28 Cdo 2217/2012
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a)
V. P., bytem D. B., b) A. P., bytem D. B., c) A. Ž., bytem M. V., d) Z. A.,
bytem M., všichni zastoupeni JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem v Praze
2, Jugoslávská 12 (dovolání sepsáno JUDr. Danielou Jablonskou, advokátkou v
Berouně, následně doplněno JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou), proti žalovaným: 1)
K. T.-T., bytem, P., zastoupen JUDr. Sylvou Rychtalíkovou, advokátkou v Praze
10, Kodaňská 57, 2) L. D., bytem Ch., zastoupena JUDr. Pavlem Průšou, advokátem
v Chotěboři, Klášterní 92, 3) A. S., bytem P., zastoupena JUDr. Sylvou
Rychtalíkovou, advokátkou v Praze 10, Kodaňská 57, o určení vlastnictví k
pozemku, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 12 C 1392/96, o
společném dovolání všech žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
14. 5. 2008, č. j. 25 Co 50/2008-733, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu
a třetímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku, každému po
4.080,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich
advokátky JUDr. Sylvy Rychtalíkové.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl potvrzen výrok I.
rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 9. 2007, č. j. 12 C 1392/96-518,
kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobci domáhali určení, že H. P. byla
ke dni své smrti výlučnou vlastnicí pozemku parc. o výměře 9.860 m2, v kat. úz.
a obci D. B. tak, jak byl vymezen geometrickým plánem vyhotoveným Ing. Zbyňkem
Dlaskem, č. 529-83/2006 ze dne 24. 10. 2006, odsouhlaseným Katastrálním úřadem
pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště M. dne 21. 11. 2006, pod č.
1186/2006. Ve výroku II. byla žalobcům uložena povinnost zaplatit prvnímu a
třetímu žalovanému na nákladech řízení před odvolacím soudem částku 69.200,-
Kč. Ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byla žalobcům uložena povinnost
nahradit druhé žalované náklady odvolacího řízení ve výši 27.090,- Kč.
Jak je již výše naznačeno, předmětem řízení byla žaloba, kterou se
žalobci domáhali určení vlastnického práva k předmětnému pozemku jejich právní
předchůdkyně. V dalších podrobnostech odkazuje dovolací instance na svůj
předchozí rozsudek, jakož i na výše označené rozsudky soudů nižších instancí.
Rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2008, č. j. 25 Co
50/2008-733, předcházelo řízení před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 28 Cdo
5254/2009, kterým byl předchozí měnící rozsudek odvolacího soudu ze dne 14. 5.
2008, č. j. 25 Co 50/2008-593, zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu
řízení. Odvolací soud byl zavázán právním názorem, podle kterého v případě
konkurence restitučních důvodů, spočívajících nejprve v odnětí věci (pozemku) v
důsledku tzv. revize první pozemkové reformy (§ 6 odst. 1 písm. b/ zákona č.
229/1991 Sb.) a poté v odnětí téže věci (jako přídělu) bez právního důvodu (§ 6
odst. 1 písm. p/ téhož zákona), je nutné upřednostnit restituenty, u nichž
došlo k odnětí věci časově dříve; nelze také pominout, bylo-li již kladně
rozhodnuto o vlastnictví těchto restituentů pozemkovým úřadem postupem podle §
9 cit. zákona. Osoby druhé v pořadí mají sice – vznikla-li duplicita zápisů
vlastnictví v katastru nemovitostí – naléhavý právní zájem na žalobě o určení
vlastnictví, nemohou však být úspěšné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání (včetně
jeho doplnění na č. l. 797). Dovolání bylo podáno podle žalobců z těchto
důvodů: „1) napadené rozhodnutí vychází ze zjištění, která nemají oporu v
provedeném dokazování a jsou tak ke škodě žalobců činěny nepodložené závěry, 2)
v důsledku toho pak napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
věci, 3) v napadeném rozhodnutí jsou řešeny otázky, které jsou po právní
stránce otázkami zásadního významu.“ V textu dovolání žalobci odmítli výše
citovaný právní názor dovolací instance a dovodili otázky, o něž opírají
zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Jde o otázky: a) zda lze převzetí
zemědělských nemovitostí státem na základě § 6 zákona č. 123/1975 Sb. považovat
za odnětí nemovitostí státem bez právního důvodu ve smyslu příslušných
ustanovení zákona č. 229/1991 Sb., s důsledkem pozbytí vlastnických práv
dosavadních vlastníků nemovitostí, b) zda se při převzetí nemovitostí
zemědělskou organizací k zajištění zemědělské výroby jedná ve smyslu zákona č. 123/1975 Sb. o držbu ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 229/1996 Sb. nebo pouze o detenci, kdy detentor užívá nemovitosti v postavení jako nájemce a
c) zda lze zbavit rozhodnutím státního orgánu, zde Okresního úřadu Mělník,
Pozemkový úřad, občana ČR vlastnictví k nemovitosti, která je v době tohoto
rozhodnutí zapsána po dobu více než 10 let na jeho listu vlastnictví a zároveň
je předmětem jeho obhospodařování. Na závěr navrhli zrušení napadeného rozsudku
a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení; nadto žádali o odložení
vykonatelnosti napadeného rozsudku. Žalobci dne 27. 1. 2012 (č. l. 764) zaslali „žádost“, aby byla věc v
rámci dovolacího řízení projednávána jiným senátem, než tím, který ve věci již
rozhodoval, tedy senát 28 Cdo. V tomto směru však Nejvyšší soud již na tomto
místě podotýká, že předložení věci k vyřízení jinému senátu není možné, a to s
ohledem na věcnou příslušnost k rozhodování předmětné věci právě senátu 28 Cdo,
a to s odkazem na aktuální znění jeho rozvrhu práce. K dovolání se prostřednictvím advokáta vyjádřili první a třetí
žalovaní. Nesouhlasili v něm s námitkami dovolatelů a navrhli dovolání
zamítnout. Druhá žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud zjistil, že žalobci, zastoupeni advokátem, podali
dovolání v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost
dovolání, jak vyplývá z jeho textu, dovozovali z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. a dovolací důvody, který by dovolací soud přezkoumal v
případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle § 241a odst. 2 písm. b),
odst. 3 o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána,
jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního
stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce
zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř.
má rozhodnutí odvolacího soudu ve
věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní
otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která
je soudy rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka
posouzena jinak. V projednávané věci již bylo – jak vyplývá z výše uvedeného - Nejvyšším
soudem dne 21. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 5254/2009, vydáno rozhodnutí, na něž
dovolací soud pro stručnost odkazuje. Vzhledem k vyřešení relevantních otázek
Nejvyšším soudem v předešlém rozhodnutí není možné přiznat zásadní právní
význam napadenému rozhodnutí. Nejvyšší soud též poukazuje na skutečnost, že není v jeho pravomoci
přezkoumávat skutkové okolnosti případu; dovolací instance je nadána pravomocí
právního přezkumu napadeného rozhodnutí. Přitom dovolatel v dovolání brojí
zejména proti skutkovým závěrům nižší instance. Nejvyšší soud proto posoudil dovolání žalobců jako nepřípustné. Dovolací instance uzavírá, že odvolací soud věc posoudil správně, v
návaznosti na učiněné závěry ohledně jednotlivých skutkových okolností případu
a v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu. Proto Nejvyšší soud dovolání
žalobců jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.). Vzhledem k tomu již nebude soudem rozhodováno o návrhu žalobců na
odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Úspěšným žalovaným vzniklo podle § 243c odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Druhá žalovaná
však vyjádření k dovolání nepodala, proto je náhrada nákladů dovolacího řízení
přiznána pouze prvnímu a třetímu žalovanému. Tyto náklady představovala odměna
za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí
sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle § 5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění dalších předpisů. Tuto výchozí částku však bylo nutné
dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a
dovolání bylo odmítnuto (§ 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této
redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, kterou
bylo nutné navýšit o 30% s ohledem na společné zastupování dvou účastníků
advokátem ve stejné věci (§ 19a cit. vyhl.), tedy 6.500,- Kč. Po přičtení 300,-
Kč režijního paušálu a 20 % DPH činila konečná výše nákladů dovolacího řízení
částku 8.160,- Kč. tj. 4.080,- Kč u každého z úspěšných žalovaných 1) a 3). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 16. října 2012