28 Cdo 4618/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců Mgr. Petra Krause, a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobce P. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem
Praha 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti žalované I. M., zastoupené Mgr. Pavlem
Hrtánkem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, o zaplacení 111.468,- Kč s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C 88/2011,
o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014,
č.j. 14 Co 259/2013 – 149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 111.468,- Kč s příslušenstvím.
Uvedl, že od počátku roku 2009 poskytoval žalované přibližně v měsíčních
intervalech finanční podporu z důvodu její tíživé sociální situace, která měla
být žalovanou vrácena v okamžiku, kdy se zlepší její finanční situace. Od roku
2010 se vztahy účastníků řízení zhoršovaly, a proto žalobce přestal žalované
poskytovat finanční výpomoc, avšak vrácení poskytnutých prostředků stále
nepožadoval. S ohledem na velmi nepřátelské chování žalované vůči žalobci a na
riziko promlčení, vyzval žalobce žalovanou dne 3. 3. 2011 k vrácení finančních
prostředků a z důvodu, že tak neučinila, podal dne 4. 4. 2011 žalobu.
Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalované částky od žalobce
skutečně obdržela, nejednalo se však o půjčku z důvodu tíživé sociální situace,
nýbrž o doplatek mzdy, jež byla vyplácena vkladem na účet žalované žalobcem,
který je předsedou představenstva zaměstnavatelky žalované – společnosti RU2
a.s. Dále poukázala na to, že se ve společnosti RU2 a.s. jednalo o běžnou
praxi, kdy byly tímto způsobem doplatky mzdy vypláceny i jiným zaměstnancům.
Navíc částky vkládané na účet byly zaokrouhlovány na koruny, přičemž lze
předpokládat, že pokud by se jednalo o půjčky z důvodu tíživé sociální situace
žalované, zaokrouhloval by žalobce vkládané částky alespoň na stokoruny.
Vkládání částek zaokrouhlených na koruny naopak dokládá, že se jednalo o
doplatek mzdy.
Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1.
2013, č.j. 27 C 88/2011-75, žalobu v celém rozsahu zamítl. Své rozhodnutí
založil na závěru, že žalobce neprokázal vznik bezdůvodného obohacení žalované
a neunesl tak břemeno tvrzení a důkazní.
Městský soud v Praze, jako odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č.j. 14
Co 259/2013-114, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
avšak z jiného důvodu, neboť dospěl k závěru, že poskytnuté finanční prostředky
byly darem žalobce žalované. V uvedené souvislosti se zabýval otázkou, zda může
žalobce požadovat vrácení daru a uvedl, že žalobce v průběhu řízení netvrdil
takové chování žalované, které by jej opravňovalo požadovat vrácení daru a
netvrdil ani existenci právního úkonu, jímž by vrácení daru požadoval. Dále se
však zabýval i otázkou, zda nelze za výzvu k vrácení daru ve smyslu § 630
zákona č. 40/1964, občanský zákoník, považovat výzvu žalobce k vrácení
finančních prostředků ze dne 3. 3. 2011 a dospěl k závěru, že uvedená výzva
není dostatečně určitá, když neobsahuje vymezení konkrétního chování žalované,
které by odůvodňovalo požadavek na vrácení daru. Uzavřel proto, že výzvu
žalobce ze dne 3. 3. 2011 nelze považovat za výzvu k vrácení daru a rozsudek
soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
Nejvyšší soud České republiky, jako soud dovolací rozsudkem ze dne 6. 3. 2014,
č. j. 28 Cdo 4038/2013-136, výše uvedený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc
mu vrátil k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odvolací
soud rozhodl překvapivě, když oproti soudu prvního stupně odlišně právně
kvalifikoval poskytnutí finančních prostředků žalované jako dar, aniž by
žalobce o této právní kvalifikaci předem poučil a umožnil mu tak navrhnout
doplnění dokazování ohledně naplnění předpokladů pro vrácení daru. Pokud jde o
samotný závěr odvolacího soudu, podle něhož bylo poskytnutí finančních
prostředků žalované darem, dovolací soud shledal tento závěr náležitě odůvodněn
zejména proto, že byl založen na tvrzení samotného žalobce, že finanční
prostředky, které poskytoval zaměstnancům společnosti RU2 a.s. nebyly půjčkou,
nýbrž bonusem (č.l. 37), dále na výslechu svědků, kteří potvrdili poskytnutí
finančních prostředků, které po nich žalobce doposud nepožadoval (č.l. 38, 60,
69) a nakonec na závěru, že se jednalo o kompenzaci krácené mzdy (č.l. 38, 40,
58 - 60, 63, výpis z účtu svědka K. založený v přílohách žalované).
Městský soud v Praze, jako odvolací soud ve věci opětovně rozhodl rozsudkem ze
dne 10. 6. 2014, č.j. 14 Co 259/2013 – 149, a rozhodnutí soudu prvního stupně
potvrdil. Na jednání dne 10. 6. 2014 poskytl zástupci žalobce poučení o tom, že
věc lze po právní stránce posoudit jako dar a vyzval jej k navržení důkazů o
tom, že dostatečně určitým způsobem vyzval žalovanou k vrácení daru. Zástupce
žalobce navrhl výslech dalších svědků, kteří od žalobce obdrželi finanční
prostředky, které mu však následně vrátili, čímž chtěl prokázat, že finanční
prostředky poskytnuté žalované nebyly darem. Odvolací soud o těchto důkazních
návrzích opomněl rozhodnout (srov. č. l. 143 – 144), nicméně v odůvodnění svého
rozhodnutí v tomto směru uvedl, že „další dokazování neprováděl, neboť dospěl k
závěru, že pro posouzení věci není rozhodné, zda ostatní zaměstnanci v průběhu
tohoto řízení byli žalobcem vyzváni k vrácení žalobcem poskytnutých finančních
částek a zda je k výzvě žalobce skutečně vrátili.“. Za této situace odvolací
soud žalobcem poskytnuté finanční prostředky stejně jako ve svém předchozím
rozhodnutí v souzené věci právně kvalifikoval jako dar, jehož účelem bylo
kompenzovat krácení mzdy žalované a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2014, č.j. 14 Co 259/2013
– 149, podal žalobce dovolání, v němž rozporoval závěr odvolacího soudu o tom,
že finanční prostředky poskytnuté žalované jsou darem, když zejména poukázal na
skutečnost, že žádná ze stran poskytnutí finančních prostředků jako dar právně
nekvalifikovala. Uvedená námitka nemůže přípustnost dovolání založit, neboť
podle ustálené judikatury dovolacího soudu soud není vázán právní kvalifikaci
žalobce a může žalovaný nárok posoudit po právní stránce odlišně (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 32 Odo 1528/2005,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4348/2008). Tím
spíš lze dospět k závěru, že soud není vázán právní kvalifikací věci stranou
žalovanou. Ve výsledku tak soud může věc právně posoudit odlišně od všech
účastníků řízení. Pro úplnost dovolací soud uvádí, že i pokud odvolací soud
žalobcem poskytnuté finanční prostředky právně kvalifikoval jako dar, není
vyloučeno, že účelem daru bylo dorovnat snížení mzdy žalované, jak tvrdila
žalovaná, a že se tedy jednalo o „načerno“ vyplácené doplatky mzdy. V uvedeném
smyslu se nakonec v odůvodnění svého rozhodnutí vyslovil i odvolací soud.
Dále dovolatel namítl vadu řízení spočívající ve skutečnosti, že odvolací soud
usnesením nerozhodl o zamítnutí důkazních návrhů jeho právního zástupce
vznesených na jednání dne 10. 6. 2014, ačkoliv navržené důkazy neprovedl. Jinými slovy, dovolatel vznesl námitku tzv. opomenutých důkazů, čímž vznesl i
procesněprávní otázku povinnosti soudů rozhodnout o důkazních návrzích
účastníků řízení. V uvedeném směru je třeba vycházet z judikatury Ústavního
soudu, podle níž je povinností soudu rozhodnout o důkazních návrzích účastníků
řízení a v případě, že jim nevyhoví, vyložit v odůvodnění svého rozhodnutí,
proč navržené důkazy neprovedl (nález Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05). S právě uvedenou povinností soudu souvisí imperativ, podle
něhož z odůvodnění soudního rozhodnutí musí vyplývat „vztah mezi skutkovými
zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů a právními závěry soudu, i když není
samozřejmě nutno každé rozhodnutí odůvodňovat natolik obsáhle, že by bylo třeba
vyžadovat podrobnou odpověď na každý argument účastníků řízení.“ (nález
Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 116/05). V jiném rozhodnutí
Ústavní soud uvedl, že pokud soud „implicitně zamítl citované důkazní návrhy
stěžovatele, aniž by tento svůj postoj řádně a logickým způsobem odůvodnil“
naplnil pojem tzv. opomenutého důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 2343/08). Konečně lze odkázat na nález ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 1437/07, v němž Ústavní soud uvedl, že pokud „soud
provedení důkazu odmítne, je nezbytné odmítnutí návrhu na provedení důkazu
důsledně odůvodnit, v odůvodnění reagovat na námitky uplatněné účastníkem
řízení i ve vazbě na ostatní skutečnosti, které vyšly najevo, a rovněž pochyby
nevyvolávajícím způsobem zdůvodnit závěry učiněné na základě skutkového stavu,
zjištěného bez provedení odmítnutých důkazů. Jestliže tak obecný soud neučiní,
zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních
předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté
Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2), a v důsledku toho též i v
rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy.“. Z výše uvedeného vyplývá, že těžiště
judikatury týkající se otázky tzv. opomenutých důkazů vychází z povinnosti
obecných soudů odůvodnit neprovedení navržených důkazů. V souzené věci odvolací
soud neprovedení žalobcem navržených důkazů odůvodnil, neboť v odůvodnění
rozhodnutí uvedl: „Odvolací soud další dokazování neprováděl, neboť dospěl k
závěru, že pro posouzení věci není rozhodné, zda ostatní zaměstnanci v průběhu
tohoto řízení byli žalobcem vyzváni k vrácení žalobcem poskytnutých finančních
částek a zda je k výzvě žalobce skutečně vrátili.“. Dále v uvedené souvislosti
uvedl, že na „právním posouzení věci odvolacím soudem nemůže nic změnit ani
skutečnost, že žalobce posléze (v průběhu tohoto řízení) i na ostatních
spoluzaměstnancích žalované začal vymáhat poskytnuté finanční částky zpět.“.
Nadto je skutkový a na něm stojící právní závěr odvolacího soudu logicky
konzistentní (jak uvedl dovolací soud již ve svém posledním rozhodnutí ve
věci), když se opírá o tvrzení samotného žalobce, že finanční prostředky, které
poskytoval zaměstnancům společnosti RU2 a.s. nebyly půjčkou, nýbrž bonusem
(č.l. 37), dále o výslech svědků, kteří potvrdili poskytnutí finančních
prostředků, které po nich žalobce doposud nepožadoval (č.l. 38, 60, 69) a
nakonec na závěru, že se jednalo o kompenzaci krácené mzdy (č.l. 38, 40, 58 -
60, 63, výpis z účtu svědka K. založený v přílohách žalované). V souzené věci
tak nedošlo k naplnění pojmu tzv. opomenutých důkazů ve smyslu nálezů Ústavního
soudu. Na druhé straně se však odvolací soud dopustil vady řízení spočívající
ve skutečnosti, že opomněl o zamítnutí důkazních návrhů žalobce usnesením
rozhodnout (srov. č. l. 143 – 144). Nicméně za situace, kdy neprovedení
žalobcem navržených důkazů v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud
odůvodnil, nemohla mít zmíněná vada řízení za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci. Jinými slovy, z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že se
důkazními návrhy žalobce zabýval a stejně tak je zřejmé, že rozhodnutí
odvolacího soudu by pro žalobce nevyznělo lépe, pokud by o těchto důkazních
návrzích usnesením rozhodl. Jestliže namítaná vada řízení nemohla mít za
následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud dospěl k závěru, že na
vyřešení dovolatelem nastolené procesněprávní otázky související s namítanou
vadou řízení, napadené rozhodnutí nezávisí a nastolená procesněprávní otázka
nemůže založit přípustnost žalobcova dovolání.
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce bez jednání (§ 243a odst.
1 o. s. ř.) odmítl podle § 243c odst. 1 o.s.ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího
soudu neuspěl a žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 19. ledna 2015
JUDr. Iva Brožová
předsedkyně senátu