28 Cdo 2220/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc.,
a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci
žalobkyně: Tělovýchovná jednota Nová Role, se sídlem Pohraniční stráže 18, Nová
Role, zastoupená JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem Karlových
Varech, Krymská 5, proti žalované: Karlovarská sportovní, a. s., se sídlem
Varšavská 249/30, Praha 2, zastoupená Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se
sídlem v Praze 1, U Bulhara 3, o zaplacení 288.960,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 9 C 286/2004, o
dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2009, č.
j. 10 Co 494/2008-275, takto:
I. Dovolání žalované směřující proti výrokům I., II., III. a IV rozsudku
odvolacího soudu (v částech, ve kterých došlo k potvrzení výroků I., III., IV.
a VI. rozsudku soudu prvního stupně) se zamítá.
II. Žalobkyni se vůči žalované náhrada nákladů dovolacího řízení
nepřiznává.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným bylo rozhodnuto o
odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 25.
7. 2008, č. j. 9 C 286/2004-240, následovně:
a) ve výroku I. rozsudku odvolacího soudu byl výrok I. rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 186.766,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se
úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
b) ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu byl výrok III. rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 32.057,60 Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se
úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
c) ve výroku III. rozsudku odvolacího soudu byl výrok IV. rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 49.343,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen a v části týkající se
úroků z prodlení zrušen a vrácen soudu prvního stupně k dalšímu řízení;
d) ve výroku IV. rozsudku odvolacího soudu byl výrok VI. rozsudku soudu
prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit
žalobkyni 12.000,- Kč včetně lhůty splatnosti, potvrzen;
e) ve výroku V. rozsudku odvolacího soudu byly výroky VII. a VIII.
rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení účastníků a nákladech
placených státem zrušeny a v této části byl rozsudek soudu prvního stupně
rovněž vrácen tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve věci se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 288.960,- Kč
s příslušenstvím, přičemž z tohoto částka 195.000,- Kč představovala dlužný
nájem za měsíce červenec 2002 až září 2003, částka 32.057,60 Kč představovala
cenu vody spotřebované za období od 9. 7. 2001 do 31. 12. 2003, částka 49.843,-
Kč představovala cenu elektrické energie spotřebované od června 2002 do 11. 9.
2003 a částka 12.000,- Kč náklady na vyklizení objektu restaurace. Svůj nárok
žalobkyně zdůvodnila tím, že dne 23. 7. 1998 uzavřela s žalovanou nájemní
smlouvu, podle níž přenechala žalované do nájmu areál koupaliště v Nové Roli
(specifikováno v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Dne 27. 8. 2002
žalobkyně tento nájem dopisem vypověděla poté, co žalovaná nezaplatila nájemné
za červen 2002 s tím, že vyklizení objektu mělo být učiněno do 31. 11. 2002 –
po uplynutí tříměsíční výpovědní lhůty od převzetí výpovědi žalovanou v srpnu
2002. K vyklizení však došlo až 11. 9. 2003 v rámci exekuce provedené Okresním
soudem v Karlových Varech; do té doby však žalobkyni vznikla újma ve formě
bezdůvodného obohacení na straně žalované, získaného spotřebováním vody,
elektřiny a neuhrazením nájemného.
Sou prvního stupně rozhodoval poté, co mu byla věc Krajským soudem v
Plzni (rozsudkem ze dne 21. 9. 2006, č. j. 10 Co 496/2006) vrácena s tím, že
byl rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 9 C
286/2004-133 zrušen. Odvolací soud však současně potvrdil ve svém zrušujícím
rozsudku věcnou správnost rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně neplatnosti
uzavřené nájemní smlouvy mezi účastníky řízení. V novém řízení soud prvního
stupně, vázán právním názorem odvolacího soudu, uvedl, že žalovaná je povinna
vydat žalobkyni objekt, převzatý do neplatného nájmu ve stavu, v němž jej
převzal. Na straně žalované se jedná o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, že na
základě neplatné smlouvy byl objekt vydán do neplatného nájmu a nebyl včas
vrácen. To platí i v případě, kdy neoprávněný nájemce dal objekt do neplatného
nájmu třetí osobě, která jej užívala; současně uvedl, že oprávněnými a
povinnými jsou v v tomto řízení jen účastníci neplatné nájemní smlouvy. Soud
prvního stupně po zjištění, že objekt byl vyklizen již 11. 9. 2003 (exekuční
řízení sp. zn. 25 E 452/2003), zamítl žalobu co do části 8.234,- Kč (nájemné za
celý měsíc – září 2003); v dalších bodech bylo rozhodnuto tak, jak je uvedeno
ve výrocích rozsudku soudu prvního stupně (žalobě bylo mimo výrok V. rozsudku
vyhověno jak do základu jednotlivých nároků, tak i do příslušenství ve formě
vyčíslených úroků z prodlení).
Odvolací soud potvrdil v části rozhodující vždy o jistině výroky I.,
III., IV. a VI. rozsudku soudu prvního stupně; ohledně přiznaného příslušenství
v uvedených výrocích rozhodl o zrušení těchto částí rozsudku soudu prvního
stupně a věc mu v tomto rozsahu vrátil (včetně výroků VII. a VIII.) k dalšímu
řízení. Na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že žalobkyni
vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení, když žalovaná nabyla plnění z
absolutně neplatného právního úkonu, resp. využívala pozemky bez právního
důvodu (nehradila sjednané nájemné). Uvedený závěr soud učinil i přesto, že
nájemní smlouva uzavřená mezi žalobkyní a žalovanou dne 27. 3. 1998 byla
neplatná, a to mj. proto, že zřízené právo trvalého užívání pro žalobkyni k
předmětnému pozemku bylo zrušeno již v roce 1990 (rovněž pro nedostatečnou
určitost předmětu smlouvy, resp. jednotlivých částek nájemného). Současně soud
uvedl, že k provozování restaurace nebyl městem Nová Role udělen souhlas v
souladu s tehdejší platnou právní úpravou. Ohledně příslušenství požadovaného v
návaznosti na žádost o vydání bezdůvodného obohacení soud rozhodl v souladu s §
563 obč. zák., podle kterého splatnost nastává následující den po dni, kdy byl
dlužník vyzván k plnění. Žalobkyně však v dané věci netvrdila, že vyzvala
žalovanou k plnění a rozhodujícím dnem je tedy ten, kdy byla žaloba doručena
žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. To směřovalo
do výroků I., II., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, a to vždy do části, ve
které odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, včetně lhůty
splatnosti. Žalovaná v dovolání namítala soudy nesprávné právní posouzení
pasivní věcné legitimace žalované, jelikož Z. K. (nájemce) a žalovaná pronajatý
objekt restaurace vyklidili v září 2002 a v následujícím období ji užívaly jiné
osoby se souhlasem žalobce. Žalovaná rovněž poukázala na svědecké výpovědi
provedené v rámci řízení před soudy nižších instancí a vytkla odvolacímu soudu,
že se v odůvodnění rozsudku nevypořádal se všemi důkazy (výpověďmi svědků). Na
závěr navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu.
K dovolání se prostřednictvím svého právního zástupce vyjádřila
žalobkyně. Uvedla, že nesouhlasí s interpretací výpovědí svědků, jak ji
provedla v dovolání žalovaná a rovněž poukázala na absenci odůvodnění dovolání,
které obsahuje pouze reprodukované výpovědi svědků. V dalším textu se
ztotožnila se závěry odvolacího soudu ohledně pasivní věcné legitimace žalované
a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout a přiznat žalobkyni náhradu
nákladů dovolacího řízení ve výši 25.990,- Kč.
Nejvyšší soud shledal, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala
dovolání včas (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání je
dána podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b), tedy pro tzv. skrytou diformitu
rozsudků soudu prvního stupně a soudu odvolacího. Dovolací důvod byl uplatněn
podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., jelikož rozhodnutí odvolacího
soudu podle názoru dovolatelky spočívá na nesprávném právním posouzení věci a
vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části
oporu v provedeném dokazování.
Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
je dána v případě, kdy odvolací soud sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního
stupně, ale stalo se tak jen proto, že v něm soud prvního stupně v souladu s
dříve vysloveným právním názorem dovolacího soudu, jímž byl vázán, rozhodl
jinak než ve svém předchozím – odvolacím soudem zrušeném – rozhodnutí.
Předpokladem pro přípustnost dovolání na základě tzv. skryté diformity
rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího je odlišné vymezení práv a
povinností účastníků řízení ve vztahu ke stejnému předmětu řízení.
V projednávané věci rozhodl Okresní soud v Karlových Varech dne 12. 6.
2006, č. j. 9 C 286/2004-133 o návrhu žalobkyně tak, že žalobu na zaplacení
288.960,- Kč s příslušenstvím zamítl. Žalobkyně podala proti tomuto rozsudku
odvolání ke Krajskému soudu v Plzni a ten dne 21. 9. 2006 usnesením pod sp. zn.
10 Co 496/2006 zrušil předchozí rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k
dalšímu řízení. Okresní soud v Karlových Varech v dalším řízení, vázán právním
názorem odvolacího soudu, rozhodl opětovně rozsudkem dne 25. 7. 2008, č. j. 9 C
286/2004-240 tak, jak je uvedeno v první části odůvodnění tohoto rozsudku.
Rozsudek soudu prvního stupně odvolací soud jako věcně správný potvrdil, ale
pouze co do jednotlivých přiznaných plnění, nikoliv jejich příslušenství – v
tomto jednotlivé výroky zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního
stupně k dalšímu řízení.
Na základě výše uvedeného Nejvyšší soud shledal podané dovolání
přípustným.
Pokud jde o posouzení žalovanou uplatněných dovolacích důvodů podle
ustanovení § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o. s. ř., dovolací soud nepovažuje
podané dovolání za důvodné.
Podle ustanovení § 451 odst. 1 obč. zák. je ten, kdo se na úkor jiného
bezdůvodně obohatí, povinen obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je
bezdůvodným obohacením mj. i majetkový prospěch získaný plněním z neplatného
právního úkonu.
Podle ustanovení § 457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li
zrušena, je každý z účastníků (smlouvy) povinen vrátit druhému vše, co podle ní
dostal. Toto ustanovení je možné aplikovat v případech neplatné smlouvy bez
rozdílu, zda se jedná o neplatnost absolutní či relativní.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je v každém
jednotlivém případě zapotřebí přísně rozlišovat mezi skutkovou podstatou
bezdůvodného obohacení plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění
z neplatného právního úkonu. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost
účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli;
spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve
vzájemném vztahu pouze její účastníci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010).
V případě neplatné nájemní smlouvy spočívá obohacení pronajímatele v
obdržených platbách nájemného a obohacení nájemce v tom, že užíval cizí věc,
přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je povinen vrátit inkasované nájemné,
nájemce není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je
proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud její výše
není předpisem stanovena, určí ji soud podle své úvahy, opírající se o finanční
ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je pak peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou
nájmu, a kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné
nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou
nájemného. Aby mohlo jít o částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke srovnávanému
stavu, je nepochybné, že při srovnání musí být respektováno jak posuzované
místo a období, tak charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci. Vznik
bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalovaným a stanovení
jeho výše nelze odvozovat toliko z neplatné nájemní smlouvy a sjednaného
nájemného, ale musí se odvíjet od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě
obvyklé v daném místě a čase, jejímž předmětem jsou obdobné nemovitosti,
přičemž je třeba vzít v úvahu i konkrétní podmínky týkající se užívané
nemovitosti (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 30
Cdo 1207/2007).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů nižších instancí, žalobkyně
požaduje po žalované uhrazení dlužného nájemného a spotřeby energií za období
od července roku 2002 do září roku 2003, tj. až do okamžiku vyklizení
předmětných nemovitostí. Uvedené neuhrazené částky (spolu s dalším plněním)
představují bezdůvodné obohacení žalované, která neplnila včas své závazky, ke
kterým se v (neplatné) nájemní smlouvě zavázala a přesto užívala předmětné
nemovitosti, resp. neproběhlo jejich dobrovolné vyklizení.
Nejvyšší soud vyšel rovněž ze zjištění soudů nižších instancí o
absolutní neplatnosti nájemní smlouvy uzavřené mezi účastnicemi řízení. Ta
pronajala předmětné nemovitosti žalované přesto, že jí již od roku 1990
nenáleželo právo trvalého užívání pozemků v okolí restaurace. Oproti tomu
žalovaná, které tato skutečnost nebyla známa, pozemky po celou dobu, až do
podání výpovědi, resp. provedení výkonu rozhodnutí vyklizením nemovitostí v
roce 2003 užívala a byla tak povinna za jejich užívání hradit sjednanou částku
na nájemném, spotřebách energií a následné vyklizení užívaných prostor. Na
základě výše citovaných rozhodnutí jsou tak obě účastníce řízení povinny vrátit
si navzájem vše, co jim bylo plněno z neplatného právního úkonu; na straně
žalobkyně se jedná o vyinkasované nájemné, na straně žalované o plnění v podobě
výkonu práva nájmu - bezdůvodného obohacení v peněžité formě. Vzhledem k tomu,
že žalovaná hradila žalobkyni nájem vždy řádně – až do června 2002, jedná se na
straně žalované o povinnost uhradit žalobkyni nájem pouze od této doby až do
doby, kdy došlo k vyklizení nemovitostí.
V souladu s ustálenou judikaturou se posuzuje částka, která má být
uhrazena žalovanou za užívání nemovitostí, podle částek vynakládaných obvykle v
daném místě a čase na užívání obdobné věci (zpravidla právě formou nájmu), a
kterou by nájemce byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní
smlouvy. V tomto ohledu dovolací soud odkazuje na znalecké posudky, vyžádané
soudy nižších instancí.
Ve věci je rovněž nutné přihlédnout ke skutečnosti, že žalovaná
nevrátila dobrovolně žalobkyni předmět plnění, tj. pozemky a žalobkyně tak byla
nucena provést vyklizení nemovitostí v exekučním řízení; žalovaná je tudíž
povinna uhradit žalobkyni náklady s tím spojené.
Nejvyšší soud dále upozorňuje na skutečnost, že závěry soudů nižších
instancí o okamžiku a průběhu vyklizovacích prací, stejně tak jako závěry
učiněné o užívání nemovitostí žalovanou, jsou svou povahou skutkové. Tato
zjištění (a z nich plynoucí odpovídající právní závěry) není dovolací soud,
jako soud právního přezkumu věci (nikoli soud nalézací), vázaný nižšími
instancemi zjištěným skutkovým stavem, oprávněn přezkoumávat. Ve věci nelze
rovněž dovodit, že by si snad pro zde rekapitulovaná skutková zjištění
neobstaral odvolací soud dostatečné skutkové podklady; tu naopak vycházejí již
ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jsou úplné a podložené náležitými
závěry znalce. Ze spisu rovněž nevyplývá dovolatelkou tvrzená vada řízení
spočívající v nedostatečném vypořádání se s provedenými důkazy, zejména
výpověďmi svědků. Na tomto místě si Nejvyšší soud dovoluje podotknout, že
samotné dovolání žalované je tvořeno z převážné části rekapitulací jednotlivých
výpovědí, v důsledku čehož dovolatelka nevěnovala náležitý prostor vlastnímu
odůvodnění svého nároku na právní přezkum rozhodnutí odvolacího soudu. V řízení
před soudy nižších instancí rovněž neunesla důkazní břemeno ohledně tvrzení, že
vrátila žalobkyni nemovitosti řádně a včas, na základě doručené výpovědi. Není
rovněž rozhodné, zda nemovitosti užívala v rozhodném období žalovaná či jiné
osoby s jejím souhlasem – na základě případného podnájemního vztahu.
Na základě všech uvedených skutečností považuje dovolací soud podané
dovolání za nedůvodné, nenaplňující dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm.
b), odst. 3 o. s. ř.; lze navíc přisvědčit hmotněprávnímu posouzení věci
odvolacím soudem. V řízení před nižšími instancemi nedošlo ani k tzv.
zmatečnostním vadám ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto
dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2 věta první o. s. ř.).
Oproti žalované byla žalobkyně v řízení úspěšná a podle § 243b odst. 5
a návazných ustanovení o. s. ř. vzniká straně, která dosáhla v dovolacím řízení
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení. Nejvyšší soud však považuje za vhodné
použít ustanovení § 150 o. s. ř., podle kterého jsou-li tu důvody hodné
zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo
zčásti přiznat. V daném případě jsou podle dovolacího soudu dány okolnosti, pro
které by nebylo spravedlivé ukládat náhradu nákladů v dovolacím řízení
neúspěšné žalované. Po pečlivém uvážení nejen poměrů účastníků, ale i
okolností, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že náklady dovolacího řízení nebudou žalobkyni přiznány. V předmětné
věci nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobkyně věděla o tom, že jí nenáleží
právo trvalého užívání k pozemkům, které žalované pronajímala; nájemní smlouva
navíc trpěla i dalšími vadami, které měly za následek její neplatnost ex tunc a
na nichž se podílely obě strany. Není rovněž možné přehlédnout, že žalobkyně u
žalované svůj nárok před podáním žaloby neuplatňovala a přesto po ní požadovala
zaplacení úroků z prodlení již od 1. 8. 2002 – tj. ode dne obdržení výpovědi
nájemní smlouvy žalovanou. V této části však žalobkyně nebyla v řízení před
odvolacím soudem úspěšná, když odvolací soud navíc na tuto skutečnost upozornil
a zrušil příslušné části rozsudku soudu prvního stupně. Z těchto důvodů bylo o
nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. září 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu