30 Cdo 1207/2007
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Karla
Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce P.
H., správce konkursní podstaty úpadce CH., spol. s r.o., zastoupeného
advokátem, proti žalovanému R. F., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky
255.625,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn.
6 C 1135/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne
3. ledna 2007, č. j. 29 Co 468/2006-216, takto:
Dovolání žalobce se zamítá.
Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 25.596,90 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 14. června 2006, č. j. 6 C
1135/2003-183, zamítl žalobu na zaplacení částky 255.625,- Kč (výrok I.).
Současně nepřiznal žalovanému náhradu nákladů řízení (výrok II.), žalobce
zavázal uhradit státu částku 4.276,- Kč (výrok III.) a nepřiznal státu náhradu
ve výši 10.224,- Kč na soudním poplatku (výrok IV.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Krajského obchodního
soudu ze dne 23. 7. 1999, č. j. 88 K 31/99-45, byl prohlášen konkurs na
společnost CH., spol. s r.o. Správcem konkursní podstaty uvedené společnosti
jako úpadce je žalobce. Dne 23. 8. 1999 uzavřel žalovaný smlouvu o nájmu na
dobu neurčitou zděné ubytovny pro česáče na stavební parcele č. 298 v
katastrálním území H. s pronajímatelem společností CH., v.o.s., která však
nebyla vlastníkem této nemovitosti ani jí nesvědčilo žádné jiné právo k
uzavření nájemní smlouvy. Nájemné bylo sjednáno ve výši 135.000,- Kč za rok.
Vlastníkem nemovitosti byl úpadce společnost CH., spol. s r.o. již ke dni
prohlášení konkursu. Žalobce sepsal uvedenou nemovitost do konkursní podstaty,
společnost CH., v.o.s., nepodala žalobu na vyloučení této nemovitosti ze
soupisu konkursní podstaty. Žalovaný nemovitost užíval pro své podnikání
minimálně v období od 1. 10. 2001 do 30. 6. 2003. Žalovaný v době užívání
nemovitosti se souhlasem domnělého „pronajímatele“ do nemovitosti investoval
značné finanční prostředky, snad 400 – 500 tisíc Kč. Soud prvního stupně
dovodil, že předmětná nájemní smlouva je absolutně neplatná, neboť společnosti
CH., v.o.s. nesvědčilo vlastnické ani jiné právo, které by ji opravňovalo
nemovitost pronajmout. Žalovaný se na úkor vlastníka nemovitosti obohatil tím,
že ji užíval, aniž by za její užívání platil. Získal tedy bezdůvodné obohacení
podle ustanovení § 451 obč. zák. plněním bez právního důvodu, které je povinen
žalobci vydat. Znalkyně B. V. určila částku, která by odpovídala za užívání
nemovitosti, ve výši 255.625,- Kč. Ve výpovědi znalkyně dále uvedla, že
vycházela z předmětné nájemní smlouvy s tím, že částku v ní uvedenou
valorizovala. Při šetření zjistila, že takovéto nemovitosti se nepronajímají
vůbec, nebo minimálně, tedy že na trhu nemají uplatnění. Soud prvního stupně
žalobu zamítl s odkazem na ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., kdy vydání
bezdůvodného obohacení žalovaným shledal v rozporu s dobrými mravy. Poukazoval
na investice žalovaného do nemovitosti a rozsah prací, které žalovaný učinil.
Soud prvního stupně hodnocení uzavřel s tím, že je více než pravděpodobné, že
pokud by nemovitost nebyla „pronajata“ žalovanému, z objektu by dnes nic
nezbylo.
K odvolání žalobce i žalovaného Krajský soud v Praze v záhlaví označeným
rozsudkem rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v napadených výrocích I.
a III. potvrzuje, v napadeném výroku II. se mění tak, že žalobce je povinen
zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku
45.590,- Kč a že nenapadený výrok IV zůstává nedotčen. Současně uložil žalobci
zaplatit žalovanému náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 44.107,30 Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně s tím,
že podle jeho názoru se však soud prvního stupně nedostatečně vypořádal s
procesní obranou žalovaného o neponajmutelnosti předmětné nemovitosti. Odvolací
soud zopakoval dokazování znaleckým posudkem vypracovaným B. V., zprávami
zástupců realitních kanceláří, a to P. Ch. a A. B. Z uvedených důkazů spolu s
výpovědí svědka Z. R. provedenou soudem prvního stupně dospěl odvolací soud k
závěru, že předmětná nemovitost v době užívání žalovaným byla fakticky
nepronajmutelná, podobně jako obdobné nemovitosti v daném místě a stavu.
Uvedené potvrzovala jak znalkyně V., tak zprávy zástupců realitních kanceláří.
Zástupci realitních kanceláří působících v oblasti, kde se nemovitost nachází,
shodně potvrzovali, že je předmětná nemovitost vzhledem k umístění a
technickému stavu na trhu prakticky nepronajmutelná. Rovněž svědek R. ve své
svědecké výpovědi uvedl, že před užíváním nemovitosti žalovaným nebyl objekt
pronajímán a toliko s ohledem na specifickou podnikatelskou činnost žalovaného
došlo k užívání nemovitosti žalovaným. Bez této skutečnosti hodnotil objekt
jako nepronajmutelný a bez investic vynaložených žalovaným by se dle svědka
nemovitosti doslova rozpadly. Před soudem prvního stupně zprávy realitních
kanceláří, rovněž závěry znalkyně a svědka R. o nepronajmutelnosti nemovitosti
nebyly účastníky zpochybňovány. K námitkám žalobce před odvolacím soudem o
nevěrohodnosti zpráv realitních kanceláří odvolací soud uvedl, že je hodnotil
jako nedůvodné, neboť právě zástupci realitních kanceláří se seznámili fakticky
se stavem nemovitosti, a mají znalosti s trhem, kde se nemovitost nachází.
Odvolací soud uzavřel, že bylo prokázáno, že nemovitost ve vlastnictví úpadce,
jehož konkursní podstaty je žalobce správcem, v době jeho užívání žalovaným
byla fakticky nepronajmutelná.
Odvolací soud vyšel ze závěru ustálené judikatury, že majetkovým vyjádřením,
prospěchu, který účastníku vznikl užíváním cizí věci, je peněžitá částka, která
odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci,
zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle
platné nájemní smlouvy s tím, že důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s
obvyklou hladinou nájemného.
Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že za situace, kdy bylo prokázáno,
že daná nemovitost vzhledem ke svému stavu a umístění byla v rozhodném období
užívání žalovaným jinak fakticky nepronajmutelná, stejně jako jiné obdobné
nemovitosti
ve stejném stavu a místě a k uzavření neplatné nájemní smlouvy došlo toliko
vzhledem ke specifickému charakteru užívání nemovitosti žalovaným a jeho
vynaloženým investicím, nevzniklo žalovanému užíváním nemovitosti bezdůvodné
obohacení na úkor žalobce, které by žalobci byl povinen vydat.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2
písm. b) o. s. ř., a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Zejména namítá, že odvolací soud vůbec nevzal v úvahu, že žalovaný jako nájemce
a společnost CH., v.o.s., jako pronajímatel, sjednali dne 23. 8. 1999 smlouvu o
nájmu předmětné nemovitosti, kterou pronajímatel pronajal za účelem výroby
výrobků ze skleněných laminátů za roční nájemné ve výši 135.000,- Kč. Účastníci
smlouvy tak dali najevo, že nemovitost je způsobilá k pronájmu. Z této smlouvy
a z nájemného v ní sjednaného též vycházela ve znaleckém posudku soudní
znalkyně B. V. Odvolací soud, aniž by nařídil vypracování jiného znaleckého
posudku, odborný závěr posudku V. přehodnotil, což je nepřípustné. Pro určení
výše bezdůvodného obohacení není právně významné to, zda žalovaný na úkor
konkursní podstaty užíval nemovitost, která nebyla podle vyjádření realitních
kanceláří pronajmutelná, ale to, že žalovaný si pronajal nemovitost, kterou
mohl užívat pro svou podnikatelskou činnost. Právně významné bylo to, jakou
částku by musel žalovaný jinak vynaložit, kdyby si chtěl pronajmout k
sjednanému účelu srovnatelně velkou nemovitost v daném místě a čase. Jelikož
odvolací soud vzal v úvahu investice (navíc z hlediska výše neprokázané), které
vložil žalovaný po prohlášení konkursu na majetek úpadce
do užívané nemovitosti, dovodil tak, že za trvání konkursu je přípustné
započtení pohledávky vzniklé po prohlášení konkursu na majetek patřící do
konkursní podstaty. Takové právní posouzení je však v rozporu s ustanovením §
14 odst. 1 písm. i) zákona
o konkursu a vyrovnání. Odvolací soud zatížil řízení vadou spočívající v tom,
že nepostupoval podle ustanovení § 118 odst. 2 o. s. ř., když nesdělil žalobci,
že věc hodlá po právní stránce posoudit jinak než soud prvního stupně. Odvolací
soud dále neprovedl důkaz posudkem znalce, který žalobce „založil do spisu“ při
odvolacím jednání a jehož předmětem bylo ocenění sporné nemovitosti před
uzavřením nájemní smlouvy za přítomnosti žalovaného částkou 0,5 mil. Kč, ačkoli
dle právního názoru odvolacího soudu byla fakticky nepronajmutelná. Odvolací
soud postupoval v rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 o. s. ř., když v rozsudku
neuvedl, proč důkaz tímto posudkem neprovedl. Odvolací soud se v rozsudku řádně
nevypořádal s námitkou žalobce, že zprávy realitních kanceláří jsou
nevěrohodné, protože žalobce při jednání odvolacího soudu namítl, že není
zřejmé, jak zněl dotaz, který byl soudem prvního stupně realitním kancelářím
položen. Odvolací soud na tuto námitku nereagoval a text dotazu soudu prvního
stupně adresovaného realitním kancelářím žalobci při odvolacím jednání
nezpřístupnil. Žalobce konečně namítá zmatečnost podle § 229 odst. 1 písm. f)
o. s. ř., protože senát odvolacího soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce
Krajského soudu v Praze. V poučení, které bylo připojeno k předvolání na
jednání, bylo uvedeno, že senát 29 Co Krajského soudu v Praze jedná ve složení:
JUDr. I. S., JUDr. L. C., JUDr. J. D. a JUDr. H. L. Soudcem (členem senátu),
jenž zároveň věc referoval a z pověření předsedkyně senátu jednání řídil, byl
JUDr. Ing. P. H., jenž však v poučení není uveden jako člen tohoto senátu.
Žalovaný se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci
odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl nebo
zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění,
že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou
osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) se nejprve
zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon
připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení
odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci
samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v
dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího
soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], nebo
jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a jestliže dovolací
soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce
zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně o věci samé potvrzen. Závěr o přípustnosti dovolání nelze ovšem
vyvodit jen z toho, zda odvolací soud formálně rozhodl podle ustanovení § 219
o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř., neboť tato
skutečnost sama neodpovídá na otázku, zda jde o potvrzující nebo měnící
rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodující je obsahový vztah rozsudků obou stupňů
v tom, zda a jak posoudily práva
a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky. Tam, kde soudy obou stupňů
posoudily práva a povinnosti v právních vztazích mezi účastníky shodně, jde o
potvrzující rozsudek odvolacího soudu. Jestliže okolnosti významné pro
rozhodnutí věci byly oběma soudy posouzeny rozdílně, takže práva a povinnosti
stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto soudů odlišná, jde o měnící
rozsudek odvolacího soudu. Z tohoto pohledu nejde v daném případě ve výroku o
věci samé odvolacího soudu o potvrzující rozsudek, nýbrž o rozsudek měnící,
neboť vymezení práv a povinností účastníků soudy obou stupňů je rozdílné.
Uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení shledal soud prvního stupně
důvodným, byť tomuto nároku odepřel ochranu pro rozpor s dobrými mravy dle
ustanovení § 3 obč. zák., zatímco odvolací soud posoudil uplatněný nárok jako
nedůvodný. Dovolání je tudíž přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a)
o. s. ř., tedy proti obsahově měnícímu rozsudku odvolacího soudu bez ohledu na
to, že výrok byl formulován jako potvrzující.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v
dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci,
přihlédne k případným vadám uvedeným v ust. § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§
242 odst. 3 o. s. ř.). Při posuzování dovolacího důvodu přitom vychází z toho,
jak jej dovolatel obsahově vymezil (§ 41 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobce uplatnil jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci ve smyslu
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v závěrech, že vztah mezi
dovolatelem a žalovaným není právním vztahem o bezdůvodném obohacení, jakož i v
závěrech o jeho výši, podle ustanovení § 451 odst. 1, 2 a § 458 odst. 1 obč.
zák., s jejichž výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho
vyplývajícími dovolatel nesouhlasí.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle
právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice
správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
Podle ustanovení § 451 obč. zák., kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí,
musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch
získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo
plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z
nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle ustanovení § 458 odst. 2 obč. zák. musí být vydáno vše, co bylo nabyto
bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení
záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Konstantní soudní praxe vychází z toho, že v případě neplatné nájemní smlouvy
spočívá obohacení pronajímatele v obdržených platbách nájemného a obohacení
nájemce v tom, že užíval cizí věc, přičemž na rozdíl od pronajímatele, který je
povinen vrátit inkasované nájemné, nájemce není schopen spotřebované plnění v
podobě výkonu práva nájmu vrátit. Je proto povinen vrátit bezdůvodné obohacení
peněžitou formou; pokud její výše není předpisem stanovena, určí ji soud podle
své úvahy (§ 136 o. s. ř) opírající se o finanční ocenění prospěchu, který
účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je pak
peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a
čase na užívání obdobné věci zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce
byl za běžných okolností povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se
tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného. Aby mohlo jít o
částku skutečně “obvyklou” vzhledem ke srovnávanému stavu, je nepochybné, že
při srovnání musí být respektováno jak posuzované místo a období, tak
charakter, stav i způsob užívání konkrétní věci (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 53, ročník 2000 a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2001, sp. zn. 25 Cdo 399/2001).
Z uvedených závěrů ustálené judikatury Nejvyššího soudu – jak vyplývá z
odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci vycházel.
Vznik bezdůvodného obohacení za užívání předmětné nemovitosti žalovaným a
stanovení jeho výše nelze odvozovat toliko z neplatné nájemní smlouvy a
sjednaného nájemného, jak dovozuje dovolatel, ale ve smyslu ustálené judikatury
se musí odvíjet
od výše nájemného odpovídajícího nájemní smlouvě obvyklé v daném místě a čase,
jejímž předmětem jsou obdobné nemovitosti, přičemž je třeba vzít v úvahu i
konkrétní podmínky týkající se užívané nemovitosti. Nelze-li tímto postupem
obvyklé nájemné stanovit v důsledku zjištění, že srovnávané nemovitosti nejsou
pronajímatelné, protože nemají na trhu uplatnění, přičemž k uzavření neplatné
nájemní smlouvy došlo toliko vzhledem ke specifickému charakteru užívání
nemovitosti žalovaným a jeho vynaloženým investicím, potom je správný závěr
odvolacího soudu, že za této nevzniklo žalovanému užíváním nemovitosti
bezdůvodné obohacení na úkor žalobce, které by mu byl povinen vydat.
Nelze souhlasit s námitkou dovolatele, že odvolací soud nepřípustně přehodnotil
závěr znaleckého posudku B. V. Odvolací soud učinil závěr o neprojímatelnosti
předmětné nemovitosti a nemovitostí obdobných v daném místě a čase a o tom, že
nemají uplatnění na trhu, z doplňujícího vysvětlení znalkyně, které se opíralo
o její vlastní šetření. Tento závěr byl přitom rozhodující pro posouzení vzniku
a výše bezdůvodného obohacení, jež měl na úkor žalobce získat žalovaný. Ani
námitka o nevěrohodnosti zpráv realitních kanceláří spočívající v tom, že
odvolací soud nezpřístupnil žalobci text dotazu soudu prvního stupně
adresovaného realitním kancelářím, není opodstatněná, protože uvedené zprávy
byly předloženy k důkazu žalovaným. Ze skutečnosti, že odvolací soud při
hodnocení otázky bezdůvodného obohacení žalovaného vzal v úvahu investice
vložené do užívané nemovitosti nelze dospět k závěru, že odvolací soud dovodil,
že za trvání konkursu je přípustné započtení pohledávky vzniklé po prohlášení
konkursu na majetek patřící do konkursní podstaty. Skutkový závěr o výši
investice se opírá o výpověď svědka Z. R., jejíž hodnověrnost nebyla žalobcem
zpochybněna. Neobstojí ani námitka, že odvolací soud postupoval v rozporu s
ustanovením § 118 odst. 2 o. s. ř., neboť takové pochybení soudu by přicházelo
v úvahu jen v případě, že žaloba by byla zamítnuta proto, že žalobce neunesl
břemeno tvrzení a břemeno důkazní, aniž by byl poučen podle ustanovení § 118
odst. 2 o. s. ř. Odvolacímu soudu nelze vytýkat, že neprovedl důkaz posudkem
znalce, který žalobce navrhl při odvolacím jednání a jehož předmětem bylo
ocenění sporné nemovitosti před uzavřením nájemní smlouvy, neboť se v daném
případě jednalo o novou skutečnost a nový důkaz, jež nemohly být v odvolacím
řízení účinně uplatněny (§ 205a o. s. ř.). Skutečnost, že odvolací soud v
rozporu s ustanovením § 157 odst. 2 v odůvodnění svého rozsudku neuvedl, proč
uvedený důkaz posudkem znalce neprovedl, sice představuje vadu řízení, ale
vzhledem k tomu, že důkaz byl uplatněn v rozporu s ustanovením § 205a o. s. ř.,
nejedná se o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve
věci a pro kterou by bylo nutné napadené rozhodnutí zrušit. Namítaná zmatečnost
podle § 229 odst. 1 písm. f) o. s. ř., která měla spočívat v tom, že senát
odvolacího soudu byl obsazen v rozporu s rozvrhem práce Krajského soudu v
Praze, se z obsahu spisu nepodává.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska
uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) správný
s tím, že ze spisu se nepodávají dovolatelem tvrzené vady řízení, které mohly
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože nebylo zjištěno, že by
rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních
§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., a protože
zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce podle
ustanovení § 243b odst. 2 o. s. ř. části věty před středníkem zamítl.
Protože dovolání žalobce bylo zamítnuto, je žalobce povinen ve smyslu
ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.
nahradit žalovanému náklady, které v dovolacím řízení vynaložil.
Žalovaný vynaložil v dovolacím řízení náklady na zastoupení advokátem. Vzhledem
k tomu, že dovolací řízení v této věci bylo zahájeno (dovolání bylo podáno) po
1. 1. 2001, řídí se rozhodování o odměně za zastupování advokátem právními
předpisy účinnými ode dne 1. 1. 2001 (srov. Část dvanáctou, Hlavu I, body 1. a
10. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní
řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), tj. vyhláškou č.
484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování
účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském
soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996
Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb
(advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, ve znění vyhlášek č. 49/2001
Sb. a č. 277/2006 Sb. Z této vyhlášky (srov. její ustanovení § 3 odst. 1 bod.
5, § 10 odst. 3, a § 18 odst. 1) vyplývá, že advokátu zastupujícímu v dané věci
žalovaného náleží odměna ve výši 21.210,- Kč a paušální částka náhrad ve výši
300,- Kč (srov. § 13 odst. 3, § 11 odst. 1 písm. d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb.,
ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb. a č. 276/2006 Sb.), vše
zvýšené o 19% DPH v částce 4.086,90,- Kč. Celkovou částku 25.596,90,- Kč je
žalobce povinen zaplatit v zákonné lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám
advokáta, který žalovaného v dovolacím řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s.
ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. května 2009
JUDr. Karel Podolka,v. r.
předseda senátu