28 Cdo 2304/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.
D., v právní věci žalobce 1. FK Příbram, a. s., se sídlem v Příbrami VII.,
Legionářů 400, zastoupeného JUDr. Petrou Karbanovou, advokátkou v Praze 4,
Platónova 3280, proti žalovanému Českomoravskému fotbalovému svazu, občanskému
sdružení, se sídlem v Praze 6, Diskařská 100, zastoupenému Mgr. Markem
Vojáčkem, advokátem v Praze 1, Týn 1049/3, o určení, zda je rozhodnutí
žalovaného v souladu se zákonem a stanovami, vedené u Obvodního soudu pro Prahu
1 pod sp. zn. 22 C 9/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v
Praze ze dne 26. 10. 2010, č. j. 21 Co 296/2010-82, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 6.360,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto
rozsudku k rukám jeho právního zástupce Mgr. Marka Vojáčka.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 11. 2009, č. j. 22 C 9/2009-58, tak, že žaloba na určení, že rozhodnutí Odvolací a revizní
komise č. j. 016/2008 ze dne 12. 12. 2008 je v rozporu se zákonem a stanovami
žalovaného Českomoravského fotbalového svazu (dále ČMFS), se zamítá. Ve výroku
II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy
obou stupňů tak, že jejich náhrada nebyla žalovanému přiznána. Ve věci se žalobce domáhal určení, že rozhodnutí Odvolací a revizní
komise ČMFS č. j. 016/2008 ze dne 12. 12. 2008 je v rozporu se zákonem a
stanovami žalovaného; žalobce požadoval též zrušení tohoto rozhodnutí (soudem
prvního stupně byla tato část žaloby zamítnuta, odvolání nebylo podáno). Odvolací a revizní komise zrušila rozhodnutí Sportovně technické komise Řídící
komise ČMFS ze dne 1. 10. 2008, kterým byl žalobce potrestán pořádkovou pokutou
ve výši 21.000,- Kč za neoprávněné starty hráče V. Š. za tým mužů 1. FK Příbram
„B“ v mistrovských utkáních divize A (hráč měl v registračním průkazu nesprávně
uveden – namísto označení žalobce – klub FK Marila Příbram). Odvolací a revizní
komise rozhodla současně tak, že se sedm sehraných utkání divize A v období od
9. 8. do 20. 9. 2008, v nichž jmenovaný hráč nastoupil, dodatečně - oproti
výsledkům dosaženým na hřišti - kontumuje výsledkem 0:3 v neprospěch týmu
žalobce. Žalobce svůj nárok odůvodňoval poukazem na pravomocný rozsudek
Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2008, č. j. 15 C 40/2007-66, který
určil, že rozhodnutí valné hromady žalovaného ze dne 3. 2. 2007 o volbě členů
Odvolací a revizní komise Mgr. L. a Mgr. D. je v rozporu se zákonem a stanovami
ČMFS. Rozhodnutí Odvolací a revizní komise žalovaného ze dne 12. 12. 2008,
učiněné ve složení komise Mgr. L. (předseda), JUDr. U. a Ing. F., tak bylo
podle názoru žalobce učiněno v rozporu s čl. 5a odst. 1 stanov ČMFS, neboť Mgr. L. byl – viz citované rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2008
- zvolen do komise v rozporu se zákonem a stanovami. Soud prvního stupně se zabýval pouze procedurální otázkou, zda byl Mgr. L. dne 12. 12. 2008 oprávněn ve věci rozhodovat jako předseda Odvolací a
revizní komise. Vyšel z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2008, ve kterém soud deklaroval volbu jmenovaného jako rozpornou se zákonem a
stanovami, a z toho dovodil, že též předmětné rozhodnutí ve věci kontumace
výsledků utkání B-týmu 1. FK Příbram, a. s., je v rozporu se zákonem i
stanovami. Odvolací soud naproti tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 a 28 Cdo 4852/2009 a dovodil, že je podle citovaných
judikátů (a podpůrně též podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 90/06)
nutné posuzovat oprávnění člena občanského sdružení podat žalobu podle § 15
odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, restriktivně. Je třeba
zachovat v co nejširší míře spolkovou autonomii, garantovanou článkem 20
Listiny základních práv a svobod.
Proto odvolací soud neposuzoval procedurální
stránku věci (oprávněnost účasti předsedy v rozhodující komisi), dále shledal,
že rozhodnutí Odvolací a revizní komise bylo po věcné stránce v souladu se
Stanovami ČMFS, a k důsledkům případného zrušení napadeného rozhodnutí dodal,
že podle jeho zjištění byl soutěžní ročník ČMFS (též divize A mužů) 2008-2009
ukončen; případné nynější soudní uznání výsledků dosažených na hřišti by tedy
nemělo žádný dopad.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytkl
odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci. Setrval na svém předchozím
tvrzení, že Odvolací a revizní komise ČMFS nebyla oprávněna o věci rozhodovat,
neboť její předseda Mgr. L. nebyl mezi členy komise řádně zvolen. Sdílel tedy
právní názor soudu prvního stupně, že je nutné vycházet z rozsudku Obvodního
soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 1. 2008, jímž došlo k deklaraci rozporu zvolení
dvou (výše jmenovaných) členů komise se stanovami a zákonem. Dovolatel žádal,
aby Nejvyšší soud rozsudek odvolací instance zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení. K dovolání se prostřednictvím zástupce vyjádřil žalovaný, který
rekapituloval průběh volby členů Odvolací a revizní komise Valnou hromadou ČMFS
dne 3. 2. 2007 a citoval také podrobně judikaturu Nejvyššího soudu (zejména
senátu 28 Cdo) k aplikaci § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. ve spolkových
věcech. Žalovaný žádal, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl. II. Nejvyšší soud shledal, že žalobce, zastoupený advokátkou, podal
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání
žalobce byla dána podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., tedy pro diformitu
rozsudků nižších instancí, a dovolací důvod byl uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., neboť dovolatel tvrdil, že napadený rozsudek spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Dovolání není důvodné. Podle ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování
občanů, považuje-li člen sdružení rozhodnutí některého z jeho orgánů, proti
němuž již nelze podle stanov podat opravný prostředek, za nezákonné nebo
odporující stanovám, může do 30 dnů ode dne, kdy se o něm dozvěděl, nejpozději
však do 6 měsíců od rozhodnutí, požádat okresní soud o určení, zda je takové
rozhodnutí v souladu se zákonem a stanovami. Nejvyšší soud konstatoval v rozsudku ze dne 19. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2306/2008, že pravomoc soudů k přezkumu rozhodnutí orgánů občanských sdružení
na základě určovací žaloby člena je v obecné rovině dána. Ustanovení § 15 odst. 1 zákona o sdružování občanů je však třeba vykládat zužujícím (restriktivním)
způsobem z hlediska povahy věci i okruhu osob, jež se mohou oprávněně dovolávat
soudní ochrany. Za pomoci citace rozsudku ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo
2916/2006, označil soud za kritéria posuzování oprávněnosti žaloby, kromě
zákonem presumované protiprávnosti rozhodnutí orgánu občanského sdružení,
- osobnostní nebo materiální újmu, kterou utrpěl člen sdružení,
- vyčerpání případných interních smírčích či rozhodčích prostředků,
- společenský zájem na projednání věci,
to vše při dostatečně vysokém stupni intenzity naplnění těchto kritérií. Není
pochyb o tom, že uvedený výčet je otevřený a nelze ani předpokládat, že by
jednotlivá kritéria měla být splněna kumulativně; interpretace rozhodných
právních pramenů, zahrnující též podpůrné užití zmíněných měřítek, musí brát v
úvahu i konkrétní okolnosti jednotlivého případu. V dalších judikátech postupoval dovolací soud opět za pomoci zdrženlivé
interpretace. V rozsudku sp. zn.
28 Cdo 2865/2006 požadoval, aby byl při
přezkumu disciplinárního trestu, uloženého členu ČMFS, zachován vztah
vyváženosti mezi použitím pravomocí disciplinárního orgánu, postihem potrestané
osoby z hlediska intenzity zjištěného deliktu a okruhem osob podrobených
disciplinární pravomoci v rámci tohoto občanského sdružení. V usnesení sp. zn. 28 Cdo 4852/2009 Nejvyšší soud dovodil, že rozhodnutí disciplinárního orgánu
sportovního svazu (též ČMFS) o sankci uložené klubu ve výši 2.000.000,- Kč za
opuštění hrací plochy jeho mužstvem v průběhu utkání I. fotbalové ligy je
způsobilé být předmětem následného soudního přezkumu. Oproti tomu ve věci sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 (viz výše) vyslovil Nejvyšší soud pochybnost o tom, zda je
soud oprávněn zasahovat do diskrece orgánu jiného občanského sdružení (České
asociace stolního tenisu), pokud tento orgán schválil svým rozhodnutím přestup
hráče do jiného klubu (zrušení rozhodnutí bylo požadováno klubem, v němž hráč
dosud působil), a za současného zrušení rozsudků obou nižších instancí vrátil
věc se závaznými pokyny soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud uplatnil při interpretaci ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. metodologický postup, který je označován jako teleologická redukce. Tohoto postupu se užívá tehdy, ukáže-li se být dikce právní úpravy svým věcným
záběrem širší, než vyžadují principy, hodnoty a účely, z nichž právní úprava
vychází; právní předpis přitom postrádá pravidlo, jež by stanovilo výjimku z
příliš široce pojaté právní normy. Jde o nástroj dotváření práva, při němž se
na určitý skutkový stav aplikuje jen „jádro“ zákonného ustanovení, resp. zákonem upraveného pojmu, přestože by bylo možné použít také širší, třeba i
méně určitý význam normy (pojmu). V zájmu naplnění účelu právní normy tu právě
princip (hodnota) účelnosti právní úpravy zčásti koliduje s principem právní
jistoty („co je psáno, to je dáno“), a prvně uvedenému principu se dává
přednost (srov. Melzer, F. Metodologie nalézání práva. Úvod do právní
argumentace. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 248, 249; též Gerloch, A., Tomášek, M. et al. Nové jevy v právu na počátku 21. století. Díl II. Teoretické a ústavní
impulzy rozvoje práva. Praha: Karolinum, 2010, s. 62). V nyní posuzované věci je klíčovým pojmem „rozhodnutí“ orgánu občanského
sdružení podle § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. Jestliže by měl soud
přezkoumávat v rámci realizace práva člena občanského sdružení na soudní
ochranu veškerá interní rozhodnutí jednotlivých orgánů občanských sdružení,
přesáhla by soudní ingerence do spolkové oblasti únosné meze. Občanská
sdružení, resp. spolky nejsou „nucenými svazky“; sdružování do nich je založeno
na principu dobrovolnosti a je žádoucí, aby podstatná část běžných „provozních“
rozhodnutí, činěných spolkovými orgány při uskutečňování zásady smluvní
autonomie členské základny sdružení, zůstala z důvodu právní jistoty uvnitř
sdružení zachována. Právní úprava z roku 1990 je v tomto ohledu příliš obecná,
kusá a současné realitě již nevyhovuje.
Bylo proto zapotřebí, aby Nejvyšší soud
přistoupil, zajisté s náležitou citlivostí směřující k zásadnímu zachování
potřebné míry ochrany práv členů občanských sdružení, k interpretační
restrikci, která je naznačena již výše a vychází z teleologického výkladu – a
návazné teleologické redukce – rozhodného právního textu. Dojde-li k významnému
zásahu do práv člena občanského sdružení, nesmí být jeho soudní ochrana
redukována. Při (eventuálně) minimálním, málo intenzivním konfliktu rozhodnutí
orgánu občanského sdružení s dílčím členským právem musí člen vzít v úvahu, že
do sdružení vstoupil dobrovolně a že součástí vnitrospolkové demokracie je též
podrobení se rozhodnutí spolkového orgánu. Lze shrnout, že za rozhodnutí orgánu občanského sdružení podle § 15 odst. 1
zákona č. 83/1990 Sb. nelze bez dalšího pokládat jakékoli rozhodnutí, učiněné
při činnosti sdružení. Má-li se člen sdružení oprávněně domáhat soudní ochrany
proti němu, je především třeba, aby takové rozhodnutí zasáhlo do jeho práv;
intenzitu takového zásahu je nutné posuzovat – vzhledem k zásadě spolkové
autonomie – zdrženlivě, se zřetelem ke konkrétním okolnostem případu. Řečeno v intencích starořímských právních zásad, dění uvnitř občanských
sdružení je třeba zvenčí, ze strany soudů, posuzovat v duchu sentence „minima
non curat praetor“. Měl-li by soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 výše)
přezkoumávat ve dvouinstančním řízení například každé rozhodnutí o schválení
přestupu sportovce mezi kluby sportovního svazu – a přestupů je v každém
přestupním termínu většího svazu třeba i několik set -, pak by se stal soud
jakýmsi dozorcem nad spolkovým děním, což je krajně nežádoucí a z pohledu čl. 20 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod i protiústavní. Naproti tomu
rozhodnutí o finančně citelné pokutě, uložené členu spolku (sportovnímu klubu)
jako disciplinární sankce, se soudnímu přezkumu nevyhne (srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4852/2009 shora). Na okraj této argumentace se sluší učinit dvě
poznámky. Za prvé, osnova nového občanského zákoníku, nyní se nacházející ve
stadiu sněmovního projednávání, právě na zde popsaný výklad nepřímo navazuje:
předmětem soudního přezkumu spolkových rozhodnutí mají být pouze rozhodnutí o
vyloučení člena (§ 237) a rozhodnutí členské schůze (§ 253, § 255, § 256). A za
druhé, metoda teleologické redukce není uplatněna soudem ojediněle – postačit
zde musí jen stručný odkaz například na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
318/06 či Pl. ÚS 41/02 nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo
3489/2007, 28 Cdo 1548/2006 (rozsudky), 28 Cdo 1709/2007 (usnesení); též ve
správním soudnictví je teleologická redukce poměrně často používána. Odvolací soud tedy nepochybil, opřel-li svou argumentaci mimo jiné o zjištění
ohledně důsledků soudního rozhodnutí, kterým by mělo být rozhodnutí Odvolací a
revizní komise ČMFS ze dne 12. 12. 2008 zrušeno. Žádné důsledky by nenastaly –
výsledky příslušné fotbalové soutěže by zůstaly v platnosti. Ochrana práv
žalobce jako členského subjektu ČMFS by nebyla posílena, účel zákona je tu
vyprázdněn.
Nelze dospět k závěru o splnění měřítek oprávněnosti soudního
přezkumu, vytyčených citovanými judikáty sp. zn. 28 Cdo 2306/2008 a 28 Cdo
2916/2006. Žalobcem tvrzenou protiprávností napadeného rozhodnutí se zde soud
nezabýval. Důvodem je, že delikt potrestaného žalobce je svou intenzitou
minimální a že újma na straně žalobce již není reparovatelná. Není tedy
žádoucí, aby v posuzované věci soudy zasahovaly do vnitrospolkového rozhodování
– ani po stránce procedurální, ani po stránce věcné. Rozhodnutí se ponechává
diskreci (úvaze) spolkového orgánu v intencích zejména čl. 20 odst. 3 Listiny o
limitech zákonných omezení výkonu sdružovacího práva a též ve smyslu ustanovení
§ 1 odst. 2 zákona č. 83/1990 Sb., podle něhož není k výkonu práva svobodně se
sdružovat (a tím je v konkrétní rovině i interní spolkové rozhodnutí) třeba
povolení státního orgánu. III. Všechny popsané skutečnosti a právní názory vedly Nejvyšší soud k
zamítnutí žalobcova dovolání (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.),
neboť žalobcem uplatněný dovolací důvod nebyl naplněn. Úspěšný žalovaný má podle § 243c odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. vůči
žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného
vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Za tento úkon náleží podle § 5
písm. d) vyhl. č. 484/2000 Sb. výchozí sazba odměny v částce 10.000,- Kč,
redukovaná na polovinu (§ 18 odst. 1 cit. vyhlášky), tj. na 5.000,- Kč. Poté je
nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996
Sb.), tj. 5.300,- Kč. Po zohlednění 20 % DPH činí v součtu náklady řízení
přiznané žalovanému 6.360,- Kč. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc. předseda senátu