29 Cdo
2090/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z
předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Filipa Cilečka a JUDr. Petra Šuka v
právní věci žalobkyně SOUDEK s. r. o., se sídlem v Plzni, Severní Předměstí,
Skautská 1532/7, PSČ 323 00, identifikační číslo 25222589, zastoupené Mgr. Ing.
Martinou Soudkovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Na Roudné 18, PSČ 301 00,
proti žalovanému JUDr. M. L., LL.M., jako správci konkursní podstaty úpadkyně
SKYWALKER, s. r. o., identifikační číslo 25780590, zastoupenému JUDr.
Miloslavem Boudysem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Budějovická 1126/9, PSČ
140 00, o určení pravosti a výše pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze
pod sp. zn. 41 Cm 96/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu
v Praze ze dne 1. října 2008, č. j. 13 Cmo 472/2007-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
dovolacího řízení.
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil
rozsudek ze dne 1. srpna 2007, č. j. 41 Cm 96/2005-79, kterým Městský soud v
Praze zamítl žalobu, tak, že určil pravost pohledávky žalobkyně za úpadkyní ve
výši 175.391,50 Kč. Soudy vyšly z toho, že:
1/ Žalobkyně na základě smluv o půjčce ze dne 24. února 2005, 4. března 2005 a
25. března 2005 (dále jen „smlouvy o půjčce“) poskytla úpadkyni celkem částku
175.391,50 Kč. 2/ Smlouvy o půjčce uzavřel za obě smluvní strany Ing. L. S., tehdejší jednatel
žalobkyně i pozdější úpadkyně. 3/ Žalobkyně, jež svou pohledávku do konkursního řízení přihlásila (a žalobou
uplatnila) jako pohledávku z titulu smluv o půjčce, v průběhu řízení před
soudem prvního stupně uvedla, že tuto pohledávku lze právně kvalifikovat též
jako bezdůvodné obohacení úpadkyně, neboť i kdyby byly smlouvy o půjčce
neplatné, nemění to nic na skutečnosti, že peněžní prostředky úpadkyni poskytla. Soud prvního stupně shledal, že uvedené smlouvy jsou absolutně
neplatné pro rozpor s § 196a odst. 1 a 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního
zákoníku, neboť žalobkyně nepředložila rozhodnutí valných hromad úpadkyně, ani
rozhodnutí jediného společníka žalobkyně, kterými k nim byl udělen souhlas. Požaduje-li žalobkyně určení pravosti pohledávky z titulu bezdůvodného
obohacení, jde o změnu právního důvodu pohledávky uvedeného v přihlášce, jenž
nelze v průběhu incidenčního řízení měnit (§ 23 odst. 2 zákona č. 328/1991
Sb., o konkursu a vyrovnání /dále též jen „ZKV“/). Soud prvního stupně se proto
nárokem na vydání bezdůvodného obohacení nezabýval. Odvolací soud - konstatuje, že právním důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí skutkové okolnosti, z nichž lze na existenci
pohledávky usuzovat, přičemž tyto jsou jak v přihlášce pohledávky, tak v
žalobě, uvedeny shodně (poskytnutí peněžních prostředků úpadkyni) - uzavřel, že
žalobkyni vznikl nárok na vydání bezdůvodného obohacení, neboť poskytla
úpadkyni peněžní prostředky na základě neplatného právního úkonu. Žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, opíraje
jeho přípustnost o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), uplatňuje přitom dovolací důvod
dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož
se žalobkyně změnou právní kvalifikace v průběhu řízení nedomáhá určení
pravosti pohledávky z jiného právního důvodu, neboť pohledávka z titulu
bezdůvodného obohacení „odpovídá“ tvrzením žalobkyně o vzniku pohledávky
uvedeným v přihlášce. Namítá, že skutkovými okolnostmi, na nichž žalobkyně svou
pohledávku zakládá v přihlášce, jsou předmětné smlouvy o půjčkách a byly-li
tyto shledány absolutně neplatnými, má tato skutečnost rovněž za následek
absenci skutkových okolností, kterými by byl vznik pohledávky prokázán. Dovolatel má za to, že žalobkyně uplatňuje přihlášenou
pohledávku v incidenčním řízení nepřípustně na základě jiných skutečností, než
jaké uvedla v přihlášce pohledávky.
Uvádí, že žalobkyně smlouvy o půjčce v době
přihlašování pohledávek nepovažovala za neplatné, změna právní kvalifikace na
vrácení bezdůvodného obohacení s ohledem na následně zjištěnou neplatnost
těchto smluv je proto ryze účelová. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007)
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., není však důvodné.
Z ustanovení § 451 zákona č. 40/1964 občanského zákoníku (dále též jen „obč.
zák.“) vyplývá, že kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení
vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný
plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z
právního úkonu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých
zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 657 obč. zák. dále platí, že smlouvou o půjčce přenechává
věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se
zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 18. prosince 2008, sp. zn. 29 Odo 729/2006
uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2009, pod číslem 90,
formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož dospěje-li soud ve sporu o určení
pravosti pohledávky k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená pohledávka
opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda identifikace
skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že přihlášený
nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení nebo
náhrady škody).
Závěr, podle něhož jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního důvodu
přihlášené pohledávky není (rovněž obsažený v uvedeném rozsudku) je v
rozhodovací praxi soudů obecně zastáván (z rozhodnutí Nejvyššího soudu srov.
jeho rozsudek uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek, rozsudek ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000,
uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 2, ročníku 2003, pod číslem 35,
či rozsudek ze dne 22. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 506/2007, jenž je
veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jak je patrno ze spisu, žalobkyně již v žalobě nejen tvrdila, že peněžní
prostředky na základě smluv o půjčce úpadkyni poskytla, ale jejich převod
rovněž doložila výpisem z bankovního účtu žalobkyně a výdajovými doklady ze dne
24. února 2005 a 4. března 2005 (č. l. 12 a 13 spisu).
Jakkoli přihláška pohledávky samotné (jež ve smyslu § 23 odst. 2 ZKV předurčuje
u popřené nevykonatelné pohledávky rozsah přípustných žalobních tvrzení
přihlášeného konkursního věřitele) neobsahuje výslovné tvrzení o poskytnutí
částek přihlášených do konkursu z titulu smluv o půjčce, je závěr odvolacího
soudu, že na daném základě je možné posuzovat i otázku bezdůvodného obohacení,
správný.
Smlouva o půjčce je totiž tradičně považována za smlouvu reálnou, což znamená,
že k této smlouvě nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím
návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním (slovy zákona
„přenecháním“) předmětu půjčky dlužníku (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise
Soudní judikatura číslo 6, ročník 2004, pod číslem 110).
Věřitel, který se soudně domáhá po dlužníku vrácení půjčených peněz, musí v
intencích § 657 obč. zák. splnit důkazní povinnost (unést důkazní břemeno)
nejen o tom, že s dlužníkem v určité době uzavřel smlouvu o půjčce peněz a že
peníze měly být v dohodnuté době vráceny, ale i o tom, že tyto peníze dlužníku
skutečně půjčil (přenechal mu je). Jinak řečeno, prohlášení, že se věřitel
domáhá příslušné částky po dlužníku z titulu konkrétní smlouvy o půjčce, v sobě
zahrnuje i tvrzení, že taková částka byla dlužníku též půjčena (poskytnuta),
jež je pro úvahy o bezdůvodném obohacení dostatečnou oporou.
Vyplývá-li z přihlášky pohledávky a následně (již výslovně) ze žaloby, že
pozdější úpadkyně obdržela od žalobkyně předmětnou částku (přičemž tato
skutečnost nebyla v průběhu řízení ani v dovolání žalovaným zpochybněna), je
závěr odvolacího soudu, podle něhož lze nárok žalobkyně právně kvalifikovat
jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení - jsou-li předmětné smlouvy o
půjčce absolutně neplatné - správný. Totožnost skutkových okolností, jež
zakládají existenci pohledávky žalobkyně, je zachována a o nepřípustnou změnu
právního důvodu pohledávky proto nejde.
Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy správné a dovolací důvod podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. není dán. Jelikož se dovolateli
prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost právního posouzení věci
odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo a Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady,
k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§ 242
odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před
středníkem o. s. ř. zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se při neúspěchu dovolatele opírá o
ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s
§ 25a odst. 1 ZKV.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně 15. června 2010
JUDr. Zdeněk K
r č m á ř
předseda
senátu