28 Cdo 1944/2003
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Oldřicha Jehličky, CSc.
v právní věci žalobce J. P., Kanada, zastoupeného advokátem, proti žalované
České republice – Ministerstvu financí se sídlem v Praze 1, Letenská 15,
zastoupené advokátem, o zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 22 C 249/2000, o dovolání právních
nástupců žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003, č.
j. 19 Co 43/2003-70, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2003 výše uvedené sp.
zn. byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 5. 2002,
č. j. 22 C 249/2000-45, kterým byla zamítnuta žaloba na
zaplacení náhrady ve výši 100.000.000,- Kč. Žádné ze stran nebylo přiznáno
právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dospěl k závěru, že uplatněný nárok není nárokem
restitučním. Mělo-li jít o nárok uplatněný podle obecných předpisů, pak došlo k
jeho promlčení k datu 1. 1. 1954, ve smyslu předchozích ustanovení
obecného zákoníku občanského z roku 1811 a poté ustanovení § 90 a § 566 odst. 2
zákona č. 141/1950 Sb. (tzv. „středního“ občanského zákoníku).
Proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno dovolání, které vzhledem k
úmrtí žalobce v mezidobí podal zmocněný právní zástupce za předpokládané dědice
J. P., R. P., C. P. P., N. L., C. L. a T. P. V dovolání se konstatuje, že
záměrem žaloby nebyla restituce podle zákona č. 87/1991 Sb. Jde o nárok z
titulu vyvlastnění, ke kterému vůči žalobci došlo použitím znárodňovacích
dekretů presidenta republiky č. 100, 101/1945 Sb. a dalších navazujících
předpisů. Při vyvlastnění byla prioritně aplikovatelnou normou Ústava (č.
121/1920 Sb.), podle níž bylo možné soukromé vlastnictví vyvlastněním omezit
jen na základě zákona a za náhradu (§ 109 odst. 1, 2). Obsahu této normy
ostatně odpovídá i nynější článek 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Znárodnění nemovitostí ve vlastnictví žalobce (továrny, domy a pozemky v k. ú.
M., N. a K.) bylo jako vyvlastnění provedeno v souladu s citovaným ustanovením
Ústavy z roku 1920, žalobci však nebyla přiznána dekrety garantovaná náhrada za
znárodnění (vyvlastnění). Stalo se tak v důsledku taktiky komunistického
režimu, který oddělil proces znárodnění od těchto náhrad. Nebyly vydány
nezbytně nutné prováděcí předpisy a tak žalobce neobdržel ani výměr o náhradě.
Proto nemohlo dojít ani k započetí běhu promlčecí lhůty k uplatnění žalobcova
nároku na náhradu. Nelze tu vycházet ani z restitučních předpisů, které rozsah
náhrady za odňaté nemovitosti limitují. Žaloba se tedy domáhala náhrady za
provedené vyvlastnění a závěrem dovolání se navrhuje, aby dovolací soud
cestou změny napadeného rozsudku buď prohlásil výměr o rozsahu znárodnění ze
dne 12. 11. 1948 za nulitní (s návazným nárokem na vrácení nemovitostí), nebo
aby byla žalobci přisouzena požadovaná náhrada, vyplývající ze znárodnění
nemovitostí dekretem č. 100/1945 Sb. ze dne 24. 10. 1945 o znárodnění dolů a
některých průmyslových podniků (§§ 8, 9a, 10).
Vyjádření k dovolání nebylo ze strany žalované podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání bylo podáno včas
a v advokátním zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 občanského soudního
řádu – dále „o. s. ř.“). Při dalším přezkumu se – vzhledem ke shodě rozsudků
obou nižších instancí, bez předchozí kasace – musel dovolací soud zabývat tím,
zda může být dána přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného
meritorního rozhodnutí s ohledem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3
o. s. ř. (a poté dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak je
v dovolání označen).
Podle listinných důkazů došlo ke znárodnění majetku žalobce podle § 4
odst. 2, 3 dekretu č. 101/1945 Sb. o znárodnění některých podniků průmyslu
potravinářského; vyhláškou č. 26/1946 Ú. l. ze dne 9. 1. 1946 bylo publikováno
znárodnění podniku R., továrny na čokoládu a cukrovinky; výměrem ze dne 12. 11.
1948 byl určen rozsah znárodnění uvedené továrny s tím, že za ministryni výživy
Československé republiky podepsal výměr dr. K.
Žalobce tedy požadoval náhradu za znárodnění své továrny s přilehlými
nemovitosti (srov. § 7 posledně citovaného dekretu), přičemž pokud poukazoval
též na vadu výměru o rozsahu znárodnění, nepodepsaného příslušnou ministryní,
pak by jen značná výkladová extenze (dovršení znárodňovacího procesu posledně
zmíněným výměrem, srov. k tomu nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 1996, sp. zn.
IV. ÚS 259/95) přivodila kvalifikaci jeho nároku jako restitučního. Pak by
ovšem, pravděpodobně s negativním závěrem, musela být posuzována otázka
státního občanství žalobce, a pro náhradu by se stalo relevantním ustanovení §
13 zákona č. 87/1991 Sb. o mimosoudních rehabilitacích.
K posledně uvedeným závěrům však žaloba nemířila; žalobce, jak výše
patrno, netvrdil, že by – mimo nevyplacení náhrady – došlo ke znárodnění v
rozporu s právními předpisy (viz též nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 1996,
sp. zn. II. ÚS 275/95). V takovém případě, pro který navíc podle všeho nejsou
splněny podmínky podle zákona č. 87/1991 Sb., se dovolací soud nedomnívá, že by
nyní měla nastoupit bezbřehá aplikace všech znárodňovacích předpisů a z toho
plynoucí úplné narovnání všech majetkových křivd, ke kterým při znárodnění
mohlo docházet již od května 1945. Nehledě na specialitu restitučních předpisů
s jimi vymezeným rozhodným obdobím má dovolací soud zato, že i pro dobu před
datem 25. 2. 1948 slouží restituční předpisy jako interpretační východisko,
které vylučuje nápravu resp. zmírnění jiných než v nich vymezených majetkových
(ostatních) křivd.
Na znárodnění majetku – v rozhodném období - bez rozporu s právními
předpisy, ale bez náhrady, restituční předpisy pamatovaly. V relaci k
průmyslovým podnikům se tak stalo ustanovením § 2 odst. 3 zákona č. 87/1991
Sb., který vytvořil skupinu restituentů, vázanou svými nároky na privatizační
vypořádání podle § 47 zákona č. 92/1991 Sb. o tzv. velké privatizaci. Záměrem
restituční legislativy tu nepochybně bylo z masívní skupiny tehdejších
vlastníků znárodněných podniků vyčlenit alespoň takto fyzické osoby, kterým by
byla umožněna náprava vzniklých majetkových křivd.
Další rozšíření nároků vlastníků znárodňovaných podniků však nebylo
zamýšleno. Žalobou požadovaná interpretační extenze postrádá podle názoru
dovolacího soudu i ústavní konformitu (viz nález pléna Ústavního soudu ze dne
25. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 45/97). Tím méně pak lze akceptovat rámcově
stanovenou náhradu za znárodnění, jak ji, pochopitelně bez bližších podkladů, v
žalobním petitu vyčíslil žalobce. Jinými slovy, žalobní požadavek,
transponovaný do obecné polohy, by navodil stav takřka plošného vyplácení
náhrad za znárodnění, provedená na základě dekretů z roku 1945 (tzv. první
etapa znárodnění) vůči fyzickým osobám, jež by nyní mohly arbitrárním způsobem
vyčíslit výši takové náhrady. Nejen z hlediska „jednoduchého“ práva, ale i z
hlediska norem ústavního pořádku nelze takový postup s takto konstruovanými
důsledky připustit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 1996, sp. zn. I.
ÚS 197/96).
Odvolací soud tedy nepochybil, pokud žalobu zamítl. Nedošlo k řešení
dovoláním nastolených právních otázek v rozporu s hmotným právem; dovolací soud
také ohledně těchto otázek neshledal, že by docházelo ke kontradikci při
rozhodování nižších soudů. Pokud jde o judikaturu samotného dovolacího soudu,
pak nesprávnost žalobcovy interpretace zákona vychází, jak patrno i ze shora
řečeného, z konstantního výkladu Nejvyššího soudu ke specialitě restitučních
zákonů (z posledního období např. v usnesení sp. zn. 28 Cdo 1661/2003).
Dovolání strany žalující tedy nelze přiznat přípustnost pro zásadní právní
význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.
Kasační povaha rozhodování dovolacího soudu také vylučuje, aby dovolací
návrh účinně přivodil změnu rozsudku odvolacího soudu, případně aby byl v
dovolání uplatněn nový nárok, jak v petitu podání děje. Nejvyšší soud nebyl v
rámci rozhodování o mimořádném opravném prostředku oprávněn řešit nově
nastolenou otázku „navrácení“ žalobcových nemovitostí.
Ze všech uvedených důvodů bylo dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5
věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnuto jako nepřípustné.
Ustanovení § 146 odst. 3 o. s. ř. připouští možnost rozhodnout o
náhradě nákladů řízení protistrany při odmítnutí dovolání; žalovanému však
takové náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 22. ledna 2004
JUDr. Josef Rakovský, v.r.
předseda senátu