28 Cdo 2175/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobce: Družstvo Lukášek, družstvo, IČ 60194537, se sídlem v Praze 3,
Lukášova 7/514, proti žalovanému: Ing. G. K., zastoupenému JUDr. Alexandrem
Kociánem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Na Vyhlídce 53, o zaplacení
částky 252.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových
Varech pod sp. zn. 13 C 255/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 1. 2010, č. j. 18 Co 311/2009-132, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 252.000,- Kč s přísl. z titulu
bezdůvodného obohacení, neboť žalovaný užíval v období od 1. 1. 2004 do 25. 9.
2007 nebytové prostory žalobce, přičemž nájemní smlouva mezi účastníky uzavřená
byla v řízení o vyklizení těchto nebytových prostor vedeném před Obvodním
soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 426/2005 shledána neplatnou. Žalovaný se
bránil tím, že na předmětných nebytových prostorách provedl stavební úpravy v
celkové hodnotě 252.898,- Kč.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č. j. 13 C
255/2006-92, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 252.000,- Kč s
přísl. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.)
a vůči státu (výrok III.). Soud vyšel především ze skutečnosti, že mezi
účastníky uzavřená nájemní smlouva je neplatná. Jelikož pak žalovaný užíval v
rozhodném období nebytové prostory žalobce na základě neplatného právního
úkonu, je povinen žalobci ve smyslu ust. § 457 a § 458 zákona č. 40/1964 Sb.,
občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), vydat
takto nabyté bezdůvodné obohacení. Výši bezdůvodného obohacení soud stanovil
jako peněžitou náhradu odpovídající obvyklému nájemnému za užívání obdobných
nebytových prostor (užívaných jako skladové prostory), přičemž vyšel ze zprávy
realitní kanceláře Astra Reality, s. r. o. Pokud jde o žalovaným tvrzené
provedení stavebních úprav na předmětných prostorách, nepodařilo se mu v tomto
směru unést důkazní břemeno. Faktura a výdajový pokladní doklad pouze
dokládají, že žalovaný zaplatil třetí osobě za vyúčtované práce částku
252.898,- Kč, nikoliv to, zda a v jakém rozsahu byly tvrzené práce provedeny. Žalovaný přes procesní poučení ze strany soudu podle ust. § 118a odst. 3 zákona
č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „o. s. ř.“), neoznačil žádné další důkazní návrhy k prokázání svých tvrzení
ohledně rozsahu provedených prací, takže za stavu, kdy z vyjádření znalce
vyplynulo, že znaleckým posouzením sporný rozsah prací zjistit nelze, soud
prvního stupně uzavřel, že žalovaný neprokázal majetkový prospěch žalobce. Soud
neprovedl důkazní návrhy zápisem členské schůze či zprávou společnosti Feldner,
s. r. o., neboť tyto nemohly prokázat pro spor rozhodné skutečnosti. Rovněž pak
neprovedl důkaz znaleckým posudkem za účelem stanovení obvyklé ceny provedených
stavebních prací tvrzených žalovaným, když nebylo prokázáno ani provedení
takových prací, a uvedený důkaz tak nebylo možné provést. K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 13. 1. 2010, č. j. 18 Co 311/2009-132, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla
žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 252.000,- Kč, potvrdil
(výrok I.) a ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o příslušenství
pohledávky, stejně jako ve výrocích II. a III. jej zrušil a věc v tomto rozsahu
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Odvolací soud se
ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, jde-li o základ nároku. Okresní soud
správně určil výši bezdůvodného obohacení s tím, že žalobcem požadovaná částka
se pohybovala na spodní hranici obvyklé výše nájemného. V souvislosti se
žalovaným namítanými stavebními úpravami krajský soud uvedl, že z jeho
procesního postoje nebylo možno dovodit, zda se jedná o vzájemný návrh ve
smyslu § 97 o. s. ř. nebo o námitku započtení či pouze o obranu proti návrhu ve
smyslu § 98 o. s. ř., přičemž odvolací soud tento procesní úkon žalovaného
posoudil jako obranu proti návrhu žalobce. Přestože byl žalovaný (odvolací soud
na s. 4 svého rozsudku nesprávně uvádí žalobce) opakovaně poučován podle ust. §
118a a § 119a o. s. ř., žádné relevantní skutečnosti netvrdil.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož
přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v
postižení řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci,
stejně jako v nesprávném právním posouzení věci. Žalovaný ve svém dovolání
formuloval dvě otázky, jež mají podle jeho názoru zásadní právní význam. V
prvním případě jej dovolatel spatřuje „v postupu a rozhodování soudů obou
stupňů, které přes proklamovanou aplikaci v judikatuře soudů vyjádřeného
právního názoru, právní názor nepoužily a věc rozhodly v rozporu s ustálenou
judikaturou“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS
403/03). Dovolatel se domnívá, že soudy nerozhodly v souladu s konstantní
judikaturou (ač takové rozhodnutí deklarovaly), když při zjišťování výše
bezdůvodného obohacení nevycházely z částek vynakládaných obvykle v daném místě
a čase za užívání obdobných nebytových prostor, přičemž důraz je kladen na
výraz „za užívání obdobných nebytových prostor“. Soudy tak podle mínění
žalovaného nevzaly v potaz špatný stavebně-technický stav těchto prostor. Na
druhém místě je zásadní právní význam shledáván v rozsudku odvolacího soudu
potvrzeném postupu soudu prvního stupně, který „neprovedl důkaz navržený
účastníkem řízení, třebaže byl původně rozhodnut tento důkaz provést (neboť
tento důkaz byl způsobilý určit rozsah bezdůvodného obohacení žalobce), avšak
po ustanovení nesprávných soudních znalců, důkaz neprovedl a věc ani jinak
neposoudil“. Dovolatel v tomto směru uvádí, že soud zamítl jeho návrh na
provedení důkazu znaleckým posudkem, aniž by následně postupoval podle ust. §
136 o. s. ř. V nájemní smlouvě se žalovaný zavázal provést potřebné stavební
úpravy, bez nichž by prostory nebylo možné ke sjednanému účelu užívat. Ačkoli v
řízení o vyklizení předmětu nájmu soudy konstatovaly neplatnost nájemní
smlouvy, představují její ujednání „nepochybně významnou, rozhodně
nepominutelnou, okolnost ve vztahu ke stanovení rozsahu bezdůvodného
obohacení“. Odvolací soud nevěnoval dostatečnou pozornost nesprávnosti ve
způsobu provádění dokazování soudem prvního stupně, neboť tento od provedení
důkazu znaleckým posudkem upustil, přestože původně znalce ustanovit chtěl a
názor změnil až poté, co mu postupně ustanovení znalci sdělili, že pro
zpracování uvedeného posudku nemají oprávnění. Provedení investic žalovaným
potvrdil v průběhu řízení i sám žalobce, navíc faktura a výdajový doklad podle
názoru dovolatele provedení stavebních úprav dokládají dostatečně. Z těchto
důvodů navrhl zrušení rozsudků soudů obou stupňů v napadeném rozsahu a vrácení
věci okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění platném ode dne,
kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto
předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo
podáno řádně a včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a
zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaný přípustnost dovolání
dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by
Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dospěl k závěru o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, byl uplatněn podle ust. § 241a odst. 2 písm. a),
b) o. s. ř. Dovolání však přípustné není. Přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) nebo b)
o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost
soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam. Dle ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po
právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena
jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a)
a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží. Předně je třeba říci, že namítá-li dovolatel vady řízení, tedy dovolací důvod
dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nemůže k nim být vzhledem k ust. §
237 odst. 3 o. s. ř. přihlédnuto. Žalovaný se v tomto směru domnívá, že došlo k
pochybení soudu, nebyl-li vypracován jím navrhovaný znalecký posudek a následně
soud ani nepřistoupil k aplikaci ust. § 136 o. s. ř. Nad rámec dovolacího
přezkumu Nejvyšší soud dodává, že byť by soud prvního stupně měl v úmyslu
nechat znalecký posudek vypracovat, žádný předpis mu nebrání v tom, aby
následně změnil svůj názor a znalecký posudek vypracovat nenechal. Soud prvního
stupně zjevně vyšel z vyjádření znalce Ing. J. K., CSc. (č. l. 80 spisu), podle
kterého není možné znaleckým posudkem zjistit, zda byly určité práce provedeny. Dospěl-li soud k závěru, že není možné v dané věci zjistit rozsah prací
znaleckým posudkem ani jinak, nebylo namístě užití ust. § 136 o. s. ř., jak se
mylně domnívá žalovaný, neboť toto ustanovení předpokládá, že nárok je
„prokázán co do svého právního základu a obtíže skutkových zjištění či úplná
nemožnost těchto zjištění jsou spojeny jen s výší uplatněného nároku“ (viz
Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 940). Soud by tedy toto ustanovení mohl
aplikovat pouze v případě, že by z provedeného dokazování vyplynulo, že
stavební úpravy provedeny byly, a nárok tak je dán, ale ať už z jakéhokoliv
důvodu není možné zjistit jeho výši. Tak tomu však v posuzované věci nebylo. Je-li pak dovolatel toho názoru, že zásadní právní význam napadeného rozhodnutí
je dán tím, že soudy nerespektovaly konstantní judikaturu, nelze mu dát
zapravdu.
Výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání nemovitosti (v
tomto případě nebytových prostor) na základě neplatného právního úkonu se určí
peněžitou částkou, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání obdobných nemovitostí, zpravidla formou nájmu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2003/2008, rozsudek
téhož soudu ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2235/2000, a mnoho dalších). V
souzeném sporu pak soudy vycházely z obvyklé výše nájemného za skladové
prostory, jak je zřejmé z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů. Dle zprávy
realitní kanceláře Astra Reality, s. r. o. se nájemné za skladové prostory v
rozhodné době pohybovalo mezi částkami 100 až 250 Kč/m2/měsíc (viz č. l. 43
spisu). Vzhledem k tomu, že mezi účastníky bylo nesporné, že předmětné nebytové
prostory byly způsobilé k užívání coby skladové prostory (viz např. protokol o
jednání před soudem prvního stupně, konaném dne 25. 10. 2007, č. l. 57 a
násl.), bylo zcela namístě, pokud byla při výměře 47 m2 požadována náhrada ve
výši 6.000,- Kč měsíčně, tedy zaokrouhleno 127,70 Kč/m2/měsíc. Bereme-li v
úvahu zprávu realitní kanceláře, nachází se tato částka při spodní hranici
nájemného za skladové prostory v inkriminované době a lokalitě. Nesouhlasil-li
žalovaný s výší nájemného, jak je specifikována ve zprávě realitní kanceláře
Astra Reality, s. r. o., mohl k důkazu sám předložit zprávy jiných realitních
kanceláří, což také dle citovaného protokolu o jednání učinit chtěl (viz č. l. 58), avšak následně se tak nestalo. Žalovaný na podporu svých tvrzení cituje
nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 403/03, který však na
danou situaci nedopadá, když soudy, jak bylo vyloženo výše, ustálenou
judikaturu respektovaly, a nemohly se tak dopustit „jurisdikční libovůle“. Pokud dovolatel namítá, že faktura a výdajový doklad dostatečně prokazují jím
provedené stavební úpravy, že stavební úpravy vyplývají i z uzavřené nájemní
smlouvy, že předmětné nebytové prostory nedosahovaly standardní kvality či že
provedení stavebních úprav během řízení potvrdil i žalobce, uplatňuje tím
dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž za dané procesní
situace vzhledem k ust. § 237 odst. 3 o. s. ř. nemůže být brán v úvahu. Z
hlediska výše bezdůvodného obohacení je pak zcela nevýznamné znění mezi
účastníky uzavřené nájemní smlouvy, když tato byla v řízení vedeném před
Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 5 C 426/2005 shledána neplatnou, a na
výši bezdůvodného obohacení tak nemůže mít jakýkoliv vliv.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní
významnost a dovolání přípustnost ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243b odst. 5, věty první, a § 218
písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení nekončí, neboť, jde-li o
příslušenství pohledávky, bylo toto přerušeno usnesením Okresního soudu v
Karlových Varech ze dne 20. 4. 2010, č. j. 13 C 255/2006-153, Nejvyšší soud
nerozhodoval o náhradě nákladů dovolacího řízení. Bude o ní rozhodnuto v
konečném rozhodnutí ve věci (viz ust. § 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1
a § 151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. listopadu 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu