty za středníkem, o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně)
závazný (§ 243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém
rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1, věta třetí, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2006
JUDr. Miroslav Gallus, v. r.
předseda senátu