29 Cdo 975/2008
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Gemmela a soudců doc. JUDr. Ivany Štenglové a JUDr. Zdeňka Krčmáře v právní
věci žalobce J. G., zastoupeného JUDr. Jiřím Oblukem, advokátem, se sídlem v
Ostravě 1, Veleslavínova 4, PSČ 702 00, proti žalovaným 1) J. K., a 2) S. K.
oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem, se sídlem v Ostravě,
Dvořákova 26, PSČ 728 84, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu,
vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 30 Cm 186/2004, o dovolání
žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006,
č. j. 4 Cmo 279/2005-69, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2006,
č. j. 4 Cmo 279/2005-85, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2006, č.
j. 4 Cmo 279/2005-69, ve znění opravného usnesení ze dne 6. prosince 2006, č.
j. 4 Cmo 279/2005-85, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. února 2005, č. j. 30 Cm 186/2004-43
zrušil směnečný platební rozkaz ze dne 19. prosince 2002, č. j. 3 Sm
288/2002-9, jímž původně uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili
žalobci částku 1,500.000,- Kč s 6% úrokem od 14. ledna 2002
do zaplacení a náklady řízení. Soud prvního stupně – odkazuje na výsledky provedeného dokazování – po skutkové
stránce uzavřel, že směnka, o jejíž úhradě bylo výše zmíněným platebním
rozkazem rozhodnuto (tj. směnka vystavená ve prospěch žalobce prvním žalovaným
a avalovaná druhou žalovanou, s datem vystavení 8. listopadu 2001 a s datem
splatnosti 14. ledna 2002, znějící na směnečný peníz 1,500.000,- Kč a
obsahující doložku bez protestu – dále jen „sporná směnka“) měla sloužit k
zajištění půjčky dohodnuté v „dodatku č. 1 ke smlouvě o půjčce“ datovaném 8. listopadu 2001 (dále jen „dodatek“). Poskytnutí této půjčky však „nevzal v
řízení za prokázané“, když „dospěl k závěru, že půjčka dle dodatku nebyla
žalobcem žalovaným poskytnuta“. Zdůraznil, že „je možné na základě provedených
důkazů uzavřít, že při podpisu dodatku, ani kdykoli později nebyla žalobcem
poskytnuta žalovaným půjčka ve výši 1,500.000,- Kč“. Důkazní prostředky
(rozuměj důkazní prostředky zmíněné v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního
stupně) „vytvářejí ucelený řetězec nepřímých důkazů, logicky na sebe
navazujících, přičemž skutkové zjištění z nichž činěné nezpochybňuje žádný jiný
provedený důkaz, vyjma protokolů zachycujících výpověď samotného žalobce“,
jehož tvrzení o poskytnutí půjčky soud prvního stupně nepovažoval za věrohodné. Uzavíraje, že žalovaní nejsou žalobci ze smlouvy o půjčce ničeho dlužni,
dovodil, že „nejsou povinni žalobci plnit ani na směnku“. Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně tak, že směnečný platební rozkaz ponechal v
platnosti. Zdůraznil, že soud prvního stupně pochybil, přenesl-li důkazní břemeno o tom,
že půjčka byla poskytnuta, na žalobce a pro „neprokázání půjčky“ směnečný
platební rozkaz zrušil. Předeslal, že „směnka představuje závazek abstraktní a nesporný, což znamená,
že předloží-li žalobce soudu platnou směnku, prokázal svůj nárok dostatečně“. „Naopak je to žalovaný, kdo se musí proti vydanému směnečnému platebnímu
rozkazu bránit námitkami, které je povinen zcela jednoznačně prokázat. Pokud se
mu to nepodaří, zaplacení směnky se neubrání“. V posuzované věci je zcela nepochybné, že žalovaní podepsali dodatek datovaný
8. listopadu 2001, dle jehož obsahu jim byla žalobcem poskytnuta půjčka
1,500.000,- Kč a z něhož je zřejmé, že sporná směnka byla vystavena k zajištění
vrácení této půjčky, a to jako směnka úplná, nikoli jako blankosměnka, která by
snad v budoucnu měla být doplněna. Důkazy, na jejichž základě soud prvního
stupně dospěl k závěru o „neposkytnutí půjčky“, vyhodnotil odlišně, s tím, že
podle těchto negativní závěr co do poskytnutí půjčky učinit nelze.
Jelikož žalovaní důkazní břemeno ohledně uplatněné kauzální námitky
(neposkytnutí půjčky) neunesli, zaplacení směnky se, podle názoru odvolacího
soudu, neubránili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, namítajíce, že
„spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a zejména vychází ze skutkového
zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném
dokazování“, tj. uplatňujíce dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vyjadřují přesvědčení, že „interpretace provedených důkazů je silně účelová,
zcela a záměrně pomíjí časovou návaznost, pomíjí důkazy, které jsou v příkrém
rozporu se závěry odvolacího soudu“. Zdůrazňují, že ani 8. listopadu 2001, ani
15. listopadu 2001 neměl žalobce finanční prostředky, které by jim mohl půjčit
a ztotožňují se s hodnocením důkazů, jak je provedl soud prvního stupně. Požadují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil. Dovolání žalovaných je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné. S ohledem na bod 3., článek II., část první zákona č. 59/2005 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005. Nejvyšší soud v prvé řadě předesílá, že plně souhlasí se závěrem odvolacího
soudu, podle něhož důkazní břemeno ve vztahu k prokázání kauzálních námitek
proti směnečnému platebnímu rozkazu, mezi něž patří i námitka, podle níž
pohledávka, k jejímuž zajištění měla směnka sloužit, nevznikla, nese žalovaný
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. března 1999, sp. zn. 32
Cdo 2383/1998, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod
číslem 84, jakož i důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 62/2003 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek). Nicméně v poměrech projednávané věci je zřejmé, že odvolací soud poněkud
zkreslil důvody, které vedly soud prvního stupně ke zrušení směnečného
platebního rozkazu, když z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně převzal
větu „…poskytnutí půjčky nevzal soud za prokázané…“ a zcela pominul další část
odůvodnění, podle níž soud prvního stupně měl vzhledem k „ucelenému řetězci
nepřímých důkazů“ za prokázané, že půjčka nebyla žalobcem žalovaným poskytnuta. Odvolací soud rovněž přehlédl, že soud může své rozhodnutí založit na závěru,
že účastník (přítomný při soudním jednání) neunesl důkazní břemeno, jen tehdy,
jestliže takovému účastníku předtím bezvýsledně poskytl poučení podle § 118a
odst. 3 o. s. ř. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. července
2005, sp. zn. 29 Odo 1069/2003, a ze dne 16. března 2004, sp. zn. 29 Odo
149/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 10, ročník 2005, pod
číslem 158 a č. 3, ročník 2004, pod číslem 49, jakož i důvody rozhodnutí
uveřejněného pod číslem 25/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř.
je
vybudována na objektivním principu (poskytnutí potřebného poučení není závislé
na tom, zda se soud prvního stupně o potřebě poučení vůbec dozvěděl), takže
bylo na odvolacím soudu, aby odpovídající poučení poskytl účastníku sám, s tím
omezením, že jiný postup než kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně by mohl
zvolit, jen kdyby žalovaní na řádné poučení podle § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. nereagovali, popř. navrhli-li by (jen) důkazy, které by mohl odvolací soud při
respektování zásady neúplné apelace (§ 205a a § 211a o. s. ř.) sám provést
(např. důkazy, které žalovaní uplatnili již v řízení před soudem prvního
stupně). Jelikož mezi vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti
(§ 242 odst. 3 o. s. ř.), patří i nedostatky v poučovací povinnosti soudu podle
ustanovení § 118a o. s. ř., Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem a odst. 3 věta první o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně
nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. března 2010
JUDr. Petr G e m m e l
předseda senátu