USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr.
Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v
právní věci žalobkyně Metropolitní kapituly u svatého Václava v Olomouci,
identifikační číslo osoby: 60799358, se sídlem v Olomouci, Biskupské nám.
841/2, zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Olomouci,
Riegrova 395/15, proti žalovanému Lesy České republiky, s. p., identifikační
číslo osoby: 42196451, se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, o vydání
věci in eventum o zaplacení částky 3.812.895,- Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 27 C 256/2016, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. srpna
2018, č. j. 69 Co 193/2018-453, t a k t o :
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši
300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Žalobkyně se po žalovaném domáhala vydání dřevní hmoty, jež byla vytěžena na
pozemcích vydaných žalobkyni podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém
vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů
(zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění
pozdějších předpisů, a to v mezidobí od podání žádosti o restituci majetku do
vydání předmětných pozemků, eventuálně pro případ, že by žalovaný neměl dřevní
hmotu již ve svém držení, zaplacení částky 3.812.895,- Kč s příslušenstvím.
K návrhu účastníků řízení Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“)
usnesením ze dne 26. 5. 2017, č. j. 27 C 256/2016-439, které nabylo právní moci
dne 15. 6. 2017, přerušil řízení podle § 110 zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Zároveň
účastníky poučil, že nebude-li návrh na jeho pokračování podán ve lhůtě jednoho
roku od právní moci usnesení, řízení zastaví.
Usnesením ze dne 18. 6. 2018, č. j. 27 C 256/2016-441, soud prvního stupně
řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z účastníků nemá právo na
náhradu nákladů řízení (výrok II.). Uvedl, že v jednoroční lhůtě nebyl podán
návrh na pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř. (správně se
jedná s účinností od 1. 1. 2016 o ustanovení § 111 odst. 4 o. s. ř.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále
„odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 8. 2018, č. j. 69 Co 193/2018-453,
usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o tom, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací
soud zdůraznil, že pravomocným usnesením je vázán jak soud (včetně odvolacího),
tak účastníci řízení, přičemž rozhodné je posouzení návrhů účastníků ze strany
soudu prvního stupně, nikoli ze strany účastníků řízení. V poměrech
projednávané věci přitom soud prvního stupně jednoznačně uvedl, že řízení
přerušil podle ustanovení § 110 o. s. ř., s tímto procesním postupem se v
odůvodnění rozhodnutí výslovně vypořádal a účastníky řízení také poučil o
následcích jejich procesní nečinnosti, tj. že po marném uplynutí jednoho roku
od přerušení by bylo řízení zastaveno. Nelze tudíž argumentovat – jak činí
žalobkyně - tím, že řízení bylo přerušeno podle ustanovení § 109 odst. 2 písm.
c) o. s. ř.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za
přípustné ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. pro odklon od rozhodovací praxe
dovolacího soudu reprezentované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014,
sp. zn. 28 Cdo 2966/2013 (označené rozhodnutí, stejně jako dále citované
rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího
soudu http://www.nsoud.cz). Domnívá se, že soudy nižších instancí nesprávně
posoudily věc podle ustanovení § 110 o. s. ř., jestliže z projevů účastníků
vyplývá, že navrhovali postup podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
Důvodem podání návrhu na přerušení řízení nebylo poskytnout účastníkům řízení
časový prostor pro mimosoudní vyřešení sporu, ale existence řízení, v němž byla
řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Odkaz soudu prvního
stupně na ustanovení § 110 o. s. ř. namísto ustanovení § 109 odst. 2 písm. c)
o. s. ř. je proto podle mínění dovolatelky pouze formální chybou, která měla
být prvostupňovým, případně odvolacím soudem odstraněna tak, že v řízení bude
pokračováno i bez návrhu účastníků. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud
usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu
považuje za věcně správné, neboť přerušením řízení měl být vytvořen dostatečný
časový prostor pro případná další jednání nebo mimosoudní dohody, které by
mohly mezi účastníky následovat v návaznosti na rozhodnutí odvolacího soudu
vydané v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 19 C 270/2016, v
němž je řešena skutkově obdobná věc týchž účastníků. Žalovaný navrhl, aby
dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval v
řízení a o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno
dne 24. 8. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění,
že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, že bylo
podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
věta první o. s. ř.), že je splněna podmínka povinného zastoupení dovolatelky
advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod uvedený v
ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně
přípustné (§ 237 o. s. ř.).
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné.
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu k přerušení řízení podle § 109
odst. 2 písm. c) o. s. ř. přistoupí soud tehdy, jestliže probíhá jiné řízení
nebo pokud dal podnět k jeho zahájení, v němž je řešena (má být řešena) otázka,
která může mít význam pro jeho rozhodnutí a již by si jinak mohl předběžně
vyřešit sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Důvod přerušení tu spočívá zejména v
hospodárnosti řízení (k tomu srovnej např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.
Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck,
2009, s. 752, nebo David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M.,
Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters
Kluwer, 2009, s. 503). Účelem přerušení řízení podle § 110 o. s. ř. (tzv. klidu
řízení) je poskytnout účastníkům řízení časový prostor pro možnost k
mimosoudnímu vyřešení sporu tam, kde to umožňuje povaha věci, a to případně i
za pomoci smírčího nebo mediačního jednání prováděného jinou osobou nebo
zařízením (viz např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až
200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 758, nebo David, L.,
Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní
řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer, 2009, s. 505). Na tento cíl proto
zcela logicky navazuje § 111 odst. 4, poslední věty, o. s. ř., neboť lze mít
důvodně za to, že pokud účastníci přerušeného řízení (podle § 110 o. s. ř.)
nevyvíjí po dobu jednoho roku od přerušení řízení žádnou procesní aktivitu, jež
by vedla k obnovení řízení, v němž by bylo soudem rozhodnuto o uplatněném
nároku, je možné presumovat, že došlo k vyřešení sporu mimosoudní cestou (za
jehož účelem bylo řízení přerušeno), a účastníci proto na pokračování řízení
netrvají (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp.
zn. 28 Cdo 3948/2017).
Dovolatelka namítá nesprávnou aplikaci ustanovení podle § 111 odst. 4 o. s. ř.,
neboť má za to, že účastníci nežádali o přerušení řízení za účelem poskytnutí
času pro urovnání sporu mimosoudní cestou (§ 110 o. s. ř.), ale toliko na dobu,
než bude v jiném řízení vyřešena otázka, jež má význam pro rozhodnutí ve věci
[§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Soud prvního stupně přitom v usnesení ze dne
26. 5. 2017, č. j. 27 C 256/2016-439, explicitně uvedl, že řízení přerušuje na
základě shodného vyjádření vůle účastníků sporu na základě § 110 o. s. ř. a
současně účastníky výslovně upozornil na důsledky nepodání návrhu na
pokračování v řízení ve smyslu § 111 odst. 3 o. s. ř., respektive správně § 111
odst. 4 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2016. Nemohly tak vyvstat žádné
pochybnosti o tom, jaký procesní postup soud prvního stupně volí. Domnívala-li
se žalobkyně, že k přerušení řízení mělo dojít podle § 109 odst. 2 písm. c) o.
s. ř., nikoli (nesprávně) podle § 110 o. s. ř., bylo namístě, aby proti
usnesení o přerušení brojila příslušnými opravnými prostředky (k přípustnosti
odvolání proti usnesení, jímž soud přerušuje řízení podle § 110 o. s. ř.,
srovnej např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 5.
2012, sp. zn. 5 Co 1176/2012, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek pod č. 27/2013).
Přitakat nelze argumentu žalobkyně o rozporu dovoláním napadeného usnesení
odvolacího soudu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28
Cdo 2966/2013, a to pro odlišnost skutkových (procesních) okolností obou
dotčených případů. Zatímco ve věci řešené odkazovaným usnesením bylo podle
výroku rozhodnutí řízení přerušeno do pravomocného skončení souvisejícího
řízení, pročež bylo možné poukaz na ustanovení § 110 o. s. ř. v odůvodnění
usnesení o přerušení označit za pouhou zřejmou nesprávnost, v nyní posuzované
věci tomu tak nebylo. Z obsahu usnesení soudu prvního stupně o přerušení řízení
nic nesvědčí pro to, že by soud prvního stupně (pojímáno i z materiálního
hlediska) řízení přerušil podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a že
by odkaz na ustanovení § 110 o. s. ř. byl zcela zřejmým omylem při subsumování
zvoleného postupu pod odpovídající ustanovení občanského soudního řádu.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c
odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebyl naplněn žalobkyní vymezený důvod
přípustnosti dovolání odchýlení se odvolacího soudu o ustálené rozhodovací
praxe soudu dovolacího (§ 237 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením § 243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř. rozhodnutí o
náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění.
P o u č e n í : Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, může se žalovaný
domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 12. 2. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu