28 Cdo 2202/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra
Krause v právní věci žalobkyně Ing. H. B., zastoupené JUDr. Jaroslavem
Dubenským, advokátem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti žalované
České republice - Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, o
1.687.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp.
zn. 22 C 183/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze
ze dne 18. 12. 2008, č. j. 53 Co 356, 357/2008 – 52, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2006, č. j. 53 Co
356, 357/2008-52, s výjimkou potvrzujícího výroku ve vztahu k výrokům I., III.
soudu prvního stupně, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 5. 6.
2007, č. j. 22 C 183/2006-27, s doplněním ze dne 26. 2. 2008, č. j. 22 C
183/2006-40, ten ve výrocích II., IV., se zrušují a věc se vrací Obvodnímu
soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen
rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 s výjimkou výroku, kterým bylo žalobě
vyhověno do částky 4.876,50 Kč (nenapadenému odvoláním), a výroku o zastavení
řízení v částce 562.500,- Kč s příslušenstvím (žaloba vzata zčásti zpět). K
potvrzení rozsudku soudu prvního stupně tedy došlo ve vztahu k jeho výroku II.,
kterým byla žaloba zamítnuta co do částky 1.117.685,- Kč s příslušenstvím,
jakož i ve vztahu k výroku o nákladech řízení; stran nákladů řízení nebylo
žádnému z účastníků přiznáno právo na jejich náhradu před soudem prvního stupně
i před soudem odvolacím.
Předmětem řízení byla žaloba, kterou se žalobkyně na žalované
domáhala zaplacení původně částky 1.687.500,- Kč s příslušenstvím. Rodiče
žalobkyně smlouvou ze dne 27. 4. 1967 koupili od státu za cenu ve výši 19.507,-
Kč dům č.p. 2/II v J. H. a současně jim bylo jim zřízeno právo osobního užívání
k pozemkům parc. č. 3 o výměře 346 m2 (zastavěná plocha) a parc. č. 4 o výměře
133 m2 (zahrada) v k. ú. J. H. Na základě dědění (rozhodnutí Státního notářství
v Jindřichově Hradci z 11. 9. 1975) a darovací smlouvy ze dne 31. 1. 1991
(registrované příslušným státním notářstvím, stejně jako kupní smlouva z roku
1967) se žalobkyně postupně stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí.
Po restitučním sporu, právně titulovaném podle zákona č. 87/1991 Sb., o
mimosoudních rehabilitacích, vedeném před Okresním soudem v Jindřichově Hradci
pod sp. zn. 6 C 240/92 a pravomocně skončeném – po nálezu Ústavního soudu sp.
zn. IV. ÚS 700/05 - rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1.
3. 2007, č. j. 8 Co 100/2007-787, byl k předmětným nemovitostem stanoven
spoluvlastnický podíl podle restitučního nároku E. V. v rozsahu 1 (předtím
nepravomocně 3/8 soudem prvního stupně). V mezidobí rozhodoval Okresní soud v
Jindřichově Hradci o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k
nemovitostem; žalobkyni, které byly nemovitosti přikázány do výlučného
vlastnictví, bylo pravomocným rozsudkem ze dne 4. 5. 2005 pod č. j. 5 C
291/2004-90 uloženo vyplatit E. V. na vypořádání jejího podílu náhradu v částce
1.687.500,- Kč. K tomu došlo ještě za předpokladu 3/8 spoluvlastnického podílu
E. Vonáškové, zatímco po pravomocné změně výše podílu činila náhrada při
vypořádání v přepočtu 1.125.000,- Kč, nyní požadovaných po státu. Uvedenou
částku žalobkyně, a to za pomoci půjček a úvěrů ze stavebního spoření dětí, E.
V. zaplatila. Poté se domáhala této částky po státu žádostí z 18. 11. 2005
podle § 11 zákona č. 87/1991 Sb. a zákona č. 115/1994 Sb. Ministerstvo financí
požadavek žalobkyně v roční zákonné lhůtě odmítlo. Žalobkyně se obrátila na
soud, jenž jí přiznal náhradu vůči státu ve výši 4.876,50 Kč jako 1 kupní ceny
z roku 1967, kdy rodiče žalobkyně nemovitosti zakoupili od státu. Ve zbytku,
tj. v částce 1.117.685,- Kč (s příslušenstvím), byla žaloba zamítnuta. Odvolací
soud dovodil oproti tvrzením žalobkyně, že je nutné aplikovat rozhodné
ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb. v doslovném znění (1/4 z kupní ceny v
roce 1967) a že skutkové okolnosti nynějšího případu jsou jiné než ve věci P. a
P. proti České republice před Evropským soudem pro lidská práva (stížnost č.
36548/97), na níž se žalobkyně odvolávala. Nelze také pominout, že ve věci P.
šlo o restituční vydání celé nemovitosti, zatímco nyní byl vydán pouze
čtvrtinový podíl.
Proti potvrzujícímu pro ni nepříznivému výroku II. rozsudku
odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovodila z
tvrzení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní
význam. Důvodnost dovolání spatřovala v nesprávném právním posouzení věci. Za
otázku zásadního právního významu považovala žalobkyně výklad pojmu „nárok na
vrácení kupní ceny, která byla zaplacena při koupi věci“, obsaženého v § 11
zákona č. 87/1991 Sb. Mělo by podle ní jít o přiznání spravedlivého plnění,
nikoli části kupní ceny z doby před 40 lety. Je nutné zohlednit změny na
nemovitostech v mezidobí a fakt, že částka 4.876,50 Kč již nemůže mít k ceně
nemovitostí, jejíž čtvrtinu byla žalobkyně nucena restituentce vyplatit,
rozumný vztah. Dovolatelka žádala, aby byl rozsudek odvolací instance Nejvyšším
soudem zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Strana žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas a při splnění
podmínky povinného zastoupení advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s.
ř.). Přípustnost dovolání přicházela v úvahu pouze podle § 237 odst. 1 písm. c/
o. s. ř., tedy pro zásadní právní význam napadeného rozsudku. Dovolací důvod –
tvrzené nesprávné právní posouzení věci – byl uplatněn podle § 241a odst. 2
písm. b/ o. s. ř.
Dovolání je přípustné i důvodné.
Žaloba, která se ve své konkrétní podobě domáhá řešení právního
vztahu vzniklého – v důsledku restituce – mezi povinnou osobou a státem, zní na
peněžité plnění. Lze přisvědčit straně žalující, že pro zodpovězení otázky po
výši částky, jež má být vyplacena žalobkyni, je klíčový výklad ustanovení § 11
zákona č. 87/1991 Sb.
Podle tohoto ustanovení vydá-li nemovitost jiná osoba než stát,
vznikne této osobě nárok na vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při koupi
věci. Tento nárok musí být uplatněn u ústředního orgánu státní správy.
Prejudikatura Nejvyššího soudu nevykazuje spolehlivá vodítka, jež
by bylo možné použít ve vztahu ke specifickým okolnostem posuzované věci. V
obecné rovině se dá říci, že judikatorní úvahy nejvyšší instance převážně
akcentovaly gramatickou interpretaci citované normy. Tím spíše je třeba se
opřít o precedenty vytvořené Evropským soudem pro lidská práva, zohledňující
garance dané Protokolem č. 1 (jeho článkem 1) k evropské Úmluvě o ochraně
lidských práv a základních svobod a článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod. Obojí ustanovení bezprostředně hovoří o ochraně pokojného užívání
majetku, resp. o ochraně vlastnického práva; to však nic nemění na oprávněnosti
jejich aplikace na širší dimenzi vlastnických a na ně navazujících vztahů
(restituce, vypořádání spoluvlastnictví, náhradová povinnost státu vůči povinné
osobě), kterou nyní posuzovaná věc předestírá.
Nejvyšší soud nesdílí právní názor odvolacího soudu, z něhož má
plynout výrazná odlišnost relevantních skutečností ve věci P. a P. vs. Česká
republika oproti okolnostem této věci. Zejména je přesvědčen, že na scestí tu
vede argument o „pouhém“ vydání jedné čtvrtiny podílu na nemovitostech. Hodnota
této čtvrtiny, jak byla vyčíslena v řízení o zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví k nemovitostem, názorně dokumentuje nesprávnost tohoto
argumentu. Nicméně je tu i judikatura novější. Ve věci Pešková vs. Česká
republika (č. 22186/03, rozsudek z 26. 11. 2009) se Evropský soud pro lidská
práva opět vyslovil k výši náhrady povinné osobě za odnětí vlastnictví (kupní
cena ve výši 25.326,- Kč z roku 1979, cena nemovitostí pro účely dědického
řízení v roce 2000 1,8 mil. Kč, o vydání věci rozhodnuto v roce 2001). Soud
dovodil, že náhrada vyplacená stěžovatelce – řídící se kupní cenou z roku 1979
– nebyla v rozumném poměru k ceně usedlosti v době jejího odnětí. Podle
štrasburského soudu si stěžovatelka nemohla být podle zjištěných skutečností v
roce 1979 vědoma, že nemovitost nabyla zvýhodněně. Kupní cenu navíc nijak
neovlivnila a nemovitost nabyla v dobré víře. Soud v textu rozsudku explicitně
(odst. 22) uvádí, že „Vzhledem k růstu cen nemovitostí od roku 1979, kdy
stěžovatelka spornou nemovitost nabyla, do roku 2001, kdy byla majetku zbavena,
má Soud za to, že stěžovatelka neměla možnost požadovat za spornou nemovitost
přiměřenou náhradu.“
Nejvyšší soud spatřuje v okolnostech nyní posuzované věci obdobu
posledně citovaného judikátu. I zde nelze uzavřít, že by snad byla žalobkyně
účastna na ději, jenž vede k naplnění podmínek předpokládaných pro vydání věci
povinnou fyzickou osobou (druhonabyvatelem od státu) osobě oprávněné (rozpor
koupě od státu s tehdy platnými předpisy, protiprávní zvýhodnění nabyvatele,
viz § 4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb.). Vždyť žalobkyni bylo v roce 1967 12
let. Její pozdější nabytí vlastnictví k nemovitostem od rodičů, a to jak
děděním (1975), tak i darováním (leden 1991) naplňuje znaky dobré víry na její
straně. Žalobkyně kromě toho v dovolání tvrdí, že v domě žije nepřetržitě přes
40 let, nyní s třemi zletilými (leč nezaopatřenými) dětmi, a v souvislosti s
platbou náhrady na vypořádání podílového spoluvlastnictví s restituentkou E. V.
se ocitla v existenčním ohrožení. Jsou-li i tato fakta pravdivá, pak to jen
podporuje oprávněnost žalobou uplatněného nároku.
Aby byla interpretace sporného zákonného ustanovení konformní vůči
výše zmíněným lidskoprávním kautelám i vůči civilistické zásadě ochrany
vlastnického práva ve všech zákonných aspektech, nesmí být ve zjevné
kontradikci s principy přiměřenosti a pokud možno i spravedlnosti. Rozhodnutí
obou nižších instancí ve světle těchto požadavků neobstojí. Byla-li žalobkyni
přiznána jako následná protihodnota spoluvlastnického podílu částka ve výši
necelých 5 tis. Kč vycházející z ceny věcí v roce 1967, pak toto rozhodnutí v
porovnání se sumou, jíž se žalobkyně musela „vyplatit“ ze spoluvlastnického
vztahu (v konečné výši 1.125.000,- Kč), nese znaky flagrantní nepřiměřenosti,
hraničící s absurditou. V dalším průběhu řízení, v němž bude znovu řešena
otázka výše částky přiznané podle § 11 zákona č. 87/1991 Sb., budou nižší
instance vycházet právě z výše náhrady zaplacené žalobkyní v souvislosti se
zrušením a vypořádáním spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, a to v
extenzivním pohledu.
Zajisté, že ustanovení § 11 zákona o mimosoudních rehabilitacích
hovoří v relaci k povinné osobě o „vrácení kupní ceny, kterou zaplatila při
koupi věci“. Nehledě na to, že žalobkyně je podle § 4 odst. 2 téhož zákona
osobou blízkou vůči těm, kteří věci kupovali – a citovaná pasáž § 11 nemůže být
ve vztahu k ní zcela přiléhavá -, dovolací soud zastává názor, že obstojí širší
interpretace textu rozhodného ustanovení, jež sice směřuje „za“ jeho doslovné
znění, akcentuje však jeho účel a smysl (srov. nálezy Ústavního soudu k
teleologické interpretaci právních předpisů, zejména sp. zn. Pl. ÚS 33/97 a Pl.
ÚS 21/96). Ten nemůže spočívat ve vrácení časově neaktuální a v důsledku
neadekvátní kupní ceny, ale – jak České republice připomněl štrasburský soud –
v zaplacení takové částky státem, která je za odpovídajících (a výjimečných)
restitučních okolností přiměřená a rozumná. Proto obstojí výklad, podle něhož
lze pod pojem kupní ceny ve smyslu § 11 zákona č. 87/1991 Sb. zahrnout též jiné
plnění vyjadřující hodnotu nemovitosti (její části, spoluvlastnického podílu k
ní), jímž je v tomto případě náhrada, která byla při vypořádání podílového
spoluvlastnictví mezi povinnou a oprávněnou osobou, vzniklého v důsledku
restituce, vyplacena povinnou osobou osobě oprávněné v návaznosti na zrušení
tohoto spoluvlastnictví soudem (§ 142 odst. 1 obč. zák.).
Předestřený výklad současně znamená, že dovolací důvod, vylíčený v
dovolání stranou žalující v intencích § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., byl
naplněn; dovolání bylo přípustné pro rozpor řešení pro věc určující právní
otázky odvolacím soudem s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 in
fine ve znění před nabytím účinnosti zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud vytkl nedostatek právního posouzení věci,
spočívající v doslovném a ve vztahu k okolnostem posuzované věci příliš
restriktivním výkladu ustanovení § 11 zákona č. 87/1991 Sb., odvolacímu soudu.
Shodného pochybení se však dopustil i soud prvního stupně. Došlo proto ke
zrušení obou rozsudků nižších instancí v dovoláním napadených výrocích, včetně
navazujících výroků o nákladech řízení, a k vrácení věci v tomto rozsahu soudu
prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o.
s. ř.).
V dalším průběhu řízení budou soudy nižších stupňů vázány podle §
243d odst. 1 o. s. ř. právním názorem Nejvyššího soudu.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle
občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu