28 Cdo 2201/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa
Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v
právní věci žalobce J. K., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) P. f. Č.
r., 2) Z. d. K. v l., a 3) M. č. P. 10, o určení vlastnictví k pozemkům,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 5 C 139/97, o dovolání
žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2006, č. j. 19 Co
13/2006-335, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 30. 8. 2005, č. j. 5 C
139/97-298, m.j. zamítl ve vztahu k pasivně legitimovanému P. f. Č. r. ž.,
kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnického práva k pozemkům v
katastrálním území K., v žalobě blíže specifikovaných. Soud zjistil, že žalobce
pozbyl svého vlastnického práva na základě vyvlastnění státem podle zákona č.
142/1947 Sb., o revizi první pozemkové reformy (dále jen „zákon o revizi první
pozemkové reformy“). I když v případě žalobce mohlo dojít při rozhodování
příslušných orgánů k některým nepřesnostem, bylo z nich podle názoru soudu
zřejmé, které pozemky žalobce podléhají revizi a stát je v důsledku toho
přejímá, a nelze proto tato rozhodnutí považovat za nulitní. Jde o restituční
důvod pro vydání nemovitostí upravený zvláštním zákonem, tj. § 6 odst. 1 písm.
b) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému
zemědělskému majetku, (dále jen „zákon o půdě“), a žalobce také nárok podle něj
uplatnil. Jeho návrhu nebylo vyhověno proto, že nesplňoval podmínku státního
občanství, stanovenou v § 4 odst. 1 tohoto zákona. Soud prvního stupně mj.
odůvodnil svůj rozsudek s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9.
2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/200, tím, že oprávněná osoba nemůže v případě, že
její nárok je upraven v zákonu o půdě, současně úspěšně žalovat na určení svého
vlastnictví podle obecných předpisů občanského práva hmotného.
Odvolací soud rozhodl o odvolání žalobce proti tomuto rozsudku svým
rozsudkem ze dne 8. 3. 2006, č. j. 19 Co 13/2006-335, jímž rozsudek soudu
prvního stupně v uvedeném výroku potvrdil. Konstatoval, že soud prvního stupně
dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci a jeho zamítavý výrok posoudil
jako věcně správný. Dovodil, že druhý a třetí žalovaní nejsou ve věci pasivně
legitimováni, a ve vztahu k prvému žalovanému je zamítavý výrok rovněž
správný. S odvoláním na výše zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu odůvodnil, že
pokud restituční předpis, tj. v daném případě zákon o půdě, umožňuje, aby do
vlastnictví třetí osoby byly převedeny věci, ke kterým restituční nárok mohl
být uplatněn, avšak uplatněn nebyl, nebo věci nebyly vydány, nelze oprávněnou
osobu považovat za vlastníka. Odvolací soud zmínil i judikaturu Ústavního
soudu, podle níž bylo svobodnou vůlí státu, zda umožní bývalým vlastníkům
majetku usilovat o jeho vrácení, neboť jeho vlastnická práva, i vlastnická
práva osob, která v mezidobí tento majetek nabyla, nejsou závislá na
protiústavních normách nebo postupech, které je původně zakládaly. Samo
zakotvení restitučních nároků tedy bylo beneficiem státu, přesně vymezeným z
hlediska časového i věcného a jeho zpochybnění by bylo zpochybněním aktu státu
jako takového. Odvolací soud dovodil, že pokud žalobce neuspěl v restitučním
řízení, které bylo vedeno před příslušným správním orgánem, nemůže se svého
nároku domáhat vlastnickou žalobou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal advokát, zmocněný obecnou
zmocněnkyní žalobce. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř., totiž že rozsudek odvolacího soudu má zásadní význam po právní stránce,
protože je v rozporu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu, na niž
odvolací soud poukázal. Podle ní totiž není možno se domáhat ochrany
vlastnického práva, jestliže je dán nárok oprávněné osoby na vydání nemovitosti
podle restitučních předpisů. Žalobce však jako osoba bez československé státní
příslušnosti nebyl oprávněnou osobou. Dovolatel vytýká soudu nesprávné právní
posouzení věci, protože nevzal v úvahu, že čs. stát se zmocnil jeho majetku na
základě trestného činu podvodu a úmyslu zmocnit se cizího majetku. Skutková
zjištění soudu, na něž odvolací soud odkazuje, považuje dovolatel za věcně
nesprávná a nesprávně posouzená. V této souvislosti uplatňuje, že chybami při
postupu státních orgánů v roce 1948, souvisejícím s oznámením o zamýšleném
převzetí pozemků státem, došlo k porušení ustanovení zákona o revizi první
pozemkové reformy. Za vadu řízení považuje dovolatel okolnost, že na majetek
druhého žalovaného byl vyhlášen konkurz, takže listiny měly být doručovány
konkurznímu správci. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen
a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Protože rozsudkem odvolacího soudu byl plně potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, který sice ve věci rozhodoval po zrušení prvého rozsudku
odvolacím soudem podruhé, avšak vždy stejně, tj. zamítnutím žaloby, nepřichází
v úvahu přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.c) o. s. ř., tj.
vychází z toho, že dovolací soud shledá rozsudek odvolacího soudu za zásadně
významný po právní stránce. Dovolací soud zvážil dovolací důvody, jimiž je při
přezkumu v rámci dovolacího důvodu vázán (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a shledal, že
za zásadní otázku lze považovat postavení žalobce, který není oprávněnou osobou
podle § 4 odst. 1 zákona o půdě, z hlediska jeho aktivní legitimace v řízení ve
věci ochrany vlastnického práva podle občanského zákoníku. K posouzení této
otázky shledal dovolání přípustným. Skutková zjištění odvolacího soudu, jenž je
převzal z rozsudku soudu prvního stupně, dovolací soud nemůže přezkoumávat,
jestliže přípustnost dovolání je dána jen k posouzení právních závěrů
odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (viz § 241a odst. 3,
podle něhož lze uplatnit dovolací důvod, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá v
podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze uplatnit jen v případě, kdy
dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.). Právní
závěry odvolacího soudu o přechodu vlastnictví žalobce k předmětným pozemkům na
stát nepovažuje dovolací soud za zásadně významné po právní stránce, protože
jsou v souladu s běžnou judikaturou i hmotným právem.
Oba soudy opřely svá rozhodnutí o zjištění, učiněné na základě
odpovídajících důkazů, že předmětné pozemky v době od 25. 2. 1948 do 31. 12.
1989 převzal do vlastnictví čs. stát na základě zákona o revizi první pozemkové
reformy, čímž došlo k přechodu vlastnického práva žalobce na stát ve smyslu § 6
odst. 1 písm. b) zákona o půdě. Vzhledem k tomu soud prvního stupně žalobě
nevyhověl, protože dovodil, že nárok podle zákona o půdě jako zákona zvláštního
vylučuje možnost uplatnit současně i žalobu vlastnickou, a odvolací soud ze
stejných důvodů shledal jeho rozsudek správným. Oba soudy se opíraly o rozsudek
velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a
nálezy Ústavního soudu. Dovolací soud při přezkumu rozsudku odvolacího soudu
uznal, že námitka žalobce je sice oprávněná, nemůže však zvrátit dovoláním
napadený rozsudek.
Dovolateli je totiž třeba dát za pravdu, že citovaný rozsudek velkého
senátu Nejvyššího soudu, i nálezy Ústavního soudu, řeší případy osob
oprávněných podle § 4 zákona o půdě, které neuplatnily svůj nárok na vydání
nemovitostí podle § 9 tohoto zákona, nebo nárok uplatnily, nebyly však úspěšné,
mj. pro překážku vydání věci, uvedenou v § 11 tohoto zákona. To vyplývá z
odůvodnění uvedených judikátů - konkrétně rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 31
Cdo 1222/2001 který obsahuje právní závěr, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost
převzal stát v rozhodném období, a to i bez právního důvodu, se nemůže domáhat
ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení
vlastnického práva. Kdo je oprávněnou osobou podle zákona o půdě, stanoví jeho
§ 4; je jím státní občan České a Slovenské federativní republiky, jehož
zemědělský majetek přešel na stát .... . Protože žalobce není a ani nebyl ke
dni účinnosti zákona o půdě občanem této republiky, resp. po vzniku České
republiky nebo Slovenské republiky občanem některé z nich, není oprávněnou
osobou podle zákona o půdě. Jestliže jeho návrhu na vydání předmětných pozemků
nebylo z tohoto důvodu pozemkovým úřadem vyhověno, jde o situaci odlišnou než v
případě, kdy vydání nemovitosti bránila překážka uvedená v § 11 zákona o půdě.
V případě žalobce nebyly vydány nemovitosti proto, že žalobce není oprávněnou
osobou, a není tedy v řízení o vydání pozemků věcně legitimován. Jeho právní
situaci uvedená judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu tedy neupravuje.
V dané věci však tento závěr nevede pro žalobce k příznivějšímu
výsledku řízení o určení vlastnictví proto, že dle zjištění soudu žalobce svého
vlastnictví pozbyl na základě zákona o revizi první pozemkové reformy a nemůže
být proto v řízení o vlastnické žalobě úspěšný. Argumentem, že žalobce jako
osoba bez státní příslušnosti České republiky nebo Slovenské republiky nemůže
požadovat podle zvláštního předpisu vrácení odňatého majetku, se zabýval již
Ústavní soud, a tato otázka stojí mimo rámec přezkumu dovolacího řízení.
Dovolací soud také neshledal vadu řízení, která by mohla vést k
nesprávnému rozhodnutí ve věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Takovou vadou nemůže být okolnost, že soud doručoval písemnosti nikoli
konkursnímu správci, ale likvidátorovi druhého žalovaného, protože z obsahu
spisu je zřejmé, že předmětné pozemky nejsou součástí majetku druhého
žalovaného a nespadají tedy do konkurzní podstaty.
Rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu
prvního stupně, proto shledal dovolací soud věcně správným a dovolání zamítl
podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224
odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalované straně, která by s ohledem na
výsledek dovolacího řízení měla nárok na náhradu jeho nákladů, prokazatelné
náklady tohoto řízení nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. září 2008
JUDr.
Josef R a k o v s k ý
předseda senátu