U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida,
CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci
žalobců a) H. S., b) Š. F., zastoupených advokátem JUDr. Vladimírem Jablonským
se sídlem 28. října 1001/3, Praha 1, proti žalovanému JUDr. T. P. správci
konkurzní podstaty úpadce Mototechna, státní podnik v likvidaci, zastoupenému
JUDr. Evou Hrabětovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Stará 241, za účasti M.
Z., aj. Z., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad
Labem, Hrnčířská 55/14, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn.
10 C 591/95, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 25. 1. 2010, č. j. 10 Co 34/2009-373, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o
dovolání.
O žalobě, podané k soudu dne 31. 10. 1995 žalobcem Š. F. a žalobkyní P. M., na
jejíž místo na straně žalující vstoupila H. S., bylo rozhodnuto rozsudkem
Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2008, č. j. 10 C 591/95-329.
Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba, aby žalovanému JUDr. Tomáši Pelikánovi
byla uložena povinnost uzavřít se žalobci dohodu, podle níž žalovaný žalobcům
vydá nemovitosti v kat. území obce N. ve výroku tohoto rozsudku přesně určené,
každému ideální jednou polovinou. Dále byla tímto rozsudkem uložena žalobcům
povinnost, aby zaplatili společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení
žalovanému částku ve výši 159.039,80 Kč a vedlejším účastníkům řízení částku ve
výši 80.232,20 Kč s tím, že vedlejší účastníci jsou oprávněni společně a
nerozdílně.
Soud prvního stupně dovodil, že předmětné nemovitosti nejsou a nebyly
zemědělskými pozemky a proto nárok na jejich vydání dále posuzoval podle zákona
č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů
(dále zákon o mimosoudních rehabilitacích). Jelikož úpadce M., s. p. v
likvidaci disponoval k rozhodnému dni 1. 4. 1991 právem hospodaření k
předmětným nemovitostem, soud jej shledal potenciální povinnou osobou ve smyslu
§ 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Žalobci v zákonem stanovených lhůtách
vyzvali povinnou osobu a uplatnili svůj nárok u soudu, vyjma pozemků, o něž
byla žaloba rozšířena podáním ze dne 18. 3. 2003. Při zkoumání aktivní věcné
legitimace žalobců soud prvního stupně nejprve zkoumal jejich postavení jako
oprávněných osob podle § 3 zákona. Podle jeho názoru nebýt znárodnění, mohl být
nárok na vrácení věci dříve uplatněn podle zákona č. 128/1946 Sb.; S. F. k
podílu 15/48 a P. H. F. k podílu 33/48, přičemž jeho dcerou byla původní
žalobkyně P. M. Podle soudu první instance ovšem není splněna nynější podmínka
vydání věci podle § 3 a § 6 zákona o mimosoudních rehabilitacích, a to kromě
osob oprávněných zejména stran přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období,
neboť vlastnické právo k nemovitostem přešlo na stát podle dekretu č. 100/1945
Ú. l. dnem vyhlášení dekretu, tj. ke dni 27. 10. 1945, což vyplývá i z vyhlášky
č. 58/1946 Ú. l.
O odvolání žalobců proti rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto
rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 1. 2010, č. j. 10 Co
34/2009-373. Odvolací soud odvolání žalobců neshledal důvodným, vyjma odvolání
proti výrokům o náhradě nákladů řízení, neboť dovodil, že skutková zjištění
soudu prvního stupně jsou úplná, správná a obdobně i jeho právní posouzení
věci. Rozsudkem odvolacího soudu byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn
jen ve výrocích o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud uložil žalobcům
povinnost zaplatit společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení žalovanému
částku 82.206,- Kč a vedlejším účastníkům částku 13.920,- Kč. Vyjma rozsah
změny byl v těchto výrocích a ve výroku ve věci samé napadený rozsudek
potvrzen. Dále odvolací soud uložil žalobcům povinnost zaplatit náklady
odvolacího řízení do rukou právního zástupce žalovaného ve výši 11.715,60 Kč a
vedlejších účastníků ve výši 13.200,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, kterým se domáhají,
aby dovolací soud oba uvedené rozsudky zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně
k dalšímu řízení.
Žalovaný ani vedlejší účastníci na jeho straně se k dovolání nevyjádřili.
Rozsudek odvolacího soudu je napaden z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2
písm. a) a b), neboť řízení je podle názoru dovolatelů postiženo vadou, která
mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zároveň spočívá na
nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení odvolacího soudu, že vlastnictví k
nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto řízení, přešlo na stát ke dni 27. října
1945, je podle jejich názoru nesprávné. Pokud vlastnické právo na stát přešlo,
mohlo se tak podle odvolatelů stát až ke dni účinnosti výměru Ministerstva
průmyslu č. j. 116872/50-V-IV-2 ze dne 25. listopadu 1950, tedy v rozhodném
období podle § 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatelé dále
nesouhlasí se závěrem obou soudů o tom, že prokázali vlastnictví pouze k
polovině předmětných nemovitostí a ani s tím, že vydání nemovitostí brání
skutečnost, že ohledně předmětných nemovitostí byl schválen privatizační
projekt.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny podmínky požadované zákonem pro
řízení o dovolání. Dovoláním je napadeno v celém jeho rozsahu pravomocné
rozhodnutí odvolacího soudu v souladu s § 236 odst. 1 o. s. ř. Dvouměsíční
dovolací lhůta stanovená § 240 odst. 1 o. s. ř. byla dodržena. V souladu s
ustanovením § 241 odst. 1 o. s. ř. jsou dovolatelé zastoupeni advokátem, který
dovolání sepsal.
Dále byl dovolací soud povinen zkoumat splnění objektivních podmínek
přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání je dána proti rozsudku odvolacího
soudu toliko v případech taxativně vymezených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s.
ř. V daném případě nelze přípustnost dovolání založit na § 237 odst. 1 písm. a)
ani b), nýbrž jen na § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání
přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí
soudu prvního stupně, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené
rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten lze
konstatovat podle odst. 3 § 237 o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li napadený
rozsudek právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ze znění napadeného rozsudku lze jako nosné důvody rozhodnutí identifikovat
určení, zda k přechodu vlastnického práva na stát došlo v rozhodném období, a
dále závěr, že možnosti vydání předmětných nemovitostí brání bod 2. čl. II
zákona č. 116/1994 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon č. 87/1991 Sb., neboť
ohledně předmětných nemovitostí byl schválen privatizační projekt a bylo vydáno
rozhodnutí o privatizaci; nemovitosti nabyly po 1. 10. 1991 jiné osoby než
stát. Dovolání vyjadřuje nesouhlas s oběma těmito důvody, které vedly odvolací
soud k jeho právním závěrům.
Pokud však jde o určení rozsahu rozhodného období, v judikatuře Nejvyššího
soudu bylo konstatováno již mnohokrát (srov. např. R 15/1994 a R 43/1995 či
rozsudky ve věcech sp. zn. 28 Cdo 1944/2003, 28 Cdo 5283/2009 a dalších), že
zákon o mimosoudních rehabilitacích se nevztahuje na majetek, který byl
znárodněn na základě dekretů prezidenta republiky účinných již před 25. 2.
1948, i když na jejich základě mohla být vydána správní rozhodnutí svěřující
konfiskovaný majetek do správy národních podniků či národních výborů až po
rozhodném dni podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dovolatelé tvrdí, že
k přechodu vlastnického práva k dotčeným nemovitostem nemohlo dojít ani ke dni
účinnosti vyhlášky ministra průmyslu č. 58/1946 Ú. l. ze dne 27. 12. 1945.
Podle nich měl k přechodu vlastnického práva vést výlučně výměr Ministerstva
průmyslu č. j. 116872/50-V-IV-2 ze dne 25. listopadu 1950.
Takový právní názor ve světle konstantní judikatury neobstojí. Podle § 1
dekretu č. 100/1945 Sb. se podniky pro výrobu celulózy znárodňují zestátněním
již dnem vyhlášení tohoto dekretu a dle § 4 odst. 1 tamtéž znárodněním nabývá
vlastnictví stát. Byla-li podle (konkretizující) vyhlášky č. 58/1946 Ú. l.
továrna na papír a celulózu „Emil Fürth a syn“ dnem 27. října 1945 znárodněna
zestátněním, čímž nabyl stát vlastnictví k podniku včetně všech nemovitostí,
budov a zařízení, sloužících jeho provozu, pak nelze pochybovat o tom, ke
kterému dni vlastnické právo na stát přešlo (a že se tak stalo ještě před
počátkem běhu rozhodného období pro restituce).
Dovolací soud posoudil i tvrzení dovolatelů, že schválení privatizačního
projektu a vydání rozhodnutí o privatizaci nemůže mít za následek jejich
neúspěch ve věci. Zde se dovolatelé opírají, ovšem bez zhodnocení všech
rozhodných skutečností, především o rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
6/01 a sp. zn. I. ÚS 289/05. Jejich argumentace však nebere v úvahu znění bodu
2. čl. II zákona č. 116/1994 Sb., dle kterého nelze věc vydat, byla-li po 1.
říjnu 1991 nabyta do vlastnictví jiné osoby než státu nebo byl-li schválen
ohledně takové věci privatizační projekt. Argumentace dovolatelů nezohledňuje
ani nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 1/98, podle kterého rozhodnutí o
privatizaci, resp. schválení privatizačního projektu je sice samo o sobě
správním aktem, avšak v souvislosti s posuzováním možnosti vydat věc dle zákona
č. 116/1994 Sb. je rozhodnutím, které se přímo opírá o příkaz a sílu zákona a
stává se aktem, který je nadřazen veškerým aktům soukromoprávním.
Dovolatelům tedy nelze přisvědčit v tom, že by k přechodu vlastnictví na stát
došlo v posuzované věci až v rozhodném období. Je dobře známo, že zákon o
mimosoudních rehabilitacích zohledňuje jen některé majetkové křivdy z doby
nesvobody a že ponechal stranou své nárokové úpravy celé období tzv. první
etapy znárodnění, do níž tvrzený nárok na vydání nemovitostí spadá (srov. též
nález Ústavního soudu Pl. ÚS –st. 21/05).
Hmotněprávní posouzení právní otázky odvolacím soudem je tedy správné a
postrádá jakýkoli judikatorní přesah ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3
o. s. ř. Ani z hlediska procesních postupů obou nižších instancí neshledal
dovolací soud jakékoli podstatné pochybení.
Dovolací soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Odpůrci žalobců byli v řízení úspěšní, žádné náklady jim však nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. listopadu 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu