I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 5.300,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k
rukám jeho advokáta Mgr. Pavla Šimáka.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích výše označeným byl
změněn rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2010, č.
j. 27 C 138/2010-45, a to tak, že žaloba, aby bylo určeno, že rozhodnutí
Výkonného výboru Jihočeského šachového svazu ze dne 25. 3. 2010 – ve věci
odvolání Ing. F. M. proti rozhodnutí Sportovně-technické komise Jihočeského
šachového svazu ze dne 30. 1. 2010 – je nezákonné a odporující stanovám
Šachového svazu České republiky, byla zamítnuta. Odvolacím soudem bylo dále
rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, které byly (v
částce 22.608,- Kč) uloženy k platbě žalobci ve prospěch žalovaného do tří dnů
od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho advokáta Mgr. Pavla Šimáka.
V projednávané věci se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí Výkonného
výboru Jihočeského šachového svazu ze dne 25. 3. 2010 je v rozporu se zákonem a
stanovami Šachového svazu České republiky, jelikož bylo přijato v nedostatečném
personálním složení a trpělo též formálními vadami. Nesprávné obsazení výboru
bylo spatřováno v tom, že vzhledem k potřebnému hlasovacímu kvóru při přijímání
rozhodnutí tohoto orgánu (přítomnost 3 členů s hlasem rozhodujícím) nebyla tato
podmínka dodržena, neboť jeden ze tří členů (M. D.) již rozhodoval jako člen
prvostupňového orgánu a v odvolacím řízení tak nebyl nadán rozhodujícím hlasem
– což první instance shledala za prokázané a na tom také postavila své (pro
žalobce vyhovující) odůvodnění. Uvedenému internímu aktu spolkového orgánu (zde
orgánu organizační jednotky občanského sdružení, mající právní subjektivitu)
předcházelo rozhodnutí Sportovně-technické komise Jihočeského šachového svazu
ze dne 30. 1. 2010, kterým byla žalobci uložena pokuta ve výši 1.000,- Kč. Tato
pokuta byla snížena shora označeným rozhodnutím Výkonného výboru na 500,- Kč.
Odvolací soud dospěl oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobce není ve
věci aktivně legitimován k podání předmětné žaloby podle § 15 odst. 1 zákona č.
83/1990 Sb., o sdružování občanů. Tento svůj úsudek opřela odvolací instance o
konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, z níž je patrno, že při přezkumu
rozhodnutí orgánů občanských sdružení je třeba respektovat zároveň restriktivně
vyložená kritéria pro projednání takového žalobního návrhu. Okruh osob, které
se v tomto směru mohou dovolávat soudní ochrany, je tedy značně zúžen – to je
dáno snahou (a současně nutností) v co nejširší míře zachovat spolkovou
autonomii garantovanou článkem 20 Listiny základních práv a svobod. Jedním z
naznačených kritérií je například to, že se v konkrétní věci musí jednat o
rozhodnutí, které má zásadní dopad na osobní nebo majetkovou sféru
potenciálního žalobce. Poněvadž byla v daném případě napadeným rozhodnutím
Výkonného výboru pokuta uložená žalobci snížena na pouhých 500,- Kč, není tento
předpoklad splněn.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž tomuto
soudu vytkl nesprávné právní posouzení věci, jakož i skutečnost, že rozhodnutí
odvolací instance vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu
oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasil se závěrem o nedostatku zásadního
dopadu spolkového rozhodnutí do jeho osobní či majetkové sféry. V této
souvislosti mimo jiné namítal, že při akceptaci užití takového postupu by
docházelo ad absurdum k tomu, že by byly zamítány také jeho případné další
žaloby směřující k přezkumu například i několikatisícových sankcí. Ani takové
by totiž vzhledem k prostředkům jím v tomto sporu vynaloženým neznamenaly podle
závěru odvolacího soudu citelnější újmu. Dovolatel tvrdil, že uložení sankce
mělo v jeho případě symbolický charakter; bylo zneužito k postihu jeho osoby
jakožto kritika známého svým vyhraněným postojem k některým rozhodnutím orgánů
svazu (žalovaného). Považoval za právně významné zdůraznit nemožnost svého
vystoupení a vstupu do jiného (obdobného) občanského sdružení – s ohledem na
jeho zájem zúčastňovat se soutěží odpovídajících jeho sportovní výkonnosti.
Dovolatel proto žádal, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil a
věc jí vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se prostřednictvím právního zástupce vyjádřil žalovaný.
Považoval napadené rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné, nesouhlasil s
dovolacími námitkami a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce pro zjevnou
bezdůvodnost odmítl a přiznal žalovanému právo na náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání
včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalobce byla
dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu rozsudků nižších
instancí. Dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.,
tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci, a taktéž podle § 241a odst. 3
o. s. ř., tedy z důvodu, že rozhodnutí vychází podle mínění dovolatele ze
skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v
provedeném dokazování.
Dovolání není důvodné.
Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti
němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové
rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami.
Jak konstatoval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2306/2008, pravomoc soudů k přezkumu rozhodnutí orgánů občanských sdružení na
základě určovací žaloby člena je v obecné rovině dána. Ustanovení § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb. je však třeba vykládat zužujícím (restriktivním) způsobem
z hlediska povahy věci i okruhu osob, jež se mohou oprávněně dovolávat soudní
ochrany. Za kritéria posuzování oprávněnosti žaloby označil soud – za současné
citace rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006 – protiprávnost
jednání občanského sdružení (rozpor jeho právního úkonu se zákonem, stanovami,
popř. od stanov odvozených interních norem sdružení), společenský zájem na
projednání věci, vyčerpání případných interních smírčích či rozhodčích
instrumentů a výraznou osobnostní či materiální újmu, kterou utrpěl člen
sdružení nebo která mu hrozí. To vše při dostatečně vysokém stupni intenzity
naplnění těchto kritérií – metoda zdrženlivé interpretace.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2304/2011, se
dále podává závěr, že za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst.
1 zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí učiněné
při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany
proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv;
intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové
autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Lze tedy
uzavřít, že dojde-li k významnému zásahu do práv člena občanského sdružení,
nesmí být jeho soudní ochrana redukována. Při minimálním, málo intenzivním
konfliktu rozhodnutí orgánu občanského sdružení s dílčím členským právem ovšem
člen musí vzít v úvahu skutečnost, že do sdružení vstoupil dobrovolně a že
součástí vnitrospolkové demokracie je též podrobení se rozhodnutí spolkového
orgánu.
Pokud by měl soud přezkoumávat v rámci realizace práva člena občanského
sdružení na soudní ochranu veškerá interní rozhodnutí jednotlivých orgánů
občanských sdružení, přesáhla by soudní ingerence do spolkové oblasti únosné
meze. Občanská sdružení, resp. spolky nejsou „nucenými svazky“; sdružování do
nich je založeno na principu dobrovolnosti, a je žádoucí, aby podstatná část
běžných rozhodnutí, činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní
autonomie členské základny sdružení, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř
sdružení zachována. Právní úprava z roku 1990 je v tomto ohledu příliš obecná,
kusá a současné realitě již nevyhovuje. Bylo proto zapotřebí, aby Nejvyšší soud
přistoupil, zajisté s náležitou citlivostí směřující k zásadnímu zachování
potřebné míry ochrany práv členů občanských sdružení, k interpretační
restrikci, která je naznačena výše a vychází z teleologického výkladu – a
návazné teleologické redukce – rozhodného právního textu (viz relevantní závěry
rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2304/2011).
Odvolací soud proto nepochybil, opřel-li svou argumentaci mimo jiné o zjištění
ohledně dopadu interního spolkového rozhodnutí do osobní a majetkové sféry
žalobce. Žalobcem zdůrazňovanou protiprávností (nesouladu se stanovami) tohoto
vnitřního aktu se poté soud již neměl důvod zabývat (stejně tak jako již
nepřezkoumával pasivní legitimaci žalovaného). Příčinou toho bylo, že výsledná
pokuta uložená žalobci (500,- Kč) je svou intenzitou zcela minimálním zásahem
do jeho práv. Není tedy žádoucí, aby v posuzované věci soudy zasahovaly do
vnitrospolkového rozhodování – ani po stránce procedurální, ani po stránce
věcné. Rozhodnutí se ponechává diskreci (úvaze) spolkového orgánu v intencích
zejména článku 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod o limitech jen
nezbytných zákonných omezení výkonu sdružovacího práva.
Ve vztahu k dovolání žalobce je rovněž třeba zdůraznit, že ve smyslu
ustanovení § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání uplatňovat nové skutečnosti
nebo důkazy ve věci samé.
Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k
zamítnutí žalobcova dovolání (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.),
neboť žalobcem uplatněné dovolací důvody nebyly naplněny.
Úspěšný žalovaný má podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1
o. s. ř. vůči žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých
podáním písemného vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon
náleží podle § 5 písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce
10.000,- Kč, redukovaná jednou na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj.
5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3
vyhl. č. 177/1996 Sb.); advokát žalovaného nepředložil potvrzení o tom, že by
byl plátcem daně z přidané hodnoty, DPH tedy součástí nákladů řízení není. V
součtu náklady řízení přiznané žalovanému činí 5.300,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík David, CSc.
předseda senátu