28 Cdo 2228/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní
věci žalobkyň a) J. K., a b) D. S., zastoupených JUDr. Svatavou Míčkovou,
advokátkou se sídlem v Brně, Šumavská 15, proti žalovaným 1. městu Vyškov se
sídlem ve Vyškově, Masarykovo náměstí 1, a 2. České republice – Úřadu pro
zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží
390/42, s adresou pro doručování: Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o určení vlastnictví, vedené u
Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 470/2002, o dovolání žalobkyň proti
rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 10. 2010, č. j. 49 Co 19/2007-200,
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se podanou žalobou domáhaly určení, že K. H. a A. H. (rodiče
žalobkyň) byli ke dni předcházejícímu jejich úmrtí vlastníky v žalobě
specifikovaných pozemků, a to každý v rozsahu jejich ideální jedné poloviny.
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 7. 6. 2006, č. j. 6 C 470/2002-111,
určil, že ve výroku specifikované nemovitosti byly vlastnictvím rodičů žalobkyň
ke dni předcházejícímu jejich úmrtí (výroky I. a II.), a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výroky III. až V.). Soud prvního
stupně dovodil, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem
ve smyslu ust. § 80 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Zjistil, že rodiče žalobkyň
byli na základě kupní smlouvy ze dne 30. 8. 1954 každý vlastníkem ideální jedné
poloviny konkretizovaných nemovitostí. Rozhodnutím Městského národního výboru
ve Vyškově ze dne 10. 12. 1962, č. j. Výst-1659/62-Pi, byly vyvlastněny
příslušné parcely. Ačkoliv je toto rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci,
dospěl soud prvního stupně k závěru, že pravomocné není, neboť nebylo manželům
H. doručeno. Podle spisu mělo rozhodnutí nabýt právní moci dne 28. 12. 1962,
avšak toto datum nekoresponduje s patnáctidenní lhůtou pro podání odvolání a
nebylo prokázáno, že by se manželé H. práva na podání odvolání vzdali. Otec
žalobkyň zemřel v roce 1983, jejich matka v roce 2000. Soud prvního stupně
dovodil, že předmětné nemovitosti nepřešly z vlastnictví právních předchůdců
žalobkyň na některého z žalovaných. Druhá žalovaná nemohla nabýt vlastnictví k
nemovitostem vydržením, neboť od počátku nebyla oprávněným držitelem, její
vlastnictví nemohl založit ani žádný situační náčrt nebo geometrický plán,
přičemž pozemky nemohly přejít ani do vlastnictví prvního žalovaného podle
zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do
vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, jelikož nebyly ve vlastnictví
státu.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 10. 2010, č. j.
49 Co 19/2007-200, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. změnil
tak, že žalobu zamítl (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy
obou stupňů (výroky II. a III.). Odvolací soud dovodil, že předmětné
nemovitosti přešly na stát, aniž by došlo k ukončení vyvlastňovacího procesu
nabytím právní moci rozhodnutí o vyvlastnění. Stát tak tyto nemovitosti převzal
bez právního důvodu ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb.,
o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), přičemž se tak stalo v době,
která spadá do rozhodného období podle ust. § 4 odst. 1 zákona o půdě, tedy v
době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990. Krajský soud odkázal na rozsudek velkého
senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém
byl zaujat právní názor, že osoba, jejíž nemovitost převzal stát v tzv.
rozhodné době bez právního důvodu, a mohla proto žádat o vydání nemovitosti
podle ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, se nemůže úspěšně domáhat
ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů (§ 126 zákona č. 40/1964
Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „obč. zák.“),
a to ani formou určení vlastnického práva podle ust. § 80 písm. c) o. s. ř.
Dalším rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31
Cdo 1529/2004, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č.
72/2006, k tomu bylo upřesněno, že převzetím věci bez právního důvodu je i
převzetí na základě právního důvodu sice existujícího, ale nezpůsobilého
vyvolat zamýšlené právní důsledky (tedy např. nepravomocného rozhodnutí či
neplatného právního úkonu). Tentýž názor zaujalo i plénum Ústavního soudu ve
stanovisku ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS. – st. 21/05. V situaci, kdy se
stát zmocnil pozemků manželů H. bez právního důvodu, resp. na základě správního
rozhodnutí, jež nenabylo právní moci, nelze návrhu žalobkyň na ochranu
vlastnického práva podle obecného předpisu prostřednictvím určovací žaloby ve
smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. vyhovět. V souladu se zásadou ekonomie
soudního řízení odvolací soud již nedoplňoval dokazování, jelikož skutečnosti,
jež měly být navrhovanými důkazy prokázány, nebyly pro rozhodnutí o podaném
odvolání relevantní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, jež je přípustné pro
změnu rozsudku soudu prvního stupně, jeho důvodnost je pak spatřována v
nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelky zrekapitulovaly skutkový a
právní stav věci a zdůraznily, že podle jejich názoru je správné rozhodnutí
soudu prvního stupně. Konstatovaly, že samotné vyznačení doložky právní moci na
rozhodnutí o vyvlastnění ještě neznamená, že toto rozhodnutí právní moci
skutečně nabylo. Neexistuje totiž důkaz o tom, že právní předchůdci žalobkyň
rozhodnutí převzali nebo odmítli převzít. Stát, resp. město Vyškov tak pozemky
užíval bez právního důvodu, přičemž tento stav stále trvá. Žalobkyně poukázaly
na to, že jejich otec zemřel dříve, než bylo možné restituční nároky uplatnit,
a jejich matka nevěděla o tom, že je může vznést i v daném případě. Pozemky
nebyly předmětem dědického řízení po žádném z jejich rodičů, takže se o nich
dovolatelky dozvěděly teprve později, když třídily písemnosti po rodičích.
Judikáty, na něž odkázal odvolací soud, chrání stát na úkor oprávněných osob.
Přijaté řešení považují dovolatelky za nespravedlivé i rozporné s dobrými mravy
a osvětlují, proč tomu tak je. Závěrem žalobkyně navrhly, aby Nejvyšší soud
napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
První žalovaný se k dovolání vyjádřil v tom smyslu, že se ztotožňuje se závěry
rozsudku odvolacího soudu a tvrzení žalobkyň považuje za účelová. Rovněž druhá
žalovaná se domnívá, že napadený rozsudek je správný a uvedené nároky mohly být
uplatněny toliko v restitučním řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. § 10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání
bylo podáno řádně a včas (ust. § 240 odst. 1 o. s. ř.) osobami k tomu
oprávněnými a zastoupenými advokátkou (ust. § 241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání
je vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem přípustné
podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle
ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání ovšem není důvodné.
Je třeba zdůraznit, že odvolací soud posuzovanou věc rozhodl zcela v souladu s
ustálenou judikaturou, a dovolací soud se proto s jeho rozsudkem ztotožňuje.
Jestliže v daném případě nenabylo právní moci rozhodnutí o vyvlastnění,
týkající se předmětných nemovitostí, stát tedy převzal nemovitosti bez právního
důvodu ve smyslu ust. § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, a bylo možné
požadovat jejich vydání podle citovaného zákona. Za daných okolností se tedy
nelze domáhat ochrany vlastnického práva prostřednictvím ust. § 80 písm. c) o.
s. ř., přičemž tento závěr je podpořen rozsáhlou konstantní judikaturou (viz v
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Žalobkyněmi akcentovaná skutečnost, že rozhodnutí o vyvlastnění nenabylo právní
moci, je bezpředmětná, neboť odvolací soud opačný závěr neučinil, byl si naopak
plně vědom toho, že rozhodnutí právní moci nenabylo, a právě proto dovodil, že
stát převzal nemovitosti bez právního důvodu. V této souvislosti pak ani
tvrzení, že stát, resp. město Vyškov nemovitosti užívá bez právního důvodu,
nemá žádnou relevanci. To, že otec žalobkyň nemohl restituční nároky uplatnit,
když zemřel dříve, než došlo ke vzniku restitučních zákonů, je zřejmé, avšak
nároky mohla uplatnit matka žalobkyň, která zemřela v roce 2000, a v neposlední
řadě samy žalobkyně coby dcery oprávněné osoby ve smyslu ust. § 4 odst. 2 písm.
c) zákona o půdě, a to, že matka žalobkyň dle jejich tvrzení nevěděla, že může
nároky uplatnit v restitučním řízení, je v duchu zásady vigilantibus iura
scripta sunt bez právního významu. Je přitom logické, že dané pozemky nebyly
předmětem dědického řízení po žádném z rodičů žalobkyň, když jim nebyly
navráceny. Není možné prolomit restituční zákonodárství v tom směru, že
kdokoliv bude tvrdit, že jeho právní předchůdce (případně on sám) nevěděl o
možnosti uplatnění restitučního nároku, bude mít možnost učinit tak dodatečně v
rámci ochrany vlastnického práva. To by vneslo do vlastnických vztahů
dalekosáhlý zmatek. Při existenci ustálené judikatury, kterou nelze považovat
za rozpornou s dobrými mravy (byť ji dovolatelky považují za nespravedlivou),
dovolací soud nemohl rozhodnout jinak, než že dovolání podle ust. § 243b odst.
2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5,
věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 142
odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemají na
náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. února 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v.
r.
předseda senátu