28 Cdo 4038/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce P. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se
sídlem Praha 5, Janáčkovo nábř. 39/51, proti žalované I. M., zastoupené Mgr.
Pavlem Hrtánkem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, o zaplacení 111.468,- Kč
s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 27 C
88/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13.
8. 2013, č. j. 14 Co 259/2013 – 114, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, č. j. 14 Co 259/2013-114,
se zrušuje a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou domáhal zaplacení částky 111.468,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že od počátku roku 2009 poskytoval žalované přibližně v měsíčních
intervalech finanční podporu z důvodu její tíživé sociální situace, která měla
být žalovanou vrácena v okamžiku, kdy se zlepší její finanční situace. Od roku
2010 se vztahy účastníků řízení zhoršovaly, a proto žalobce přestal žalované
poskytovat finanční výpomoc, avšak vrácení poskytnutých prostředků stále
nepožadoval. S ohledem na velmi nepřátelské chování žalované vůči žalobci a na
riziko promlčení, vyzval žalobce žalovanou dne 3. 3. 2011 k vrácení finančních
prostředků a z důvodu, že tak neučinila, podal dne 4. 4. 2011 žalobu. V průběhu
jednání před soudem prvního stupně dne 11. 7. 2012 žalobce uvedl, že žalovanou
částku nepožaduje z titulu smlouvy o půjčce, ale z titulu bezdůvodného
obohacení. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby. Uvedla, že žalované částky od žalobce
skutečně obdržela, nejednalo se však o půjčku z důvodu tíživé sociální situace,
nýbrž o doplatek mzdy, jež byla vyplácena vkladem na účet žalované žalobcem,
který je předsedou představenstva zaměstnavatelky žalované – společnosti RU2
a.s. Dále poukázala na to, že se ve společnosti RU2 a.s. jednalo o běžnou
praxi, kdy byly tímto způsobem doplatky mzdy vypláceny i jiným zaměstnancům. Navíc částky vkládané na účet byly zaokrouhlovány na koruny, přičemž lze
předpokládat, že pokud by se jednalo o půjčky z důvodu tíživé sociální situace
žalované, zaokrouhloval by žalobce vkládané částky alespoň na stokoruny. Vkládání částek zaokrouhlených na koruny naopak dokládá, že se jednalo o
doplatek mzdy. Obvodní soud pro Prahu 4, jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2013, č.j. 27 C 88/2011-75, žalobu v celém rozsahu zamítl. Své rozhodnutí
založil na závěru, že žalobce neprokázal vznik bezdůvodného obohacení žalované
a neunesl tak břemeno tvrzení a důkazní. Městský soud v Praze, jako odvolací soud rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, č.j. 14
Co 259/2013-114, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil,
avšak z jiných důvodů. Poté, co částečně zopakoval dokazování provedené soudem
prvního stupně, dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření darovací
smlouvy, přičemž svůj závěr odůvodnil vyjádřením žalobce v průběhu řízení před
soudem prvního stupně, že finanční prostředky, které poskytoval zaměstnancům
společnosti RU2 a.s. nebyly půjčkou, nýbrž bonusem. Dále své rozhodnutí opřel o
výpovědi bývalých kolegů žalované, kterým žalobce rovněž poskytoval finanční
prostředky, jejichž vrácení však po nich doposud nepožadoval a o závěr, že
finanční prostředky poskytnuté žalované byly zcela zřejmě kompenzací krácené
mzdy žalované. Následně se odvolací soud zabýval otázkou, zda může žalobce
požadovat vrácení daru a uvedl, že žalobce v průběhu řízení netvrdil takové
chování žalované, které by jej opravňovalo požadovat vrácení daru a netvrdil
ani existenci právního úkonu, jímž by vrácení daru požadoval. Závěrem se
zabýval i otázkou, zda nelze za výzvu k vrácení daru ve smyslu § 630 zákona č.
40/1964, občanský zákoník, považovat výzvu žalobce k vrácení finančních
prostředků ze dne 3. 3. 2011 a dospěl k závěru, že uvedená výzva není
dostatečně určitá, když neobsahuje vymezení konkrétního chování žalované, které
by odůvodňovalo požadavek na vrácení daru. Výzvu žalobce ze dne 3. 3. 2011
proto nelze považovat za výzvu k vrácení daru. Protože mezi účastníky byla
uzavřena darovací smlouva a nebyly naplněny předpoklady pro vrácení daru
žalobci, potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně
správný. B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, č.j. 14 Co
259/2013-114, podal žalobce dovolání, v němž namítal:
a) závěr odvolacího soudu, že finanční prostředky poskytnuté žalobcem
žalované jsou darem, je nesprávný. Z provedených důkazů vyplývá, že se jednalo
druh půjčky bez sjednání bližších podmínek a splatnosti. b) odvolací soud postupoval nesprávně, když dospěl k závěru, že mezi
žalobcem a žalovanou byla uzavřená darovací smlouva a souzenou věc tak po
právní stránce posoudil zcela jinak než soud prvního stupně, aniž by žalobce
poučil podle § 118a odst. 2 a § 118a odst. 3 o.s.ř. Soud prvního stupně se
otázkou, zda může být vztah mezi účastníky řízení posouzen jako vztah
vyplývající z darovací smlouvy, vůbec nezabýval. Žalobce tak byl zbaven
možnosti předložit soudu důkazy o tom, že nastaly podmínky pro vrácení daru ve
smyslu § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a rozhodnutí odvolacího
soudu bylo překvapivé. c) není správný závěr odvolacího soudu, že výzva k vrácení daru musí
obsahovat konkrétní vymezení toho, v čem spočívá hrubý rozpor jednání
obdarovaného s dobrými mravy. Dopis ze dne 3. 3. 2011 adresovaný žalované, jímž
byla vyzvána k vrácení finančních prostředků, proto lze právně posoudit jako
výzvu na vrácení daru. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou
zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v § 241a
odst. 2 o. s. ř. Podle § 237 o.s.ř. „je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na
vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací
soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem
rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak.“. K námitce, že poskytnuté finanční prostředky nebyly darem (sub a/)
Přípustnost i důvodnost dovolání mohou být založeny toliko námitkou právní,
přičemž námitka žalobce, že poskytnuté finanční prostředky nebyly darem, je
námitkou skutkovou a přípustnost ani důvodnost dovolání založit nemůže. Otázka
posouzení vztahu mezi účastníky může být nepochybně i otázkou právní, nicméně
žalobce žádnou právní otázku v tomto směru nenastoluje. Svůj závěr o tom, že
finanční prostředky poskytnuté žalované nejsou darem, nýbrž půjčkou staví na
odlišné interpretaci provedených důkazů. Přitom však ani pokud jde o
dokazování, nenastoluje žádnou právní otázku. Navíc hodnocení důkazů odvolacím
soudem je logicky konzistentní, když je založeno na tvrzení žalobce, že
finanční prostředky, které poskytoval zaměstnancům společnosti RU2 a.s. nebyly
půjčkou, nýbrž bonusem (č.l. 37), dále na výslechu svědků, kteří potvrdili
poskytnutí finančních prostředků, které po nich žalobce doposud nepožadoval
(č.l. 38, 60, 69) a nakonec na závěru, že se jednalo o kompenzaci krácené mzdy
(č.l. 38, 40, 58 - 60, 63, výpis z účtu svědka K. založený v přílohách
žalované). K námitce překvapivého rozhodnutí (sub b/)
K otázce překvapivého rozhodnutí existuje rozsáhlá judikatura Ústavního soudu i
Nejvyššího soudu. V zásadě se jedná o „takové rozhodnutí, které nebylo možno na
základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud
přednesených tvrzení účastníků předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud
(oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků
řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování
soudu prvního stupně. Překvapivými rozhodnutími jsou taková rozhodnutí, jejichž
přijetím je účastník řízení zbaven možnost skutkově a právně
argumentovat.“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo
422/2012). Přitom právě ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. sleduje ochranu
účastníků před vydáním překvapivých rozhodnutí. Postup podle tohoto ustanovení
se však uplatní pouze v případě, že dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu,
aby skutkový stav věci mohl být objasněn a je potřeba doplnění rozhodných
skutečností a důkazů tyto skutečnosti prokazujících (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. 26 Cdo 1522/2010, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008). Současně platí,
že poučovací povinnost podle § 118a o.s.ř.
je založena na objektivním principu
a v případě, že účastníci nejsou podle § 118a o.s.ř. poučeni soudem prvního
stupně, ačkoliv objektivně poučeni být měli, musí je poučit odvolací soud
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo
1829/2011, uveřejněný pod číslem 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 29 Cdo
975/2008). V souzené věci soud prvního stupně své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce
neunesl břemeno tvrzení ani důkazní břemeno týkající se bezdůvodného obohacení
žalované. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, avšak z
jiného důvodu, a sice proto, že dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla
uzavřena darovací smlouva. Nárok žalobce ale zamítl, neboť žalobce skutkově
„netvrdí takové chování žalované, které by jej opravňovalo požadovat vrácení
daru, zejm. však netvrdí existenci právního úkonu vrácení daru, k jehož
platnosti z hlediska určitosti by bylo nezbytné, aby v něm byly uvedeny
konkrétní skutečnosti, v nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči
němu nebo členům jeho rodiny“. Závěrem uvedl, že výzva k vrácení poskytnutých
finančních částek ze dne 3. 3. 2011 těmto kritériím neodpovídá. Pokud odvolací soud zamítl žalobu mimo jiné proto, že žalobce netvrdil
existenci právního úkonu vrácení daru, který by byl dostatečně určitý, měl
žalobce poučit podle § 118a odst. 2 o.s.ř. o tom, že věc lze po právní stránce
posoudit jako dar a umožnit tak žalobci unést břemeno tvrzení a důkazní ohledně
naplnění předpokladů pro vrácení daru, zejména existenci dostatečně určité
výzvy k vrácení daru. Proto pokud odvolací soud žalobci odpovídající poučení
neposkytl, posoudil procesněprávní otázku, kdy je potřeba účastníka řízení
poučit podle § 118a odst. 2 o.s.ř., v rozporu s výše uvedenou ustálenou
judikaturou dovolacího soudu, podle níž je potřeba účastníka poučit dána v
případě, že je možná i jiná právní kvalifikace souzené věci a doposud tvrzené
skutečnosti a navržené důkazy nejsou dostačující k objasnění skutkového stavu. Skutečnost, že nedošlo k dostatečnému objasnění skutkového stavu o existenci,
či neexistenci řádné výzvy k vrácení daru, se podává z odůvodnění rozhodnutí
odvolacího soudu, kde se uvádí, že žalobce existenci právního úkonu vrácení
daru netvrdí a odvolací soud proto rozhodl v neprospěch žalobce z důvodu
neunesení břemene tvrzení. Nad rámec odůvodnění dovolací soud uvádí, že žalobce
existenci právního úkonu vrácení daru ani tvrdit nemohl, neboť z důvodu absence
poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. nevěděl, že odvolací soud finanční
prostředky jím poskytnuté žalované právně posoudí jako dar, a jak již bylo
uvedeno, příčinou nevznesení relevantních námitek byla absence poučení podle §
118a odst. 2 o.s.ř. Námitka žalobce, že je rozhodnutí odvolacího soudu
překvapivé proto zakládá přípustnost i důvodnost dovolání.
K námitce posouzení určitosti výzvy k vrácení daru (sub c/)
Namítá-li žalobce nesprávnost závěru odvolacího soudu, že k platnosti právního
úkonu vrácení daru je nezbytné, aby v něm byly uvedeny konkrétní skutečnosti, v
nichž dárce spatřuje hrubé porušení dobrých mravů vůči němu nebo členům jeho
rodiny, a že dopis žalobce ze dne 3. 3. 2011 uvedená kritéria nesplňuje, není
uvedená námitka důvodná, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v tomto směru v
souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 27. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 767/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001). I pro tento jednostranný adresný právní
úkon totiž platí, že musí splňovat náležitosti požadované občanským zákoníkem
pro právní úkony obecně (§ 34 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku), tedy i náležitosti projevu vůle ve smyslu jeho určitosti (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku).
S ohledem na výše uvedené dovolací soud rozsudek odvolacího soudu bez jednání
(§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a § 243e odst. 2, věty
první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího; v
novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a
dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 ve
sp. s § 226 odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici na internetových
stránkách www.nsoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 6. března 2014
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu