28 Cdo 785/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně
JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského
v právní věci žalobce M. H., zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. Š.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 38.000,- Kč s příslušenstvím, vedené
u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 19 C 53/2007, o dovolání žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17.9.2008, č.j. 61 Co 386/2008-125,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal žalobou podanou u soudu dne 15.7.2007, aby žalovaný
byl uznán povinným zaplatit mu částku 38.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že v
červnu 2004 předal do autobazaru žalovaného osobní automobil V.W. G. 1,6 G.T.D,
vyrobený v roce 1985 (dále jen „G. 1985“), aby jej opravil a zajistil provedení
technické kontroly. Žalovaný však bez oprávnění automobil prodal svědkovi T. Š.
za cenu 38.000,- Kč, které žalobci nevydal a bezdůvodně se tak obohatil.
Žalovaný namítal, že v předmětné době nabídl žalobci prodej novějšího
vozu V.W. G. V. 1,9 TD, vyrobeného v roce 1997 (dále jen „G. 1997“) za cenu
138.000,- Kč, s tím, že žalovaný prodá ve svém autobazaru vůz G. 1985 za cenu
40.000,- Kč a výtěžek se započte na kupní cenu vozu G. 1997. Na zbytek ceny si
měl žalobce vzít úvěr. Leasingová společnost však žalobci odmítla poskytnout
požadovaný úvěr, a proto G. 1997 zakoupila za stejných podmínek žalobcova
matka, která podmínky pro poskytnutí úvěru splnila. Žalovaný dále namítl
promlčení žalovaného nároku.
Otázka poskytnutí zálohy na kupní cenu vozu G. 1997 byla řešena v
řízení vedeném u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 56/2006, v němž se
matka žalobce domáhala po žalovaném vrácení ceny zaplacené za G. 1997 poté, co
od kupní smlouvy odstoupila. V rozsudku ze dne 20.12.2006, č.j. 6 C
56/2006-121, potvrzeném rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007,
č.j. 12 Co 171/2007-156, vzal soud za prokázané, že záloha ve výši 40.000,- Kč
byla poskytnuta v hotovosti, když neuvěřil tvrzením žalovaného, že namísto
zálohy v hotovosti obdržel od žalobce automobil G. 1985.
Okresní soud Plzeň-jih rozsudkem ze dne 2.6.2008, č.j. 19 C
53/2007-101, žalobu zamítl. Vzal za prokázané, že účastníci se v červnu 2004
ústně dohodli, že žalobce od žalovaného koupí automobil G. 1997, přičemž kupní
cena bude hrazena zčásti z úvěru a zčásti protiúčtem z výnosu z prodeje vozu G.
1985. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že G. 1985 byl v červnu 2004 složen
jako záloha na kupní cenu vozidla G 1997. Protože dne 2.7.2004 byla leasingovou
společností zamítnuta žádost žalobce o poskytnutí úvěru, bylo již téhož dne
zřejmé, že k uzavření kupní smlouvy mezi účastníky nedojde, čímž odpadl právní
důvod předání vozu G. 1985 žalovanému. Ode dne následujícího, tj. od 3.7.2004,
se proto mohl žalobce domáhat vrácení vozu, a od téhož dne začala běžet
dvouletá promlčecí doba, která skončila dnem 3.7.2006. Protože žaloba byla
podána až 15.8.2007, je podle soudu prvního stupně nárok žalobce promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17.9.2008,
č.j. 61 Co 386/2008-125, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se
se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně o tom, že nárok žalobce je
promlčen uplynutím dvouleté subjektivní promlčecí doby, a proto se dále
nezabýval otázkou, zda uplatněné právo skutečně existuje.
B. Dovolání
Dne 19.12.2008 podal žalobce dovolání, v němž se domáhal zrušení
rozsudku soudu prvního stupně. Ve skutečnosti však brojil proti rozsudku
odvolacího soudu, který podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Konkrétně namítal, že
napadený rozsudek vychází z toho, že vůz G. 1985 byl poskytnut protiúčtem za
vůz G. 1997, ačkoli v rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j.
12 Co 171/2007-156, vzal soud za prokázané, že záloha ve výši 40.000,- Kč byla
poskytnuta v hotovosti, a proto uvedené dva rozsudky vedle sebe nemohou obstát,
objektivní promlčecí doba se má počítat ode dne, kdy žalovaný vůz G. 1985
prodal. Přitom podle žalobce je subjektivní promlčecí doba desetiletá,
skutečnost, že vůz G. 1985 byl žalovaným prodán, se žalobce dozvěděl až v
řízení před Okresním soudem Plzeň-jih sp. zn. 6 C 56/2006 (správně zřejmě
7 C 170/2005), v němž se domáhal vydání uvedeného vozu a které skončilo
odmítnutím žaloby, soud prvního stupně ani odvolací soud nepřipustili důkaz
znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, kterým měla být posouzena platnost
podpisu žalobce na plné moci, kterou měl žalobce udělit dne 15.9.2004 svědkovi
M. Č. k převodu vozidla G. 1985.
Podáním ze dne 10.2.2009 žalobce k výzvě soudu prvního stupně opravil dovolací
petit tak, že se domáhá zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu
prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem, a po opravě dovolacího návrhu splňuje formální obsahové
znaky předepsané § 241a odst. 1 o.s.ř.
Protože odvolací soud potvrdil první rozsudek soudu prvního stupně v
projednávané věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky
uvedené v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k
závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Ten je podle § 237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené
rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě
nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo
vyřešil-li odvolací soud určitou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V projednávané věci dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí řeší
v rozporu s hmotným právem otázku promlčecí doby nároku žalobce, a proto je
dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
D. Důvodnost
K námitce (ad a/) rozporu mezi napadeným rozsudkem a rozsudkem Krajského soudu
v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156.
Dovolací soud považuje za nepřípadnou námitku rozporu napadeného rozsudku s
rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 27.6.2007, č.j. 12 Co 171/2007-156.
Odvolací soud v napadeném rozsudku žalobu zamítl, protože měl nárok žalobce za
promlčený, aniž by se zabýval posouzením existence předmětného nároku. Nemohl
se tak dostat do rozporu s předchozím rozsudkem v jiné, ale související,
právní věci, v níž byla otázka, zda částka 40.000,- Kč byla složena žalovanému
v hotovosti, posuzována věcně.
K námitce (ad d/) nepřipuštění důkazu znaleckým posudkem.
Podle § 120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných
důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného
procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které
účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně
návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém
rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním
předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci
dospěl) navržené důkazy neprovedl (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález
ÚS ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
V projednávané věci soud prvního stupně řádně odůvodnil, proč zamítl návrh na
provedení důkazu znaleckým posudkem, když uvedl, že jej nepovažoval za významný
pro posouzení sporu, a navíc měl skutkový stav za dostatečně prokázaný
ostatními provedenými důkazy (výslechem svědka Č., kterým měl být podpisu
žalobce na plné moci přítomen, svědka Š., který se žalobcem po koupi vozu G.
1985 telefonoval a konzultovali spolu technické problémy s vozem, skutečností,
že žalobce se začal o vrácení vozu zajímat až rok po jeho předání žalovanému a
že od června 2004 za vůz neplatil povinné ručení, ačkoli byl pojišťovnou
upomínán). Odvolací soud skutková zjištění soud prvního stupně převzal. Nelze
proto uzavřít, že by zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci.
K právnímu posouzení věci.
Nárok žalobce jako nárok ze smlouvy příkazní.
Podle konstantní judikatury dovolacího soudu právní charakteristika vylíčených
skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu
řízení
a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť
soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho
rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav
věci právně posuzuje. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu věci lze
žalobci přiznat plnění, kterého se petitem své žaloby domáhal, nesmí soud
žalobu zamítnout, i kdyby se žalobce plnění domáhal z jiného právního důvodu,
než ze kterého mu skutečně náleží (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
11.4.2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, nebo ze dne 11.3.2008, sp. zn. 25 Cdo
2181/2006).
Podle rovněž konstantní judikatury Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi
nároky z neoprávněného majetkového prospěchu (nyní z bezdůvodného obohacení)
a nároky z jiných titulů a […] podle ustanovení občanského zákoníku o
neoprávněném majetkovém prospěchu nelze posuzovat případy, které jsou upraveny
v jiných ustanoveních zákona (srov. zprávu Občanskoprávního kolegia Nejvyššího
soudu SSR ze dne 21.12.1978, sp. zn. Cpj 37/78, uveřejněnou ve Sbírce soudních
rozhodnutí
a stanovisek pod č. 1/1978, a dále usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne
29.3.2007, sp. zn. 33 Odo 1542/2005, nebo rozsudek NS ze dne 25.9.2008, sp. zn.
29 Cdo 2225/2008, určený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V projednávané věci má dovolací soud ze to, že nárok žalobce měl být posouzen
nikoli jako nárok z bezdůvodného obohacení, nýbrž jako nárok na převedení
užitku z provedeného příkazu podle § 727 obč. zák.
Podle § 737 obč. zák. smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne objednateli
právo, aby obstaratel převzal od něj do prodeje svěřenou věc a učinil potřebná
opatření k prodeji. Podle § 738 obč. zák. musí být smlouva o obstarání prodeje
věci uzavřena písemně. Podle § 41a odst. 1 obč. zák. má-li neplatný právní úkon
náležitosti jiného právního úkonu, který je platný, lze se jej dovolat, je-li z
okolností zřejmé, že vyjadřuje vůli jednající osoby. Podle § 724 obč. zák.
příkazní smlouvou se zavazuje příkazník, že pro příkazce obstará nějakou věc
nebo vykoná jinou činnost.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je možno při výkladu právního úkonu
ve smyslu § 35 odst. 2 obč. zák. usuzovat na vůli účastníků smlouvy také
s přihlédnutím k následnému chování těchto smluvních stran (srov. např.
rozsudek NS ze dne 5.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 864/2008, nebo ze dne 27.7.2008,
sp. zn. 33 Odo 655/2005).
V projednávané věci dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně ke
skutkovému závěru, že žalobce předal vůz G. 1985 žalovanému proto, aby se
žalovaný pokusil předmětný automobil prodat. Vůle účastníků tak bezpochyby
směřovala k uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci. Vzhledem k tomu, že
účastníci shodně tvrdili, že mezi nimi nedošlo k sepsání žádné písemnosti,
nemohlo dojít k platnému uzavření smlouvy o obstarání prodeje věci, neboť nebyl
naplněn požadavek písemné formy ve smyslu § 738 obč. zák.
Podle názoru dovolacího soudu má však dohoda účastníků náležitosti jiného
právního úkonu, a to smlouvy příkazní ve smyslu § 724 obč. zák., neboť žalovaný
se zavázal, že pro žalobce obstará prodej jeho vozu G. 1985. Podmínkou
platnosti příkazní smlouvy přitom písemná forma není. O tom, že k uzavření
příkazní smlouvy mezi účastníky došlo, svědčí zejména plná moc ze dne
15.9.2004, kterou žalobce zmocnil svědka Č. k „převodu“ vozu G. 1985 (převodem
se zde zřejmě rozumělo podání žádosti o zápis změn údajů v registru silničních
vozidel). Dovolací soud přitom vyšel ze skutkového závěru odvolacího soudu,
podle něhož žalobce skutečně uvedenou plnou moc podepsal, neboť správnost
skutkových zjištění není dovolací soud přezkoumávat, je-li dovolání přípustné
podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (srov. § 241a odst. 3 o.s.ř.). Zmocnil-li
tedy žalobce svědka Č. k podání žádosti
o změnu údajů v registru silničních vozidel, přičemž svědek Č. jednal podle
skutkových zjištění odvolacího soudu pro žalovaného, musel žalobce souhlasit s
tím, že vůz bude žalovaným prodán.
Protože v řízení nebylo prokázáno, že by žalobce udělil žalovanému k prodeji
vozu plnou moc, je nutno vycházet z toho, že žalovaný jednal jako nepřímý
zástupce. K tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2004, sp.
zn. 32 Odo 635/2003, v němž se praví: Zatímco při přímém zastoupení činí
zástupce právní úkony jménem zastoupeného a práva a povinnosti vznikají přímo
zastoupenému, při nepřímém zastoupení činí nepřímý zástupce právní úkony svým
jménem, avšak na cizí účet; to znamená, že sám se sice zavazuje, avšak je
povinen převést později dalším právním úkonem vzniklé účinky na toho, v jehož
prospěch jednal. Jednal-li proto žalovaný při prodeji vozu G. 1985 jako nepřímý
zástupce žalobce, byl podle § 727 obč. zák. povinen převést na žalobce
žalovanou částku jako výnos z prodeje vozu.
Otázka promlčení nároku žalobce.
Podle § 101 obč. zák. je obecná promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy
právo mohlo být vykonáno poprvé. „Za okamžik rozhodný pro počátek běhu
promlčecí doby
v případě, že doba splnění nebyla dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo
určena v rozhodnutí, je třeba považovat den bezprostředně následující po dni,
ve kterém dluh vznikl; nikoliv den, kdy došlo ke splatnosti dluhu. […] Z
objektivní povahy obecné promlčecí doby vyplývá, že z hlediska jejího počátku,
plynutí a konce je irelevantní skutečnost, že věřitel o právu, které může
uplatnit, neví“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2002, sp. zn. 33 Odo
665/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1981, sp. zn. 3 Cz
99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28/1984).
Protože žalovaný nesplnil svoji povinnost převést na žalobce výnos z prodeje
vozu G. 1985, mohl se žalobce domáhat vydání žalované částky poprvé dne
následujícího poté, kdy svědek Š. jako kupec vozu žalovanou částku žalovanému
uhradil, a od tohoto dne začala běžet obecná tříletá promlčecí doba podle § 101
obč. zák. Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů plyne, že svědek Š.
předal žalovanému žalovanou částku v hotovosti dne 11.8.2004, kdy zároveň
uzavřel s G. p. a.s. smlouvu o povinném ručení. Tříletá promlčecí doba proto
začala běžet dne 12.8.2004 a skončila dne 13.8.2007 (dne 12.8.2007 byla neděle
– srov. § 122 odst. 2 a 3 obč. zák.). Protože žalobce podal žalobu až dne
15.8.2007, je nárok žalobce promlčen, byť z jiného důvodu, než ke kterému
dospěl odvolací soud.
Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí
je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl
podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovanému
prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 9. dubna 2009
JUDr. Iva Brožová, v .r.
předsedkyně senátu