33 Cdo 1234/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci
žalobkyně Mgr. Z. H., zastoupené JUDr. Zdeňkem Novákem, advokátem se sídlem v
Domažlicích, Vodní 31, proti žalovanému J. T., zastoupenému JUDr. Lenkou
Faltýnovou, advokátkou se sídlem v Domažlicích, nám. Míru 143, o zaplacení
190.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp.
zn. 6 C 274/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni
ze dne 17. prosince 2009, č. j. 13 Co 470/2009-114, ve znění opravného usnesení
ze dne 22. března 2011, č. j. 13 Co 470/2009-164, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů
dovolacího řízení 12.240,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Zdeňka Nováka, advokáta se sídlem v Domažlicích, Vodní 31.
Dovolání žalovaného (dále též „dovolatele“) proti v záhlaví uvedenému
rozhodnutí krajského soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v
Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. června 2009, č. j. 6 C
274/2008-69, ve výroku, jímž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit
žalobkyni částku 190.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, není
přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř), a nebylo shledáno přípustným ani podle
§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené
argumentace nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má
po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).
Výhrady žalovaného, že odvolací soud přiznal žalobkyni požadované plnění na
základě jiného skutkového základu, než jak byl vymezen v žalobě, že se v
odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal se všemi jeho námitkami a že se omezil
na pouhé převzetí skutkových a právních závěrů soudu prvního stupně, aniž se
jimi sám blíže zabýval, představují uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že řízení je postiženo vadou,
která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto tvrzené vady
řízení nemůžou být otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3
o. s. ř., neboť nejde bezprostředně o výklad procesního práva (spor o procesní
právo), na němž bylo založeno rozhodnutí soudu; sluší se podotknout, že
judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby
svá rozhodnutí odůvodňovaly, tento závazek nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument (viz Van Hurk proti Nizozemí, 1994), a
proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být
analyzován ve světle okolností každého případu (viz Ruiz Torija a Hiro Balani
proti Španělsku, 1994). Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu
může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (viz Helle proti Finsku,
1997). Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11.
května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení,
sv. 33, pod č. 67). Totéž platí i o námitce, že odvolací soud nevyložil, proč
neprovedl navržené důkazy, resp. proč je nevzal za základ svých skutkových
zjištění.
Je na místě připomenout, že právní charakteristika vylíčených skutkových
tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a
žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud
rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí
není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně
posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze žalobci
přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud žalobu
zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu, než ze
kterého mu skutečně náleží; nepřípustným (ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř.
odporujícím) překročením návrhu by za této situace bylo jen přisouzení jiného
nebo většího plnění, než kterého se žalobce podle žalobního petitu domáhal,
nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového děje, než který žalobce
vylíčil v žalobě a který proto nebyl (nemohl být) předmětem dokazování před
soudem (srov. odůvodnění rozsudků Nejvyššího soudu ČR ze dne 11. dubna 2006,
sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne 23. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000,
uveřejněného v časopise Soudní judikatura, ročník 2002, pod číslem 178).
Ze shora uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího
soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Za této
situace Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítnout.
Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.
s. ř. je žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, povinen nahradit žalobkyni
náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání
sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená
podle § 3 odst. 1 bodu 4., § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a §
18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve výši 9.900,- Kč, paušální částka
náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši
300,- Kč a částka 2.040,- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty, kterou je
advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č.
235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.); platební místo
a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1
o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
žalobkyně podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 28. června 2012
JUDr. Václav Duda, v. r.
předseda senátu