28 Cdo 2152/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy
Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyně E. T. P., s.r.o., zastoupenou advokátem, proti žalovanému R. B.,
zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 524.400,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 12 C 27/2007, o dovolání žalobců
proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 20 Co
404/2008-132, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 2. 2009, č. j. 20 Co 404/2008-132,
se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Kladně domáhala
zaplacení částky 524.400,- Kč s příslušenstvím. Uvedla, že dne 6. 10. 2003 na
žalovaného převedla práva a povinnosti ze smlouvy o finančním leasingu a
předala mu i předmět leasingové smlouvy – osobní automobil S.A., a to za účelem
zajištění závazku svého jediného společníka, E. T., vůči žalovanému. Po té, co
E. T. své závazky vůči žalovanému v rámci exekučního řízení splnil, požádala
žalobkyně žalovaného o zpětný převod práv z leasingové smlouvy a předání
uvedeného osobního automobilu, neboť smlouvou zajištěný závazek zanikl.
Žalovaný však žalobkyni sdělil, že vozidlo již nemá a jeho hodnotu odmítl
žalobkyni uhradit.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby, když uvedl, že v souzené věci
skutečně se žalobkyní a společností Š., s.r.o. uzavřel smlouvu o převodu práv a
povinností z leasingové smlouvy, na jejímž základě převzal uvedený osobní
automobil. Odmítl však tvrzení žalobkyně, že předmětná smlouva byla uzavřena z
titulu ručení za závazky jediného společníka žalobkyně, neboť takové ujednání
smlouva neobsahovala. Žalovaný současně vznesl námitku promlčení.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 5. 2008, č.j. 12 C 27/2007-79,
žalobu v plném rozsahu zamítl. Podle názoru soudu prvního stupně žalobkyně
neprokázala, že předmětná převodní smlouva byla mezi žalobkyní a žalovaným
uzavřena z důvodu zajištění závazku E. T. vůči žalovanému nebo že by došlo k
uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená leasingová práva k osobnímu
automobilu. Soud prvního stupně se tudíž nezabýval ani vznesenou námitkou
promlčení, neboť k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného nedošlo.
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2009, č. j.
20 Co 404/2008-132, rozsudek soudu prvního stupně v částce 24.400,- Kč s
příslušenstvím zrušil a řízení zastavil, neboť žalobkyně vzala částečně žalobu
zpět; v částce 500.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil. Žalobkyně dle názoru odvolacího soudu neprokázala, že předmětná
převodní smlouva byla uzavřena za účelem zajištění závazku jejího společníka E.
T., nebo že by došlo k uzavření dohody o finančním vyrovnání za převedená
leasingová práva k osobnímu automobilu. Nadto však odvolací soud uvedl, že k
bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného mohlo dojít i tím, že žalovaný
převzal hodnotu leasingových práv, aniž za ně poskytl žalobkyni adekvátní
protiplnění. Odvolací soud dospěl k závěru, že je nadbytečné zabývat se
otázkou, zda žalovanému skutečně bezdůvodné obohacení vzniklo, nebo zda si
hodnotu leasingu započetl na smluvní pokutu, popř. zda došlo k bezplatnému
převodu, neboť žalobkyni počala běžet promlčecí doba pro uplatnění práva na
vydání bezdůvodného obohacení dnem 10. 10. 2003 a marně uplynula dne 10. 10.
2005. Žalobkyně však své právo uplatnila u soudu až 1. 9. 2006.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost spatřovala v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o
věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní
posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném
posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedla, že:
převedla na žalovaného práva z leasingové smlouvy, aniž za ně obdržela
jakékoliv protiplnění; měla za to, že buď bude hodnota uvedeného převodu
odečtena od dluhu E. T., nebo na ni bude leasingová smlouva po uhrazení dluhu
zpětně převedena,
je-li poukazováno na absenci písemné smlouvy o finančním vyrovnání, je to právě
vinou žalovaného, který jako právní zástupce žalobkyně měl zabezpečit perfekci
takové dohody,
pro posouzení existence dohody je potřeba vycházet z širších souvislostí,
zejména je nutné poukázat na logický účel dané dohody, kterým mohlo být pouze
zajištění závazku,
pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se žalobkyně
dozvěděla, že se na její úkor žalovaný obohatil; uvedeným dnem je přitom den,
kdy exekutor inkasoval celý dluh E. T.,
na jednání a chování žalovaného při přijetí práv z leasingové smlouvy lze
pohlížet jako na úmyslné bezdůvodné obohacení, které se promlčuje ve lhůtě
deseti let,
žalobkyně nemohla namítat promlčení svého práva; za této situace nemělo být dle
§ 107 odst. 3 ObčZ k námitce promlčení, kterou žalovaný v řízení uplatnil,
přihlédnuto.
Žalovaný se k podanému dovolání nevyjádřil.
C. Přípustnost a důvodnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou,
zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané § 241a odst.
1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním
napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek
příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle § 237 odst. 3
o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku,
která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími
nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou
právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a
Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.1.2002, sp.zn.
20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237
odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací soud shledal podané dovolání přípustným podle § 237 odst. 1 písm. c)
o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s hmotným právem.
Odvolací soud pochybil, když na právo žalobkyně použil ustanovení občanského
zákoníku upravující běh promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení,
ačkoliv právo žalobkyně jako právo na vydání bezdůvodného obohacení
nekvalifikoval. Odvolací soud naopak v odůvodnění svého rozhodnutí připustil,
že v souzené věci mohlo dojít kromě bezdůvodného obohacení též k započtení
hodnoty převedených leasingových práv na smluvní pokutu nebo k bezúplatnému
převodu. Pokud odvolací soud aplikoval ustanovení § 107 ObčZ, aniž by
konstatoval, že se v daném případě jedná o právo na vydání bezdůvodného
obohacení, je jeho odůvodnění rozhodnutí neúplné a tudíž nesprávné.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§ 243d
odst. 1 ve sp. s § 226 odst. 1 o.s.ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o
nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§ 243d odst. 1
o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu