28 Cdo 2132/2011
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D. a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce Z. Š., zastoupeného JUDr. Janem Vodičkou, advokátem se sídlem Liberec, Valdštejnská 381/6, proti žalovaným 1) JUDr. B. K., zastoupené JUDr. Michalem Račokem, advokátem se sídlem Praha, Štěpánská 49/633, 2) M. K., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Kadlečkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Karla IV. 502 a 3) R. B., zastoupenému JUDr. Františkem Kolmanem, advokátem se sídlem v Náchodě, Komenského 511, o zaplacení částky 1 363 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 13 C 101/2008, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 29 Co 151/2010-253, takto:
I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou ze dne 2. 6. 2008 domáhal po žalovaných, aby mu společně a nerozdílně uhradili škodu ve výši 1 363 000 Kč. Žalobce v žalobě poukázal na rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 30. 9. 2005, č. j. 3 T 87/2005-806, kterým byli první žalovaná a druhý žalovaný pravomocně odsouzeni za podvod (dále jen „trestní rozsudek“). Dle skutkové věty uvedené ve výroku tohoto rozsudku a citované v žalobě první žalovaná jako advokátka vyhotovila kupní smlouvu datovanou na 6. 3. 2003 (a související dokumenty), dle které Z.
Ž. prodal třetímu žalovanému rozsáhlý soubor nemovitostí v k. ú. Z. O. S. (dále jen „předmětné nemovitosti“) za 200 000 Kč (dále jen „kupní smlouva ze dne 6. 3. 2003“ nebo dle kontextu jen „kupní smlouva“). Druhý žalovaný pod záminkou, že jako osoba dříve soudně trestána nechce na smlouvě ze dne 6. 3. 2003 vystupovat, přesvědčil třetího žalovaného, aby podepsal tuto kupní smlouvu, přičemž se s ním však zároveň dohodl, že s předmětnými nemovitostmi bude disponovat pouze on (tj. druhý žalovaný). První žalovaná kupní smlouvu ze dne 6.
3. 2003 vědomě nepravdivě opatřila ověřovací doložkou, podle níž kupní smlouvu osobně sepsala a účastníci smlouvu před ní vlastnoručně podepsali, když předtím ověřila jejich totožnost. První žalovaná následně při vědomí, že kupní smlouva ze dne 6. 3. 2003 byla uzavřena bez vědomí Z. Ž. a všechny jeho podpisy byly padělány, podala na základě této kupní smlouvy katastrálnímu úřadu návrh na zahájení řízení ohledně vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem pro třetího žalovaného. Třetí žalovaný zastoupený druhým žalovaným následně kupními smlouvami ze dne 14.
8. 2003, 23. 10. 2003 a 20. 11. 2003 sepsanými první žalovanou (dále jen „kupní smlouvy uzavřené v roce 2003“) prodal nejhodnotnější část předmětných nemovitostí (dále jen „nejhodnotnější část předmětných nemovitostí“) žalobci za celkovou částku 1 363 000 Kč. Tuto částku inkasoval druhý žalovaný. Žalobce dále uvedl, že dne 28. 3. 2007 podepsal dohodu o mimosoudním narovnání s dědičkou Z. Ž., v níž se jí zavázal za nejhodnotnější část předmětných nemovitostí uhradit částku 1 500 000 Kč. Z výše uvedeného je dle žalobce zřejmé, že společným jednáním žalovaných mu vznikla škoda ve výši 1 363 000 Kč. První žalovaná ve vyjádření k žalobě ze dne 14.
1. 2009 uvedla, že nárok žalobce neuznává, žádnou právní povinnost neporušila a trestní rozsudek nepovažuje za správný. Žalobce k prokázání svých tvrzení nenavrhuje, s výjimkou uvedeného trestního rozsudku, žádné důkazy. Z procesní opatrnosti vznesla první žalovaná námitku promlčení. Jestliže žalobce skutečně poskytl druhému žalovanému částku 1 363 000 Kč na základě neplatných kupních smluv, je dle první žalované třeba žalobcův nárok posoudit jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Druhý žalovaný se k žalobě nevyjádřil.
Třetí žalovaný ve svém vyjádření ze dne 1. 10. 2008 uvedl, že se sám stal obětí trestného činu, Z. Ž. nezná a žádnou smlouvu s ním neuzavřel; nemohl se proto ani dopustit jednání, které by bylo v přímé souvislosti se škodou vzniklou žalobci.
žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně sice považoval skutková tvrzení žalobce za prokázána, současně však dospěl k závěru, že uplatněný nárok lze posoudit nikoliv jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Poučil proto žalobce, že věc lze právně kvalifikovat jinak a vyzval ho k doplnění skutkových tvrzení a označení důkazů s tím, že skutková tvrzení by se měla týkat skutečností souvisejících s neplatností kupní smlouvy ze dne 6. 3. 2003 a kupních smluv uzavřených v roce 2003, jakož i toho, že kupní cena 1 363 000 Kč byla uhrazena. Soud prvního stupně dále s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu uvedl, že nelze uvažovat o vzniku škody, dokud není zřejmé, že nárok nelze uspokojit jinak. Soud prvního stupně uzavřel, že jelikož žalobce i přes učiněnou výzvu skutková tvrzení nedoplnil, důkazy neoznačil a změnu skutkových tvrzení v souvislosti s jinou právní kvalifikací výslovně odmítl, nezbylo mu, než žalobu zamítnout. K odvolání žalobce (první žalovaná se odvolala pouze do výroku o nákladech řízení) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 29 Co 151/2010-253, změnil rozsudek soudu prvního stupně tím způsobem, že uložil druhému žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1 363 000 Kč; ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Dle odvolacího soudu skutková tvrzení rozhodná pro posouzení věci vyplývají již ze samotné žaloby, v jejímž textu je obsažena celá skutková věta trestního rozsudku; skutečnosti uvedené ve výroku trestního rozsudku přitom s ohledem na § 135 o.s.ř. není třeba dokazovat. Výzva, aby žalobce doplnil skutková tvrzení, proto nebyla oprávněna. Jelikož žalobce na základě absolutně neplatných kupních smluv poskytl druhému žalovanému částku 1 363 000 Kč, přičemž v trestním řízení nebylo prokázáno, že by obdrženou kupní cenu (resp. její část) poukázal některému z dalších žalovaných, je povinen ji vrátit žalobci jako bezdůvodné obohacení. Odvolací soud uzavřel, že žalobce se bude moci domáhat práva na náhradu škody až ve chvíli, kdy nebude možno uspokojit jeho nárok na vydání bezdůvodného obohacení.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný (dále jen „dovolatel“) dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel se v dovolání v podstatě ztotožnil se způsobem, jakým o věci rozhodl soud prvního stupně, a namítal, že žalobce se domáhal náhrady škody po všech žalovaných (a tedy nikoliv bezdůvodného obohacení toliko po něm) a tento svůj návrh nezměnil ani po výzvě soudu prvního stupně. Dále dovolatel uvedl, námitka promlčení vznesená druhou žalovanou by měla dopadat i na něj, protože žalobce se domáhal náhrady škody po všech žalovaných společně a nerozdílně; odvolací soud se však s touto námitkou nevypořádal. Z rozsudku odvolacího soudu se dle dovolatele nepodává, že by byl o změně právní kvalifikace nároku informován a poučen, pročež nemohl ve věci zaujmout příslušné procesní stanovisko. Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřednictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané v ustanovení § 241a odst. 1 o.s.ř. Dovolatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání je proto přípustné podle § 237 odst. písm. a) o.s.ř.
D. Důvodnost Podle § 79 odst. 1 věty druhé o.s.ř. ve znění zákona č. 123/2008 Sb., 126/2008 Sb. návrh (na zahájení řízení) musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení a bydliště účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí z něj být patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, přitom platí, že soud je vázán žalobou. Jak dále dovodil Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen základ nároku uplatněného žalobou, který je předmětem řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku
žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv. Obdobně v rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 78/2004) Nejvyšší soud uvedl, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Žalobce v žalobě (částečně odkazem na skutkovou větu uvedenou ve výroku trestního rozsudku a její citací) popsal okolnosti, za kterých od třetího žalovaného zastoupeného dovolatelem na základě kupních smluv uzavřených v roce 2003 koupil nejhodnotnější část předmětných nemovitostí a uvedl, že dovolateli na základě těchto smluv poskytl částku 1 363 000 Kč; dále žalobce v žalobě podrobně popsal okolnosti, které této koupi předcházely. Ze skutečností uvedených žalobcem přitom jednoznačně plyne, že jak kupní smlouva ze dne 6. 3. 2003, tak i na ní navazující kupní smlouvy uzavřené v roce 2003 (tj. smlouvy, na základě kterých žalobce poskytl dovolateli částku 1 363 000 Kč), jsou smlouvami absolutně neplatnými. Za této situace sice soud prvního stupně správně poučil žalobce, že jeho nárok je třeba posoudit nikoliv jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, avšak jeho výzva, aby žalobce doplnil další skutková tvrzení, nebyla namístě. Skutková tvrzení uvedená v žalobě (z nichž plyne, že žalobce poskytl dovolateli částku 1 363 000 Kč na základě absolutně neplatných kupních smluv) totiž postačovala k tomu, aby soud prvního stupně posoudil nárok žalobce jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení a tomuto nároku vyhověl; jak plyne z výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu, nesprávná právní kvalifikace provedená žalobcem na tom nemohla nic změnit. Pokud dovolatel namítá, že nebyl poučen o tom, že nárok žalobce je možno kvalifikovat nikoliv jako nárok na náhradu škody, ale jako nárok na bezdůvodné obohacení, a on proto nemohl zaujmout příslušné procesní stanovisko, je v první řadě nutno poukázat na skutečnost, že nemohl být poučen již z toho důvodu, že nebyl, stejně jako jeho právní zástupce, žádnému soudnímu jednání přítomen (srov. protokoly o jednání před soudem prvního stupně ze dne 27. 11. 2009 na č. l. 165 a ze dne 27. 1. 2010 na č. l. 183, dále pak protokol o jednání před odvolacím soudem ze dne 24. 2. 2011 na č. l. 246). Pro úplnost je pak možno uvést, že skutečnost, že nárok žalobce je možno kvalifikovat jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení, musela být (přítomným) účastníkům řízení zcela zřejmá i z vyjádření soudu prvního stupně učiněném na již zmíněném soudním jednání konaném dne 27. 11. 2009. V neposlední řadě plyne tato skutečnost rovněž z rozsudku soudu prvního stupně [srov. stranu 5 čtvrtý odstavec tohoto rozsudku, kde je uvedeno: „V případě, že by bylo prokázáno, že kupní smlouva ze dne 6. 3. 2003 byla absolutně neplatná, pak nemohly být platně uzavřeny ani smlouvy ze dne 14. 8. 2003, 23. 10. 2003 a 20. 11. 2003. Pokud na jejich základě bylo plněno, bylo plněno bez právního důvodu. Zaplacením kupní ceny došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení a pokud tato byla zaplacena beze zbytku k rukám či na účet druhého žalovaného (tj. dovolatele) a nedošlo k jejímu předání zmocniteli, tedy třetímu žalovanému, byl to druhý žalovaný (tj. dovolatel), kdo se na úkor žalobce obohatil.“]. Za těchto okolností se námitka dovolatele, že nemohl zaujmout příslušné procesní stanovisko, jeví jako zcela účelová. Nedůvodná je i námitka dovolatele, že námitka promlčení vznesená druhou žalovanou by měla dopadat i na něj. Je sice pravdou, že u solidárních závazků má námitka promlčení vznesená jedním z dlužníků právní účinky vůči všem nedílně zavázaným spoludlužníkům, jak však plyne nejen z rozsudku odvolacího soudu, ale rovněž rozsudku soudu prvního stupně (srov. citaci uvedenou v předchozím odstavci), v posuzované věci je jediným povinným dovolatel. Dovolací soud v této souvislosti znovu uvádí, že nesprávná právní kvalifikace nároku provedená žalobcem nemůže vést k zamítnutí žaloby. Stejně tak nemůže být důsledkem nesprávné právní kvalifikace učiněné v procesním podání (v daném případě v žalobě) změna hmotněprávního vztahu (přeměna nedílného závazku na závazek solidární). Z důvodů shora uvedených dospěl dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, a proto dovolání bez jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř. ) zamítl podle § 243b odst. 2 o.s.ř. jako nedůvodné. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobci prokazatelné náklady nevznikly. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Iva Brožová předsedkyně senátu