29 Cdo 506/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka
Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Jiřího Zavázala v právní věci
žalobkyně J. s. r. o., zastoupené Mgr. M. P., advokátem, proti žalovanému Doc.
Ing. E. T., DrSc., jako správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s.,
zastoupenému Mgr. P. B., advokátem, o určení pravosti pohledávky, vedené u
Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 53 CmI 155/2003, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č. j. 4 Cmo
67/2005-187, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 24. srpna 2006, č.j. 4 Cmo 67/2005-187,
v měnícím vyhovujícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech
řízení před soudy obou stupňů, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne
2. února 2007, č. j. 15 Cmo 281/2006-225, se zrušují a věc se potud vrací
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 24. ledna 2005, č. j. 53 CmI 155/2003-157, zamítl Krajský soud
v Praze žalobu, kterou se žalobkyně (J. s. r. o.) domáhala vůči žalovanému
správci konkursní podstaty úpadkyně I. P. a. s. určení pravosti své pohledávky
vůči úpadkyni v celkové výši 5.584.048,50 Kč (bod I. výroku). Dále si soud
vyhradil přijetí samostatného rozhodnutí o státem zálohovaném znalečném (bod
II. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod III. výroku).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že pohledávka, jejíž pravost má být v řízení
určena, sestává z:
1/ částky 5.500.500,- Kč, opírající se co do 5.176.017,- Kč o smlouvu o
finanční výpomoci ze dne 29. září 2002 (dále též jen „smlouva“) a co do celých
5.500.500,- Kč (jako směnečného peníze) o zajišťovací bianko směnku splatnou
28. února 2003, a vystavenou 27. září 2002;
2/ 6 % ročního úroku z částky 5.500.000,- Kč za dobu od 28. února 2003 do 17.
března 2003 (celkem 16.275,50 Kč) coby „směnečného“ úroku ze zajišťovací směnky;
3/ částky 67.200,- Kč s příslušenstvím tvořeným 3 % ročním úrokem z částky
35.700, Kč od 19. února 2003 do 17. března 2003 (celkem 73,- Kč), opírající se
o smlouvu o provedení rekonstrukce účetnictví ze dne 17. prosince 2002.
Po provedeném dokazování pak o jednotlivých nárocích uzavřel, že:
1/ Směnečnou pohledávku žalobkyně vůči úpadkyni nemá, jelikož zajišťovací
směnka v intencích § 75 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového
(dále též jen „ZSŠ“), nesplňuje náležitosti na ní zákonem kladené a podepsala a
vystavila ji osoba, která k takovémuto úkonu nebyla oprávněna (T. M. jako
předseda představenstva pozdější úpadkyně v době, kdy se pozdější úpadkyně
nacházela v likvidaci a měla likvidátora). Zajišťovací směnka je proto
absolutně neplatná.
2/ U pohledávky uplatňované na základě smlouvy o provedení rekonstrukce
účetnictví nebylo prokázáno provedení účtovaných prací.
3/ Pohledávka opírající se o smlouvu o finanční výpomoci není dána proto, že
smlouva je absolutně neplatná ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského
zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), pro obcházení zákona. Nadto smlouvu
nepodepsala (za pozdější úpadkyni) oprávněná osoba; v době podpisu smlouvy
předsedou představenstva pozdější úpadkyně se pozdější úpadkyně nacházela v
likvidaci a měla likvidátora, jenž se transakce neúčastnil. O vstupu pozdější
úpadkyně do likvidace přitom žalobkyně při podpisu smlouvy věděla. Účelem
smlouvy bylo podle soudu upřednostňování některých věřitelů, jejichž pohledávky
byly hrazeny, ačkoliv účty pozdější úpadkyně byly blokovány probíhajícími
exekucemi. Soud přitom pro své závěry neměl za rozhodné, zda pozdější úpadkyně
finanční prostředky (jež jí měly být podle smlouvy poskytnuty žalobkyní
prostřednictvím společnosti I. P. s. r. o. - dále též jen „společnost I.“)
převzala. Je-li smlouva neplatná a byly-li finanční prostředky žalobkyně
zaslány na účet společnosti I., jde pouze o vztah mezi žalobkyní a společností
I. (bez návaznosti na úpadkyni).
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil
rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé tak, že co do
částky 3.644.914,30 Kč se 6 % ročním úrokem za dobu od 28. února 2003 do 17.
března 2003 má žalobkyně vůči úpadkyni pohledávku druhé třídy; ve zbývajícím
(zamítavém) rozsahu tento výrok potvrdil (první výrok). V bodě II. výroku
ponechal odvolací soud napadený rozsudek „nedotčen“ a ve výroku o nákladech
řízení jej „změnil“ (první výrok). Dále odvolací soud rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud - vycházeje z téhož předmětu žaloby jako soud prvního stupně - po
doplnění dokazování k jednotlivým nárokům uvedl, že:
1/ Směnečný nárok vůči úpadkyni není dán. T. M., který zajišťovací směnku
podepsal za pozdější úpadkyni jako předseda jejího představenstva v době, kdy
se nacházela v likvidaci a měla likvidátora, je totiž ze směnky podle § 8 ZSŠ
sám směnečně zavázán. Úpadkyni zajišťovací směnka nezavazuje.
2/ U pohledávky uplatňované na základě smlouvy o provedení rekonstrukce
účetnictví přitakal odvolací soud závěrům soudu prvního stupně.
3/ U smlouvy o finanční výpomoci odvolací soud „připustil“, že žalobkyně mohla
(ve vztahu k podpisu smlouvy za pozdější úpadkyni) jednat v důvěře v zápis v
obchodním rejstříku a že o vstupu pozdější úpadkyně do likvidace nevěděla.
Uzavřel však, že pro výsledek projednávané není rozhodné, zda smlouva je
absolutně neplatná. I plnění uskutečněné na základě absolutně neplatného úkonu
by muselo být vydáno (jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 451 obč. zák.)
tomu, na jehož úkor bylo získáno (§ 456 obč. zák.).
Žalobkyně v přihlášce pohledávky opírala svůj nárok vedle směnky zejména o
smlouvu o finanční výpomoci a plnění dle této smlouvy v řízení skutkově
prokazovala.
Vycházeje z doplněného dokazování pak odvolací soud po skutkové stránce
uzavřel, že:
a/ žalobkyně poskytla v době od 20. září 2002 do 21. února 2003 společnosti I.
celkem částku 4.670.017,- Kč,
b/ společnost I. podle celkem 22 výdajových pokladních dokladů poskytla
pozdější úpadkyni celkem částku 3.644.914,30 Kč.
V rozsahu plnění, jež obdržela pozdější úpadkyně (co do částky 3.644.914,30
Kč), je proto žaloba důvodná.
Usnesením ze dne 31. října 2006, č. j. 53 CmI 155/2003-219, pak Krajský soud v
Praze dodatečně rozhodl o nákladech státu a k odvolání žalobkyně Vrchní soud v
Praze ve výroku označeným usnesením toto usnesení soudu prvního stupně změnil.
Proti měnícímu (vyhovujícímu) výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé
podal žalovaný dovolání, namítaje, že jsou dány dovolací důvody uvedené v §
241a odst. 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen
„o. s. ř.“), tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (odstavec 2 písm. a/), že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 2 písm. b/) a že
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování (odstavec 3) a požaduje, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolatel odvolacímu konkrétně vytýká, že:
1/ V mezích zjištění o platbách, jež žalobkyně na základě smlouvy poskytla
společnosti I. (u níž měly být uvedené prostředky deponovány do doby, než je
na základě žádosti pozdější úpadkyně uvolní podle jejich potřeb), odvolací soud
u plateb datovaných 4. října 2002 (100.000,- Kč), 19. listopadu 2002
(100.000,- Kč), 21. ledna 2003 (50.000,- Kč) a 28. února 2003 (400.000,- Kč)
hovoří o zjištěních z výpisu z účtu žalobkyně u Komerční banky a. s. (dále též
jen „banka“), ačkoli na tyto částky existují pouze výdajové doklady a nikoli
doklady o jejich převodu z účtu žalobkyně u banky.
2/ V mezích zjištění o částkách, jež společnost I. dále vydala pozdější
úpadkyni, nevysvětlil rozpor v čase spočívající v tom, že:
a/ společnost I. měla od žalobkyně obdržet (do 1. prosince 2002 včetně) pro
pozdější úpadkyni platbami ze dne 20. září 2002 (1 milión Kč) 4. října 2002
(100.000,- Kč), 19. listopadu 2002 (100.000,- Kč), tedy celkem 1.200.000,- Kč,
b/ přitom společnost I. měla pozdější úpadkyni již do 3. října 2002 uvolnit
částku 1.304.000,- Kč (v té době o 304.000,- Kč více, než pro uvedený účel
obdržela) a k 1. prosinci 2002 již takto byla uvolněna částka dokonce
2.487.006, -Kč (ačkoli žalobkyně společnosti I. do té doby poskytla právě jen
1.200.000,- Kč).
3/ Nevypořádal se s tím, jak mohlo být plnění poskytnuté žalobkyní společnosti
I. dne 20. září 2002 (1 milión Kč) plněním poskytnutým na základě smlouvy
uzavřené až 29. září 2002.
4/ Nepostupoval správně, jestliže dospěl k závěru, že na základě přihlášky
opírající se o existenci nároku ze smlouvy lze určit pravost pohledávky z
titulu bezdůvodného obohacení, což je nepřípustná (§ 23 odst. 2 zákona č.
328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání /dále též jen „ZKV“/ odporující) změna
právního důvodu přihlášky.
V argumentech snesených výše pod body 1/ a 2/ spatřuje dovolatel naplnění
dovolacích důvodů uvedených v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. a v
argumentech snesených pod body 3a 4/ naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §
241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Dovolání obsahuje i další argumenty vážící se k existenci dovolacího důvodu
uvedeného v § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř. (srov. argumentaci pod
bodem II. a III. dovolání a část argumentace pod bodem V. dovolání), vzhledem k
tomu, že pro výsledek dovolacího řízení bylo postačující prověření výše
citovaných námitek, Nejvyšší soud se již touto další argumentací nezabýval.
Žalobkyně ve vyjádření navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout jako
nedůvodné, majíc napadené rozhodnutí za správné.
Se zřetelem k bodům 2. a 3. článku II. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění
zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. dubnem 2005.
Dovolání je přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud se věcí nejprve zabýval v rovině jejího právního posouzení.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc
podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu,
sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav
nesprávně aplikoval.
V mezích dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tedy dovolací
soud zkoumá, zda právní posouzení věci obstojí na základě v řízení učiněných
skutkových závěrů, bez zřetele k tomu, že tyto skutkové závěry jsou rovněž
zpochybněny prostřednictvím dovolacího důvodu dle ustanovení § 241a odst. 3 o.
s. ř. (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem
19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K dovolací argumentaci ad 4/ (výklad § 23 odst. 2 ZKV), Nejvyšší soud uvádí, že
potud dovolání není opodstatněné.
Rozhodovací praxe soudů je ustálena v závěru, že právním důvodem vzniku
přihlašované pohledávky se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá,
tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky.
Přitom platí, že konkursní věřitel může až do přezkoumání jím přihlášené
pohledávky, dokud jeho pohledávka není zjištěna nebo účinně popřena (co do
pravosti, výše nebo pořadí), měnit jak skutečnosti, na nichž se pohledávka
zakládá, tak výši nebo pořadí pohledávky (shodně srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 74/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V rozsudku ze dne 30. ledna 2003, sp. zn. 29 Cdo 1089/2000, uveřejněném v
časopise Soudní judikatura číslo 2, ročník 2003, pod číslem 35, Nejvyšší soud
také vysvětlil, že přihláška věřitelovy pohledávky do konkursu je podáním,
které má charakter žaloby, a že obsahuje-li přihláška pohledávky do konkursu
údaje, jež nezaměnitelným způsobem identifikují skutek (skutkový děj), na jehož
základě věřitel přihlašuje svůj nárok (v peněžité formě) do konkursu, ale
konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ani do skončení přezkumného
jednání nevylíčil všechny skutečnosti významné pro posouzení, zda jde o
pohledávku pravou, uplatněnou ve správné výši a ve správném pořadí, je to
důvodem k popření pohledávky, nikoliv důvodem k odstraňování vad přihlášky.
Jestliže konkursní věřitel (přihlašovatel pohledávky) ve včas podané žalobě o
určení pravosti, výše nebo pořadí nevykonatelné pohledávky (nebo v pozdějších
fázích řízení o této žalobě) popřené správcem konkursní podstaty nebo některým
z konkursních věřitelů, uvede vedle rozhodujících skutečností, jež obsahovala
již přihláška, i další potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva pro jeho
úspěch v incidenčním sporu (pro doložení toho, že jde o pohledávku pravou, že
jde o pohledávku uplatněnou ve správné výši nebo o pohledávku uplatněnou ve
správném pořadí), pak tím nevybočuje z mezí, kladených jeho žalobním tvrzením
ustanovením § 23 odst. 2 věty první ZKV.
Z tohoto pohledu není právně významné, že konkursní věřitel přihlásí pohledávku
jako nárok ze smlouvy a nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení. Stejně jako
v případě běžného sporu i pro přezkum přihlášené pohledávky v incidenčním sporu
platí, že dospěje-li soud k závěru, že smlouva, o kterou se přihlášená
pohledávka opírá, je neplatná, nebo že vůbec nevznikla, musí zvážit, zda
identifikace skutku v přihlášce a v incidenční žalobě dovoluje učinit závěr, že
přihlášený nárok je dán z jiného titulu (např. z titulu bezdůvodného obohacení
nebo náhrady škody). Jiná právní kvalifikace téhož skutku změnou právního
důvodu přihlášené pohledávky není a dovolatel se mýlí, dovozuje-li v souzené
věci opak (srov. k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2008,
sp. zn. 29 Odo 729/2006, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6,
ročníku 2009, pod číslem 90).
K dovolací argumentaci ad 3/ (týkající se platby z 20. září 2002):
Odvolací soud založil právní posouzení věci na tom, že pro výsledek sporu není
významné, zda smlouva je či není platná, jelikož i v případě neplatnosti
smlouvy by v režimu bezdůvodného obohacení měla žalobkyně právo na vydání
bezdůvodného obohacení.
Nejvyšší soud podotýká, že při neplatnosti smlouvy by se nárok na vrácení
bezdůvodného obohacení odvíjel od ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák., které
určuje, že bezdůvodným obohacením je také majetkový prospěch získaný plněním z
neplatného právního úkonu, přičemž v případě, že neplatným právním úkonem byla
(jako zde) smlouva, prosadila by se také úprava obsažená v § 457 obč. zák.
Právní posouzení věci odvolacím soudem, který s platbou z 20. září 2002 ve
svých úvahách počítal, pak postrádá logické vyústění, má-li (nebo může-li)
být uvedená platba pokládána za plnění poskytnuté pozdější úpadkyni na základě
smlouvy uzavřené až 29. září 2002. Dovolání je v dotčeném rozsahu již proto
opodstatněné, neboť závěr, že platba z 20. září 2002 je (byla) plněním podle
(pozdější) smlouvy z 29. září 2002, ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů
neplyne.
K dovolací argumentaci ad 1/ (zjištění o platbách, jež žalobkyně na základě
smlouvy poskytla společnosti I.):
Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou
námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou
významné ty námitky, jež jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom,
co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z
logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné)
skutkové závěry. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že
soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů
účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak
pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány, nebo
vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v
hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly ze přednesů účastníků
nebo které vyšly najevo jinak, je - z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti,
pravdivosti či věrohodnosti - logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů
neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133
až § 135 o. s. ř.
V posuzované věci se jak z obsahu spisu, tak z příloh, jež v něm byly dostupné
v době rozhodování odvolacího soudu, vskutku podává, že platby datované 4.
října 2002 (100.000,- Kč), 19. listopadu 2002 (100.000,- Kč), 21. ledna 2003
(50.000,- Kč) a 28. února 2003 (400.000,- Kč) nebyly v řízení dokládány výpisy
z účtu žalobkyně u banky, nýbrž výdajovými pokladními doklady, čemuž odpovídala
též žalobní tvrzení. V tomto ohledu nemají skutková zjištění odvolacího soudu
vskutku oporu v provedeném dokazování (žádný v řízení předložený výpis z účtu
banky bezhotovostní převod těchto částek v určených datech nedokládá).
K dovolací argumentaci ad 2/ (zjištění o částkách, jež společnost I. dále
vydala pozdější úpadkyni):
Také v tomto ohledu je dovolání opodstatněné. Dílčí úsudky soudu o tom, kdy a
jaké platby poskytla žalobkyně společnosti I. a o tom, kdy a jaké platby
poskytla společnost I. pozdější úpadkyni, ústí v logicky vadný skutkový závěr,
podle kterého společnost I. v souladu se smlouvou (byť neplatnou) poskytla
pozdější úpadkyni částky z prostředků, které u ní předtím za tím účelem
deponovala žalobkyně. Logice se vskutku vzpírá závěr, podle kterého z
deponovaných 1.200.000,- Kč (v době do 1. prosince 2002) bylo možné vydat
pozdější úpadkyni k 1. prosinci 2002 celkem 2.487.006, -Kč
Dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř. je tudíž dán.
Pro úplnost lze dodat, že napadené rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné (a tudíž
postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci)
též v části týkající se určení příslušenství (šestiprocentního úroku) za dobu
od 28. února 2003 do 17. března 2003. Ze spisu je zjevné, že toto příslušenství
bylo původně uplatněno jako součást směnečné pohledávky, ohledně které odvolací
soud požadovanému určení nevyhověl (argumentaci na tomto základě spočívající
odmítl); určení pravosti pohledávky v části týkající se příslušenství pak
odvolací soud v rozporu s § 157 odst. 2 o. s. ř. vůbec nezdůvodnil.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s.
ř.), napadený rozsudek v měnícím (vyhovujícím) výroku o věci samé a v závislých
výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušil. Dále zrušil (jako
závislý výrok o nákladech řízení) i usnesení odvolacího soudu z 2. února 2007.
Ve zrušeném rozsahu pak vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 2 a 3 o. s. ř.).
V další fázi řízení se odvolací soud neopomene vypořádat i s těmi námitkami
dovolatele, jež dovolací soud v dovolacím řízení jako nadbytečné (pro výsledek
řízení již bez významu) pominul.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 22. prosince 2009
JUDr. Zdeněk K r č m á ř
předseda senátu